Rozhovory s celkem známými lidmi. Občas i celkem staré, např. rozhovor s Petrem Pavlem je z roku 2020, před ohlášením kandidatury. Nicméně knihu jsem si kupoval kvůli jinému člověku, rád si přečtu cokoliv od Miroslava Bárty. Ze mnou známých lidí už zbývá jen Janek Rubeš a Honza Mikulka. O zbytku lidí jsem četl poprvé a po přečtení jsem chápal proč byli zařazeni. David Böhm ztratila syna z pěti dětí nehodou. Děsné, ale jsem rád, že to vypadá, že to neovlivnilo zdravý přístup k riziku. Jiří Čeloud, který skokem do rybníka ochrnul v 16 letech – pro mě bylo překvapením na straně 37, že se mu výrazně zhoršila i termoregulace, což je neintuitivní důsledek ochrnutí. Michaela Dufková jako bývalá alkoholička, která potvrzuje na straně 44, že česká kultura by se dala shrnout tak, že jsi divný, když nepiješ. Zmiňuje film Zápisník alkoholičky. Petr Glogar – mnich. Lenka Hrabalová jako arabistka, iránistka mě příjemně překvapila, že bychom měli mít možnost mít šátek pp73. Zuzana Kirchnerová jako matka autisty + Downův syndrom. Nebo třeba Johanna Nejedlová, která na jednu stranu podceňuje vliv podmínek za znásilnění, na druhou stranu je proti dlouhým trestům vězení, které taky považuje za kontraproduktivní. Nebo Tereza Nvotová, která nechce mít děti, další postoj, který mnoho lidí nechápe, nechce tolerovat, akceptovat. Nebo třeba rozhovor s Fatima Rahimi, původem z Afganistánu je zajímavý.

Celkově mě většina rozhovorů něco dala.

Rozhovory v knize přinášejí setkání s poměrně známými osobnostmi, občas i se staršími texty – například ten s Petrem Pavlem pochází ještě z roku 2020, tedy z doby před jeho prezidentskou kandidaturou. Sám jsem si ale knihu pořídil především kvůli Miroslavu Bártovi, jehož tvorbu sleduji dlouhodobě a rád čtu cokoliv, co s ním souvisí. Z okruhu známějších jmen mi nyní zbývají už jen Janek Rubeš a Honza Mikulka. Většinu dalších respondentů jsem v podstatě neznal, ale po přečtení jednotlivých rozhovorů mi bylo jasné, proč se do výběru dostali.

Výrazně na mě zapůsobil například příběh Davida Böhma, který tragicky přišel o jedno z pěti dětí. Je obdivuhodné, že si i přes tuto zkušenost uchoval střízlivý a zdravý pohled na riziko. Ještě více mě zaskočil Jiří Čeloud – po skoku do rybníka ve svých šestnácti letech ochrnul a na straně 37 popisuje, že se mu tím výrazně narušila termoregulace. Tento následný důsledek ochrnutí působí na první pohled neintuitivně a silně rezonuje.

Silné svědectví nabízí i Michaela Dufková, která má za sebou zkušenost s alkoholismem. Na straně 44 potvrzuje, jak hluboce je v české společnosti zakořeněný tlak na pití, shrnutý do trefné věty: „Jsi divný, když nepiješ.“ Sama pak odkazuje také na film Zápisník alkoholičky.

Další rozhovory jsou tematicky velmi různorodé. Petr Glogar působí jako mnich, Lenka Hrabalová jako arabistka a íránistka mě překvapila svým otevřeným názorem, že by každý měl mít možnost nosit šátek, pokud se tak rozhodne (str. 73). Zuzana Kirchnerová v knize vystupuje jako matka dítěte s autismem a Downovým syndromem.

Johanna Nejedlová podle mého soudu na jedné straně podceňuje závažnost trestu ve formě podmínky za znásilnění, na straně druhé však zároveň výrazně zdůrazňuje problematičnost dlouhých nepodmíněných trestů, které vnímá jako kontraproduktivní.

Zajímavý vhled přináší také rozhovor s Fatimou Rahimi, původem z Afghánistánu.

Celkově pro mě byla většina rozhovorů přínosná – většině z nich se podařilo nabídnout alespoň jeden moment, který mě zaujal, překvapil, nebo přiměl k zamyšlení.

Kniha "Nebát se" je inspirativní a čtivým způsobem napsané dílo, které se zabývá jednou z nejzákladnějších lidských emocí – strachem. Autoři přistupují k tématu prostřednictvím rozhovorů s rozmanitými osobnostmi, a to od známých tváří až po lidi, jejichž odvaha se projevuje ve výzvách každodenního života. Skrze jejich pohledy a příběhy kniha nejen dodává odvahu, ale také normalizuje strach jako univerzální lidskou zkušenost. Ukazuje, že bát se je zcela přirozené a že touto emocí procházíme všichni.

Jedním z hlavních plusů této knihy je schopnost nabídnout různé pohledy na to, co znamená odvaha a strach. Rozhovory jsou osobní, autentické a často až dojemné. Kniha přirozeně pobízí k hledání paralel se svými vlastními obavami a hledání inspirace k tomu, jak čelit svým strachům. V příbězích se také nachází jistá míra uklidnění, jelikož připomíná, že odvaha neznamená nepřítomnost strachu, avšak schopnost jít dál i přes něj.

