Předložená publikace kolegy Libora Novosada představuje velmi kvalitní přehled o problematice tělesného postižení v podobě fenoménu i životní reality. Obsah je velmi pregnantně vyložen již v názvu této pozoruhodné knihy. Autor je obeznalým filosofem a téma své práce ukotvuje v ontologických i ontických parametrech našeho tělesnění. Vychází z kreativity jakožto podstatného znaku lidského bytí a aktualizuje individuální bytí jako základní předpoklad pro rozvinutí analýzy tělesného postižení.

Vysvětluje fenomén těla, tělesnosti, vztah těla duše, těla a pohybu. Nachází však jednu charakteristiku, která je v tomto ohledu zcela základní – transcendenci lidského pobytu, jež je nesena tělem v daném čase a prostoru, v daném existenciálním rozvrhu. Akcentuje fenomén bolesti jako prostředku, jenž nás do časovosti a prostorovosti ještě hlouběji uvádí, a proto víme o své existenci daleko bytostněji. Bolest tedy není jen něco, co musíme vždy z těla vyhánět, má také svou hlubokou ontologizující funkci, na niž se dnes úplně zapomíná. Řečeno s Janem Patočkou, kterého autor této knihy velmi dobře zná, žijeme ve věku anestézie.

Vyzvedává kontexty, ve kterých se tělo a tělesnění protínají a vytvářejí svébytnost našeho Dasein (pobytu zde a nyní). V další části se autor vyslovuje k aspektům tělesného postižení. Vysvětluje postoj k lidem tohoto druhu, rozlišuje normu a stigma, ozvláštňuje předsudky proti „tělesně jiným“. Zkoumá osobní a psychosociální aspekty života s tělesným postižením, precizuje problematiku komunikace s tímto typem individuí. Předložená publikace je velmi dobrým vstupem do nového a podstatně hlubšího rozvrhování života lidí s nějakým jiným tělesným habitem. Uvědomuje si, že tito lidé jsou jiní, ale hloubka jejich života v rozvrhování jejich každodennosti i z hlediska smyslu jejich života, je stejně bytostná a vroucí jako je tomu u zbytku společnosti. Jinakost je v tomto ohledu jen nahodilost, která velmi často prohloubí autenticitu prožívání času, který není jen časem pro výkony, jak si někteří povrchní liberalisté dnes myslí.

Autor předložené publikace ukazuje na souvislosti, které nejsou na první pohled patrné, patří sem fenomén efektivní komunikace, patří sem fenomén tělesného schématu, jenž je dosud nevytěžen ve smyslu jeho průniku do porozumění tělesnění lidí obecně. Kolega Novosad je si plně vědom, že Descartesova skepse, týkající se poznání těla, je dosud problémem, a to problémem nedotázaným. Jinak řečeno: dnešní vztah k tělu zůstává karteziánský, tělo je předmětem pro lékaře, tělocvikáře; ale i pro chemiky, fyziky, biology, někdy i psychology. Fenomén „jsem tělem“ není pochopen, není dotázán, jsme na počátku objevů, které ještě „tělo“ a „tělesnění“ před námi skrývají. Samozřejmost, se kterou se setkáváme s vlastním tělem, je právě překážkou k objasňování tohoto druhu. Toho všeho je si autor této kvalitní knihy vědom, to jej vedlo k napsání tohoto díla a my mu můžeme za to jen poděkovat a popřát mnoho sil a chuti do dalšího rozkrývání tajemství těla, tedy toho, co je nám tak blízké, že máme problémy s jeho porozuměním. Knihu vřele doporučuji každému, kdo se zabývá lidským tělem.

V Praze dne 28. 9. 2011

Prof. PhDr. Anna Hogenová, Csc.
Univerzita Karlova v Praze, Pedagogická fakulta

Libor Novosad je odborné čtenářské obci dobře znám, neboť z jeho pera vyšla řada úspěšných knižních titulů. Autor se dlouhodobě věnuje široké a pestré problematice osob se zdravotním a sociálním znevýhodněním, má zásluhu i na rozvoji speciálního poradenství, o kterém napsal též jednu monografii.

Nyní vychází péčí pražského nakladatelství Portál jeho další knížka, v níž autor pod titulem Tělesné postižení jako fenomén a životní realita specifikuje v podtitulu, že tematizuje „diskursivní pohledy na tělo, tělesnost a pohyb člověka“ v kontextu tělesného postižení. Prakticky orientovaný čtenář však může „zůstat v klidu“: i když je první třetina knihy reprezentuje filosofické zpracování problematiky, druhá a objemnější je právě ta praktická.

