Spiritualita v pomáhajících profesích

  Je překvapivou skutečností, že jsme dlouhodobě národem s nevětším počtem osob, které jsou nebo se považují za nevěřící (vyplývá to nejen z nejrůznějších průzkumů, ale také z dat získaných při celostátním sčítání občanů). Přesto by, a to si přiznejme, i ti „nevěřící“ v těžkých životních chvílích (nejen nemoc, zejména vážná, ale i životní krize) uvítali spirituální podporu a pomoc. To je ostatně všeobecně uznávaný fakt. Potíž tkví v tom, kdo a jakým způsobem má takovou pomoc poskytovat, když nemalá část reprezentantů pomáhajících profesí je rovněž nekonfesní (nechceme-li přímo říci, že nevěřící). Abychom si rozuměli, je třeba rozlišovat: věřící lidé, kteří se hlásí k určité církvi mají jasno v tom, na koho se mají v případě potřeby spirituální péče obrátit (na „svého“ kněze a dnes už někde i na nemocničního kaplana). Ti ostatní tápají a celkem pochopitelně se obracejí na reprezentanty pomáhajících profesí, kteří si více či méně uvědomují, že by se v oblasti spirituální pomoci měli vzdělat a zařadit ji alespoň z části do svého rejstříku metod pomoci. A právě těm je určena kniha Zdeňka Vojtíška, Pavla Duška a Jiřího Motla o spiritualitě.

  Jmenovaní autoři jsou pro napsání takové monografie plně kvalifikovaní, neboť se všichni věnují religionistice, Z.Vojtíšek navíc i psychoterapii, P. Dušek teologii a historické etnologii a J. Motl psychologii náboženství.

  Recenzovaná kniha je základně koncipována do čtyř problémových okruhů (kapitol). V první a dále členěné kapitole najde čtenář obsáhlý, srozumitelný a fundovaný výklad Z. Vojtíška o tom, co je vlastně spiritualita. Tradiční obsah tohoto pojmu asociuje náboženskost a bude blízký všem věřícím. Naopak novější vymezení, tedy duchovnost, osloví ty, kteří mají s náboženskostí osobní problém, nebo ji odmítají. V tomto smyslu je podnětná i pasáž o institučné vázané nebo neinstituční spiritualitě.

  Také autorství druhé kapitoly o Cestách pomoci v potížích se spiritualitou patří Z. Vojíškovi. Ten mj. prezentuje i zkušenosti s nekonfesní a přesto institucionální pomocí, jmenovitě s InternetPoradnou, na kterou se obracejí „nešťastníci“ (nebo jejich příbuzní a přátelé), kteří podlehli některým z nových náboženských směrů (nepřesně nazývaných sektami). V této souvislosti připomeňme, že Z.Vojtíšek je autorem celé řady pěkných publikacích na toto téma a jmenujme např. jeho knihy Pastorační poradenství o oblasti sekt a sektářství (2005) a Nová náboženská hnutí a jak jim porozumět (2007).

  Na třetí kapitole s názvem Vybrané teoretické podněty se kromě Z.Vojtíška autorsky podílel Pavel Dušek který napsal část o koncepci naslouchání a Jiří Motl, který se ujal výkladu díla W,Jamese. Z.Vojtíšek neskrývá, že prezentovaná díla vybraných autorů „nenahrazují přehled vývoje oboru psychologie náboženství“, ale „předkládá myšlenky, které považujeme za inspirativní pro praktickou pomoci v oblasti spirituality“. Z tohoto úhlu pohledu pak nepřekvapí, že jsou prezentovány názory nejen Williama Jamese (pojetí spirituality) , ale také Wilfreda Cantwella Smítne (totéž), Gorgona Allporta (náboženská zralost) a Jamese W. Fowlera (koncepce stupňů víry).

