Sebepoškozování je závažným problémem, který postihuje různé skupiny lidí. Výzkumy ukazují, že ve srovnání s neurotypickou populací jsou jedinci s autismem sebepoškozováním ohroženi více. Problém s nedostatkem psychologů a psychiatrů je závažný a přitom nárůst duševních onemocnění a sebepoškozování u dětí a mladistvých výrazně stoupá. K této problematice je na českém knižním trhu k dispozici publikace psychoterapeutky Sheri Van Dijk s názvem Nemusíš si ubližovat. Kniha je praktickou příručkou určenou především dospívajícím, kteří se potýkají s emocionálními problémy, stresem nebo sebepoškozováním.

V rozhovorech se Sheri Van Dijk je patrná autorčina vášeň pro zpřístupnění terapeutických technik širšímu publiku, zejména dospívajícím, kteří mohou mít potíže s pochopením a zvládáním svých emocí. Vysvětluje, že dovednosti vyučované v dialektické behaviorální terapii (DBT), metodě kladoucí důraz na hledání rovnováhy a pochopení principů vlastního chování, jsou praktické a lze je aplikovat v každodenním životě ke snížení emočního utrpení a zlepšení mezilidských vztahů. O autorce odborných knih a psychoterapeutce Sheri Van Dijk jsme již psali v recenzi na její knihu Jak zklidnit bouři emocí, kterou rovněž vydalo Nakladatelství Portál.

Van Dijk hovoří o tom, jak kombinuje praktiky mindfulness s tradičními kognitivně-behaviorálními technikami, aby svým klientům pomohla rozvíjet lepší regulaci emocí. Věří, že tím, že mladé lidi naučí konkrétním dovednostem — jako jsou mindfulness, tolerance nepohody a regulace emocí — mohou dospívající efektivněji zvládat obtížné pocity, což zlepší jejich celkové duševní zdraví a sociální vazby. Kniha Nemusíš si ubližovat: Rádce pro teenagery se sebepoškozujícím chováním od Sheri Van Dijk (v originále „Don’t Let Your Emotions Run Your Life for Teens”) je tedy praktickou příručkou určenou především dospívajícím, kteří se potýkají s emocionálními problémy, stresem nebo sebepoškozováním.

Jako o „bouři“ mluví o svých emocích mnoho lidí na spektru autismu. Pro lepší pochopení tématu jsme vybrali části o emoční dysregulaci, kdy je člověk zavalen/zahlcen emocemi, např. žalem, vztekem, nebo dokonce kombinací většího množství emocí naráz, jak se často stává právě lidem v autistickém spektru. Důvod pro podrobnější vhled do knihy Nemusíš si ubližovat je především již zmíněné sebepoškozování, protože výzkumy potvrzují, že jedinci s autismem jsou jím ve srovnání s neurotypickou populací více ohroženi. Tímto nijak nebagatelizujeme fakt, že sebepoškozování je závažný problém, který postihuje různé skupiny lidí.

Hlavní témata knihy:

• Sebepoškozování a emocionální regulace: Kniha se zaměřuje na to, jak mohou mladí lidé zvládat své intenzivní emoce, které často vedou k sebepoškozujícímu chování. Van Dijk nabízí konkrétní techniky a cvičení zaměřené na to, jak rozpoznat spouštěče a jak s nimi pracovat, aby nedocházelo k sebepoškozování.
• Techniky DBT: Autorka představuje čtyři hlavní pilíře DBT – všímavost (mindfulness), mezilidskou efektivitu, emoční regulaci a toleranci nepohody. Kniha je napsána tak, aby byla přístupná mladým lidem a nabídla jim praktické nástroje pro každodenní život.
• Sebepřijetí a změna: Dalším důležitým aspektem knihy je pojem sebepřijetí, které autorka vnímá jako klíčový prvek k prožívání vlastních emocí a práci na změně chování.

Struktura knihy:

• Příručka je rozdělena do kapitol, které se systematicky věnují jednotlivým technikám DBT. Každá kapitola obsahuje cvičení, příklady z praxe a tipy, jak aplikovat naučené dovednosti v reálných situacích.

