Kniha Strom poznání od vědců H.R.Maturany a F.J.Varely je unikátním souborem základních informací, které jsou nezbytné pro uvědomění si, na jakých principech fungují všechny živé systémy (od jednobuněčných organizmů, přes zvířata a člověka až po systémy sociální).

Klíčovými oblastmi, které kniha rozebírá, jsou základní vlastnosti živých systémů. Mezi ně patří autopoieze a s ní jde ruku v ruce funkční uzavřenost. Co si pod těmito názvy představit? Zjednodušeně řečeno to znamená, že každý živý systém si na základě svých dosavadních zkušeností, a to i nesených v rámci svého evolučního vývoje, utváří svou vlastní strukturu. Na jejímž základě následně reaguje na podněty (perturbace) z vnějšího okolí. A podle své vnitřní struktury se rozhoduje, zda si na základě opakovaných vnějších podnětů začne svou vnitřní strukturu upravovat či zůstane vůči vnějšímu světu neměnný.

Tyto základní vlastnosti jsou až neuvěřitelnou pomůckou pro všechny, kteří působí na pozicích, kde jednají s lidmi, vedou týmy, řídí společnosti nebo lidi vzdělávají. Pokud si význam dříve zmíněných slov přeneseme do praxe, znamená to, že si začneme uvědomovat, že každé námi vyřčené slovo rozhodně je pouhým podnětem vůči druhé osobě a tudíž nemá smysl se spoléhat, že druhý člověk jej ze 100% přijme ve stejném významu.

Výše popsané klíčové oblasti jsou v knize dopodrobna popsány na příkladech od samého vzniku naší země až po současnost. Kniha tento vývoj ukazuje jako jakýsi cyklus, jehož jednotlivé části jsou různě provázány, a díky tomu vznikají nové formy života a jiné naopak svou cestu končí.

Kniha je skvělá, jen je psána složitým vědeckým jazykem. Pro většinu lidí například z manažerské praxe, kterým jsou základní pravidla fungování živých systémů při vedení lidí rozhodně užitečná, bude kniha hůře srozumitelná. Ale doporučuji se nenechat odradit.

Může působit poněkud zvláštně, když člověk odkojený společenskými vědami píše recenzi na knihu, kterou napsali dva přední biologové. Má to však podle mého soudu své opodstatnění: Žijeme v době, ve které se - možná více než kdykoli předtím - ukazuje důležitost překračovat úzké specializace vědeckých disciplín a schopnosti inspirovat se jinými pohledy, pro vznik dalších významných a tvořivých změn vlastního oboru. Pěknou ukázkou podobné tvůrčí inspirace je právě dílo chilských biologů Humberto Maturany a Francisca Varely, shrnuté v recenzované knize. Jejich teorie „autopoietických (sebeutvářejících se) systémů“ se stala významným zdrojem inspirace pro hnutí rodinné terapie a byla jedním z klíčových zdrojů inspirace pro změnu paradigmatu, které se obvykle popisuje jako přechod k „systemickým/ postmoderním přístupům“ či přístupům založeným na „kybernetice druhého řádu“ (Ludewig, 2011; Keeney, 1983; Efran, Lukens, Lukens, 1990; De Shazer, 1982). Dokonce se zdá, že se jí v řadách některých terapeutických přístupů dostalo vřelejšího přijetí než v řadách biologů samotných, což v doslovu knihy reflektuje i jeden z autorů (Franciscco Varela) a v druhém doslovu překladatel a znalec díla obou autorů, německý systemický psychoterapeut Kurt Ludewig.

V čem je kniha natolik inspirativní, ale i kontroverzní? Podle mého soudu staví na hlavu mnoho konceptů a představ, které jsou jak biologii, tak možná i vědě obecně velmi drahé. A rozhodně byly a do značné míry stále jsou drahé i psychoterapii a dalším oblastem práce s lidmi. Příkladem takových na hlavu postavených konceptů může být „objektivita“, poznávání jako „reprezentace“ vnějšího světa, nemožnost jednostranného „instruování“ systému (klasický koncept „moci“), koordinace vytváření významů v jazyce apod. Některé z uvedených konceptů již ztratili svou „revoluční příchuť“, kterou měly před necelými čtyřiceti lety, kdy autoři své myšlenky publikovali poprvé, jiné zůstávají kontroverzní nadále. Za zvlášť hodné pozornosti bych označil části věnované proplouváním mezi Skyllou reprezentacionalismu a Charybdou solipsismu (konstruktivistické a konstrukcionistické přístupy bývají většinou kvůli odmítání prvého omylem automaticky přiřazováni k druhém extrému). Také části věnované „strukturálnímu determinismu“, „spřahování“ struktur a „perturbacím“ si zaslouží větší pozornost, protože radikálně zpochybňují představu „moci“ ve smyslu jednostranného ovlivňování systému (v řeči autorů „instruktivní interakce“). Připomenutí tohoto typu není (nejen) v psychoterapii nikdy dost.

