Zpověd Petra Pitharta z pera evangelického zpovědníka.

„Nepředvídatelná přítomnost“ je to, co Petra Pitharta, dnes místopředsedu senátu ČR, nesmírně zajímá. V důsledku toho se vrací k „nezvládnuté minulosti“, kterou prožil na vlastní kůži. V rozhovoru s Martinem T. Zikmundem tak vznikla knížka (Petr Pithart-Martin T. Zikmund: „Ptám se, tedy jsem“, Portál 2010, 278 stran), v níž se tento evangelický farář stává jeho „zpovědníkem“.

 Poznáváme zde, co Pitharta od dětství formovalo. Vyjadřuje se poutavě i v obsáhlejších líčeních, zaujme i zdánlivými detaily, potěší osvěžujícími perličkami. Zprvu na sebe hledí pomalu jak na dítě „retardované“ vězněním otce za protektorátu v Dachau, posléze jeho prominentní kariérou diplomata a v důsledku toho nehostinným, pražským internátem. Rodiče žili převážně v Bělehradě a ve Francii. Připomenut je záblesk šťastných dětských chvil u prarodičů v Luhačovicích, jinak se zpovídaný cítí být původem jaksi „odnikud“. Celkem přirozeně se jako nadaný student práv stylizuje do polohy rozevlátého básníka a je vtažen, snad i načínajícím kvasem oblevy, vstříc šedesátým letům, do komunistické strany.

Bod zvratu je popsán v kapitole „Provalila se ke mně svoboda“. Posléze i deziluze z politických poměrů, netoliko okupace vedla Pitharta k tomu, že společně s Pavlem Rychetským vystoupili z KSČ. Následně byl z partaje vyškrtnut, posléze vyloučen. A vše dovršeno podpisem Charty 77. Vyléčen z dubčekismu, přeci jen snad podléhal iluzi, že „kdyby se Dubček a spol. postavili vzdorem, miliony by šli za nimi“. Nešly by; můžeme se zde ovšem přít o „kdyby“. Prozřel snad jediný interbrigadista František Kriegel, zástupce Lidových milicí z roku 1948, oceněný za tuto úlohu Řádem rudé hvězdy a Řádem práce, poradce Fidela Castra z 60. let. Není náhodné, že právě Jeho pokání bylo pozdní a účinné, když jako vlastenec nepodepsal Moskevský protokol a naopak podepsal Chartu 77. Idealizací osmašedesátého roku je ovšem Pithartova these, že „Osmašedesátému nechyběly ideje, přebývalo v něm nadějí, ale chyběla mu poslední věrohodnost“. To poslední je určitě správně. Nadějí jsme se naivně chápali. Ideje, vzešlé od komunistů, kteří nemohli popřít sami sebe, scházely. Od bolševismu, coby zrůdnosti, se veřejně neodvážil distancovat nikdo z nich. Nakonec i potřebu obnovit klasickou sociální demokracii vyslovila jen hrstka lidí.

