Kniha měsíce 2018-09Ediční plán 2018H2 2018_19Genetická metoda čtení 2018-09Tichá síla

Kniha měsíce 2018-09Ediční plán 2018H2 2018_19Genetická metoda čtení 2018-09Tichá síla
BONUSY PRO VÁS
ČASOPISY SLEVY 30 – 70 %
Stopařem na této zemi

Stopařem na této zemi

Vaše cena s DPH
199 Kč 179 Kč
Ušetříte
Dostupnost
Rozebráno


Přihlaste se a nechte si hlídat dostupnost


Autor
Podtitul
O Boží velkorysosti mezi námi
Nakladatel
Portál
ISBN
978-80-262-1268-3
Počet stran / vazba
152 / Brožovaná
Rok vydání
2017
Kód
13105601
EAN
9788026212683
Obálka v tiskové kvalitě


Kniha je volným pokračováním autorovy úspěšné a moudré knihy Exotem na této zemi. Příběhy z bohatého Heryánova života plného setkání s nejrůznějšími lidmi všech společenských vrstev se prolínají s jeho kněžskou službou a spojují se s výkladem biblických pasáží. Spojujícím leitmotivem je téma Boží velkorysosti, jejíž uvědomění vede člověka k radosti, svobodě a chuti podílet se na ní svou vlastní aktivitou pro druhé.
Ladislav Heryán je salesián, biblista, autor úspěšné knihy Exotem na této zemi.

Stopařem na této zemi
Stopařem na této zemi
Stopařem na této zemi
Stopařem na této zemi
Stopařem na této zemi
Stopařem na této zemi
S exotem a stopařem po této zemi - autor recenze: David Bartoň
http://www.pritomnost.cz/cz/kultura/2941-s-exotem-a-stoparem-po-teto-zemi

Píše se o nás, že náboženství neholdujem. Podle statistik si náboženství jako způsob života u nás skoro nikdo nevolí. Nechceme islám a nejsme křesťané. Ale co když má i v tomhle případě pravdu starý rabín a „všechno je to jinak?“

Co když teprv mrtvé náboženství ztuhne v pravidla života, vnější kult a etický zákon? Co když živé náboženství nemá žádná kamenná pravidla, ani se nepozná podle vnějších znaků? Co když skutečné náboženství slouží člověku, a ne naopak? Co když má skutečné náboženství svoje kněze i věřící, které ale nejde jednoduše rozpoznat podle oblečení nebo legitimace a diplomu? Co když je církev skutečného náboženství neviditelná? Co když si nikdo nemůže být jist, jestli do ní patří, a o nikom se nedá říci, že tam nepatří?

Tohle není žádná novota, takhle se ptal už svatý Augustin, od pátého století nejproslulejší z církevních učitelů. Ptal se tak v době, kdy křesťanství teprve společnost infikovalo, my se tak ptáme po více než patnácti stech letech, kdy už se nejen v západním světě stalo křesťanské učení normou. Lidská práva a liberální demokracie, právní stát, svoboda svědomí, absolutní hodnota každého jednotlivce a universitní vzdělání jako norma jsou vynálezy z většiny křesťanské, přitom už nenáboženskou společností zcela zažité. Má ještě víra křesťanů co dalšího nabídnout? Není už všechno křesťanským učením fermentováno a upečeno? Není potřeba živý kvas hledat jinde?

Knihy Ladislava Heryána jsou psány jako záznam zkušenosti, kterou udělal za svých padesát odkroucených let na tomto světě. Mládí za bolševika, studium v podzemí, pak emigrace do Říma, zase studium, příprava na misie, pak návrat do poměrů svobody v mezích postbolševika.

Ladislav H. podává vlastní řečí výklad událostí a textů, které v něm vzbudily silnou odezvu. Jsou to texty hraniční, klíčové, poeticky prohloubené jeho odkazy k originálům hebrejských a řeckých úryvků Bible. Události a setkání s lidmi jsou rovněž mezní, lidské typy a situace jakoby vyvolané souvislostí s vyhrocenými příběhy biblické literatury: umírající ve špitále žebrá o doražení, hnusní cyničtí soudci si myjou pazoury nad nevinou odsouzenou, rozežrané masy zpitoměle se nacpávající z ruky i tlamy bezcharakterního zbohatlíka, prolhaný feťák okrádá a obelhává, sám bit a okrádán, satanismem zničený hledač sebevrah, bezdomovci – lidi z kanálů, andělské sestry milosrdenství, podivíni věrní svému poslání... zvláštní typové nesou děj, pitomci jsou jak stádo podobni jeden druhému.