Ve filozofické části (I.) dále dělené do řady kapitol a podkapitol tematizuje základní otázky, co je „jáství“ jak je podmíněno a naopak též ovlivněno tělesností, a pohybem. A co vlastně znamená tělesnost resp. tělesná jinakost (postižení) v individuálním životě i v měnících se názorech nejen filosofů, ale i dané společnosti. Libor Novosad neopomíjí ani transcendentní okruhy problému (v pasážích Slovo se stalo tělem a Bolest, lidský úděl a usilování), aby uzavřel teoretickou část pojednáním o „průsečících filozofie, víry a výchovy“.

V II. části, která se jmenuje Sociologicko-antropologická a osobně „existenciální“, je prakticky pojednáno o „aspektech tělesného postižení a životě s ním“. Tam se čtenář seznámí s tím, jaké to je být tělesně postižen, jak ho posuzuje společnost v kontextu normy a stigmatu, jak dotyčný vnímá své odlišné tělo a jaké jsou jeho osobní a psychosociální aspekty života a jaké jsou rozdíly přijetí vrozeného a získaného postižení. Nechybí stručná typologie tělesného postižení, na kterou navazuje pojednání o tom, jak s jednotlivými tělesně postiženými náležitě komunikovat. Za mimořádně přínosný považuji koncept koordinované rehabilitace, jejíž důležitost sice nikdo nezpochybňuje, ale jejíž realizaci brání celá řada (někdy i zbytečných) bariér. Autor pak svůj text končí závěrečným zamyšlením, do kterého zahrnul i připomínku nechvalně proslulé eutanatické aktivity nacistického Německa, aby zdůraznil jedinečnost každého lidského osudu. Tedy i toho, který je stižen nějakou jinakostí.

V závěru knihy je seznam použité literatury, anglické shrnutí a rejstřík.

I když oceňuji autorovu snahu pojednat problematiku tělesného postižení i v širších, konkrétně filosofických souvislostech, přesto právě k této části knihy mám řadu výhrad (pro ilustraci: na str. 36 jsou v jediném odstavci citováni či odkazováni tito autoři: Hogenová, Patočka Husserl, Pauza, Freud a Březáková, což je nejen „trochu moc“, ale text je nehierarchizovaný a věcně „skákající“. Protože jsem ale v roli recenzenta a nikoliv oponenta, mohu s čistým svědomím doporučit knihu všem zájemcům, kteří studují některý z programů určených pro pomáhající profese, nebo jsou v něm již aktivní. Zejména proto, že praktická část monografie Libora Novosada bude pro ně a zprostředkovaně i jejich klienty přínosem.

Prof.PhDr RNDr Helena Haškovcová CSc.
Fakulta humanitních studií UK, Praha

29.9.2011

Dostáva sa nám do rúk už príznačne kvalitná publikácia Libora Novosada. Je venovaná filozoficko-pedagogickým a antropologicko-sociologickým pohľadom na existenciu človeka v materiálnom i duchovnom bytí.

  Z textu publikácie, ktorú autor skromne nazýva učebnica je vidieť, že práca na predložených úvahách, provokáciách k premýšľaniu, záveroch a komparáciách vznikala dlhodobo a nie je zhrnutím konkrétnych tém, ale myšlienkovo a aj architektonicky jednoliatym celkom. Je však zrejmé, že v niektorých častiach práce autor opúšťa istý priestor vedeckého poznania a necháva sa uniesť úvahami, ktoré logicky zdôvodňuje, prípadne argumentuje názormi iných autorov.

  Dovolila som si urobiť túto recenziu napriek tomu, že nie som filozofom, pretože tento aspekt vnímania človeka ako celku tela a duše v recenzovanej práci je výrazne determinujúcim. Ťažím pritom z poznania sociológie, sociálnej práce a poznania a praxe ostatných sociálnych vied.

  Prvá kapitola publikácie L. Novosada nás vovádza do prezentácie „východiska filozofie človeka“ ako uvádza sám autor a to na úrovni tvorivosti, ktorý je jedným z atribútov ľudskosti a sociálnej existencie človeka a na úrovni filozofie individuálneho bytia. V rámci tejto kapitola silne zaznieva právo a možnosti človeka prekonávať to, čo je dané, prekonávať zvyklosti, objavovať možnosti a mnohotvárnosť nového. Zároveň autor konštatuje, že k tomu, aby bolo možne prirodzene prijať inakosť je potrebné pochopiť osobnú filozofiu každého človeka, ktorého sa inakosť dotkla.