Logicky třetím obdobím, jemuž je výrazně věnována pozornost, je ono popřevratové. Všechna čest Petru Pithartovi, že důsledně odmítá o něm hovořit jako o revolučním. Zde čtenář najde dlouhou řadu událostí a postojů z první ruky, jež nebyly dosud publikovány, nebo již zapadly. Do popředí vystupuje Pithart jako politik snad málo ambiciózní, který vstoupí do otevřených příležitostí, ať už v čele Občanského fóra, nebo předsedy české vlády, který se bránil krajním trendům, zvl. tzv. „druhé revoluci“. Schopný ustoupit za nové situace a znovu se angažovat, kde třeba. Pouhý výčet zajímavých komentovaných témat a událostí, namnoze dosud aktuálních i žhavých (i atraktivních: návštěva u Fidela!), také vztah ke křesťanství, by přesáhl rozsah této statě. Jde spíše o pozvání k četbě, která stojí zato a rozhodně zaujme. Ptát se můžeme spíše, co snad schází. Určitě chybí podivná akce prezidenta Havla, který ostentativně odmítal nahlížet do materiálů spolupracovníků STB a těsně před volbami torpédoval rozporuplnou postavu Josefa Bartončíka. O novodobé historii Lidové strany mnoho nenajdeme. Petr Pithart je přitom následovníkem Josefa Luxe, sám jím byv vyzván, nakonec vstoupil do KDU-ČSL a v knize mu vzdává hold. Obdržel-li Petr Pithart Cenu Františka Kriegela "Za občanskou statečnost" z roku 1991, udělenou Nadací Charty 77 za postoje při dělení Československa a za protikorupční jednání, zajímalo by nás určitě více právě o protikorupčním jednání, v němž sám excelentně obstál, ač odsouzen nebyl nikdo a věc je podnes nanejvýš naléhavá. Zřejmě v nutném zúžení knihy nebyly kladeny otázky směrem k manželce a dětem. Určitě však stálo zato zařadit jmenný rejstřík pro snadnější orientaci v textu a vracení se k němu. Od věci by nebylo ani ilustrovat témata, či období, dosud nepublikovanými fotografiemi. Bezesporu však čtenáře přidrží při knize pouhá slova, evokovaná partnerem v rozhovoru Martinem T. Zikmundem a podaná skromným, leč zásadovým senátorem Petrem Pithartem.

Jan Kašper
Zdroj: www.chrisnet.cz

Když vloni k výročí Sametové revoluce vyšla Petru Pithartovi vzpomínková kniha Devětaosmdesátý, vzbudila velkou pozornost. Šlo totiž nejen o svědectví přímého aktéra „revolučního dění“, ale o jednu vůbec z nejlepších reflexí předlistopadových let a prvních měsíců svobody. Po roce míří na knižní pulty nová Pithartova kniha Ptám se, tedy jsem a slibuje neméně zajímavé čtení.

   Jedná se o knižní rozhovor, který s ním vedl redaktor KT Martin T. Zikmund a který mapuje celý Pithartův dosavadní život. K iniciačním zážitkům jeho dětství patří určitě i květnové dny 1945, kdy se u nich doma koupal v neckách velitel tankistů, sovětských osvoboditelů. Není proto příliš divu, že dětství v dělnickém Kladně plus domácí výrazně levicové prostředí nakonec mladého studenta práv nasměrovala do řad KSČ. Petr Pithart tuto svou životní epizodu vysvětluje bez snahy ji omlouvat. „To se dá těžko omluvit,“ říká v kontextu s tím, co se v zemi dělo. Současně je mu ale jasné, „že člověk by měl jít svým minulým selháním či kiksům vstříc, potkávat se s nimi znovu a znovu“. A tedy nebát se o nich i mluvit.

   Kniha se však netýká jen vzpomínání (a je vskutku na co: na pašování zakázané literatury, na život v Chartě 77, na vstup do „revolučního dění“ v listopadu 1989 a na jeho hlavní aktéry, na setkání s papežem Janem Pavlem II. atd.), ale je opět především pokusem o kritickou reflexi. Zejména polistopadového vývoje, na němž se Pithart v prvních letech významně podílel coby předseda české vlády – než ho v roce 1992 čekal politický pád (jeho OH se nedostalo do parlamentu). Zpět do světa politiky ho dostal až Josef Lux, který mu po letech nabídl místo senátního kandidáta za KDU-ČSL. Jenže ta politická „mrtvá léta“ mezi tím pokládá Pithart za nejužitečnější. Právě během nich patrně zrál jeho sebezpytný pohled, který mu dnes dovoluje i o nedávných událostech psát bez zbytečných emocí, ukřivděnosti, zatrpklosti či škodolibé ironie. A protože se tímto vším nevysiluje, zbývá mu místo i pro humorné historky na vlastní účet – třeba o tom, jak málem ztratil klíč od korunovačních klenotů.

