Kniha Mozek, duše a tělo uznávaného švýcarského lékaře v oboru fyziologie a autora několika publikací o psychosomatice Johanna Caspara Rüegga má podtitul Neurobiologie psychosomatiky a psychoterapie. O významu a popularitě knihy svědčí i to, že jde již o páté vydání.

Rüegg se na 200 stranách zabývá základní otázkou psychosomatiky směřující k tomu, jak na sebe tělo a duše navzájem působí. Otázka, která v průběhu dějin zaměstnala mnoho vědců a myslitelů. Již dlouho víme, že psychosomatická onemocnění mají často svou příčinu ve stresu a traumatických zkušenostech, které jsou – nevědomě – uloženy v paměti.

Autor knihu rozdělil do sedmi kapitol, ve kterých přibližuje, jak může mozek a psychika ovlivnit zdraví našeho těla. Začíná obecnějším vhledem do neurobiologie v kapitole nazvané Úvod – neuro-psychofyziologické základy. V ní popisuje neurochemii mozku, jeho vývoj (včetně raného dětského) a souvislost s psychosomatikou. V druhé kapitole Fyziologie a psychosomatika chronických bolestí se zabývá chronickou bolestí. Následuje kapitola věnovaná srdci a krevnímu oběhu Jak mozek a psychika působí na srdce a krevní oběh. To, jak stres a úzkost ovlivňují látkovou výměnu v těle a produkci hormonů přibližuje v kapitole Psychoendokrinologie – stres, emoce a hormony. O nesporných souvislostech mezi mozkem a imunitou či o podmiňování imunitního systému pojednává pátá kapitola Psychoimunologie: Mozek a imunitní systém.

Psychosomatice jako takové jsou věnovány dvě poslední kapitoly. V kapitole Psychosomatika, psychoterapie a paměť se věnuje teoriím učení, emocionální paměti. Dále tomu, jak jazyk a myšlenky ovlivňují neuronální sítě nebo obrovské síle imaginace a jejímu vlivu na naše zdraví. Závěrečná sedmá kapitola pojednává o depresi, bolesti a o „samoúzdravném potenciálu“ mozku. Rüegg se zde mimo jiné zabývá interakcí genů a vlivu prostředí při traumatických zážitcích. Dotkne se pojmu implicitní paměť a nevědomí. I proto je kapitola nazvána Neuronální plasticita a „hovořící medicína“.

Jak se dočteme neuroplasticita – schopnost mozku sama sebe měnit – je pro naše duševní zdraví nezbytná. Významným způsobem v tom pomáhá právě i „hovořící medicína“.

V každé kapitole se čtenář dozví mnohé o fyziologickém fungování těla a zároveň se seznámí s konkrétními příklady nezpochybnitelných experimentů, na kterých autor dokládá svá tvrzení s pomocí EBM („evidence based medicine“).

V závěru knihy nechybí několik stran odkazů na citovanou literaturu. Výhodou knihy je, že každá kapitola je uceleným, přehledným a výstižným celkem. To umožňuje se k tématu mnohokrát vracet.

Mozek, duše a tělo je dílem, které by nemělo chybět v knihovně odborníků z pomáhajících profesí. Lze ji doporučit i laickým čtenářům, kteří se chtějí hlouběji seznámit s neurobiologií těla a zajímají se o náhled na zdraví a nemoc v bio-psycho-sociálních souvislostech. I všem těm, kteří vnímají zodpovědnost za vlastní duševní i fyzické zdraví.

Nejspíše jste slyšeli věty jako: „Spadl mi kámen ze srdce.“ / „Srdce mi poskočilo radostí.“ / „Zlomilo mi to srdce.“ „Leží mi to v žaludku“ / „Hnulo mi to žlučí.“

Taková rčení skutečně mají své opodstatnění a Rüegova kniha nám je poodkrývá. Například u „zlomeného srdce“ se dozvíme, že vzniká vytrvalým intenzivním drážděním sympatiku (části vegetativního nervového systému). V důsledku této stimulace je srdce zaplaveno adrenalinem a noradrenalinem. Vzniká srdeční nedostatečnost, bolest na hrudi, dušnost a pokles krevního tlaku — stejně jako u infarktu myokardu. Naštěstí zde však není poškozen srdeční sval, nedochází k nekrózám a stav lze upravit kardiotoniky či uklidňujícími slovy, případně odezní i sám.

