Genetická metoda čtení 2018-05Ten, kdo jiným jámu kopáKniha měsíce 2018-05

Genetická metoda čtení 2018-05Ten, kdo jiným jámu kopáKniha měsíce 2018-05
BONUSY PRO VÁS
ČASOPISY SLEVY 30 – 70 %
Pintířová Angelika - Padá mi to z nebe

Pintířová Angelika - Padá mi to z nebe

Vaše cena s DPH
319 Kč 287 Kč
Ušetříte
Dostupnost
Skladem

Košík

Autor
Podtitul
Sestra mezi divadlem, médii a pasťákem
Nakladatel
Portál
ISBN
978-80-262-1277-5
Počet stran / vazba
224 / Brožovaná
Rok vydání
2017
Kód
14105601
EAN
9788026212775
Obálka v tiskové kvalitě


Jak může přežít řeholnice v pasťáku? Jak se ošetřuje prezident? Jak hovořit o víře v dnešní době? Jaké to bylo, vstoupit za komunistů do tajné řehole? Může řeholní sestra sledovat MS v hokeji, pít pivo a být aktivní na Facebooku? Nebo dokonce mít v rozhlase svůj pořad a kamarády mezi předními sportovci?
Tyto a mnohé další otázky zodpovídá v knižním rozhovoru boromejka Angelika Pintířová. Dotýká se nejen palčivých témat dnešní doby, jako je rozpad rodinných vztahů, dědictví komunismu v nás či výchova delikventní mládeže, ale dává nahlédnout i do svého životního příběhu. Patří do něj šťastné dětství na vesnici, ochotnické divadlo, utajený život řeholnice za komunismu, studium na DAMU, cestování po Sibiři či jízda na koloběžce. Je to příběh řeholnice, které celý život padají z nebe nejrůznější výzvy. A ona je zvedá!

Pintířová Angelika - Padá mi to z nebe
Pintířová Angelika - Padá mi to z nebe
Pintířová Angelika - Padá mi to z nebe
Pintířová Angelika - Padá mi to z nebe
Pintířová Angelika - Padá mi to z nebe
Paulas, Jan; Kutil, Tomáš: Pintířová Angelika - Padá mi to z nebe - recenzent Zdeněk A. Eminger

Podobně laděné interview s řeholnicí, chcete-li jeptiškou, která má úsměv od ucha k uchu a hned tak něco ji nerozhodí, najdete v české literatuře jen stěží. Kniha představuje zajímavou sondu do té lepší části české katolické církve.

Sestra koloběžka

Tomáš Kutil; Jan Paulas: Padá mi to z nebe. Angelika Pintířová. Portál, Praha, 2017, 223 s.

Ještě za mého dětství, na začátku osmdesátých let, se zdálo, že křesťané jsou nadobro vyhynulý druh. V polorozbořeném kostele se přes týden scházela hrstka lidí, v neděli hrstky dvě. Vidět na ulici faráře nebo farářku některé z církví, řeholníka, řeholnici nebo liturgické procesí bylo skoro nemožné. Trpěly se církevní pohřby a odhlehlá venkovská společenství. Osudy lidí, kteří se nezřekli víry a náboženského života, byly dobrodružné a inspirující; potajmu se půjčovala křesťansky zaměřená literatura. Zdálo se, že církev neexistuje. Z knižního rozhovoru redaktorů Jana Paulase a Tomáše Kutila s boromejskou řeholnicí, absolventkou pedagogické fakulty a DAMU a ženou mnoha profesí Angelikou Pintířovou je ale zřejmé, že pokud jste se ocitli ve správném okamžiku na správném místě, mohli jste se setkat s živými křesťany, kteří ovšem žili, neboť museli, tak trochu v katakombách.

Obsáhlý knižní rozhovor Padá mi to z nebe přináší svědectví o ženě, jíž se podařilo v životě najít pevný duchovní bod a štěstí. Podobně laděné interview s řeholnicí, chcete-li jeptiškou, která má úsměv od ucha k uchu a máloco ji rozhodí, najdete v české literatuře jen stěží. Chcete-li si v poněkud tísnivé společenské atmosféře přečíst něco inspirujícího, zajímavé úvahy bez floskulí a sloganů na jedno použití, neměli byste rozmluvu se sestrou představenou minout.