  Čtvrtá kapitola je praktická. Pod souhrnným názvem Některé potíže se spiritualitou je pojednáno o problematice sekt a sektářství, autoritativní výchově a Božích vnoučatech, o suicidiu, represivní mentalitě a sexualitě a typech spirituální pomoci. Uveďme, že autorství o fenoménu Božích vnoučat, sexualitě a suicidiu patří P.Duškovi, ostatní části Z.Vojtíškovi. Zbývá doplnit, že poslední části čtvrté kapitoly o duchovních zážitcích a Spirituálních otázkách související se smrtí napsal J.Motl. V hodnocení vymezuji část o umírání a smrti a to proto, že zatímco všechny předchozí a v knize obsažené informace, podněty a názory mohou plně využít „terapeuti, psychologové, pedagogové, sociální pracovníci, poradci“ (jak je jmenovitě vymezeno čtenářské určení, uvedené na zadní části přebalu knihy), tato možná obohatí též jmenované „pastorační pracovníky a duchovní“. Jenže celá kniha má název Spiritualita v pomáhajících profesích, tedy na první pohled rozuměno „všem“ jejím reprezentantům, tedy i zdravotníkům. Ti se zcela jistě mohou poučit a získat potřebné informace i pro svou práci na somatických oborech z předchozích kapitol, tedy však budou lehce zklamáni. To proto, že J.Motl prezentuje pro zdravotníky převážně obecně známá fakta neboť učebnice, z nichž je čerpáno, nebo na ně odkazováno, patří k „povinné“ četbě jejich pregraduálního vzdělávání (např. Křivohlavý, Vágnerová, Říčan, Vodáčková atd.) Základní práce E. Kübler-Rossové (vydané opakovaně i v češtině) jsou sice zmíněny (což stačí, protože zdravotníci je znají), ale odkazovány z druhé ruky. Chybí alespoň zmínka o více než stoleté britské tradici hospicového hnutí a o díle M. Svatošové a jejím rozhodujícím podílu na rozvoji hospicové a paliativní péče u nás. „Náplastí“ je ale pěkná zmínka o buddhistickém přístupu k umírání.

  V souhlase s tradicí kniha končí Seznamem literatury a jmenným rejstříkem.

  Závěrem je třeba konstatovat: recenzovaná kniha Z.Vojtíška a jeho spolupracovníků je (až na zmíněnou výhradu k jedné podkapitole) mimořádně kvalitní, srozumitelně a přehledně napsaná. Zcela nepochybně vyplňuje mezeru na našem knižním trhu, kde dosud taková publikace, určena vybraným pomáhajícím profesím, chyběla. V tomto smyslu je třeba ocenit nakladatelský počin pražského Portálu. Ze všech uvedených důvodů doporučuji knihu k laskavé pozornosti i všech lékařů (případně všeobecným sestrám), kteří se o problematiku spirituality ať již profesně nebo osobně zajímají.

Prof.PhDr RNDr Helena Haškovcová CSc.
Fakulta humanitních studií UK, Praha

Vyšlo v Bulletin odborového svazu zdravotnictví a sociální péče ČR, číslo 5-6, 2012, str. 37.

Nakladatelství Portál předkládá svým čtenářům první ucelenou monografii na téma, jež je v českém prostředí pomáhajících profesí stále poněkud citlivé, a klade si ambici oslovit nejen oslovené, pro něž je vlastní spiritualita samozřejmým a možná ani ne příliš reflektovaným základem vlastního pomáhání, ale též nezaujaté či všelijak obezřetné profesionály. Dvojí stanovisko, religionistické a psychologické, autoři uplatnili v zásadě ve dvou samostatných částech publikace, i když některé přesahy týmové spolupráce se v jednotlivých kapitolách též vyskytují.

   V první, spíše obecné části potvrzuje doc. Z.Vojtíšek na základě mnoha aktuálních domácích i zahraničních pramenů vzrůstající zájem o téma vlastní spirituality, který „je pravděpodobně důsledkem potřeby vyvažovat stále se stupňující výkonovou a na vnější svět obrácenou orientaci našeho života“(str.30).

