Editory recenzované publikace jsou emeritní profesor Univerzity v Rochesteru, pedagogický psycholog a životopisec C. R. Rogerse Howard Kirschenbaum a blízká spolupracovnice našeho myslitele (zvláště v posledních letech jeho života) Valerie Land Henderson.
Carl Ransom Rogers (1902 – 1987) je již u nás dostatečně znám jako výrazná osobnost americké psychologie minulého století. Je autorem psychoterapeutického směru, teorie osobnosti a meziosobních vztahů, jež v současné době známe pod jménem přístup zaměřený na člověka (Person Centered Approach) či dle svého autora rogersovským přístupem. Nakladatelství Portál též vydalo v posledních letech jeho dvě stěžejní díla: Způsob bytí (2014) a Být sám sebou (2015). C. R. Rogers dbal na to, aby jeho názory, výsledky vědecké a pedagogické práce nalezly uplatnění nejen v odborném, ale i společenském světě, což se neobešlo bez toho, co dnes nazýváme prezentací, zviditelňováním a do určité míry i popularizací. Do těchto souvislostí patří i jeho veřejné rozhovory s významnými mysliteli minulého století, jejichž přepisy (vždy s krátkým úvodem editorů) jsou obsahem recenzované publikace. Debaty se odehrávaly většinou na akademické půdě amerických univerzit požívajících vysokou prestiž. Docházelo k setkávání osobností, myšlenek a různých pojetí člověka a světa, jelikož se jednalo zejména o filozoficko laděné debaty.
Editoři vybrali rozhovory Carl Ransom Rogerse s následujícími mysliteli: Martinem Buberem (1878 – 1965), Paulem Tillichem (1886 – 1965), Burrhusem Fredericem Skinnerem (1904 - 1990), Michaelem Polanyiem (1891 - 1976) a Gregory Batesonem (1904 – 1981). Již z pouhého výčtu účastníků lze usuzovat, že debaty byly dynamické, ne vždy se jednalo (byť mnohdy ano) o názorové slaďování a doplňování. Jistou kontroverznost lze zaznamenat v diskusi mezi Rogersem a Bubrem, neslučitelnost pak v rozhovoru se Skinnerem. Zvláště tato dvě vystoupení se stala i později často vzpomínanými událostmi.
Rozhovor mezi C. R. Rogersem a M. Buberem, tímto významným židovským filozofem, teologem a pedagogem, se nese v duchu vymezování a upřesňování pojmů jako jsou osoba, jedinec, přijetí, vztah, potvrzení sebe a druhého, akceptace, atp. Buber zdůrazňuje rozdílnost v postavení i roli klienta a terapeuta, Rogers naopak akcentuje jejich rovnost – i v situaci terapie. Jedná se o myšlenkově bohaté setkání, v němž spíše dominuje židovský myslitel svým „profesorským“ stylem a myšlenkovou přesností, Rogers je v diskusi smířlivější a vzájemnou výměnu m.j. komentuje: „ ...pokud si nebudeme dávat pozor, shodneme se“ (s. 26). V době debaty (r. 1957) se zdá být u Rogerse akcent položen na empirii a na seberozvoji lidské bytosti, tedy rozvoji vnitřních možností, u Bubera je to naopak meziosobní vztah, tedy prostor „mezi“, jenž vede k setkání, žádoucím změnám a příznivému jedincově vývoji. Ostřeji vyjádřeno: Rogers zdůrazňuje individualitu a vnitřní založení člověka, u Bubera je to zase vztah a vztahovost, jež jsou klíčem k pochopení lidské bytosti.
Rozhovor mezi C. R. Rogersem a B. F. Skinnerem, jedním z nejvlivnějších psychologů minulého století, jenž proběhl v r. 1963, je od samého počátku mírně a později zřetelněji kontroverzní, je zřejmé, že oba účastníci se znají a o vzájemných sympatiích nelze hovořit. Jednalo se o prestižní záležitost, oba hovořili s ohledem na přítomné publikum (špičkování, humor), závěrem, jak se sluší a patří v dobré společnosti, nasadili smiřlivější tón. Hlavním tématem rozpravy byla lidská svoboda. Dle Skinnera je člověk zcela determinován – zejména vnějšími vlivy. O svobodě lze dle jeho názoru hovořit snad jen v tom, že jedinec na základě vědeckého poznání může určovat svůj osud uspořádáním světa, jenž ho determinuje. Vnitřní svět (subjektivita) je pro Skinnera jakožto vypjatého behavioristu fikcí. Opačný a nekompatibilní je pohled Rogersův: lidská svoboda a autonomní rozhodování existují, lidský jedinec je sice různými vlivy determinován, ale je také svobodný, což je jeho specifikem a synonymem lidství. Východiskem lidského života (i vědeckého zkoumání), volně interpretováno, je lidská subjektivita a nikoliv pouhé chování.