Podobně se dozvíme mnoho zajímavostí o působení hormonů a vlivu neuromediátorů, o tom, jak funguje paměť i jak lze paměťovou stopu měnit.

V kostce je vysvětleno působení autonomního nervového systému: stimulující vliv sympatiku, utlumující parasympatikus a střevní nervový systém se stem milionů neuronů, někdy přezdívaný břišní mozek. Dočteme se o základech fungování imunitního systému a o jemném vyvažování, aby reagoval dost, ale ne příliš. Mimochodem: víte, že alergii lze zapomenout?

Velká kapitola je věnována stresu. Jak se se stresem vypořádáváme, záleží na naší genetické výbavě, na významu, který stresu přisuzujeme, na našich předchozích zkušenostech jakož i na našem přesvědčení či víře, že je v našich silách události zvládnout. Dokonce se zdá, že právě toto přesvědčení je zásadním rozdílem, jenž určuje, zda situaci vnímáme jako výzvu, či jako trauma.

Kniha Mozek, duše a tělo zdůrazňuje přepis našich zkušeností do struktury mozku. Vše, co nás ovlivní, se zapíše do mozku a tak jej formuje. Dokonce i „pouhé“ myšlenky. Jednoduchým dokladem skutečnosti, že samotné myšlenky mění struktru a funkci mozku, může být mentální hra ka klavír. I když si při takovém cvičení pouze představujeme, že hrajeme, aniž bychom na klavír sáhli, zobrazovací metody mozku ukazují, že oblast, jež ovládá pohyby prstů, se následně zvětšila. Skutečnost, že myšlenka mění mozek, je přitom klíčová například v psychoterapii.

Pro čtenáře bez biologických základů může být kniha místy složitá a můžeme se oprávněně tázat, zda je potřebné kupříkladu skutečnost, že dlouhodobý stres zvyšuje sklon k dráždivosti a nervozitě, dokládat následující kaskádou dějů: neurotransmiter noradrenalin je tvořen přes řadu mezistupňů z aminokyseliny tyrosin, přičemž řídícím enzymem této tvorby je tyrosinhydroxyláza. Chronický stres zvyšuje aktivitu sympatiku a z pregangliových nervových zakončení je uvolňován kromě acetylcholinu i peptidický kotransmiter neuropeptid Y. Ten pak v postgangliových neuronech způsobuje zvýšenou tvorbu cAMP, jenž aktivuje proteinkinázu, která z adenosintrifosfátu odštěpí fosfátovou skupinu a přenese ji na molekulu tyrosinhydroxylázy. Navázání fosfátové skupiny zvyšuje enzymatickou aktivitu tohoto enzymu a tudíž rychlost syntézy noradrenalinu. Ten pak zvýší krevní tlak i puls a celkově aktivuje organismus směrem k „bojové pohotovosti“, jež se může projevit jako nervozita.

Abychom věděli, že stres zvyšuje sklon k dráždivosti a nervozitě, nepotřebujeme samozřejmě znát přesný sled chemických procesů. Na druhou stranu pochopení mechanismu, jak stres v těle onu zvýšenou dráždivost způsobí, posunuje naše vědění na kvalitativně jinou úroveň. Pokud patříte k lidem, kterým nestačí říci „takhle to je“, a toužíte nahlédnout principy a mechanismy, jak psychické ovlivňuje fyzické a naopak, pak pro vás bude kniha skvělým čtením.

Jen je škoda, že toto, v německém origiále již páté vydání knihy, u nás vychází s desetiletým zpožděním. Neurobiologie je obor, který se intenzivně vyvíjí a zahrnutí poznatků poslední dekády by knize slušelo.