Náboženská literatura tone ve vlídných tónech. Je to asi na škodu a neodpovídá skutečnosti, protože útoky na duševní život se zostřují a – zábavní průmysl se vlomil do všeho. Materializace a účelovost suverénně ovládají veřejný prostor. O člověku se bez uzardění mluví jako o materiálu nebo nástroji. Čerstvé potravy pro duši je málo a náhražkových keců moc. Nemoci života vymknutého, přesyceného a znuděného nejsou jako spalničky, ale spíš jako rakovina. Události referované do prostoru nechávají po sobě jakoby popelovou pachuť marnosti. Není to tím, že jsou vlastně neskutečné – svou podstatou, významem i podáním – jak hra stínů? Skutečná událost a její akurátní vyjádření působí v prostoru zamořeném marnostmi jako skvost. Nepobaví, nerozveselí, neinformuje, ale dává něco zakusit a probouzí k myšlení. Paradoxně až pohoršlivě – nic se neuvádí na pravou míru, nic se nedovysvětluje. Kdo by se nepohoršil třeba nad tímhle:

(panelárna kdesi na severu v 70. létech) „... z poloviny bezdomovci – jde jim hlavně o sex a chlast, ale já coby řeholník, o kterém to nikdo netuší, se zde cítím skvěle...“

(soud v Praze kolem roku 2010) „senát tvoří tři lidské karikatury, z nichž ani jedna není schopna zúčastněným pohlédnout do tváře... dusím se vzteky.

I Ježíš ví, že na tomto světě neexistuje žádná spravedlnost … skončí jako politický vězeň a odsouzenec“.

Heryán nic netvrdí, nehádá se, že ví..., že pro něj je tu přeci Bůh a jaký je. Je Bůh nebo není? takhle otázka stojí přece blbě, ačkoli nebo právě tím, že ji tak kladou odpůrci i zastánci náboženství jako první otázku. Ladislav nehledá u čtenáře souznění v náboženském zápalu, ale oslovuje a předpokládá lidskou schopnost se potkat a vnímat bez předsudků. Hledá na tomto světě to, co se prozrazuje jako skutečný, byť velice pošramocený život. Živé dění a prožívání uprostřed nudných osudů většiny zabydleného obyvatelstva uspaného k automatismu. Kdo se chytl a přilípl na zásady, kariéry, předsevzetí, postavení, standardy, je, podle kněze Heryána, v prdeli...

Bůh možná je a možná není, ale vztahy mezi námi a nás k sobě samým jsou jistě a jsou nejvíc. Aby se tomu dalo vůbec říkat vztahy, musí se na druhého a sebe vidět, živě vnímat a bezpředsudečně reagovat, nebo aspoň ty svoje různé pocity registrovat a nepoddávat se jim jako nějaká jejich loutka. Jde o to být nevypočitatelně pružný.

Masírka světa kolem drží a má za cíl držet člověka v dojmu, snu a přesvědčení, že to skutečné se děje venku, omyl! Jsme tak jen programováni od zrození, je nám to vepsáno do genů před ním – je to víc než opium lidstva, je to naše všechno. Pokud chce člověk z matrixu vypadnout nabízí se mu v evangeliích možnost, které se říká v originále metanoia neboli obrácení. Jenže matrixáci (církevní i necírkevní) zařídili, že se do (nejen) češtiny metanoia znemožnila a zneutralizovala překladem – poenitemini neboli: činit pokání. O žádné kání se, litování, sebeobviňování přitom v originále nejde ani náhodou. Metanoia není obrácení ani otočení se spáče na druhý bok, natožpak přinucení obyvatele matrixu, aby se ještě víc do programu propadl sebemrskačstvím v průvodu nějakých věřících jakéhokoli kultu.

Je to prostě změna pohledu na svět a sebe. Šťastné řešení – když matrix nenabízí než bolest a otročinu, klovací řád, závislosti na pochvalách a uznání, soutěžení až do hrobu o tretky. Pohled na věc, které se říká „království nebeské“, se nabízí jako změna – koukni na to všechno odjinud – podívej, co má cenu a co je jenom navoněná bída. Pak udělej, co chceš.