   Nejprve pro čtenáře klestí cestu v poněkud nepřehledném terénu pojmového uchopení tématu, vymezuje oblast posvátného v tradiční i postmoderní náboženské praxi Evropanů, na základě své mnohaleté zkušenosti poradenské ukazuje, jak nejen u tzv. hledajících, ale i u lidí praktikujících v zavedených náboženských komunitách se vyskytuje synkreze – tedy míšení náboženských prvků a stále větší odtažitost od autoritativně formulovaných a vyznávaných konfesí. Vychází z názorů britské socioložky G. Davieové, která mluví o víře „bez příslušnosti“, o postoji, který se osvobozuje od institučního zakotvení v nauce, etických normách i náboženské praxi tradiční konfese a chce si „namíchat koktejl“ svých spirituálních potřeb na základě intuice a vlastního nezávislého výběru (str. 39n).

   Pro křesťansky orientované čtenáře bude možná překvapením, jak často se také v církevním prostředí vyskytuje míšení spirituálních postojů původních i přejatých z jiných tradic a teologicky kontroverzních (např. víra v reinkarnaci), kdy se věřící přestává vázat na naukové koncepty domovské náboženské komunity a je s ní v kognitivním (ale nikoliv osobním) konfliktu.

   Tady se dostáváme k určité slabině Vojtíškova přístupu: snaží se držet metodologicky pochopitelné, věcně však obtížně udržitelné stanovisko hodnotové neutrality osobního spirituálního postoje (např. na str. 48, kde se vymezuje proti konceptu „víry v Boha, který s člověkem jedná“). Přitom nejen při zkoumání tématu samotné motivace v pomáhající profesi, které je v monografii pojednáno jen ve stručných náznacích, ale též při praktickém řešení konkrétních problémů, se kterými přicházejí jednotliví klienti nejen za duchovními, ale také za psychoterapeuty, sociálními pracovníky či pedagogy, jsou etická dilemata na denním pořádku. Lze tedy snad zachovat hodnotovou neutralitu spirituality na teoretické bázi v textu učebnice, těžko ale v živé praxi, kdy se pomáhající potkává a někdy i střetává s jedinečností životního zápasu druhého člověka. Klient, pacient atd. potřebuje nejen konkrétní faktickou profesionálně provedenou pomoc nabízenou na základě přesně vymezených profesionálních znalostí a dovedností, ale často též doprovázení a povzbuzování ve vlastním hledání smyslu dějů, vnitřních i vnějších, které sám vlastní silou nedovede směřovat a uzdravovat.

   Sám pomáhající také nikdy nestojí v „průhledném obalu“hodnotové neutrality, ale v konkrétní pozici svých zvnitřněných norem, převzatých ze svého osobního, rodinného či společností vyžadovaného kontextu. Jde tedy vždy o dialog mezi osobními, rodinnými, skupinovými či univerzálními lidskými hodnotami a společné hledání kritérií jejich poměřování a uskutečňování ve vztahu k osobnímu příběhu klienta a ke společenským nárokům, které jsou na něj kladeny. Také pomáhající pracovník se potřebuje vymezovat, nejen naslouchat a následovat klienta v jeho hledání. Toto vymezování však nesmí mít podobu manipulace, dogmatického lpění na rigidních schématech a netolerantního ovlivňování vlastním náboženským kontextem. Tato témata by tedy mohla být náplní příštího pokračování, druhého dílu předložené monografie.

   Za velmi přínosné považuji srozumitelné zpracování třetí kapitoly, věnované „Vybraným teoretickým podnětům“, ve kterých se setkáváme s klasiky psychologie náboženství a s jejich koncepty duchovního vývoje osobnosti a jeho stupňů. Kapitolu uzavírá prakticky velmi dobře použitelný úvod do metody naslouchání ovlivněné především „PC“ terapií C.Rogerse.

   Poslední kapitola je pak poněkud nesourodým souborem speciálních témat v pomáhající profesi, která jsou ovšem pro pracovníka nelpějícího na vlastním omezeném prostoru profesionální realizace a otevřeného vůči vzdělávání a porozumění širšímu kontextu veskrze zajímavá a přínosná. Pro zvídavé čtenáře považuji za velmi obohacující také připojený rozsáhlý seznam literatury – zahraniční, u nás dostupné překladové i původní české produkce, z níž autoři vycházeli a která nabízí další rozvedení v předložené monografii nabízených témat.