   Pithart umí přemýšlet o politice jako málokdo – což ho na druhé straně možná diskvalifikuje, aby byl dobrým politickým vůdcem s jednoduchým tahem na branku. Jeho kniha je však užitečná i pro přemýšlení o našem češství. Původně se totiž měla jmenovat „O duši národa“, neboť leitmotivem celého knižního rozhovoru je Pithartova zcela zřetelná starost o to, jací jsme – jako národ. Svět politiky je už jen zviditelněním, jistým otiskem toho, co je skryté pod povrchem; co je v nás Češích a Češkách uhnízděno a často neviděno, zamlčováno, zamlžováno i hýčkáno. Možná proto kdysi Petr Pithart vzbudil tolik emocí svým výrokem, že „slyší trávu růst“. Dnes už si jen málokdo vybaví, co tím chtěl tehdy říct, ale pocitově má to úsloví spojené s něčím negativním. Neboť ta tráva bohužel často také vyrostla – ať už to byla naše narychlo nalezená„revoluční bojovnost“ či naivní víra ve „slepou ruku trhu“.

   V závěru knihy pak Pithart polemizuje s Kunderovou větou ze Žertu: „Všechno bude zapomenuto a nic nebude odčiněno.“ Vůči tomuto životnímu postoji marnosti, který Kundera tak esteticky přitažlivě vyjádřil, staví Pithart věčnost s instancí Posledního soudu, kdy každý náš čin bude jednou vážen, dokonce i jeho pohnutky. „Nedělej si naději, že něco úspěšně zalžeš, že ti nikdo neviděl do hlavy…“ Ale nejen kvůli tomu je dobré pečovat o duševní hygienu už tady na zemi. „Jde o to, aby člověk neztratil schopnost stydět se. Když se člověk stydí, dozvídá se o sobě vůbec nejvíce.“

