Johann Caspar Rűegg: Mozek, duše a tělo. Portál, Praha, 2020.

O knihy věnované psychosomatice není v současnosti nouze. Obvykle již podle obsahu lze poznat, zda jejich autorem je psycholog, nebo biolog (či jim oborem příbuzný autor / autoři): těžiště popisu a vysvětlení bývá nevyhnutelně zjevně posunuto na stranu „psycho“, nebo „soma“. Při studiu (nijak zvlášť originálně pojmenované) Rűeggovy publikace jsem však příjemně překvapen – hledané těžiště se mi zde ukazuje mnohem blíže ke středu pomyslného rozpětí obou křídel psychosomatiky, než je nacházím jindy. Autor navzdory podtitulu „Neurobiologie psychosomatiky a psychoterapie“ nezůstává jen u odkazů, až k čemu biologie nervové soustavy psychologickému dosahuje, ale osvědčuje v tomto ohledu mimořádnou znalost teoretické a konkrétní problematiky její obecné i její terapeuticky aplikované psychologické stránky.

Originálem k českému překladu je již páté, dle autora kompletně přepracované, rozšířené a akutalizované německé vydání z doby, kdy jeho autor již byl nejen emeritním profesorem fyziologie a doktorem filozofie, ale též celoživotním experimentálním badatelem v oboru fyziopsychických a psychofyziologických interakcí a mohl se plně věnovat integrování dosavadních vlastních i cizích nálezů o vzájemnosti působení obou oblastí psychosomatického lékařství. Ideu svého počinu vyjadřuje slovy: „Podstatná je myšlenka psychosomatické transformace – představa, že ... naše psychika [může] restrukturalizovat neuronální sítě našeho mozku, neboť ty mají plastické vlastnosti...“ (str. 15). – Kromě odkazů na vlastní empirické poznatky a z nich vyplývající teoretické závěry pak odkazuje na zvláštní přispění k aktuálnosti poznání v jednotlivých kapitolách své knihy současným badatelům ve specifických oblastech jejich zkoumání, k nimž se jejich témata vztahují.

Stručným výčtem témat (nikoli plných názvů) sedmi „esejí“, jak autor své kapitoly nazývá, se pokusím přiblížit obsah knihy:

1. „Neuro-psychofyziologické základy“ předznačují rozpětí poznatkového záběru knihy. Obsahově sahají od anatomické a funkční skladby mozku“ přes jeho růst a jím podporovaný vývoj psychických funkcí až po příklady psychosomatických onemocnění. Podobně jak činí ve všech kapitolách, vsouvá autor do odborného úvodu autor praktické „exkurzy“ do moderních metod zkoumání, na kterých jsou sdílené poznatky založeny.

2. „Fyziologie a psychosomatika chronických bolestí“ propojuje zpětnovazebnými smyčkami psycho-fyziologického působení vznikání, průběh, paměťové mechanismy, sebepodporující a sebeomezující děje přetrvávajících stavů, jevících se zážitkově jako bolest, fyziologicky jako chemické a neuronální změny stavů a struktur tělesných tkání.

3. „Působení psychiky na srdce a krevní oběh“ obdobným způsobem názorně představuje vegetativní, hormonální a korové vzájemné působení s prožíváním stresových emocí a jejich regulací či dysregulací.

4. „Stresové a traumatické dění v průnicích prožitkových a hormonálních změn“ poukazuje na objevy v oboru psychoendokrinologie v distresem buzených normálních a chorobných psychosomatických pochodů.

5. „Imunita mezi stresem, pamětí a somatopatologií“ předestírá současné odkrývání dávno tušených, nyní však experimentálně dokládaných vazeb duševní tísně a tělesnými onemocněními, podmíněnými sníženou obranyschopností organismu.

6. „Stres a emoční paměť, imaginace a jazyk“ provádí psychologickými a mozkovými procesy zážitkového učení při vznikání psychosomatických poruch a při jejich léčbě psychologickými prostředky.

7. „Plasticita duševních a tělesných funkcí a struktur“ ukazuje vzájemnou podmíněnost přechodných a přetrvávajících stavů psychosomaticky zdravých a psychosomaticky chorobných pochodů a dále i psychosomatické mechanismy psychoterapeutického a sebeúzdravného působení.

