Metakritika ke Kritice čistého rozumu je jeden z posledních, největších, a zároveň nejméně známých Herderových filozofických spisů. Představuje nejen nejostřejší a nejširší dobovou reakci na hlavní dílo Immanuela Kanta, který byl nejprve Herderovým učitelem, nýbrž i jednu z nejzralejších sebereflexí Herderovy vlastní filozofie a filozofie německého osvícenství vůbec. V polemice s Kantem hájí některá základní paradigmata leibnizovského racionalismu a jejich konformitu se zjeveným náboženstvím. V kritické a idealistické filozofii konce 18. století naopak vidí jeho systematickou destrukci a proti jejímu apriorismu, formalismu a transcendentalismu koncipuje vlastní plnohodnotnou alternativu novověké filozofie, založenou na kvalitativním a vývojovém pojetí daností lidského myšlení i bytí.