Rozpracování podobných myšlenek můžeme najít v nejrůznějších kontextech: kupříkladu kognitivní lingvista George Lakoff, o jehož popularizaci u nás má velké zásluhy Dominik Lukeš, ve své knize Morální politika ukazuje, že politická debata nikdy není jednoznačně racionální, ale vždy metaforická. Lakoff ukazuje, že konzervativci a liberálové mají zcela odlišný soubor obrazů a idealizovaných představ o tom, jak funguje třeba ideální rodina. „Konzervativní model přísného otce" vidí rodinu jako místo, kde pracující otec vychovává děti k samostatnosti fyzickými tresty, vyžaduje jednoznačnou poslušnost a dítě si proto vypracuje dostatečnou vnitřní sílu, aby mohlo být samo úspěšné bez pomoci rodičů. Rodiče zasahující do života svých dospělých potomků jsou proto špatnými rodiči, kteří je buď správně nevychovali, nebo kazí jejich samostatnost. „Liberální model vychovávajícího a pečujícího rodiče" naopak vidí výchovu dětí jako neustálou péči o jejich duševní i tělesné zdraví. Děti nelze rozmazlovat, ale je nutné jim vykazovat lásku a pomáhat jim nacházet vlastní cestu, aby měly samy touhu se polepšit bez nutnosti přísného trestu. (viz Morální politika podle Lakoffa, Lidové noviny 2002). Pokud se tyto modely vztáhnou na poměr státu a jeho občanů, zdají se tyto koncepty neslučitelné, a i když političtí protivníci budou v diskuzi používat tatáž slova, budou u obou táborů naplněna podstatně odlišným obsahem.

Právě z tohoto konceptu metaforičnosti vychází ve své knize Metafory studené války: interpretace politického fenoménu politolog Petr Drulák, ředitel Ústavu mezinárodních vztahů v Praze. Autor připomíná různé oblasti, v nichž se dnes zkoumá metaforičnost našeho přístupu ke světu: celá sociologie se „opírá o určité metafory společnosti či sociálních vztahů, a z nich se pak odvíjí logika celé teorie", společnost se tedy jeví jako organismus, mechanismus, jazyk, či hra (a vždy se pak jedná o trochu či zcela jinou společnost); bez metafor se podle něj neobejde ani tak abstraktní disciplína, jakou je matematika, takže třeba pojem množiny se opírá o metaforu nádoby.

Sám se pak především zaměřuje na to, jakými metaforami byla a je uchopována historie studené války. Nejde mu přitom o to zjišťovat, jak to jaksi „bylo doopravdy", ale vlastně o výzkum základních narativních schémat, jejichž prostřednictvím jednotliví autoři - každý po svém - převyprávěli příběh soupeření Sovětského svazu a Spojených států. Drulák se přitom nezaměřuje jen na texty profesionálních historiků, ale také na to, jak bylo totéž téma zachyceno v uměleckých dílech. Zjišťuje, že určité přístupy historiků byly s jistým předstihem anticipovány právě umělci: takže zatímco Graham Greene se „překrývá" s americkými tradicionalistickými historiky, Allen Ginsberg předjímá americké revizionisty, Johannes Mario Simmel má blízko k americkému historickému postrevizionismu a Stanley Kubrick mnohé sdílí s perspektivou historičky Mary Kaldorové, pro kterou šlo ve studené válce jen o předstíraný konflikt, jehož oba aktéři se ve skutečnosti navzájem potřebovali a koexistovali ve vztahu vzájemně výhodné rovnováhy.

Aby mohl Drulák takto přímočaře propojit svět politiky a umění, odvolává se na teorii „sociálního pole" francouzského sociologa Pierra Bourdieua. Autor přitom analyzuje jednak americké a sovětské vědecké pole, dále americké a sovětské umělecké pole a srovnává, nakolik bylo v obou zemích umělecké pole nezávislé na politice, přičemž nepřekvapivě konstatuje, že v Americe bylo umění svobodnější. Co se týká použití konceptu „pole", přišlo mi možná místy trochu mechanické, a někdo by mohl autorovi také vytýkat přílišné redukování uměleckých děl na jejich politický obsah. Podle mne je však kontext, v rámci kterého Drulák knihy interpretuje, plně legitimní a autor může díky němu o daných uměleckých dílech říci i mnoho nového a objevného. Drulák se v knize navíc zabývá také staršími spory historiků, ať už šlo ve Francii o Francouzskou revoluci, v Německu o nacismus či u nás o „smysl českých dějin". Autor si také klade obecné otázky o vztahu umění a filozofie, a přináší v tomto směru i bystré konkrétní postřehy. Třeba Masarykovo zaujetí literaturou podle Druláka vyplývá z jeho pozitivismu, který Masaryka vedl k odmítání metafyziky coby plané a nevědecké spekulace. Na druhé straně si ale Masaryk byl vědom alespoň některých úskalí ryze pozitivistického a radikálně antimetafyzického pohledu. Chybějící metafyziku proto kompenzuje literaturou. Masaryk se přiznával: „Svou metafyziku jsem prožíval v umění a zejména pak v poezii" - takže literatura byla pro něj možná i jakýmsi iracionálním únikem z příliš racionální filozofie, čímž se vracím k začátku tohoto textu.