Bůh je tajemstvím tohoto světa, jak psal už před léty Eberhard Jüngel. Máme tedy co objevovat, chceme-li se považovat vážně nebo jen trochu právem za realisty.

Neuctivě k literárnímu záměru L. H. vypíšu, nač zdá se mi přišel a s čím přichází:

Člověk vypadá a chová se podle toho, co si klade před sebe, neboli na co především reaguje, neboli co má za boha. Jen velice málokdo dokáže reagovat na skutečnost teď a tady – většinou reagujeme na představy a nezřídka na jakousi snůšku představ a přeludů, které si v sobě nosíme. Skoro každý má tam nahoře na kopci svých chimér něco jako svého hospodina = pána, ačkoli málokdo mu vědomě pohlédl do tváře a jako svého boha jej přijal.

V Německu se po dlouhém vyšetřování provádějí razie na náboženský spolek Pravé náboženství (Die wahre Religion). Upozornil na sebe rozdáváním knih a byl zakázán pro podporu teroristů a extrémismus popírající demokratické základy německého státu. U nás se vžilo, že náboženství (víra v Boha a jeho uctívání) je pro psychicky zdravého člověka v dnešní pokročilé době zbytečné a dokonce rizikové. Ve školách se tento postoj přímo učí – učí ho, jak se ho naučili učit. Výjimky jsou velice vzácné.

Ladislav H. se domnívá, že náboženství není nezbytné, ale velice užitečné. Náboženství rozumí ne jako nějakému hnutí, ale jako životu s bytostí, kterou tuším a pro jejíž zakoušení se snažím být naladěn stále, protože je to nejsilnější zážitek. Člověk má na paměti a připomíná si, že jedná a myslí před někým, kdo je mu nejbližší v srdci i nejvzdálenější – „v nebesích“. Vnímá co se děje v něm samém i mimo sebe, jako by to všechno bylo součástí jejich vztahu.

Když se potkáte se skutečnou knihou o „duchovních věcech“, tak se znovu ukáže, jak nesamozřejmé je samo psaní o takovém tématu. Proč to zaznamenávat a jak, proč o něčem vyprávět a svědčit druhým, než aby se člověk svěřoval a čekal uznání?

Po člověku zůstanou jenom jeho myšlenky, které prověřil a nechal jiným jako testament, proto jsme se naučili psát a číst, a proto jsou tu ty nejlepší knihy – napsal před časem Abbé Pierre ve svém Testamentu. Nesvěřuje-li se a nečeká-li uznání, pak teprve píše snesitelně, aby se to dalo číst a nehnusil si sebe i literaturu.

Biblickému vyučování se ze současných autorů věnuje podobně evangelický farář Daniel Patorčák v Bratislavě (Evangelium podle Jóba, Karmelitánské nakl., Praha 2017). Taky ten klasické učitelování úplně vypouští – jako by biblický text nevyžadoval nutně průpravu historicko-theologickou, ale zásadně jinou. Nabízí vyprávění podobně problematické a zamotané jako životy, které tu vedem. Je to jiná doba a jinak stavěný jazyk, ale nemusíme léta chodit na přípravku, abychom mohli rozumět přečtenému.

Do čtení Bible se vrací ticho. Méně informací o základech věrouky a historie a víc introspekce.

I kněze a učitele Ladislava přiměla nejspíš ke psaní obou knížek tradiční hnutí člověka jeho profese, totiž nutnost svědčení a vykládání. Jsou to pohnutky dostatečné a pro tón celého jeho psaní určující.

02.02.2018
Heryán, Ladislav: Stopařem na této zemi - Zdeněk A. Eminger
www.ceskybratr.cz/archives/15730

Nová kniha katolického kněze, teologa a pedagoga Ladislava Heryána s názvem Stopařem na této zemi. O Boží velkorysosti mezi námi je knihou velkých protikladů. Na jedné straně přináší svědectví o tom, čemu Heryán říká boží milosrdenství, dotýkající se těch, kdo jsou bolaví, polámaní nebo spadli na úplné dno. To milosrdenství k nim obvykle přichází prostřednictvím lidí, kteří si ještě myslí a věří, že pomáhat by se mělo bez různých kdyby, ale, možná. A takových lidí rozhodně není moc.