Prezentace několika odvážných myšlenek ale ještě sama o sobě žádný velký průlom neznamená. Autoři však nabízí více – představili několik základních biologických principů, které aplikovali na široké spektrum jevů od buněčné biologie až po vytváření kulturních fenoménů v lidských společnostech. Navíc na základě četných studií ukazují, že tyto základní a vlastně jednoduché principy mohou sloužit jako východisko pro porozumění všem uvedeným jevům. Otázkou samozřejmě zůstává, zda autoři omylem nebo záměrně nenechali stranou jiné jevy, který by pomocí těchto principů vysvětlit nešlo. Zodpovědět tuto otázku je však mimo mé možnosti a rád ji přenechám kolegům biologům. Autoři v každém případě čtenáře provádějí nejrůznějšími oblastmi – nechají jej například pohlédnout na souhvězdí Mečouna a zamýšlet se nad vznikem vesmíru (s. 29), představí různé formy rozmnožování buněk (s. 58), nabídnou pohled na „strukturální spřahování“ vápenatky a jejího prostředí (s. 68), ukážou praktické důsledky experimentálního pootočení sítnice u žab (s. 112), zavedou čtenáře do světa sociálního hmyzu a poukáží na poměrně „pevné“ formy „spřahování struktur“ (s. 163), nechají jej sledovat formace postupu antilop, vlků nebo paviánů (s. 167), obdivovat sýkorky, které si dokázaly najít v Londýně cestu ke smetaně (s. 176) nebo makaky, kteří si omývají špinavé brambory ve vodě (s. 177). A samozřejmě neopomenou ani „nejnebezpečnějšího primáta planety“ (s. 16), tedy člověka, jemu vlastní „jazykování“ a vytváření kulturních fenoménů. Dalo by se říci, že autoři berou čtenáře za ruku a ukazují mu různé zajímavé scény a situace, podobně jako duchové z Dickensovy „Vánoční koledy“ ukazují lakomci Scroogeovi sérii různých výjevů, jejichž význam se odhaluje až postupem času. Stejně jako Scrooge se sledováním jednotlivých výjevů postupně proměňuje v jiného člověka a nemůže už zůstat stejným Scroogem jako předtím, tak i čtenář postupem času mění svůj pohled na spoustu věcí, které do té doby možná považoval za „samozřejmé“ nebo „dané“. V tomto směru může být četba knihy úchvatným dobrodružstvím. Na druhou stranu může vést k určité „ztrátě nevinnosti“, podobně jako když v biblickém příběhu lidé pojedli ze stromu poznání (s. 218). Poznání (a zejména poznání poznání) člověka mění a svým způsobem „zavazuje“ k neustálé obezřetnosti vůči „pokušení jistoty“, tedy pokušení hledat nějaký pevný, objektivní záchytný bod (s. 218). Tak jako Bůh v ráji člověka varoval před důsledky pojídání ovoce ze stromu poznání, měli by možná i autoři této knihy čtenáře varovat před důsledky četby jejich knihy. Ačkoli text v úvodu nabízí „pozvání“ k opuštění navyklých jistot a první kapitola začíná krátkou diskusí o „pokušení jistoty“, opravdového varování se čtenáři dostane až na konci knihy, tedy v situaci, kdy je již poněkud pozdě. Na druhou stranu můžeme říci, že plody z tohoto „stromu poznání“ jsou zavěšeny poměrně vysoko – knihu není snadné číst, a to ani pro poučeného čtenáře. Díky tomu mnozí čtenáři pravděpodobně o pel nevinnosti nepřijdou. Možná dopadnou podobně jako liška ze slavné Ezopovy bajky, která se marně natahovala po krásných hroznech. Když se jí to poněkolikáté nepodařilo, odvrátila se od nich a vztekle pronesla: „Stejně jsou kyselé!“ Je třeba uznat, že vedle mnoha odborných termínů jsou některé obraty v knize velmi krkolomné, autoři se navíc nebojí zavádět vlastní terminologii, zároveň čtenáře vedou do různých zákoutí přírodních věd, ve kterých může být obtížné se orientovat. K tomu můžeme připočíst v případě české verze další potíže spočívající v překladu. Z mého pohledu je skvělé, že překlad prošel recenzí biologa a že recenzent připojil i heslář a některé cenné poznámky k textu. Možná je škoda, že nebyl překlad konzultován rovněž s odborníky na odraz díla Maturany a Varely v oblasti (postmoderní) terapie. Do jisté míry to kompenzuje Ludewigův doslov, ale ani ten nemůže zabránit určitým pojmovým zmatkům plynoucím z využití jiného než zaužívaného způsobu překládání klíčových pojmů do češtiny (srv. např. Dell, 1987; Ludewig, 2011). Z hlediska přehlednosti by podle mého soudu stálo za zvážení u některých obrázků zachovat i v češtině barevné (černo-červené) provedení, jaké je v anglické verzi (např. s. 15, 44). Všechny tyto okolnosti mohou čtení znesnadnit, ale zmiňuji je jen proto, aby se jimi čtenář nenechal odradit.