   Ráda doporučuji vydanou monografii čtenářům: studentům pomáhajících profesí i těm, kteří již v jejich nesčetné škále působí.

Helena Wernischová

Recenze zpracována pro nakladatelství Portál.

Kniha autorů Z. Vojtíška, P. Duška aj. Motla přináší zajímavé spektrum pohledů na otázky spojené s tím, co je dnes označováno pojmem spiritualita. Kniha je určena širokému okruhů čtenářů. Vyjdeme-li z toho, co vyplývá z názvu, pak adresáty knihy jsou především ti, co se vejdou do široké kategorie profesí, které označujeme jako pomáhající. Své si v knize najdou ovšem i ostatní čtenáři, kteří se zajímají například o duchovní prožitky nebo o způsoby pomoci v potížích se spiritualitou.

Z krátké anotace z obálky knihy vyplývá, že si autoři nekladli za cíl poskytnout jednoznačné odpovědi na všechny otázky. Ve skutečnosti by zřejmě takový úkol byl nesplnitelný a snaha o to ho naplnit marná. Navíc předpokládám, že většina čtenářů dnes nehledá knihy autorů, kteří jsou přesvědčeni o tom, že umí najít odpovědi na všechny otázky.

Obsah knihy je rozdělen do čtyř kapitol. První a třetí z nich jsou více teoreticky zaměřené, druhá a čtvrtá pak mají spíše aplikační charakter. Východisko orientující mnohé definice a vybrané modely v této knize má interdisciplinární základ. Vedle religionistického, lze najít také psychologický, sociologický, teologický či filozofický. Úvodní kapitola předkládá kromě vymezení samotného pojmu spiritualita, také objasnění některých dílčích subkategorií tohoto fenoménu. Na stránkách třetí kapitoly najdeme vybrané koncepce spirituality, náboženské zralosti či procesu vývoje víry tak, jak je předložili W. James,. W.C. Smith, G. Allport nebo J.W. Fowler. Zatímco v druhé kapitole je prezentován institucionální rámec pomoci v případech potíží se spiritualitou, text čtvrté kapitoly přináší podrobnější pohled na vybrané otázky zasazené do kontextu spirituality. Jedná se například o problematiku související se smrtí či o úskalí represivní výchovy v radikálních nábožensky orientovaných rodinách.

V knize je deklarována snaha autorů přistupovat k vybraným otázkám bez předsudků. Text zejména první kapitoly, je z mého pohledu psán s opatrností tak, aby byla zachována co největší míra objektivity. Domnívám se však, že zejména u spirituality platí, že osobní předporozumění badatele hraje důležitou roli v tom, jakým způsobem přistupuje k definicím, konceptualizacím či operacionalizacím obsahu uvedeného konstruktu. Snaha potlačit nebo se vzdát vlastního přesvědčení ve jménu vědecké korektnosti nebo objektivity se možná jeví ve vědeckých kruzích jako správná. V praxi pomáhajících pracovníků, se však domnívám, že je málo platná.

Snahu přinést na knižní trh knihu o duchovním prožívání, o náboženských i nenáboženských zkušenostech s tím, co člověka přesahuje i o možných problémech, vítám. Z mé praxe učitelky budoucích sociálních pracovníků vím, jak potřebné je o těchto tématech se studenty hovořit. Snad by se po této knize mohla objevit další publikace, ve které by byl předložen například křesťanský, buddhistický, judaistický… model spirituality s možným návrhem aplikace v praxi pomáhajících profesí. Jsem si vědoma toho, že má úvaha pramení ze zkušenosti a mého přístupu, ve kterém náboženství nevnímám jako abstraktní pojem.

Kladně hodnotím to, že se autoři pokusili nastínit spiritualitu nejen s jejími pozitivy. Jsem přesvědčena, že kniha může provokovat věřící i nevěřící k zamyšlení a vést k otázkám. Ve věcech spirituality, jsou někdy otázky cennější než hotové odpovědi. Mgr. Alina Cogiel, Ph.D. V Českém Těšíně 25. června 2012

Recenze zpracována pro nakladatelství Portál.