Autor si pro tuto svou monografii předsevzal obtížný úkol: Na jedné straně se snaží nabídnout i biopsychologicky jen průměrně vzdělanému čtenáři text s patřičnou snahou srozumitelný, k tomu však na druhé straně chce i čtenáři po této stránce již dobře informovanému umožnit přístup k mnoha dalším poznatkům v tomto výzkumném a praktickém oboru. Vyřešil to obratně tím, že na místech, která si takové doplnění vyžadují, připojil drobným tiskem číslo, vztahující se k takto označené poznámce – nejčastěji stručnému popisu provedeného výzkumu, hypotéze, citaci atp. – v části publikace „Poznámky“, která je oddělena od vlastního textu a obsahuje rozsáhlou „rozšiřující“ látku“; ta má i při drobném tisku celkem 39 stran! – kterou lze buď průběžně studovat k doplnění, anebo ji pominout. Podobně impozantní je i soupis citovaných publikací, který zabírá 43 stran.

Závěrem je na místě podotknout, že autor knihy žil v letech 1930-2018, přeložené vydání knihy vyšlo v originále v r. 2011 pod názvem Gehirn, Psyche und Körper ve Stuttgartu a do češtiny je přeložili (podle autora této recenze mimořádně kvalitně!) Jaromír Kabát a Kristýna Lucáková.

Již pře více než dvěma tisíci let řečtí lékaři měli poznatky o závislosti činnosti lidské mysli na činnosti mozku, když se pokoušeli léčit vojáky, kteří v boji utrpěli zranění mozku. a brzy se toho ujali filosofové, kteří dospěli, obrazně řečenoi, ke dvojímu pojetí vyjádřené dvěm odlišnými výroky: „duše a její mozek“

spiritualismu) nebo „mozek a jeho duše“ (materialismus). Spor o povahu tohoto vztahu tvrvá v oboru „filosofii mysli! dodnes a obor psychosomatiky prokázal oboustrannou závislost, to je nejen vliv mozku na dušebvní život, ale i naopak, vliv duševního života na činnost mozku a tím i na fyziologii organismu.

Autor recenzované publikace, svýcarský lékař prof. Rűegg (držitel doktorátu z medicíny a filosofie), který po dvacetiletém studiu psychosomatických vztahů potvrdil základní princip psychosomatiky o vzájemné interakci mezi psychikou a tělem a svcým syntetickým dílem, které je poředmětem naší recenze, přispěl k pohloubení poznatkú medicíny i psychologie, to je léčení mysli a těla či psychosomatických aspektů lidského zdraví. O různých psychologických poojetích vztahů mezi psychickou a nervovou činností, pojednává stručně Gerd Rudolf v předmluvě v předmětné knize naší recenze a prvního psychosomatika pokládá Descartesa v jeho „psychosomatickém textu Pojednání o vášních duše“,

Obsahem Rűeggova díla je však především podrobné, mnoho nových poznatků i 

podnětů pro přemýšlení o vztazích mezi myslí a tělem z hlediska zdraví. V první, úvodní části knihy se pojednává o základech neuro-psychofyziologie (vztah chování k neurochemii mozku, genů a neurotransmiterům, o zobrazovacích metodách činnosti mozlu při myšlení, uvádějí se příklady vztažných psychosomatických onemocněnbí. Druhá část knihy je o psychofyziologii a psychosomatice chronických bolestí; třetí část pojednávíá o tom „jak mozek a psychika působí na srdce a krevní oběh“; čtvará část je věnována psychoendokrinologii (s dominantní tématikou stresu, emocí a hormonů); pátá část pojednává o psychoimunologii, další o psychosomatice (kromě mnoha jiného, o emocioální paměti a poslední sedmá část je pojmenována „neuronální plasticita a ´hovořící medicína“ a její obsah je velmi psychologický (traumatické zážitky, „jak myšlení mění mozek“, účinky medotace a mnnohé další). Studovat tuto knihu se vyplatí jak lékařům, tak i psychologům i filosofům.