Dovolím si poslední poznámku, a to k metafoře autorů o „stromu poznání“. Jak jsem zmínil výše, Maturana a Varela přirovnávají pečlivého čtenáře k Adamovi a Evě v ráji, kteří pojedli ze stromu poznání, ztratili svou původní „nevinnost obyčejného vědění“ a nyní již „věděli, že ví“ (s. 218). Vlastně celá lapálie vyznívá celkem pozitivně – skoro bychom řekli, že to stálo za to. Domnívám se, že jde o určitou nepřesnost v aplikaci metafory. V Biblickém příběhu popisovaný rajský Strom poznání dobrého a zlého, ze kterého měli Adam a Eva zakázáno jíst, přinesl – zdá se mi – přesně ten typ poznání, proti kterému se autoři vymezují. Pojíst ze stromu poznání přece znamenalo „být jako Bůh“, „otevřít oči“, „poznávat dobré a zlé“ (Gn 3, 4 - 6), dokonce se mluví o tom, že tento strom „slibuje vševědoucnost“ (Gn 3, 6b). Celá záležitost navíc končí poněkud trapně – jediný převratný poznatek, ke kterému první lidé po pozření plodů dotyčného stromu docházejí, je zjištění, že jsou nazí a následuje chatrná snaha svou nahotu zakrýt fíkovými listy, které podle exegetů symbolizují falešnou ochranu démonické povahy (Gn 3, 7). Navíc z toho plyne poměrně smutná nutnost opustit ráj a rovněž „zemřít“. Zdá se mi, že příběh poukazuje na marný pokus o „objektivní“ poznání (jakoby z perspektivy Boha, jak to zmiňují i Maturana s Varelou ve své knize) a o jednoznačné objektivní rozlišování „dobrého“ a „zlého“ (které příliš nekoresponduje s pojetím etiky, které nabízejí ve své knize autoři). Takové Božsky „objektivní“ poznání je nakonec i v biblickém příběhu člověku nepřístupné, a když se snaží člověk uchvátit (autory zmíněné „pokušení jistoty“), tak si přivozuje smrt. Na straně druhé se mi zdá, že autoři ve svých úvahách velmi dobře popisují účinky plodů jiného stromu, který se objevuje ve stejném příběhu – Stromu života. Je zajímavé si všimnout, že Strom života byl podle biblického příběhu pro Adama a Evu v ráji stále dostupný (a patrně jeho plody jedli), a to až do chvíle, kdy pojedli ze Stromu poznání dobra a zla a byli vyhnáni z ráje. Vyhnáním z ráje byli odříznuti od zdroje života (Strom života) a vrženi do pustiny svých domněnek tvářících se jako objektivní realita. Možná, že se tato kniha mohla příhodněji jmenovat „Strom života“, protože místo lstivého ponoukání hada k pojídání plodů (objektivního) poznání nabízí naopak hluboké propojení mezi poznáváním a životem samým a (možná překvapivě) láskou. Slovy samotných autorů: „Každé vědění je současně akcí… Každé naše konání je strukturálním tancem v choreografii koexistence… Máme jedině ten svět, který ztvárňujeme společně s druhými, a ztvárňovat nám jej umožňuje jedině láska.“ (s. 220 – 221)

Literatura:

DE SHAZER, S. Some conceptual distinctions are more useful than others. Family process 21, 1982, s. 71 – 84.