Kniha bez stížností

Interview vznikalo přímo v srdci Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, v jejich domě sv. Notburgy Pod Petřínem. Oba tazatelé se rozhodli přidržet chronologické linky, a tak si se sestrou Angelikou povídali o jejím dětství, dospívání na venkově, o rodině, škole, víře, o brzkém vstupu do řádu a přesídlení do Prahy, o studiu na střední i vysoké škole, o peripetiích řeholního života v totalitní společnosti, o jejích spolusestrách, vnitřních motivacích, o revoluci v roce 1989, o každodenním provozu kláštera, o nemocnici, o jejích koníčcích, sociálních sítích, cestování, o její práci s mládeží a o Václavu Havlovi, o nějž se na konci jeho životní cesty spolu s jinými sestrami starala. Je patrné, že sestra Angelika nemá problém odpovídat na dotazy týkající se jejího života a soukromí, i když otázky vyloženě na tělo, chcete-li intimní, v knize nenajdeme.

Některé z nich ostatně zazněly již v dřívějších rozhovorech pro rozhlas nebo televizi. Přes velkou otevřenost a velkorysost k druhým tu cítíte limity, za něž se sestře Angelice nechtělo jít, srdečností výpovědí však dalece překonává muže české církve, jimž v hovorech na závažná témata obvykle úplně vypadne člověk, otevřenost a humor – zdá se vám u nich, že před vámi stojí Perun převlečený do středověkých komží, zatímco k vám hovoří člověk z masa a kostí, jenž by měl být na prvním místě služebníkem všech. U sestry Angeliky, jež se ve svém křesťanství jeví autentická, a hlavně srdečná, si naopak řeknete, co napadne snad každého, kdo se s ní setká: s tou bych se rád kamarádil; to je bezvadná žena; takovou jeptišku jsem ještě neviděl; až o tom budu doma vyprávět, nikdo mi neuvěří; řeholnice, a má Facebook, jezdí autem, pije pivo a je úplně normální! Vtip, úsměv, nasazení, přirozenost a nadhled jí rozhodně nechybějí.

Svorníkem celé knihy je pozitivní naladění. Stížností na konkrétní věci, nezdary a prohry, a to jak v řádu, občanské společnosti, tak v církvi, tu moc nenajdeme. Zdá se, že sestra Angelika umí negativní skutečnosti házet za hlavu a i díky svým životním zkušenostem a práci s problémovou mládeží v takzvaném pasťáku toho dost vydrží.

Záběry komunitního života

Život v klášteře, třebaže ne s přísnou observancí, tu není líčen jako přeslazené melodrama, a už vůbec ne tak, jako ho někdy představují tuzemské i cizí seriály. I tady se pochopitelně vyskytují pro a proti. Někdy je třeba být přísný, zachovat si přitom spravedlnost a být si vědom, že i v civilním učitelském nebo pomáhajícím povolání ve mně, už kvůli řeholnímu oděvu, mají lidé vidět také něco z Krista, o něhož jde u sestry Angeliky především.

Mnoho denních rituálů a samozřejmě také liturgie a modlitba pomáhají známé řeholnici překonat občasné stavy únavy. Vyložené zoufalství, vyhoření, rezignaci nebo splíny u ní nenajdete. Při vyprávění o sestrách, které v řádu nevydržely, si uvědomíte, že v její osobě se protnulo vše potřebné: láska ke spiritualitě řádu, schopnost komunitního způsobu života mezi samými ženami, ochota pomáhat, tvořit, sloužit a pouštět se i do akcí, které se zdají být nadmíru složité. To například u obnovy řeholních domů. Příběhy o zasvěceném životě sester před rokem 1989 by doopravdy vydaly na román nebo hodně zajímavý film. Víra v Boha a to, že se postará, a důvěra ve druhé, je jedním z pilířů jejího duchovního dýchání.

Celé to trošku připomíná její oblíbený film Sestra v akci anebo akční jeptišky z komedií s Louisem de Funesem. Chtěli byste být přitom, a to nejen kvůli té srandě a pohodě, ale při hlubším pohledu možná i proto, že tyhle dámy v docela civilně vyhlížejícím hábitu dělají pro nás všechny úžasnou práci. Neumím si, ani nechci, idealizovat žádné lidské společenství, tím spíš ženskou řeholi, která patří podle věci znalých odborníků k psychologicky nejnáročnějším na světě, ale i tady, nebo právě tady, kde se z člověka v jeho svobodném přitakání stává instrumentum dei – nástroj boží, se dějí velké věci, které mají duchovní přesah a slouží společnosti jako celku. Stačí se dívat a být spravedlivý. Řehole není pro všechny. Kdo se v ní ale najde, má naději, že život nepromarní. Sestra Angelika je toho jedinečným dokladem.