Nevýhoda díla je krátký prostor věnovaný jednotlivým příběhům, kde by si rozhovory zasloužili hlubší zpracování. Přesto kniha funguje jako celek a udržuje v zaujetí od začátku do konce.

Co mají společného Erik Tabery, Daniel Stach, Johanna Nejedlová nebo Janek Rubeš? Nebáli se promluvit o strachu a odvaze v dialozích, které vyšly formou knihy rozhovorů pod názvem Nebát se: Rozhovory o strachu a odvaze (Portál, 2024). V publikaci obsažené dialogy dávají nově nazřít, co je to odvaha i strach, a dávají nahlédnout do stavu české společnosti.

Nebát se je výsledkem řady rozhovorů vedených Skautským institutem v letech 2020–2023. V celkem osmnácti rozhovorech hovoří osobnosti různých profesí a zkušeností o svých straších a cestách, jak nacházejí odvahu. Téměř všemi rozhovory provádí Jiří Pasz, jedním pak Marianna Stránská. Samotné rozhovory uvádí předmluvou moderátorka Lucie Výborná a zakončuje ho krátké seznámení s výsledky šetření toho, jak si Češi stojí, když je řeč o strachu a odvaze.

Prvním vrubem, jímž se knížce dostává ceny, je její původ v českém skautingu. Jak v jednom rozhovoru upozorňuje skautka Barbora Trojak, mnozí mají skauty spojené jenom s učením se vázat uzly a rozdělávat oheň. Skautské hnutí je ale uskupení v první řadě hodnotové, zasazující se o svobodu a demokracii. Nebát se na tento rozměr poukazuje a stírá tak iluzi o nutné apolitičnosti skautingu.

V rozhovorech se neobjevují pouze mediálně známé hvězdy jako Miroslav Bárta, Mikuláš Minář nebo Petr Pavel. Shodný prostor je věnován takovým, jako je David Böhm, který se musel vypořádat se ztrátou syna, nebo Jiří Čeloud, od mládí odkázaný na invalidní vozík. Rozhovory ve svém souhrnu bezděčně odhalují, že ve vztahu k odvaze a strachu může inspirativní příběh přinést veřejně neznámý člověk stejně dobře jako proslavený odborník nebo politik. Stejně tak kniha upozorňuje na málo viditelnou, zato neuvěřitelně potřebnou a prospěšnou práci mnoha z nich, jako je třeba pomoc závislým na alkoholu Michaely Duffkové.

Rozhovory se vyznačují obdivuhodnou rozmanitostí (což je do jisté míry dáno značným počtem respondentů) a zároveň stručností, která ovšem nepůsobí zkratkovitě. Čtenářsky příjemně poživatelné několikastránkové rozmluvy podněcují k otázkám a zájmu dozvědět se víc. Ať už o samotném respondentovi nebo příběhu, který v rozmluvě vyprávěl. Přes krátkost nekloužou dialogy po povrchu. V každém jednom rozhovoru je tematizovaná nebanální šíře či hloubka odvahy a strachu.

A co je tedy podle zpovídaných osobností odvaha a strach? „Se strachem se mi nejlépe bojuje, když o něm mluvím s druhými,“ přiznává zmíněný Čeloud. „Ignorance je podle mě se strachem úzce propojená,“ všímá si v jiném kontextu režisérka Tereza Nvotová. Naopak odvaha pro zakladatelku organizace Konsent Johannu Nejedlovou znamená někdy potlačit rozvahu. Odvážně zakročit bez sáhodlouhého promýšlení.

Moderátor Daniel Stach upozorňuje, že odvaha se nemusí zdaleka projevit jenom fyzickým bojem. „Odvaha je pro mě vzít kousek sebe a dát ho někomu jinému,“ vysvětluje a uvádí jako příklad pomoc mnohých dobrovolníků za covidu. Odvaha je také velmi důležitá komodita ve vztazích, podle terapeuta Honzy Vojtka je dokonce na odvaze vztah založený. „Odvahu si představuji jako chvíli, kdy nedám strachu moc velkou příležitost nebo se jím nenechám ovládnout,“ sdílí se zmíněná skautka Barbora Trojak. Lapidárně vztah mezi odvahou a strachem shrnuje uvedená Duffková: „Velká odvaha je čelit jakémukoli strachu.“

Zarámování všech rozhovorů na ose odvaha–strach se zdá být nosným aspektem pro kompaktnost knihy jako celku. Navzdory volbě těchto zprofanovaných dvou slov se napříč rozhovory objevuje, jak žalostně málo seriózně reflektované pojmy to jsou. Rozhovory navíc směřují k univerzalitě. Třebaže tematická inspirace očividně vychází z covidové pandemie, uvedené dialogy se zdaleka netočí jen kolem ní. Zato vystavují prohlubující se znalost o české společnosti v širších kontextech. A dávají prostor osobám a podnětným příběhům, o nichž by se mnozí jinak patrně nikdy nedoslechli.