DELL, P. F. Jak rozumět Batesonovi a Maturanovi: k biologickému základu sociálních věd. Kontext 3, č. 4, 1987, s. 23 - 54.

EFRAN, J. S., LUKENS, M. D., LUKENS, R. J. Language, structure, and change: Frameworks of meaning in psychotherapy. New York: W. W. Norton and comp., 1990.

KEENEY, B. Aesthetics of change. New York: The Gulford press, 1983.

LUDEWIG, K. Základy systemické terapie. Praha: Grada, 2011.

MATURANA, H. R., VARELA, F. J. The tree of knowledge: The biological roots of human understanding. 2nd ed. Boston: Shambhala, 1998.

Mgr. Leoš Zatloukal, Ph.D

Recenze byla zpracována pro nakladatelství Portál

www.dalet.cz/

Někdy musí kniha na své čtenáře počkat. Zvlášť když vyjde na přelomu paradigmat. Zatímco v době svého prvního vydání budila ve světě pozdvižení, dnes útlá kniha Strom poznání Humberto Maturany a Francesco Varely nemusí nikoho překvapit. Na jejich text s podtitulem Biologické základy lidského rozumu jsme si stačili za 33 let zvyknout, protože už dávno žije v našem kulturním prostředí ve zlomcích i citacích vlastním životem. Kniha ovlivnila celou jednu generaci i našich myslitelů od stále nedoceněného Zdeňka Neubauera a Jiřího Fialy až po Stanislava Komárka. Autoři slavné knihy zamýšleli původně napsat jen úvod, elementární učebnici, kterou by mohli číst jak prostí čtenáři, tak profesionálové v oblasti vědy a výzkumu. Chtěli ukázat, jak svět poznáváním současně vytváříme. V kontaktu s vědeckou komunitou nabídli jiný pohled na samotný nástroj vědeckého bádání, na naše myšlení.

Technologie moderní vědy budí dojem, že lze svět zkoumat nezávisle jako objekt. To posiluje reprezentalistickou představu o našem myšlení, tedy že v naší mysli se poznáním hromadí jakési reprezentace poznávané skutečnosti. A ty jsou buď „správné“, objektivní, nebo „jen“ čistě subjektivní, snad neskutečné. Svým výzkumem fyziologie mozkových funkcí dospěli autoři už během šedesátých a sedmdesátých let k tomu, že taková představa je v rozporu s tím, jak mysl funguje. Nenabízí čtenáři ale prostou negaci reprezentacionalismu (že by si organizmus libovolně vynalézal či konstruoval svůj svět), ale něco mnohem zajímavějšího, totiž přesvědčení, že živočich a prostředí jsou dvě strany téže mince a poznávající a poznávané se vzájemně určují. Poznání tak přirovnávají k plavbě mezi Skyllou, nestvůrou reprezentacionalismu, a Charybdou, vírem solipsismu.

Tady nezapřeli svou biologickou orientaci. Ukázali, že klíčem k pochopení podstaty myšlení je autonomie živých organizmů, kterou popisují od samotných kořenů, od buněčné autopoiéze, sebeorganizace buněk, až po vytváření sociálních systémů. Jako první pochopili a popsali princip funkční uzavřenosti jednotlivých vrstev lidské existence, biologické, psychické i sociální, které se k sobě chovají vždy jako systém a prostředí, a přitom každá zachází jen se svými vlastními stavy. O tom, co z okolí bude přijato jako informace a jaký to bude mít význam, rozhoduje sám uzavřený systém, nikoli ten, kdo se snaží informaci sdělit. Autoři tak kladou důraz na komunikaci a společenství, které je pro poznání rozhodující.