Ženský génius je potřebný všude

Velmi oceňuji přístup sestry Angeliky k okolnímu, a tedy nekřesťanskému světu, k moderním technologiím, ke kolům i koloběžkám (jež používá) i to, že se nechová jako církevní celebrita a nestrhává na sebe pozornost jako někteří její kolegové. Její setkávání s lidmi od divadla, novin, filmu, politiky či sportu přináší benefity oběma stranám. Lidé „zvenku“ zjišťují, že církev není (nemusí být) středověká organizace s polovojenským vedením, ale místo, v němž může být dobře všem. Sestra Angelika se zas přiučila mnoha dovednostem a poznala, jak žijí lidé v civilních povoláních; co je trápí, co těší, po čem touží, po čem volají, s čím by potřebovali pastoračně pomoci, co mohou nabídnout, jak myslí, co říkají, odkud a kam jdou. Autoři rozhovoru se nepustili do citlivých teologických, a zvláště ekleziologických otázek. Občas se sice objeví rozvaha nad budoucí možností svěcení jáhenek, ale odvážnější sondu do teologické a vnitrocírkevní problematiky tu budou možná lidé z jednotlivých církví postrádat. To se týká rovněž praktického křesťanského ekumenismu, politiky a vztahu k ostatním náboženstvím. Z úvah o duchovním světě současného dalajlámy lze ale vyvodit, že sestra Angelika je vůči jiným náboženským systémům otevřená.

Také na ni platí slova papeže Františka, která pocházejí z rozhovoru z roku 2013: „Žena je pro církev nepostradatelná. Maria, žena, je důležitější než biskupové… Ženský génius je potřebný všude, kde děláme důležitá rozhodnutí.“ Po přečtení knihy rozhovorů, na jejíž obálce se sestra Angelika usmívá a hledí kamsi nahoru, si patrně řeknete, že ženy jejího naturelu by mohly stát u obnovy církve, jejího vymanění se z teologických diskurzů devatenáctého století a nalezení nového způsobu života, v němž ekklesia bude zase svoláním, shromážděním věřících v Krista, ne vojensky hierarchizovanou jednotkou, která si libuje v muzeální ukotvenosti. Církev Angeliky Pintířové je církví pomáhající, srdečnou a hledající. Je sympatická a atraktivní i proto, že v rukou milosrdných sester ukazuje lidem na Ježíše, jenž je člověkem a Bohem plným vášní, lásky a milosrdenství. Není misijně ofenzivní ani to není spolek vyvolených. Má nakročeno pomalu se stávat církví, o níž před sto lety hovořili nejlepší teologové, například Romano Guardini. Cesta je to dlouhá, ale ne nemožná.

Je mi známo, že u Boromejek se i přes tíhu nemoci dobře stoná a pokud se lidský život zaobroubí a završí, odcházet v jejich náruči je útěšné. To jsou svědectví mých přátel, kteří se s Boromejkami setkali ve své nemoci a v umírání svých blízkých. Nejlepší způsob, jak si ověřit to, o čem Angelika Pintířová mluví, je seznámit se s dílem sester Boromejek a třebas jim – a tím i sobě – s něčím pomoci. Možností se nabízí nepočítaně. Zkušenost s péčí o umírajícího prezidenta Václava Havla ukazuje, že sestra Angelika je na prvním místě člověk, jenž se neminul svým povoláním. Nemohu říct, že bych jí tak úplně záviděl, ale cosi mě nutí se usmívat a přát jí, aby se jí i nadále dařilo všechno, do čeho se pustí.

Je dobře, že tohle svědectví spatřilo světlo světa. Nakonec si uvědomíte, že řeholnice, teoložky a farářky evangelických církví, za nimiž zůstává jen málo oceňovaná práce, by měly být ve veřejném prostoru víc vidět. Místo deseti mužů, kteří se střídají na piedestalu veřejného dění a z nichž řada recykluje letitý kolovrátek moudrostí, bych rád viděl deset žen a slyšel o jejich životních příbězích. Ptejte se jich, naslouchejte. Evangelickým farářkám v aktivní službě i v penzi, teoložkám z českých fakult, věřícím ženám a matkám, redaktorkám, zkrátka těm, za nimiž stojí dobré, služebné dílo. Ptejte se Lenky Karfíkové, Jany Plíškové, Kateřiny Brichcínové, Aleny Scheinostové, Jany Šilerové, Kateřiny Koubové nebo Daniely Ženaté.