Možno by bolo dobré keby autor bol pri tabuľke a jej ďalších záveroch s. 17 – 18 poukázal z ktorých časti a autorov filozofického učenia o duši a tele vychádza a to aj napriek tomu, že jeho závery majú logiku a sú prezentované jasnou rečou.

  V druhej kapitole „O tele, vzťahu tela a duše“ autor vychádza z poznania prezentovaného autormi: Patočka, Grebeníčková, Merleau-Ponty, Hogenová, Suchodolski a i., kde pracuje s pojmami: telo, telesnosť, telo a pohyb, telo a duša, kde vo vzťahu k sociológii a sociálnej práci upriamujem pozornosť, okrem iných, na subkapitolu „pohyb a práca“. V nej L. Novosad vychádza z myšlienky, že ľudská práca je procesom sebaurčovania a sebarealizácie.

  „Človek transcendujúci“ je názvom a obsahom tretej kapitoly publikácie jej I. časti filozofickej s názvom „O človeku, tele, pohybe a ľudskom bytí“. Je venovaná úvahám a faktom o úsilí človeka a jeho údelu, kde autor dospieva k záveru, „ že i zápas s bolesťou a nepriazňou osudu, prekonávanie prekážok a predsudkov je reálnou výhrou človeka s postihnutím nad svojou danosťou...“

  Štvrtá kapitola je zameraná na priesečníky filozofie, viery a výchovy. V rámci nej zaujme významné moderné poňatie filozofie výchovy vychádzajúce z Paloušových (1991) troch oblasti záujmu a to: z koncepcie človeka a jeho vychovateľnosti a zmyslu života, z možnosti a medzí ľudského poznania, z hľadania stanovísk k ľudskému životu a svetu hodnôt.

  V II. časti publikácie „ Sociologicko-antropologická a osobne „existenciálna“ časť. O aspektoch telesného postihnutia a života s ním“ sa L. Novosad venuje podstatným aspektom reality života s telesným postihnutím a podnecuje nás k premýšľaniu a vnímaniu človeka so zdravotným postihnutím ako osobnosti, ktorá má svoju životnú skúsenosť, históriu svojho života, potenciál, ktorý možno nie je na prvý pohľad viditeľný natoľko, aby bol pre pomáhajúceho profesionála primárne určujúcim východiskom.

  V kapitole č. 5 „Život s telesným postihnutím ako výzva a konfrontácia“ s veľkým ľudským pochopením a nadhľadom profesionála L. Novosad uvažuje a prezentuje závere vzťahujúce sa k postojom spoločnosti k ľuďom s telesným postihnutí, k normatizácii telesného postihnutia a stigmatizácii v dôsledku takéhoto postihnutia a ich rizík v medziľudskej komunikácii, ale hlavne na strane človeka, ktorého sa to dotýka a jeho rodiny.

  Kapitola šiesta a ôsma nás vovádza do sveta terminológie a typológie telesného postihnutia a odlišnosti tela, kde autor vychádza z princípu holistického poňatia zdravia vo vzťahu k telesnému postihnutiu. Jedným z vážnych konštatovaní v tejto časti práce je“ Obraz odlišného tela sa utvára v rovine sociálnej, v rovine profesionálneho pomáhania, v rovine osobnej. V tejto kapitole sú tiež jasne a presne vymedzené základné pojmy a riziká ich nejasnosti v predmetnej oblasti.

  Na prvý pohľad možno s hlavnou témou publikácie nesúvisiacou kapitolou je kap. deviata venovaná Základom komunikácie s ľuďmi s telesným postihnutím a kap. desiata, ktorou je Koncept koordinovanej rehabilitácie osôb s telesným postihnutím, ktoré sú dosť výrazne orientované aplikačne. V konečnom dôsledku však uzatvárajú tému celej publikácie.

  V závere len dodávam, že zase je na knižnom trhu publikácia, ktorá je využiteľná pri konfrontácii, ale aj rozširovaní poznania v oblasti sociálnych vied.

Prof. PhDr. Anna Žilová, PhD.
Riaditeľka Ústavu sociálnych vied
Katolícka univerzita v Ružomberku
Pedagogická fakulta
Mail: anna.zilova@ku.sk
Tel. č. +918 722 125

Vyšlo v časopise Sociální práce/sociálna práca č.3/2012