Při zkoumání procesu poznání rozpoznali „identitu mezi poznáním a konáním“. Byli přesvědčeni, že „každé vědění je současně akcí…“ a ukazují, že „veškeré lidské konání se odehrává prostřednictvím jazykování, a jako takové je tedy konáním sociálním“. Tím postavili význam jazyka a jazykování pro naše chápání světa do centra svého uvažování. Jazyk se stal úhelným kamenem jejich teorie. To se však stává kamenem úrazu pro mnoho čtenářů, kteří se nemohou vzdát dominující představy o možném objektivním pozorování, nebo jen těžko opouštějí jistoty pevného světa viděného skrze lineární kauzalitu, subjekt a objekt. Ještě i dnes, více než třicet let po prvním vydání této knihy, je pro většinu pozorovatelů matoucí, že bio-psycho-sociální realita člověka působí jako jeden celek. Fakt, že jsou tyto tři vrstvy vzájemně jen strukturálně svázané v koevoluci vždy jako systém a prostředí, že se nemohou přímo instruktivně řídit, se zdá být v rozporu s naší každodenní zkušeností. Tento první náčrt důsledně systémového pohledu na svět rozvinuli další vynikající autoři. Aplikace nového paradigmatu do oblasti sociologie podal přesvědčivě německý sociolog Niclas Luhmann ve svém díle Sociální systémy, aniž se v sociologii toto systemické paradigma stalo hlavním proudem myšlení, stejně jako se jím nestalo ani v biologii. To už spíš našlo úrodnou půdu ve fyzice systémů dalekých od rovnováhy, synergetice, nebo v teorii chaosu.

V humanitních vědách nové paradigma zásadně ovlivnilo práci rodinných a systemických terapeutů. Díky skvělému výběru Petra Boše a překladům textů Gregory Batesona, Ericha Jantsche, Fritjofa Capry, Niclase Luhmana, Humberto Maturany, Francisco Varely a dalších, uveřejňovaných v Kontextu, jsme nezůstali v tehdy uzavřeném Československu pozadu za světovou špičkou v myšlení. Ale jak těžko se u nás tyto myšlenky dostávají do praxe, když většina akademické obce zůstávala uzavřená ve starém paradigmatu objektivistického bádání v hierarchickém uspořádání kontroly „správného myšlení“! Dynamická a neustále se proměňující realita našeho světa, důsledná sebereflexe a pozornost k dialogu, respekt k jiné realitě, to všechno se jen velmi těžko prosazuje v medicínské praxi, která z principu dlouho zůstává paternalistická, objektivizující a prosazuje „jedině správné“ způsoby myšlení ve formě diagnózy zaměřené na jedince a jediné správné léčby podle doporučeného postupu. Iluze možnosti „předávat informaci“ dostala svou tragikomickou podobu v požadavku na „informovaný souhlas pacienta“, který je naplňován většinou jen zcela formálně před jakýmkoli zákrokem a jen dále snižuje důvěru pacientů k lékaři. Kde jinde je lépe vidět paradox, který vyslovili Maturana a Varela, když dovodili, že nic takového jako přenos informace neexistuje. Jak to mysleli, se ovšem čtenář dozví z této recenzované knihy. Četba těchto základů systemického myšlení by prospěla i různým zastáncům alternativních a tajemných prostředků léčby, kteří se snaží vyložit temné ještě temnějším. Důsledné přijetí bio-psycho-sociálního modelu zdraví a nemoci, nikoli jen ve zjednodušené a heslovité podobě, jak bývá při studiu medicíny zmiňován, ale v plné maturanovsko-varelovské verzi, kterou tato kniha nabízí, umožňuje mnohem hlubší chápání člověka a jeho stonání v jeho světě bez nutnosti zavádět další tajemné „energeticko-informační“ vrstvy.

Čím více lidí najde cestu ke způsobu myšlení, které oba autoři Stromu poznání reprezentují, tím snadněji náš svět najde cestu ze složitých krizí, do kterých se znovu a znovu propadá. Ostatně to byla také původní zakázka zadavatelů této práce. „Roku 1980 Organizace amerických států (OAS) aktivně hledala způsoby, jak porozumět mnoha nesnázím, s nimiž se setkáváme v sociální komunikaci a předávání vědomostí. S vědomím této naléhavé potřeby pak Rolf Benhcke společně s ministerstvem plánování chilské vlády usoudili, že by bylo užitečné představit náš přístup k těmto záležitostem OAS, a to v podobě koherentní formulace základů komunikace jako biologické podstaty člověka“, popisují zrod knihy sami autoři. V neposlední řadě chci pochválit práci překladatele Štěpána Zajace, který knihu překládal ze španělského originálu s přihlédnutí k anglickému a německému vydání, což vůbec nebyla snadná práce. V redakčních poznámkách seznamuje čtenáře s různými verzemi textu, jak vyšly v různojazyčných vydáních.

MUDr. Vladislav Chvála

Recenze byla zpracována pronakladatelství Portál