Zdeněk A. Eminger

Recenze byla zpracována pro web iLiteratura.cz

www.iliteratura.cz/Clanek/39219/kutil-tomas-paulas-jan-pada-mi-to-z-nebe

02.02.2018
Paulas, Jan; Kutil, Tomáš: Pintířová Angelika - Padá mi to z nebe - Jana Dořičáková
www.topcteni.cz/angelika-pintirova-pada-mi-to-z-nebe/

Ke knize jsem se dostala čirou náhodou. Jednou za čas se kouknu, co nabízí Portál za recenzní výtisk. Jeden mě zaujal a já si o něj napsala. Ale byla mi nabídnuta místo toho tato kniha a já na ni kývla. Od mého bratrance dcera je jeptiškou, a tak mě toto téma zajímá. Vstoupila do řeholního řádu Misionářek lásky v Itálii, který založila matka Tereza. Co jsem tak slyšela, je to přísný a náročný řád, takže jsem byla zvědavá na řeholnici boromejku v Čechách.

Musím říct, že ji obdivuji, co vše zvládne. S jakým nadhledem a pokorou přistupuje ke svému poslání a nechápu, kde na to bere čas. Jede na plný plyn a na vlastní kůži poznala, že tělo potřebuje i odpočinek a zvolnit. Kniha je psána formou rozhovoru, který vedli redaktoři Katolického týdeníku Jan Paulas a Tomáš Kutil. Je velmi přátelská a čte se s pocitem milého, zajímavého a osobního povídání ve vaší přítomnosti.

V knize je jedenáct témat a začíná pěkně od dětství, které bylo za komunistů. Vypráví o své rodině, která pro mě překvapivě nebyla fanaticky zbožná, ale tak normálně. Její bratr se stal farářem a ona ve čtrnácti letech odešla do Prahy do učení a už vstoupila do Kongregace Milosrdných sester sv.Karla v utajení. Povídání mě fascinovalo, když se chce, všechno jde. I za komunistů a přes zákazy lidé žili pro Boha.

Jedno téma se věnuje historii Boromejek v Čechách, jak se žije v komunitě. Dalo by se říci, že funguje jako vícečlenná rodina, kterou i supluje. Sestra Angelika vede bohatý a pestrý život. Dozvíme se o její péči o prezidenta Havla. Vůbec jsem třeba netušila, že byla vyslána loď s květinami z jeho pohřbu, které dovezli do Děčína, kde je házeli rozmotané do vody a vznikl z toho květinový koberec za přítomnosti 2500 lidí.

Dále povídá o studiích, což je překvapivé. Vystudovala zdravotnickou školu. Později v roce 1989 FF UK, obor pedagogika – ošetřovatelství a v prosinci 2011 promovala na DAMU. Nyní pracuje mimo jiné ve výchovném ústavu a Středisku výchovné péče Klíčov a vyučuje ve Svatojánské koleji dramatickou výchovu.

Vypráví o svých koničcích a cestování. Prezentuje se jako obyčejný člověk, i když zvládá věci možná tak za tři lidi. Je velmi sympatická svým postojem k Bohu. Nepřesvědčuje, ukazuje. Jde svým chováním všem příkladem. Má v sobě sílu a pokoru.

Těch věcí k zamyšlení je v knize mnoho. Určitě stojí kniha za přečtení. Už jen pro inspiraci, že je fajn překonávat své strachy a věřit. Není to přehnaně zbožné a myslím, že zaujme i nevěřícího člověka. Je to inspirující povídání o nejrůznějších výzvách, které padají z nebe. Stačí je jen zvednout!

A já si jdu dát sestru Angeliku na FB do přátel…..

