Ladislav Heryán je římskokatolický kněz a salesián tzn. příslušník řeholní kongregace Společnosti svatého Františka Saleského. Působí v Praze, kde mimo jiné vyučuje biblistiku. Byť vystudoval Střední průmyslovou školu stavební v Ostravě, od sedmnácti let se účastnil tajného teologického studia. Tento zpěvák, filosof a monarchista má na svém kontě pestrou paletu titulů např. Exotem na této zemi, Sami na této zemi? či Stopařem na této zemi. Mezi jeho nejnovější tvorbu patří Exotova abeceda, již vydalo Nakladatelství Portál.

Zajímavostí této publikace je fakt, že není zcela nová. Většina materiálu již v minulosti vyšla v Katolickém týdeníku mezi roky 2018 a 2021, v Cyrilometodějském kalendáři 2020 či Salesiánském magazínu 2/2020. Třetina byla vytvořena přímo pro tuto knihu, zbylé části byly upraveny či přejmenovány, aby odpovídaly danému konceptu. Kdo však periodika nečetl, má nyní možnost doplnit knihovnu.

Ladislav Heryán není standardním prototypem kněze, kterého si představíme, když se stočí řeč na náboženství. Dovede přiznat své chyby i špatné myšlenky, napije se alkoholu, zazpívá a zahraje na kytaru. Zkrátka nepůsobí jako odstrašující morální maják, jenž nám spílá za naše hříchy, kvůli nimž shoříme v pekle. Žije teď a tady, po boku s Ježíšem.

Jak již název napovídá, velkou inspirací byla abeceda, podle které jsou uspořádané i jednotlivé fejetony. Padesát pět krátkých textů je řazeno chronologicky (s výjimkou písmen Ď, Ň, Q, Ť, X, a Y), některá písmena jsou naopak zastoupena ve větším množství.

Já myslím, že anděl strážný existuje. Někdo se může ptát: „A vy jako kněz o tom pochybujete?“ „A vy ne?“ zeptal bych se. „Jak to vysvětlíte mámě, které se utopilo dítě?“ Jsou věci, o kterých si nestačí něco myslet. Je třeba je nejprve nějak zažít a pak v ně třeba i nějak zkusit uvěřit. (str. 11)

Struktura psaní by se dala přirovnat k situaci, kdy sedíte se známým u kávy a nezávazně si povídáte. Historky z běžných životních událostí jsou zasazené do kontextu Bible. Někdy více, jindy méně se zaobíráme konkrétními verši evangelií či jinými částmi duchovních textů. Autor se nevyhýbá tématu nemoci, smrti, bezdomovectví, ale reflektuje i současný stav společnosti a jeho politickou scénu. Poněvadž se nejedná o knižní novinku, časově jsme v době, kdy je premiérem Andrej Babiš. Ladislav Heryán jasně sděluje své názory a nešetří již zmíněného Andreje Babiše, ani prezidenta Miloše Zemana kritice.

Součástí fejetonů jsou kulturní postavy např. Eliška Bučková, Mňága a Žďorp, Bono z U2 či Ivan Magor Jirous. Dostanou tak nemalý prostor ukázat nám i svou lidskou stránku a vztah k náboženství. Nicméně zobrazeny jsou nejen známé osobnosti, ale i pro nás neznámí lidé, o nichž se dozvíme až z vyprávění a popisu činností – řádové sestry navštěvující umírající, pomáhající lidem bez domova a jiní. Spisovatel ostatní nesoudí, naopak nechává prostor pro naše vlastní zamyšlení, ačkoliv v případě politických představitelů to vždy stoprocentně neplatí.

Diktátorské systémy, jako je ten běloruský či severokorejský, mi připomínají sekačkou vysekanou louku na chalupě: je po všech těch deštích krásně zelená, uspořádaná jako koberec v obýváku a se stejně upraveným živým plotem tvoří oku lahodící harmonickou jednotu. Louka je však loukou mrtvou. Nenajdeme na ní jediného motýla, jedinou kytku. Jediní, komu se v ní daří, neboť se jim asi daří všude, jsou ti dlouzí hnědí slimáci. (str. 89)

Pasáže jsou protkané nitkami vtipu, stejně tak zabrousí i na vážnější notu. Cítíme značnou dávku nadsázky a sílu přítomného okamžiku. Příběhy jsou vedené z pozice tvůrce, jakožto hlavního vypravěče, a jednotlivé promluvy protíná i několik přímých řečí. Poznáte tak jeho život, pracovní vytížení i životní postoje. Maximálně se podařilo zprostředkovat až nakažlivé nadšení ze života s příslibem naděje.