Rozhovor s Paulem Tillichem, německým protestantským teologem, se uskutečnil v roce jeho úmrtí, tedy v r. 1965. Oba myslitelé si rozumějí a vzájemně se doplňují. Kupříkladu Rogers hovoří o důležitosti potvrzení sebe, Tillich dodává a rozvíjí, že podmínkou sebepotvrzení je přijetí nepřijatelného. Dle Rogerse je jedním z cílů terapie dosažení u člověka otevřenosti a nastolení blízkých vztahů, Tillich doplňuje, že žádoucí spojení s druhým se děje skrze lásku v křesťanském novozákonním pojetí (agapé). Zajímavá jsou Rogersova slova o tom, že je-li klientovi „opravdu nápomocen, v těchto vzácných chvílích, kdy se to mezi námi přibližuje vztahu „Já – Ty“...mám pocit, jako bych byl sladěn se silami vesmíru... cítím se tak jako vědec, když dokáže způsobit štěpení atomu...“ (s. 52). Tillich to záhy glosuje jako „přítomnost svatého“ (53).
Rozhovor mezi Carl Ransom Rogersem a Michaelem Polanyim se odehrál v r. 1966. Původně maďarský myslitel byl vzděláním lékař, avšak vyhraňoval se stále více filozoficky. V rozhovoru upozorňoval na emocionální stránku vědy a etickou odpovědnost vědců, argumentoval proti mechanickému pojetí lidské bytosti a redukcionismu ve vědě. Rogers rozpravu doplňuje o lidskou spontaneitu a vztah Já – Ty v buberovském významu, jenž v terapii přináší žádoucí změnu. V následující diskusi mezi posluchači rozhovoru a hlavními debatéry bylo hovořeno zvláště o povaze vědy a vztahu mezi vědou a pravdou.
Kniha rozhovorů končí rozmluvou Carl Ransom Rogerse s Gregory Batesonem. Proběhla z uvedených rozprav nejpozději, a to v r. 1975. Gregory Bateson, rozený Angličan s biologickým vzděláním byl vědcem – teoretikem více oborů, věnoval se antropologii, etologii, psychologii a komunikaci. Též se angažoval v antipsychiatrickém hnutí a tvrdil, že medicínský model nelze u duševních poruch uplatnit. Oba myslitelé diskutovali zejména o učení. Vzájemně se respektovali, avšak v rozhovoru se spíše míjeli. Rogers zdůrazňoval při učení roli facilitátora a opravdovost, učení – jeho cíle i průběh mají určovat především sami studenti. Bateson (cum grano salis) upřednostňoval spíše klasickou roli učitele a tradiční vzdělávání.
Rozhovory mezi Carl R. Rogersem a několika myšlenkově mimořádně plodnými osobnostmi proběhly v rozpětí let 1957 – 1975. Lze sledovat, jak sám Rogers se vyvíjel v čase – od empiricky a výzkumně založeného psychologa k někomu, kdo se stále více zajímá o duchovní oblasti a to „neměřitelné.“ Je známo, že v závěru života mu byla blízká i esoterická oblast, zde pak již Rogerse – empirického vědce poznáváme jen stěží.
Osobně mne na recenzované knize nejvíce zaujal rozhovor s M. Buberem, neboť zde lze vidět Rogersův významný pramen v jeho pojetí psychoterapeutického vztahu a mezilidského setkání (včetně trenscendentálního fenoménu) jako jednoho ze zdrojů žádoucí změny v osobnosti a projevech člověka. Rozhovory se uskutečnily před mnoha desetiletími a je zřejmé, že od té doby se naše obory (včetně metodologie) dále vyvíjely. Co se kdysi zdálo být rozporné, můžeme dnes hodnotit (při diferencovaném pohledu) jako komplementární, směřující k integraci a obecným závěrům. Čtenář si také může uvědomit, jak veřejná diskuse v jejím průběhu je ovlivnitelná (ve formě i obsahu) touto „veřejností,“ jelikož se do ní promítají ohledy na publikum, prestiž a soutěživost debatérů. Žádoucí spontánnost a uvolněnost přicházejí zkrátka, takže opravdu něco nového a vzniklého z diskuse nalezneme méně, než bychom očekávali. Na druhé straně nám rozhovory odkrývají osobnosti debatérů, způsoby jejich myšlení, reagování na druhé, vzájemné ovlivňování a snad i ducha doby, což není málo. Zarazí nás, jak se naplnily předpovědi B. F. Skinnera o řízení, nebývalé kontrole a manipulaci lidskými jednici, kdy manipulace, aby byla účinná, musí být skrytá. Současně je v rozhovorech zachytitelná i přítomnost svobodné vůle a spontánní jednání jakožto výraz svébytnosti a svobody člověka.
Četba recenzované publikace nás upozorní také na obtížnost a časovou náročnost překladu v případě, kdy se střídají různé úhly pohledu a terminologie (psychologická, filozofická, teologická apod.) Zde jsou pak odborná posouzení a termínové korektury nezbytné, jinak trpí srozumitelnost a přesnost překladu.
Za posledních několik desetiletí se náš život – občanský i profesionální – díky novým technologiím značně proměnil. Zdá se, že se mění i člověk. Při četbě knížek, jako je recenzovaná práce, lze srovnávat a nutně inspirují. Ve vztahu člověka ke druhému člověku se skrývá jedno z mnoha tajemství lidské existence. Dostáváme se k němu i hledáním cesty k sobě navzájem, tedy i vzájemným porozuměním. Opravdová lidská blízkost pak ústí v uvědomění a prožití lidské jednoty, síly a také odpovědnosti za náš společný svět a jeho budoucnost. I taková úvaha může mít zdroj v recenzovaných rozhovorech.
Knížku lze rozhodně doporučit psychologické obci k pozornosti.
prof. PhDr. Jan Vymětal
Recenze byla zpracována pro nakladatelství Portál