Hodnocení: 80%

17.01.2018
Nebeská nadílka pro sestru Angeliku - Iva Kott

Když koncem roku 2011 zemřel prezident Václav Havel, byla veřejnost informována o tom, že v posledních týdnech jeho života o něj pečovaly řádové sestry z nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze ve Vlašské ulici. Byla mezi nimi i sestra Angelika Pintířová, známá z nedělního vysílání na Dvojce ČR a od 10. prosince také z televizního GENu natočeného Olgou Špátovou. Ovšem nejvíce informací o této mimořádné osobnosti lze získat z knihy PADÁ MI TO Z NEBE vydané nakladatelstvím Portál a veřejnosti představené 28. listopadu při večeru v Knihovně Václava Havla. Kniha přináší na dvě stě dvaceti stranách rozhovory, které s boromejkou Angelikou vedli redaktoři Katolického týdeníku Jan Paulas a Tomáš Kutil.

Čtenář se dozvídá o hezkém dětství malé Ivanky, jak byla Angelika pokřtěna, odehrávajícím se v obci Žihobce, o harmonické rodině a jejím působení v ochotnickém divadle, ale také při péči o místní kostel. Ivančin otec byl učitelem a z politických důvodů byl dvakrát vyhozen ze školství a skončil jako dělník v Solu Sušice. Bylo jasné, že s takovýmto „třídním původem“, jak se tehdy říkalo, by bylo nemožné dostat se v místních poměrech na střední školu. Proto na poslední rok základní školy přestoupila Ivana do Prahy, kde chodila do 9. třídy na Havlíčkově náměstí, ale to už také vstoupila do Kongregace Milosrdných sester sv. Karla, přestože v roce 1977 nebyla žádná naděje na možnost veřejně se k tomu hlásit. Po základní studovala školu zdravotní a po maturitě, složené v roce 1982, pracovala v nemocnici Na Slupi. V roce 1988 podala přihlášku na FF UK, obor pedagogika-ošetřovatelství, a byla přijata. Studium ukončila v roce 1994, a v této době už boromejky měly zpět nemocnici Pod Petřínem provozovanou Kongregací od roku 1854. Nebylo to jednoduché, zdravotnické znalosti a dovednosti tu byly, ale chyběly manažerské zkušenosti potřebné pro vedení takovéhoto zařízení. Sestra Angelika byla od té doby několikrát jmenována představenou, v letech 2005 a 2006 trávila sabatický čas v zahraničí a od roku 2007 pracuje ve Výchovném ústavu, neboli v „pasťáku“ pro kluky v Křešíně, což je jedna z činností, kterým se v současnosti věnuje. V letech 2007 – 2011 studovala na DAMU obor dramatické výchovy a od podzimu 2014 do jara 2016 absolvovala kurz celoživotního vzdělávání, obor speciální pedagogika, v Hradci Králové.

O tom všem si Angelika s oběma redaktory při sobotních setkáních povídala, přičemž samozřejmě nechyběly vzpomínky na Václava Havla, mluvilo se o cestování a sportech, ale nejnapínavější byly informace o veškerém utajovaném dění okolo řádu v době komunismu, kdy bylo nutné být na pozoru nejen před StB, ale i před zvědavými sousedy. Je pochopitelné, že občas docházelo i ke kuriózním situacím, z nichž některé jsou v rozhovorech zmíněny. Jednou z nich je příběh učitele občanské nauky, velkého soudruha a bojovníka proti církvi, který dával tajnou řeholnici Angeliku za vzor ostatním studentkám. Text knihy pak doplňuje několik fotografií z rodinného alba i z nedávné minulosti.

Při zmíněné prezentaci knihy v Knihovně Václava Havla se role obrátily a oběma redaktorům položila několik otázek Angelika, přičemž prokázala jak pohotovost a schopnost improvizace, tak smysl pro humor. Sluší se dodat, že atmosféru onoho večera dotvořilo několik barokních skladeb hraných dvěma sestrami boromejkami na flétnu a klávesy.

Pořad Knihovnička, rádio Proglas, 17.12.2017
Pořad o A. Pintířové. K poslechu zde.
Pořad ČT GEN s Angelikou Pintířovou
Rozhovor s A. Pintířovou v Katolickém týdenníku, 19. 12. 2017

Převzato ze stránek Katolického týdenníku.

I boromejky „píšou Ježíškovi“

Jedna z vašich nejranějších vzpomínek, jak uvádíte ve svém právě vydaném knižním rozhovoru, souvisí s Vánoci a půlnoční mší. Čím se vám tak vtiskla do paměti?