Kniha Spiritualita v pomáhajících profesích chce nabídnout psychologům, psychiatrům, psychoterapeutům, sociálním pracovníkům ad., ale i širší veřejnosti inspiraci pro řešení profesionálních i osobních problémů souvisejících se spiritualitou. Její ambicí není přinášet obecně platná řešení či formulovat univerzální pravdy, spíše chce sloužit jako podnět a odrazový můstek k dalším souvislostem (obsahuje četné odkazy k autoritám z oblasti psychologie, religionistiky či teologie). První kapitola se strukturovaně věnuje pojmu spirituality, nejprve z historického a religionistického hlediska, poté z hlediska psychologického (spiritualita jako konstitutivní složka osobní identity). Spirituální je kladeno do kontrastu s religiózním a je definováno na základě posvátna, posvátného (spiritualita jedince je složkou osobnosti, která se vytváří vnímáním posvátna). Spiritualita může vyvěrat z náboženských (katolictví, buddhismus) či sekulárních zdrojů (politika, sport), může být ve svých projevech konzistentní nebo fragmentární, institučně vázaná či neinstitucionální, může mít protestní či potvrzující formu atd. Analýza spirituality ve formě, jak ji předkládá kniha, umožňuje lépe pochopit zejména ty její projevy a formy, které nemusí být vzájemně konzistentní, nebo strnule kopírovat náboženská schémata, ale přesto se mohou vyskytovat (příkladem budiž katolík věřící v reinkarnaci či praktikující jógu, prohlášený ateista navštěvující poutní místa, fanaticky fandící fotbalu ad.). Druhá kapitola se věnuje pomoci při potížích se spiritualitou. Vysvětluje, proč by měli být pracovníci v pomáhajících profesích s tímto tématem seznámeni, jak by s ním měli pracovat a apeluje na nutnost reflexe jejich vlastní spirituality (neboť někteří mohou podléhat buď iluzi o neutralitě vlastní pozice, nebo mohou naopak svou profesi chápat jako určité misijní poslání). Kapitola dále uvádí příklady konfesních a nekonfesních institucí pomoci v potížích se spiritualitou, včetně projektu internetové duchovní poradny. Kapitola třetí se věnuje vybraným teoretickým podnětům z oblasti psychologie náboženství (pojetí spirituality W. Jamese a W. C. Smithe, otázka náboženské zralosti u G. W. Allporta, koncepce stupňů víry u J. W. Fowlera ad.), která umožňuje reflektovat určité formy spirituality spjaté zejména s náboženskými institucemi. Kapitola se dále věnuje koncepci naslouchání (za současné emocionální sebekontroly a eliminace souzení) a má spíše formu návodu. Čtvrtá kapitola předkládá „některé potíže se spiritualitou“, což zahrnuje fenomén tzv. sekt a sektářství, otázku autoritativní výchovy a tzv. Božích vnoučat, otázky suicidia, represivní mentality v souvislosti se sexualitou; popisuje různé typy spirituálních prožitků a nakonec se věnuje spirituálním otázkám souvisejícím se smrtí.