Na druhé straně je kniha od první do poslední řádky nepěkným obrazem české společnosti, v níž určitá část občanů žije z mnoha důvodů jako mužici v dobách carského Ruska anebo jako středověcí nevolníci. Chybí jim často úplně všechno: vzdělání, práce, peníze, rodina, naděje, vztahy, ideály. A mnoho jim toho naopak přebývá: zoufalství, nemoc, strádání, bolest, beznaděj. Je pravděpodobné, že právě Ladislava Heryána tito lidé přitahují a je možné, že v zorném úhlu věčnosti je to právě on, kdo se má jako kněz s těmito lidmi setkávat a jim sloužit.

Každodenní setkávání s lidmi, jejichž příběhy by hravě vydaly na román, drama nebo film, je myslitelné jen tehdy, když k tomu je člověk povolán a nadto vybaven duchovními a volními vlastnostmi, jež mu alespoň v malém pomohou, aby se z toho, co vidí a slyší, sám nezbláznil.

Heryánova kniha navazuje na jeho předchozí titul Exotem na této zemi, lépe však řečeno, chtěla navázat. Je, jak právem píše autor v úvodu, „přemýšlivější, a možná proto těžší“. V některých kapitolách odráží něco z toho, čím naše společnost žije poslední dobou.“ Všechny příběhy této knihy, připomíná známý salesián, se „skutečně staly“. Jen v nich občas pozměnil z pochopitelných důvodů jména. Ve čtyřiadvaceti kapitolách se objeví vedle úplně neznámých jmen jména českému čtenáři velmi dobře známá. Jde např. o Karla Schwarzenberga, dalajlámu, Václava Havla, papeže Františka nebo Sváťu Karáska. Heryánův vypravěčský styl je uvolněný. Nejde o kázání, vědeckou stať ani o román. Biblické exegeze, které jsou součástí kapitol a které mají čtenáře nasměrovat zvláště k evangelnímu povzbuzení v těžkých časech, jsou náročnější. Je možné, že chce zburcovat ty, kteří tak jako kdysi on, chodili kolem vyděděných a zraněných jako slepí. Míří ke mně. Míří k vám.

Leitmotiv celé knihy spočívá, jak naznačuje již její název, ve stopování. Tím, kdo k sobě do auta, do kostela a do zpovědnice bere stopaře, je Ladislav Heryán. Naneštěstí či naštěstí (podle toho, jak to vezmete) natrefuje na lidi často neuvěřitelných osudů. Ať už přišli o svého manžela, kamaráda, o děti, o rodinu, o práci, o střechu nad hlavou, o zdraví a o naději, putují světem, o němž byste chtěli číst spíš jen romány, ovšem pokud by měly happy-end.

Ladislav Heryán ale hledá i v těchto pohromách stopy Božího milosrdenství a velkorysosti, aby sám ze své skromnosti zapřel, že nástrojem obojího je on sám a několik málo ostatních. Povzbuzuje, dává, zpovídá, modlí se, zpívá, tančí a sedává s těmi, s nimiž už nesedává ani jejich vlastní stín. Tuhle pravdu nelze falšovat, protože Heryán je zřejmě tím posledním a jediným, kdo s těmito lidmi v životě jednal na rovinu, laskavě a fér. Chlapík s dlouhými vlasy v neformálním oblečení. Ježíš dnešních dnů jdoucí k celníkům, hříšníkům, k nevěstkám. K nám všem.

Autorovo italské setkání s žebrákem Beppem, který měl kdysi rodinu, seděl ve vězení a nakonec žebral na schodech před Gregoriánskou univerzitou (!), ho změnilo a je klíčem i k této knize. „Setkání s Beppem změnilo můj život. Objevilo mi svět, vůči kterému jsem byl slepý, kterému jsem se vyhýbal, ale který je stejně přesto všude kolem nás.“ Salesiánský kněz si je vědom, že nejen lidé bez domova a nejen ti v Římě „kněze z hloubi duše nenávidí“, protože „kněží mají v obličeji zpravidla ten přezíravý, opovrhující nebo alespoň lhostejný výraz.“

Snad i proto je Heryán na sebe i na druhé ježíšovsky náročný, a to hlavně v otázkách milosrdenství, pomoci a lásky. Při partnerských obtížích se snaží křísit lásku a stojí na straně manželství. Avšak nemoralizuje, nekritizuje, nestraší. Stojí v opozici vůči českému církevnímu establishmentu a hlavně vůči stávajícímu majoritnímu způsobu života. Když se duchovně obrátíte tak jako on, už nikdy nemůžete udělat krok zpátky. Přestanete být slepí a zároveň vás trochu rozbolí srdce z toho, co uvidíte.