„Change your mind and you change your brain“. Základní a nosná myšlenka knihy s názvem Mozek, duše a tělo autora Johanna Caspara Rüegga, švýcarského lékaře, emeritního profesora fyziologie, nositele ceny Adolfa Ficka za zásluhy ve fyziologii, výzkumníka, který se během svého života aktivně zabýval otázkami psychosomatiky a snažil se odborníkům i laické veřejnosti přibližovat výsledky výzkumů z oblasti neurobiologie a toho, jak lidské myšlení a prožívání ovlivňuje tělesné procesy, jaký dopad má psychoterapie na fungování i strukturu mozku a v neposlední řadě také toho, jak procesy v těle ovlivňují naši psychiku. Řadou výzkumných zjištění dokládá ve své knize nejen fakt, že způsob našeho myšlení ovlivňuje výrazně procesy, jež v našem těle probíhají i funkci různých vnitřních orgánů, ale vysvětluje čtenářům i to, že naše myšlení a prožívání mění přímo strukturu jednotlivých neuronů, paměťové spoje v mozku a podílí se na prevenci či vzniku a rozvoji somatických onemocnění.

Velmi podrobný obsah nám napoví, že budeme v první kapitole seznámeni nejprve s neuro-psychofyziologickými základy, s neurochemií mozku, zobrazovacími metodami, díky nimž je možné sledovat mozek při myšlení, s neuronální plasticitou, pamětí, se zjištěním, že predispozice k úzkosti a neurastenii mohou být způsobeny molekulárním defektem, s popisem toho, jak funguje mozek schizofrenních pacientů, jak probíhají kognitivní procesy apod. Druhá kapitola se zaměřuje na fyziologii a psychosomatiku chronických bolestí, na paměť bolesti, psychosomatické bolesti, vliv stresu na vznik a vnímání bolesti, na to, jak mozek bolest tlumí i to, proč mají fyzicky trestané děti tendenci vnímat bolest výrazněji než děti bez této rané zkušenosti. Ve třetí kapitole je pozornost věnována tomu, jak mozek a psychika působí na srdce a krevní oběh, proč mají deprese a úzkosti vliv na vznik a rozvoj onemocnění srdce, jak vzniká a jak se rozvíjí vysoký krevní tlak, jak je ovlivňován stresem, jaké jsou vztahy mezi mozkovou kůrou a srdečními funkcemi, co se děje v těle při panických atakách a jaký vliv má na tělo i psychiku aktivace autonomního nervového systému. V následující kapitole se pak autor zabývá psychoendokrinologií, stresovými hormony, látkovou výměnou, posttraumatickou stresovou poruchou, kontrolou a zvládáním stresu. Podrobněji zde popisuje také vzájemné působení psychosociálních faktorů a hormonů. Na psychoendokrinologii navazuje psychoimunologie s tématy psychoonkologie, podmiňování imunitní odpovědi a recipročního vztahu mezi mozkem a imunitním systémem.

Šestá a sedmá kapitola jsou věnovány psychosomatice a psychoterapii, zabývají se Freudovým přínosem v oblasti psychosomatiky, vysvětlují principy teorie učení, modely stresu, věnují se raným dětským zážitkům, ukládání emocí do „emocionální paměti“, možnostem, jak se emocionální paměť „maže“ a mění pomocí znovuvybavení, vysvětlují odborně změny způsobené využitím KBT, imaginace, autosugesce, meditace či spirituality, popisují vliv jazyka a kultury na utváření mozkových spojů a představují poznatky týkající se neuroplasticity, neurogeneze a „samoúzdravného“ potenciálu mozku. Podle autora jsou pocity spokojenosti dovednostmi, které si lze osvojit podobně jako hru na hudební nástroj, což dokládá vědeckými poznatky.

Samotný text knihy končí na str. 211 a navazuje na něj bezmála sto stran věnovaných autorovi, literatuře, vysvětlujícím a doplňujícím poznámkám k textu a rejstříku pojmů. Autor v knize usiloval o srozumitelnost pro co nejširší okruh čtenářů, nicméně řada pasáží je odborná a předpokládá znalosti z oblasti biochemie či neurobiologie. Z toho důvodu je publikace určena především studentům či odborníkům z oblasti medicíny či psychologie, jimž přináší řadu podnětných a přínosných vědeckých poznatků, kritických úvah a inspirací pro další výzkumy. Pro psychology jsou zajímavé mimo jiné pasáže věnované psychoterapii a vlivu tzv. „mluvicí medicíny“ na strukturu a fungování mozku, na tělesné fungování, imunitu, vnímání bolesti apod. Chyběly mi zde osobně novější poznatky o tzv. „zrcadlových neuronech“, ale na zmínku o nich je možno narazit v poznámkách v závěru knihy.