Kniha si v úvodu nestanovuje vysoké cíle a nelze jí vytknout, že by je nenaplnila. V dnešní době plné všudypřítomných relativizací je možná trochu nadbytečné tolikrát uvádět, že si neklade nárok na univerzálně platná tvrzení. Je dílem tří autorů, což je zřejmě důvodem stylové i koncepční nesourodosti, která však zároveň umožňuje více perspektiv. Hlavním kritériem autorů je její užitečnost (na tento aspekt se zaměřují i při interpretaci pojmů) a možná využitelnost pomáhajícími odborníky. K tomu slouží řada praktických příkladů a návodů, jak postupovat (např. v otázce práce s potenciálními sebevrahy), což však poněkud snižuje charakter odborné publikace a přibližuje ji laikům, protože odborník by z podstaty své profese měl umět v těchto situacích jednat. Za kontroverzní lze považovat některá tvrzení (např. o vědě jakožto možném implicitním náboženství) a podnětné je nastolení některých otázek o vztahu pomáhajících profesí a spirituality, resp. náboženství. Jednou z nich je propojení forem poradenství a pomoci (tzn. ideál religionisticky či teologicky vzdělaného psychologa). Někteří psychiatričtí pacienti by tento model jistě uvítali, jiní by však mohli mít strach, že je tím ohrožena terapeutova neutralita. Určité obecné „duchovní poradenství“, které bylo uváděno jako příklad, poskytující pomoc religionisticky vzdělaného psychologa nebo psychologicky vzdělaného kněze, však podle mého soudu hrozí nebezpečím vynalézání právě určitých „univerzálních pravd“. Vždyť člověk v tíživé situaci se obrací na různé instituce s očekáváním pomoci různého druhu. Religionisticky proškolený psycholog neposkytne útěchu kněze, stejně jako kněz neposkytne profesionální pomoc psychologa. Sloučením jejich kompetencí do kompetence nové nedojde k „pokrytí“ většího spektra problémů, vytvoří se pouze instituce přinášející pomoc na vyšší úrovni obecnosti a může se stát, že tato obecnost ztratí schopnost říci k problému cokoli netriviálního. Příkladem budiž katolička, která do duchovní poradny napsala svůj dotaz na sex před svatbou a odpověď duchovního poradce byla, že je to otázkou lásky a jejího svědomí. Jádrem každé pomáhající profese nakonec zůstane vůle pomáhat s maximálním ohledem na jedinečnost každého člověka, k čemuž otázky spirituality neodmyslitelně patří. Mottem knihy by tedy mohl být citát z jednoho dotazu z internetové duchovní poradny: „Potřebuji pomoc psychologa, dobrého duchovního člověka nebo jakoukoli jinou.“ Veronika Ježková

Recenze zpracována pro nakladatelství Portál.

Kniha „Spiritualita v pomáhajících profesích“ je výsledkem týmové práce tří spoluautorů, Zdeňka Vojtíška, Pavla Duška a Jiřího Motla, kteří v ní propojují a zhodnocují své hluboké poznatky a zkušenosti nabyté nejen na jim společném poli religionistiky, ale i v dalších profesních oblastech: psychoterapii (Z. Vojtíšek), teologii a historické etnologii (P. Dušek) a psychologii náboženství (J. Motl).

Kniha nabízí širokému spektru příslušníků pomáhajících profesí (od psychologů, psychiatrů a psychoterapeutů přes sociální pracovníky až k duchovním) erudovanou teoretickou základnu, z níž vycházejí cenné podněty k zamyšlení nad vlastní i klientovou spiritualitou, která je nedílnou součástí osobnosti.

V první kapitole přináší přední český religionista Z. Vojtíšek důkladné vymezení klíčových pojmů spiritualita, religiozita a Posvátno. V rámci komplexního přístupu ke studované problematice prezentuje užitečný model sedmi rovin spirituality, tj. sedmi způsobů vyjádření vztahu člověka k Posvátnému. Osvětluje také možné zdroje a kontextuální souvislosti spirituality, jejichž znalost může napomoci k lepšímu porozumění prožívané i vyjadřované spirituality daného jedince.

Ve druhé kapitole otevírá Z. Vojtíšek téma možné pomoci při potížích se spiritualitou. Představuje jak aktivity konfesních institucí, tak i nábožensky neutrálních poraden. Podrobněji pak informuje o činnosti InternetPoradny, kterou přibližuje skrze příklady reálných dotazů klientů i příslušných reakcí odborníků, jež byly poradnou vyřizovány. Uvedené autentické příklady otázek a odpovědí nejen že přinášejí užitečný vhled do konkrétních problémových oblastí lidské spirituality, ale také zřetelně poukazují na potřebnou integraci psychologie/psychiatrie s obory zabývajícími se spiritualitou.