Mezi nejlepší fejetony jednoznačně patří Chodník, Číhaní a Chléb života. Nejsyrověji z nich vyzařovala určitá moudrost a znalost lidského chování. Naopak nejslabší (a dle mého zbytečná) byla Eliška. Můžeme polemizovat, že nic není nepotřebné a vše a všichni mají nějaký smysl, nicméně tento text pro mě byl jen sdělovací a ničím obohacující. Někdo může biblické pasáže vnímat jako složitější části na čtení, nicméně se domnívám, že celý titul je stavěn tak, aby byl přístupný široké veřejnosti. Autor vše velmi srozumitelně vysvětluje a sám uznává, že výkladů je mnoho, takže ten jeho nemusí být správný zrovna pro vás.

Exotova abeceda je nasycena spiritualitou a i přes určitý ambivalentní vztah vůči náboženství mi přišla obohacující, právě díky Heryánově znalosti lidské duše a velmi trefným poznámkám. Líbila se mi jeho autenticita a názorová svéráznost. Jednotlivé fejetony jsou krátké, a tak trošku vás pokouší k rychlému čtení. Pokud ale chcete pocítit jejich plný dosah a ne je brát jako prosté sdělení informací, doporučuji jich denně přečíst jen pár.

Tuto sbírku mohu doporučit všem lidem, kteří někdy rádi zpomalí a chtějí se nechat oblažit duchem svatým, aniž by k tomu potřebovali vyhledávat náboženské instituce. Rozhodně se jedná o duchovní literaturu, byť obsahuje spoustu příhod z každodenního života, takže pokud je vám takové čtení proti srsti, tenhle počin nebude ta správná volba. Na druhou stranu Exotova abeceda, stejně jako její autor, je netradiční, a možná byste byli překvapeni.

Závěrečné hodnocení: 80 %

Ta kniha je krásná. Kresba na obálce od Richarda Fischera vtiskla autorovi do tváře o něco víc smutku a melancholie, než si zaslouží, ale kniha je krásná. Viděl jsem řadu fotografií, na nichž je katolický kněz, biblista, učitel, salesián a spisovatel Ladislav Heryán nejméně tak krásný jako pasáček ovcí, vyfocený na konci 19. století někde v Provence. Otisk Heryánovy duchovní krásy a bohatství je skryt v jeho nové knize Exotova abeceda, který svým názvem navazuje na jeho exotí knihy předešlé. Většina textů, jak se dočteme v ediční poznámce, vyšla původně jako sloupky v Katolickém týdeníku v letech 2018 a 2021 a tu a tam jinde. Srovnám-li Heryánův nový titul se současnou českou teologickou produkcí, je snadné konstatovat, že je to jedna z nejlepších knížek poslední doby a podle mého mínění dosud nejpodařenější Heryánova kniha vůbec. Blíží se jaro, čas zkracování. Autorovy sloupky, řazené podle ústředního tématu abecedně a pokrývající dvě či tři stránky malého formátu, jsou důkazem, že méně je někdy více a že brousit diamant na jeho dokonalou velikost a tvar se vyplatí.

Na malé ploše, kterou měl v Katolickém týdeníku k dispozici, rozehrál Heryán řadu velkých teologických dramat. Ta, jako u jeho předchozích knih, bytostně souvisí s jeho osobitým projevem kněžského povolání a s tím, s kým se ve své tak trochu guerillové pastoraci potkává. Vedle lidí, jako jsem já nebo ty, tu najdeme prosťáčky Boží a svaté blázny z okraje společnosti, která je bez větších problémů – a často docela ráda – odsunula na oběžnici úplného nezájmu a jisté smrti. Člověk by nevěřil, kolik lidí kolem nás dnes a denně umírá na probodnuté srdce od lásky, na beznaděj, na bestiální chování svých bližních, na docela obyčejnou lhostejnost a cynismus. Láďa Heryán stále chodí do věznic, za bezdomovci, za lidmi, kterým někdo nebo něco proťalo duši, za hledajícími, za kamarády, za neznámými, na své koncerty i koncerty jiných hudebníků. Pořád cestuje a bere stopaře a neumí odmítat a říkat ne. A pořád má plný kalendář a pořád je unavený a pořád je na české poměry dětsky důvěřivý a pořád si myslí, že má, co chtěl, a pořád ví, že je-li kněz Kristův, bude to tak mít až do smrti, protože ani Kristus – jeho Pán – si na kalendáře a akademické tituly nepotrpěl. To všechno se odráží v jeho krátkých úvahách, které připomínají spíš kresby, skici, jednoduché ikony nebo boží muka stojící u silnice, obsypané odpadky i modlitbami kolemjedoucích.