JAN PAULAS
Zdroj: Katolický týdeník č. 49/2010

(recenze politikovy duše)
Ptám se, tedy jsem, tak se jmenuje nová kniha-rozhovor politika, právníka a historika Petra Pitharta, s kterým hovořil o patnáct let mladší evangelický farář Martin T. Zikmund. Ten, kdo zná Pithartovy knihy Osmašedesátý z roku 1978, esej s názvem Češi v dějinách nové doby, kterou napsal společně s psychologem Petrem Příhodou a historikem Milanem Otáhalem za normalizace, vyšla v roce 1991 a Devětaosmdesátý z roku 2009, ví, jakou cestu autor důsledně celý život sleduje. A hlavně jak diferencovaně a neideologicky o osudu národů, které žily a žijí na území Čech, Moravy, ale i Slovenska, přemýšlí. Jeho komplikované přemítání nad událostmi, které formovaly občany této země, se zcela zásadně odlišuje od současného stranického a účelového blemblem jazyka našich politiků, jak tato kniha stvrzuje. Proto působí jak z jiného světa a jiné doby, ale to je zároveň její velká přednost: nutí k přemýšlení, vykolejuje nás ze stereotypů. Je ale zároveň zřejmě reakcí na Pithartovo osmileté angažmá v komunistické straně v letech 1960 až 1968. Tato zkušenost mu asi už nikdy nedovolila, aby se poddal nějaké ideologii a zneužíval levně jazyk a fakta jen k tomu, aby se prosadil v politice. Je paradoxní, že právě toto angažmá, z kterého se Petr Pithart dokázal poučit, je mu často vyčítáno, a to dokonce těmi, kteří dělají velmi podobnou chybu již mnohem delší dobu, jen ve službách jiných ideologií. Bohužel tento způsob existence, který vyžaduje od člověka velké soustředění, z něj činí introverta, který není schopen kolem sebe soustředit následovníky, natož vytvořit novou politickou sílu, která by výrazněji byla schopná zasáhnout do konkrétní politiky. Pragmatický politik zřejmě nesmí dávat najevo, že o svých rozhodnutích tolik pochybuje, jak to celou dobu činí Petr Pithart. Asi i kvůli těmto pochybnostem ani v roce 1989 nešel instinktivně hned do Občanského fóra, byl příliš slušný na to, aby vešel někam, kam nebyl pozván, a zároveň i tehdy byl velmi kritický a předvídavý, když studentům Husovy teologické fakulty, kde byl knihovníkem, říkal: "Připravte se na to, že hlava nás bude bolet z nás samotných, nikoliv z nich, z dnešních mocipánů." To, jak myslí, se konec konců ukázalo již v disentu, kdy Petr Pithart podobně kriticky vystupoval třeba proti filozofii Václava Bendy, který přišel s termínem tzv. paralelní polis. V této teorii viděl Pithart jen trochu pokleslý program udělat si nějaký lepší svět paralelně vedle toho normalizačního, který museli žít normální lidé. Proto se snažil upozornit na tzv. "dizirizika." I tehdy ovšem se svými obavami narazil. Politický provoz vždycky pracuje se zjednodušeninami, s tím se nedá nic dělat, protože je určen mase, ale veřejný prostor zároveň potřebuje pěstovat jistou rovnováhu mezi těmi, kteří poukazují na možná nebezpečí a těmi, co provádějí konkrétní politiku. Vztah těch, kdo politiku provozují, k těm, co ji kriticky analyzují, je měřítkem politické kultury země: jsou-li kritici považováni za nepřátele, zrádce či škůdce, nemá právo takové společenství hovořit o tom, že je demokratické. A ignoruje-li je, jako třeba ignorovaly za první republiky elity Emanuela Rádla, o němž Petr Pithart v knize rovněž hovoří a který je mu v ledasčems podobný, je to zřejmě symptom ještě nedospělé politiky, i když u některých vrcholných politiků první republiky spatřuje Petr Pithart větší noblesu a velkorysost. Nejsem si ale v tomto případě jistý, jestli to není iluze, která u naší generace - jsme s Petrem Pithartem stejně staří - nevyplývá z nostalgie po první republice našich rodičů, která nás do jisté míry asi zasáhla. Ale pravdu asi má v tom, že tehdy bylo mezi elitami více lidí, kteří necítili své angažmá jako poslání, ale spíše jako odpovědnost k pravdě o celku našich dějin.
Protože tato kniha je mnohem subjektivnější než předešlé a její tón je místy až velmi důvěrný, zmíněný sebekritický osobnostní rys Petra Pithart je zřetelněji cítit. A je to dáno i tím, co autor přiznává, že ho zajímá hlavně to nedávno minulé, bolavé, sporné, víc než "nepředvídatelná" přítomnost, protože je to právě nezvládnutá minulost, co onu nepředvídatelnou přítomnost a budoucnost předurčuje. A my můžeme bohužel dodat, že za to může právě přemíra ideologizace současného politického provozu, která politikům dovoluje, aby z nezvládnuté minulosti vytloukali levně politický kapitál, a tím drásali staré rány, místo aby se je pochopením snažili zacelit a vytvořili prostor pro skutečnou politiku. Pithartova kniha je proto mimo jiné velice tvrdou, i když velmi kultivovanou kritikou současného politického provozu.