Třetí kapitola nabízí vybrané teoretické podněty a myšlenky významných představitelů světové psychologie a religionistiky (W. James, W.C. Smith, G.W. Allport, J.W. Fowler a F. Oser), které autoři knihy považují za inspirativní pro praktickou pomoc v oblasti spirituality. Vybraná témata jsou opět vhodně ilustrována dotazy a poskytnutými odpověďmi z rubriky duchovního poradenství internetové poradny. Vhodně zařazená je také pasáž věnovaná koncepci naslouchání, jež poukazuje na význam nesoudícího postoje a bezpodmínečného přijetí klienta coby nezbytných podmínek pro vytvoření atmosféry vzájemné důvěry a opravdového zájmu. Upozorňuje na potřebnou míru sebereflexe poradce/terapeuta i jeho schopnost zvládat vlastní emoce a přináší také konkrétní doporučení ohledně toho, jak odolávat pokušením, jež by mohly negativně ovlivnit kvalitu terapeutického procesu.

Za obzvlášť cenný pokládám závěrečný oddíl knihy, v němž autoři přinášejí důležitá a prakticky použitelná témata týkající se rozličných potíží se spiritualitou, s nimiž se lze v poradenské praxi setkat. Týkají se především otázky sekt a sektářství, tzv. Božích vnoučat, represivní mentality a sexuality i podrobněji zpracovaného tématu suicida. Příslušníci pomáhajících profesí zabývající se spiritualitou ocení především konkrétní doporučení, náměty a návody pro takový způsob interakce, který může potřebnému člověku v dané situaci skutečně pomoci. Užitečné a účelné je také rozlišení různých typů spirituálních prožitků, k nimž by měl poradce přistupovat s otevřeností a bez předsudků.

Knihu pak uzavírá a tématicky završuje významné téma spirituálních otázek souvisejících se smrtí a s kompetentním provázením umírajícího.

Publikace jako celek nabízí čtenářům zasvěcený a nezaujatý pohled erudovaných odborníků na důležité a v praxi mnohdy opomíjené téma spirituality. Díky uvedeným příkladům jasně vystupuje do popředí potřebnost a praktická užitečnost dalšího vzdělávání pracovníků pomáhajících profesí v oblasti spirituality, a to nejen v edukativní rovině, ale také na úrovni sebereflexe a sebezkušenosti.

Nesporným kladem publikace je jmenný rejstřík citovaných autorů a bohatý seznam literatury, jenž zájemce o další studium odkazuje na hodnotné tuzemské i zahraniční prameny.

Celkově lze publikaci hodnotit jako významný a kvalitní zdroj poznatků o spiritualitě nejen pro psychology, psychiatry, poradce, sociální a pastorační pracovníky, ale také pro studenty oborů pomáhajících profesí. Všem těm poskytuje cenné podněty pro vlastní sebepoznání a seberozvoj i pro lepší porozumění jejich klientům.

Alena Slezáčková

Recenze zpracována pro nakladatelství Portál

Nakladatelství Portál předkládá svým čtenářům první ucelenou monografii na téma, jež je v českém prostředí pomáhajících profesí stále poněkud citlivé, a klade si ambici oslovit nejen oslovené, pro něž je vlastní spiritualita samozřejmým a možná ani ne příliš reflektovaným základem vlastního pomáhání, ale též nezaujaté či všelijak obezřetné profesionály. Dvojí stanovisko, religionistické a psychologické, autoři uplatnili v zásadě ve dvou samostatných částech publikace, i když některé přesahy týmové spolupráce se v jednotlivých kapitolách též vyskytují.

V první, spíše obecné části potvrzuje doc. Z.Vojtíšek na základě mnoha aktuálních domácích i zahraničních pramenů vzrůstající zájem o téma vlastní spirituality, který „je pravděpodobně důsledkem potřeby vyvažovat stále se stupňující výkonovou a na vnější svět obrácenou orientaci našeho života“(str.30).

Nejprve pro čtenáře klestí cestu v poněkud nepřehledném terénu pojmového uchopení tématu, vymezuje oblast posvátného v tradiční i postmoderní náboženské praxi Evropanů, na základě své mnohaleté zkušenosti poradenské ukazuje, jak nejen u tzv. hledajících, ale i u lidí praktikujících v zavedených náboženských komunitách se vyskytuje synkreze – tedy míšení náboženských prvků a stále větší odtažitost od autoritativně formulovaných a vyznávaných konfesí. Vychází z názorů britské socioložky G. Davieové, která mluví o víře „bez příslušnosti“, o postoji, který se osvobozuje od institučního zakotvení v nauce, etických normách i náboženské praxi tradiční konfese a chce si „namíchat koktejl“ svých spirituálních potřeb na základě intuice a vlastního nezávislého výběru (str. 39n).