Byla to klasická půlnoční mše se sněhem. Mně bylo asi dva a půl roku, seděla jsem na kůru na širokém zábradlí, někdo mě držel a pode mnou byl ozářený kostel. Naše rodina mohla chodit na kůr, protože kostelničila. Jinak tam byla cedule: Přístup na kůr nepovolaným se přísně zakazuje. Když jsem ji už uměla přečíst, divila jsem se, že se tam nesmí. Z kůru bylo dobře vidět, co se dole děje, a navíc to bylo v době, kdy děti ještě musely sedět v lavici a mlčet. A samozřejmě na mě působila velikost kostela, vánoční výzdoba a rozsvícené stromečky.

Jak vypadaly Vánoce u vás doma?

Všechno bylo velmi slavnostní, jak nás bylo doma hodně, dávaly se dva stoly dohromady a ještě se přidával šicí stroj, abychom tam všichni mohli sedět. Vánoční stůl se zvláštně prostíral a vyplňoval celou kuchyni a pamatuji si i speciální modlitbu, která vždycky končila slovy, abychom se tam za rok zase všichni sešli.

Ke stromečku, který nosil Ježíšek vedle do obýváku, se nechodilo dřív, než se všichni najedli (po večeři jsme měli ještě štrúdl a čaj). Ze stromečku se pak nic netrhalo, jen když náhodou něco spadlo, jinak se muselo čekat do Tří králů, což bylo pro dítě náročné. V obýváku jsme běžně nepobývali, netopilo se tam, a tak stromeček vydržel. A po Třech králích se každý večer rozsvítil, zazpívala se koleda a každý si mohl vybrat jeden bonbon – a další den znovu, takže nám to často vydrželo až do 2. února.

Vzpomenete si, z jakého dárku jste měla největší radost?

Z valchy. Asi v pěti letech jsem viděla maminku prát na valše, tehdy ještě nebyly automatické pračky. Hrozně mě to zaujalo a chtěla jsem taky takovou. Než jsem uměla psát, tak jsem přání Ježíškovi malovala a dávala do obýváku za okno. Takže jsem ji namalovala a opravdu vysněnou valchu dostala, akorát zmenšenou. Dodnes ji mám a používám ji při dramatické výchově, dá se na ni hrát.

Na té valše je dobře vidět, že velikost dárku se nedá měřit cenou. My jsme moc dárků pod stromečkem neměli, ale vždycky bylo důležité odhalit, co by ten druhý chtěl. Nedávat něco z povinnosti, ale opravdu obdarovat. Pod stromečkem ale vždycky byly nějaké knížky, ty nesměly chybět. Tatínek si postupně všechny půjčil a vracel je v lednu.

Měli jste u vás na vesnici nějaké zvyky spojené s Vánoci?

Po vesnici chodil pastýř a troubil na trubku. Byl to pan učitel, který učil hudební výchovu. To jsme vždycky poslouchali. Tatínek zase před večeří obcházel domácí zvířata a všechna dostala vánočku: pes, kočka, králíci, slepice, koza... V poledne byl oukrop – polévka s chlebem, jinak jsme drželi půst. A maminka dělala zlaté prasátko. Když se zhasne a prosvítí se baterkou cedník, tak to udělá spoustu zlatých prasátek.

A na Boží hod vánoční byl jediný den, kdy maminka nevařila, dojídal se kapr a salát. Poslouchala se hudba a jako dítě jsem občas něco recitovala. Pamatuji si, že jsem se naučila od Erbena: „Hoj ty štědrý večere, ty tajemný svátku, co že komu dobrého neseš na památku...“

Ve 14 letech jste odešla do Prahy, vstoupila jste k boromejkám do kandidatury a bydlela v tajném bytě. Přijížděla jste na Vánoce domů, nebo jste tam zůstávala?

V kandidatuře jsme ještě jezdili domů, dorazila jsem vždycky 23. prosince. První Vánoce, které jsem strávila mimo domov, byly až po maturitě v postulátu. To už jsem pracovala v pražské nemocnici na Slupi, kde bylo samozřejmostí, že kdo nastoupil na oddělení jako nejmladší, ten měl na Štědrý večer noční službu. Vzpomínám, jak mi tam volali z domova – maminka zrovna viděla v televizi nějaký film o sestřičce, která brečela, že musí mít na Vánoce službu a nemůže být doma, a tak se bála, jestli taky nebrečím. Nebylo mi lehko, ale pomáhalo mi, že jsem tam byla pro pacienty.

Rozhovor s Angelikou Pintířovou na serveru Seznamzpravy.cz