Protože není v možnostech rozhlasové recenze se zabývat všemi aspekty knihy, která mapuje celý život Petra Pitharta a tedy bezmála sedmdesát let naší republiky a jeho způsob přemítání o dějinách a politice jako řádném řemesle, zaměřím se jen na tři aspekty, které považuji v dnešní době za velmi důležité.
Za prvé je to vztah k Tomáši Garrigue Masarykovi. Petr Pithart v rozhovoru s kolegou Zikmundem připomíná, jak profesor Masaryk po hilsneriádě, kdy se k němu nejen tisk, ale i studenti chovali víc než hnusně, protože podobně jako v případě rukopisů se postavil proti pohodlným lžím, pomýšlel na odchod do Ameriky. Jeho žena, Američanka, která byla pevnější ve víře, byla unitářka, ho ale přesvědčila, aby zůstal. Tomáš Garrigue Masaryk byl podle Petra Pitharta solitér či dokonce vyvrhel, abych ho citoval přesně, ale po osamostatnění vstoupil do země jako vítěz na bílém koni a jeho proměna byla tak rychlá a těžko stravitelná, že ze složitého a nepohodlného profesora jsme si udělali rychle tatíčka, kterého jsme adorovali, ale právě proto doposud nepochopili.
Za druhé, za nejdůležitější, co Petr Pithart učinil za revolučních dnů, považuje projev z konce ledna 1990, který byl tehdy známý pod jménem: Slyšel jsem trávu růst. V tomto projevu, odvysílala ho televize, autor upozornil na to, že mezi některými lidmi v Občanském fóru, ale i na Slovensku v hnutí Verejnost proti násiliu vznikaly obavy z toho, aby snahy některých občanských fór, jejichž legitimita se odvozovala jen z plných náměstí a která se zaměřovala na vyhotovování seznamů lidí, kteří měli opustit své funkce, se nepodobala kruté činnosti tzv. akčních výborů Národní fronty z února 1948. Pithart píše: "Moje slova, naplněná obavami ze svévole mstitelů, byla asi tím nejdůležitějším, co se může za těch dvacet let se mnou spojovat."
Za třetí, hned po volbách v roce 1992, které Občanské hnutí prohrálo, napsal Petr Pithar článek, z něhož vyplývalo, že v těchto volbách vlastně vyhráli ekonomové nad právníky, což byla opět přesná diagnóza. Zároveň to ale bylo zřejmě hlavní neštěstí prvních let transformace, protože tehdy se ignorovalo právo a tím pádem se ignorovala i důkladná právní regulace vůbec. Zjednodušeně řečeno vládlo přesvědčení, že kdyby se zhaslo a státní majetek se nechal rozkrást, neviditelná ruka trhu za nás vše vyřeší. Zcela se zapomnělo na to, že v prosperujících kapitalistických zemích protestantského světa fungoval dříve než volný trh nezávislý soudce. Podle autora v tomto bodě selhal i Západ, který do střední Evropy převáděl zkušenosti z autoritářských režimů, které se transformovaly na demokratické, kde ale - na rozdíl od nás - nebylo nikdy zrušeno tržní hospodářství, soukromé vlastnictví a obchodní zákoníky a obchodní soudy.
Tři příklady, které jsem ze skoro třísetstránkové knihy Petra Pitharta vybral, ukazují na tři důležité momenty posledních dvaceti let, jejichž důsledky pociťujeme bolestivě dodneška: Doposud jsme důkladně nepromysleli minulost, takže ji jen zneužíváme (Pithartovi vyčítali, že má velké zpětné zrcátko). Nejsme ochotní myslet moc dopředu, nepředvídáme důsledky svých kroků (Pithartovi vyčítali, že byl příliš kritický k disentu a posléze, že zastavil revoluci). A ignorovali jsme důkladné právní prostředí (Pithartovi vyčítali, že nerozumí ekonomice, ač nefungující a málo nezávislá justice je snad největší problém současnosti). Přesto se autor svou knihou nedomáhá uznání, jen nám tiše připomíná, že děláme stejné či velice podobné chyby. A pokud se z nich nepoučíme, budeme stále jen hartusit a brblat a chovat se jako postavy Antona Pavloviče Čechova, které jsou, jak Petr Pithart píše, plné mučivých otázek jeho nešťastných hrdinů, kteří na ně ale nemají nikdy žádnou odpověď. Petr Pithart nám na rozdíl od Čechova několik odpovědí na základní otázky alespoň naznačuje. A možná, že i to je hodně a měli bychom být i za to vděční, protože naše demokracie je příliš mladá a už jeho západní způsob tázání (protestantismus je permanentní sebekritika, jak připomíná) nás začíná začleňovat zpět do Evropy, z které jsme byli uneseni, jak v osmdesátých letech napsal Milan Kundera.

Karel Hvížďala
Zdroj: Český rozhlas 6 http://www.rozhlas.cz/cro6/portal/