Pro křesťansky orientované čtenáře bude možná překvapením, jak často se také v církevním prostředí vyskytuje míšení spirituálních postojů původních i přejatých z jiných tradic a teologicky kontroverzních (např. víra v reinkarnaci), kdy se věřící přestává vázat na naukové koncepty domovské náboženské komunity a je s ní v kognitivním (ale nikoliv osobním) konfliktu.

Tady se dostáváme k určité slabině Vojtíškova přístupu: snaží se držet metodologicky pochopitelné, věcně však obtížně udržitelné stanovisko hodnotové neutrality osobního spirituálního postoje (např. na str. 48, kde se vymezuje proti konceptu „víry v Boha, který s člověkem jedná“). Přitom nejen při zkoumání tématu samotné motivace v pomáhající profesi, které je v monografii pojednáno jen ve stručných náznacích, ale též při praktickém řešení konkrétních problémů, se kterými přicházejí jednotliví klienti nejen za duchovními, ale také za psychoterapeuty, sociálními pracovníky či pedagogy, jsou etická dilemata na denním pořádku. Lze tedy snad zachovat hodnotovou neutralitu spirituality na teoretické bázi v textu učebnice, těžko ale v živé praxi, kdy se pomáhající potkává a někdy i střetává s jedinečností životního zápasu druhého člověka. Klient, pacient atd. potřebuje nejen konkrétní faktickou profesionálně provedenou pomoc nabízenou na základě přesně vymezených profesionálních znalostí a dovedností, ale často též doprovázení a povzbuzování ve vlastním hledání smyslu dějů, vnitřních i vnějších, které sám vlastní silou nedovede směřovat a uzdravovat.

Sám pomáhající také nikdy nestojí v „průhledném obalu“hodnotové neutrality, ale v konkrétní pozici svých zvnitřněných norem, převzatých ze svého osobního, rodinného či společností vyžadovaného kontextu. Jde tedy vždy o dialog mezi osobními, rodinnými, skupinovými či univerzálními lidskými hodnotami a společné hledání kritérií jejich poměřování a uskutečňování ve vztahu k osobnímu příběhu klienta a ke společenským nárokům, které jsou na něj kladeny. Také pomáhající pracovník se potřebuje vymezovat, nejen naslouchat a následovat klienta v jeho hledání. Toto vymezování však nesmí mít podobu manipulace, dogmatického lpění na rigidních schématech a netolerantního ovlivňování vlastním náboženským kontextem. Tato témata by tedy mohla být náplní příštího pokračování, druhého dílu předložené monografie.

Za velmi přínosné považuji srozumitelné zpracování třetí kapitoly, věnované „Vybraným teoretickým podnětům“, ve kterých se setkáváme s klasiky psychologie náboženství a s jejich koncepty duchovního vývoje osobnosti a jeho stupňů. Kapitolu uzavírá prakticky velmi dobře použitelný úvod do metody naslouchání ovlivněné především „PC“ terapií C.Rogerse.

Poslední kapitola je pak poněkud nesourodým souborem speciálních témat v pomáhající profesi, která jsou ovšem pro pracovníka nelpějícího na vlastním omezeném prostoru profesionální realizace a otevřeného vůči vzdělávání a porozumění širšímu kontextu veskrze zajímavá a přínosná. Pro zvídavé čtenáře považuji za velmi obohacující také připojený rozsáhlý seznam literatury – zahraniční, u nás dostupné překladové i původní české produkce, z níž autoři vycházeli a která nabízí další rozvedení v předložené monografii nabízených témat.

Ráda doporučuji vydanou monografii čtenářům: studentům pomáhajících profesí i těm, kteří již v jejich nesčetné škále působí.

Helena Wernischová

Recenze zpracována pro nakladatelství Portál