Připomíná-li Heryán v jednom zamyšlení Richarda Rohra a jeho Univerzálního Krista, který ve světě i za železnou oponou působí jako zjevení, rád bych připomenul jednu z jeho myšlenek z úvahy o Cestě. „Smlouva Boha s člověkem je jako hypotéka, kterou nelze nijak vypovědět. Nejde o dům ani o peníze, jde o život sám. Ne já, nýbrž ten, který ve mně chce bydlet, štědře rozhazuje peníze a dávno si ze mě učinil příbytek. Cesta se stala cílem.“ Bylo by možné tohle na první pohled skromné teologické dictum nějak vylepšit? Ne. Jak? Těch několik vět je špičkou démantu – Heryánova originálního duchovního aforismu, mikrohomilie, zpovědi, kóanu. Nic tu nechybí. Nic nepřebývá. Nikdo si tu na nic nehraje. Nešermuje pitomými vzkříšeními pseudo-prorockého jazyka, který – aby zaujal – si může vymýšlet, říkat polopravdy nebo lhát. Heryán jako biblista ví, jak vypadají jednotlivé biblické žánry a proč byla ta či ona kniha Písma napsána tak či tak. Ví, že pokoušet se jako člověk o Slovo Boží je stejně hloupé, jako psát teologické úřední oběžníky s pocitem, že mi budou chodit pytle děkovných dopisů. Vzácná je Heryánova vlastnost, viditelná v hloubce jeho myšlení, které se nezříká ani Ježíše ani modlitby ani lásky, tak chybějící v běžném teologickém provozu, že ke svému pohledu do Pravdy nesvolává křesťanské celebrity a kamarády z party Losny, nebo Mažňáka. Je tu sám za sebe. Za to, co žije. Za to, co se pokouší žít. Za to, že je před světlem katolicky orientovaného svatouškovství úplně normální – chybující, občas bolavý, vážný i veselý, otevřený i chutě sám, autentický, uvěřitelný, krásný. Život bez Boha je vždycky těžký, ale je snesitelný tam, kde ještě existuje a kde se věří na lásku a přátelství. Heryán věří Ježíši, který je přítomen ve svém Slově a ve svátostech, ale postupně se, pod vlivem četby, setkávání a prožitků, dověřuje k Ježíši, který je přítomen už v samém Začátku, rohrovsky řečeno, ve všech a ve všem. Osvobozuje ho to čím dál víc, aby přicházel k lidem, kteří jsou tou donebevolající církevní hatmatilkou, jež se stále více dostává ke slovu, nálepkováni jako nevěřící a jako nepřátelé.

Motiv „exota“ nechápu jako jedno z dalších vyčlenění člověka do posvátného prostoru, kde žijí živí svatí a kde už člověk ani nechodí na záchod. Tichá síla Heryánova přemýšlení mě inspiruje k dívání se kolem sebe, abych zahlédl Ježíše, který se pokouší jít se mnou a kterého já svými postoji a názory posílám na opačnou stranu, do Berouna, do Tchořovic a taky tam... Teologická zkratka Heryánovi sluší, protože je v ní svůj a protože za ní stojí srdce, láska a svědomí, jež tolika jiným křesťanům i nekřesťanům z nějakého důvodu chybí. „... člověku, který opravdu žije v Bohu, se znovu může otevřít rajská zahrada. Člověk totiž znovu může získat přístup ke stromu života. Má to ovšem jednu podmínku: musí konečně rezignovat na strom poznání, musí konečně přestat usilovat o jezení jeho plodů.“ Dobrá kniha, která přetrvá.