Čtěte tu knihu pozorně a vězte, že jestli vás promění, tak jako jejího autora proměnilo setkání s Beppem, jste pro tento svět definitivně ztraceni. Od té chvíle vystačíte s málem, budete se do úmoru starat o druhé a křesťanství, je-li součástí vašeho života, dostane poněkud jinou, syrovější příchuť. Tahle duchovně náročná knížka je důkazem, že Bůh ještě tu a tam do světa vstupuje a na několika málo lidech činí zázraky. Až ho potkáte, dotkněte se ho. Jednou o něm budete vyprávět svým dětem a vnoučatům.

18.01.2018
STOUPNĚTE SI NA ROZCESTÍ HERYÁNA! - Lenka Kapsová

Máte pocit, že se celý svět otřásá? Usoudili jste, že je třeba se co nejvíc opevnit a zatvrdit, abyste to všechno ve zdraví přežili? Pak kniha Stopařem na této zemi čeká právě na vás. Po srsti ovšem nepohladí.

Ladislav Heryán v ní totiž sice nabízí – podobně jako spousta jiných současných řečníků – radikální recept. Jenže bláznem. Ostatně z rockových festivalů, motorkářských srazů a jiných nestandardních míst, kam si chodí s návštěvníky povídat o Ježíši z Nazareta, je nejspíš zvyklý i na dost ostřejší označení.

Zatímco hlavním motivem jeho předchozí knihy bylo milosrdenství, ta poslední z různých úhlů zkoumá velkorysost. Zkoumání ale není to správné slovo. U Heryána je všechno žité – s trochou nadsázky lze říct, že není mnoho míst, kam by se neodvážil vstoupit. Jeho osobnost je spjatá s předlistopadovým disentem a undergroundem, jako salesiánský kněz pracuje s mladými lidmi v nízkoprahových zařízeních, za bezdomovci lezl se sestrami matky Terezy i do kanálu. Těžko mu tedy kdo může vyčíst nedostatek kontaktu s realitou a označit jeho výzvy k vlídnosti a velkorysosti za hraběcí rady.

Liberál! Heretik!

Jeho poslední dílo tvoří dvaadvacet textů, které je těžké žánrově zařadit, všechny jsou ale podobně vystavěné.

V úvodu autor navnadí vyprávěním o nějakém osobním setkání – s vietnamskou studentkou, s dvojicí mladých gayů, s dalajlamou nebo třeba bezdomovcem. Každé z těchto setkání nasvěcuje téma z jiného úhlu. V textu se pak Heryán nenápadně promění z „pouhého“ nonkonformního kněze ve vynikajícího znalce Bible, vybaveného znalostí latiny, řečtiny a hebrejštiny.

Dokáže tak nejen vybrat trefné úryvky a propojit je s úvodní příhodou, ale občas také opráší některé klíčové slovo evangelijní zvěsti od zkreslujícího nánosu, který na něm ulpěl nepřesnými překlady, a vytáhne na světlo diamant původního významu. Jak odlišně by například působilo, kdyby Ježíš v češtině místo „čiňte pokání“ říkal „změňte myšlení“. Na závěr se autor obvykle vrátí k postavě, o níž byla řeč zkraje – a kruh uzavře pointou. Svým způsobem jde o drobná „kázání“ oděná do přitažlivého hávu osobní zkušenosti.

Heryán se vlastně dotýká všech témat, která se v katolické církvi považují za ožehavá. Dělá to ale tak přirozeně, že jeho texty nepůsobí skandálním dojmem. Jako by říkal: Zeptám-li se ve svém nitru, jak by jednal Ježíš, nemohu jinak. Právě tady nejsilněji zaznívá jeho poselství o milosrdenství – ať už se jedná o bolavou situaci rozvedených, nebo třeba LGBT křesťanů. Stojí-li tváří v tvář upřímně hledajícímu člověku, v dilematu „zákon, nebo milosrdenství“, přiklání se většinou k tomu druhému. Tím se ocitá ve své domovské církvi na tenkém ledě a může si vysloužit hanlivé nálepky. V lepším případě mu mohou spílat do „liberálů“, v tom horším bude rovnou heretik. Ani jedno není namístě.

