Je překvapivou skutečností, že jsme dlouhodobě národem s nevětším počtem osob, které jsou nebo se považují za nevěřící (vyplývá to nejen z nejrůznějších průzkumů, ale také z dat získaných při celostátním sčítání občanů). Přesto by, a to si přiznejme, i ti „nevěřící“ v těžkých životních chvílích (nejen nemoc, zejména vážná, ale i životní krize) uvítali spirituální podporu a pomoc. To je ostatně všeobecně uznávaný fakt. Potíž tkví v tom, kdo a jakým způsobem má takovou pomoc poskytovat, když nemalá část reprezentantů pomáhajících profesí je rovněž nekonfesní (nechceme-li přímo říci, že nevěřící). Abychom si rozuměli, je třeba rozlišovat: věřící lidé, kteří se hlásí k určité církvi mají jasno v tom, na koho se mají v případě potřeby spirituální péče obrátit (na „svého“ kněze a dnes už někde i na nemocničního kaplana). Ti ostatní tápají a celkem pochopitelně se obracejí na reprezentanty pomáhajících profesí, kteří si více či méně uvědomují, že by se v oblasti spirituální pomoci měli vzdělat a zařadit ji alespoň z části do svého rejstříku metod pomoci. A právě těm je určena kniha Zdeňka Vojtíška, Pavla Duška a Jiřího Motla o spiritualitě.
Jmenovaní autoři jsou pro napsání takové monografie plně kvalifikovaní, neboť se všichni věnují religionistice, Z.Vojtíšek navíc i psychoterapii, P. Dušek teologii a historické etnologii a J. Motl psychologii náboženství.
Recenzovaná kniha je základně koncipována do čtyř problémových okruhů (kapitol). V první a dále členěné kapitole najde čtenář obsáhlý, srozumitelný a fundovaný výklad Z. Vojtíška o tom, co je vlastně spiritualita. Tradiční obsah tohoto pojmu asociuje náboženskost a bude blízký všem věřícím. Naopak novější vymezení, tedy duchovnost, osloví ty, kteří mají s náboženskostí osobní problém, nebo ji odmítají. V tomto smyslu je podnětná i pasáž o institučné vázané nebo neinstituční spiritualitě.
Také autorství druhé kapitoly o Cestách pomoci v potížích se spiritualitou patří Z. Vojíškovi. Ten mj. prezentuje i zkušenosti s nekonfesní a přesto institucionální pomocí, jmenovitě s InternetPoradnou, na kterou se obracejí „nešťastníci“ (nebo jejich příbuzní a přátelé), kteří podlehli některým z nových náboženských směrů (nepřesně nazývaných sektami). V této souvislosti připomeňme, že Z.Vojtíšek je autorem celé řady pěkných publikacích na toto téma a jmenujme např. jeho knihy Pastorační poradenství o oblasti sekt a sektářství (2005) a Nová náboženská hnutí a jak jim porozumět (2007).
Na třetí kapitole s názvem Vybrané teoretické podněty se kromě Z.Vojtíška autorsky podílel Pavel Dušek který napsal část o koncepci naslouchání a Jiří Motl, který se ujal výkladu díla W,Jamese. Z.Vojtíšek neskrývá, že prezentovaná díla vybraných autorů „nenahrazují přehled vývoje oboru psychologie náboženství“, ale „předkládá myšlenky, které považujeme za inspirativní pro praktickou pomoci v oblasti spirituality“. Z tohoto úhlu pohledu pak nepřekvapí, že jsou prezentovány názory nejen Williama Jamese (pojetí spirituality) , ale také Wilfreda Cantwella Smítne (totéž), Gorgona Allporta (náboženská zralost) a Jamese W. Fowlera (koncepce stupňů víry).
Čtvrtá kapitola je praktická. Pod souhrnným názvem Některé potíže se spiritualitou je pojednáno o problematice sekt a sektářství, autoritativní výchově a Božích vnoučatech, o suicidiu, represivní mentalitě a sexualitě a typech spirituální pomoci. Uveďme, že autorství o fenoménu Božích vnoučat, sexualitě a suicidiu patří P.Duškovi, ostatní části Z.Vojtíškovi. Zbývá doplnit, že poslední části čtvrté kapitoly o duchovních zážitcích a Spirituálních otázkách související se smrtí napsal J.Motl. V hodnocení vymezuji část o umírání a smrti a to proto, že zatímco všechny předchozí a v knize obsažené informace, podněty a názory mohou plně využít „terapeuti, psychologové, pedagogové, sociální pracovníci, poradci“ (jak je jmenovitě vymezeno čtenářské určení, uvedené na zadní části přebalu knihy), tato možná obohatí též jmenované „pastorační pracovníky a duchovní“. Jenže celá kniha má název Spiritualita v pomáhajících profesích, tedy na první pohled rozuměno „všem“ jejím reprezentantům, tedy i zdravotníkům. Ti se zcela jistě mohou poučit a získat potřebné informace i pro svou práci na somatických oborech z předchozích kapitol, tedy však budou lehce zklamáni. To proto, že J.Motl prezentuje pro zdravotníky převážně obecně známá fakta neboť učebnice, z nichž je čerpáno, nebo na ně odkazováno, patří k „povinné“ četbě jejich pregraduálního vzdělávání (např. Křivohlavý, Vágnerová, Říčan, Vodáčková atd.) Základní práce E. Kübler-Rossové (vydané opakovaně i v češtině) jsou sice zmíněny (což stačí, protože zdravotníci je znají), ale odkazovány z druhé ruky. Chybí alespoň zmínka o více než stoleté britské tradici hospicového hnutí a o díle M. Svatošové a jejím rozhodujícím podílu na rozvoji hospicové a paliativní péče u nás. „Náplastí“ je ale pěkná zmínka o buddhistickém přístupu k umírání.
V souhlase s tradicí kniha končí Seznamem literatury a jmenným rejstříkem.
Závěrem je třeba konstatovat: recenzovaná kniha Z.Vojtíška a jeho spolupracovníků je (až na zmíněnou výhradu k jedné podkapitole) mimořádně kvalitní, srozumitelně a přehledně napsaná. Zcela nepochybně vyplňuje mezeru na našem knižním trhu, kde dosud taková publikace, určena vybraným pomáhajícím profesím, chyběla. V tomto smyslu je třeba ocenit nakladatelský počin pražského Portálu. Ze všech uvedených důvodů doporučuji knihu k laskavé pozornosti i všech lékařů (případně všeobecným sestrám), kteří se o problematiku spirituality ať již profesně nebo osobně zajímají.
Prof.PhDr RNDr Helena Haškovcová CSc.
Fakulta humanitních studií UK, Praha
Vyšlo v Bulletin odborového svazu zdravotnictví a sociální péče ČR, číslo 5-6, 2012, str. 37.
- Vojíšek Z., Dušek P., Motl J.: Spiritualita v pomáhajících profesích – rec. H. Haškovcová