V zemi škrtlého nebe

Heryán nezpochybňuje autoritu katechismu ani církevní hierarchie a ve všem podstatném je pevný. Snaží se ukázat, jak nezávazné žití „na hromádce“ ochuzuje pár o skutečnou hloubku lásky a důvěry. Ví, že žonglování s negativními duchovními silami končívá v propasti beznaděje – a vysvětluje proč. Odslouží mši i v těch nejbizarnějších prostředích, ale vlídně odmítne, pokud by měl jen dělat kašpárka a zapřít svou identitu.

V eseji O babičkách a svatém Pavlovi popisuje, jak ho kamarád požádal, aby zaopatřil jeho babičku před smrtí. Jsme tady, volá mi Martin. Se švagrem čekají před domem, aby mě naložili a zavezli za babičkou. ‚Jen jí, Láďo, v žádném případě nesmíme říct, že jsi kněz, to by ji vystrašilo, to by si už myslela, že umírá.‘ – ‚Já jí ale, Martine, jako Ladislav Heryán nijak pomoct nemůžu. Já jí mohu pomoct jedině jako kněz.‘ Cestou jim vyprávím o svých zkušenostech s umírajícími a oba nakonec svolí, že babičce všechno prozradíme. Příběh je komický, za měsíc volá známý zmíněného Martina: Mohl byste zaopatřit mou babičku? Ale neříkejte jí, že jste kněz, polekala by se, a navíc já jsem ateista...

Heryán s humorem ukazuje, v jaké pasti se ocitáme, když nad sebou škrtáme nebe.

V textu Cisterny, jež neudrží vodu, o tom píše naléhavěji. Jakmile se ze společnosti někam ztratí Bůh, všechno, co by mělo normálně fungovat a vždy fungovalo, se nějak pokazí. On je totiž jako živá voda, která když se ztratí, najednou všude schází a těžko se dá nahradit. (...) Jako krajina, která – zbavena mokřadů, mezí a lesíků – najednou nemůže zadržet vodu, tak je společnost bez Boha. A jako s sebou unikající voda odnáší i tisíce let tvořenou životadárnou ornici, tak společností křivený a vytěsňovaný obraz Boha s sebou bere její staletí vytvářenou kulturu. (...) Společnost, která ztratila Boha, musí ztrátu marně nahrazovat dalšími a dalšími zákony a institucemi. Člověk, který má v srdci Boha a k němu se vztahuje, totiž vnímá skutečnost jinak než jen skrze zákony. (…) Je-li ve společnosti přítomen Bůh, rodí se v ní étos, který se do zákonů zapsat nedá a který ovlivňuje i ty, kteří v Boha nevěří. Je-li ve společnosti přítomen Bůh, společnost jím voní a všichni jím nějak načichnou.

Heryán tu nemluví o úzkoprsé, fundamentalistické představě Boha a sám zrcadlí Boží vlídnost. Nějak mě při čtení jeho knihy trklo, že každá situace je malé rozcestí, z něhož se lze vydat buď cestou rozumu, nebo velkorysosti. Mám donést bezdomovcům do lesa termosku čaje? Nejspíš mi ji ztratí. Mám pozdravit nesympatickou sousedku? Just ne, ona mě taky nezdraví. Mám zakoupit sadu obrázků od postižených umělců?Když ony jsou trochu kýčovité. Kdo se pokaždé vydá první cestou, ušetří si spoustu drobných nesnází… a taky mu postupně okorá srdce.

S termoskou do lesa Dočítám Stopaře a na chvilku vidím nově. Velkorysost jako opak strachu. (To se toho stane, když přijdu o starou termosku.) Velkorysost jako opak malichernosti. (Jak asi k sobě se sousedkou najdeme cestu, když nikdo nezačne?) Velkorysost jako opak tvrdosti. (Jestli sama ochrnu, budu moc šťastná, když pusou namaluju kostrbatý obrázek a někdo si ho koupí.)

Opravdu se člověku nějak líp dýchá, když se na rozcestí častěji dá tou druhou cestou. Až se budete z úzkosti chtít opevňovat, vezměte do ruky Heryánovu knížku a čtěte.