Přínos pro čtenáře:

• Kniha je velmi praktická a uživatelsky přívětivá. Je určena nejen těm, kteří se potýkají s emocionálními problémy, ale také jejich rodičům, pedagogům a terapeutům, kteří hledají efektivní způsoby, jak podpořit dospívající v těžkých obdobích.

Studie ukazují, že lidé s autismem se sebepoškozují častěji než neurotypická populace

Podle studie publikované v časopise Autism Research má zkušenost s fyzickým sebepoškozováním 42 % autistů zatímco u neurotypické populace se tato prevalence pohybuje kolem 10-20 %. Studie také naznačují, že u autistů, kteří nemají intelektuální postižení, může sebepoškozování sloužit jako způsob regulace negativních emocí, podobně jako u neurotypických lidí s psychickými potížemi. Naopak u autistů s intelektuálním postižením se sebepoškozování často projevuje repetitivním chováním (bouchání do hlavy, škrábání se atd.).

Proč se autisté sebepoškozují více

U osob ve spektru existuje několik faktorů, které zvyšují riziko sebepoškozování. Jsou jimi zejména senzorické problémy, potíže s vyjádřením emocí, úzkosti, deprese a stres z interakcí s okolním světem. Velkou roli také zaujímá vyloučení z kolektivu, neustálé narážení na neporozumění jejich komunikaci, zesměšňování jejich interakcí, pohybů a v neposlední řadě tlak na to, aby zapadli do „normální” společnosti.

Tyto problémy mohou vést ke hledání úlevy nebo způsobu, jak se vyrovnat s pocity, které výše jmenované faktory vyvolávají, prostřednictvím sebepoškozování. Lidé s autismem, kteří mají kognitivní potíže nebo jsou nemluvící, často sebepoškozováním reagují na frustraci nebo nemožnost komunikovat své potřeby a pocity.

Prevalence of Self-injurious Behaviour in Autism: A Meta-analytic Study v časopise Journal of Autism and Developmental Disorders poskytuje rozsáhlou meta-analýzu výskytu sebepoškozování u autistických jedinců. Můžete si ji přečíst tady: The Prevalence of Self-injurious Behaviour in Autism​.

Sebepoškozování se přehlíží

Sebepoškozování u autistů je často přehlížené a může být považováno za součást jejich „typického“ chování. V případě autistů bez intelektového postižení může jít i o měsíce skrývaný problém. Z těchto důvodů je důležité, aby rodiče, pečovatelé a odborníci na duševní zdraví věnovali zvýšenou pozornost této problematice a vyhledali adekvátní pomoc, pokud se u autistických jedinců objeví varovné signály nebo projevy tohoto problému. To však zdůrazňuje důležitost cílených intervencí, které by měly zahrnovat behaviorální terapie, podporu komunikace a práci s emocemi.

Než zoufat nad dlouhým pořadníkem k odborníkům, tak zkuste jako první pomoc praktickou příručku od Sheri Van Dijk. Například v kapitole 2 najdete dobré rady pro krizové přežití. Jsou to jednotlivé dovednosti, k nimž nepotřebujete nic víc, než jen sebe a zkusit je. Také je dobrý mít po ruce krizový balíček, o kterém se rozepisuje od strany 45. V další kapitole pak učí podrobné kroky k ovládnutí nutkání se sebepoškodit. Během čtení knihy si můžete přímo do knížky (nebo na připravený papír) zapisovat odpovědi na myšlenkové aktivity, ke kterým vás psychoterapeutka vyzývá otázkou: Co je pro vás těžké přijmout z reality? Následně vás provede kroky vedoucími k postupnému přijímání reality. Pozornosti by také neměla uniknout kapitola, ve které se probírá vina a stud. Těmi trpí většina lidí v autistickém spektru a možná bude právě zaměření na ně největším odrazovým můstkem k přijetí sebe a počátečním krokům k lepšímu psychickému zdraví.

Čtu preventivně, takže budu hodnotit především z pohledu teorie. Myslím si, že kniha je dobrá přiručka pro někoho, kdo chce pochopit své či někoho blízkého sebepoškuzující chování. V první kapitole je vysvětleno co je sebepoškozování a co je sebedestruktivní chování a proč ho lidé dělají, co jim to vlastně přináší. V následujících kapitolách najdete postup, který vám může pomoci jak sebepoškozující chování omezit nebo dokonce vymýtit, samozřejmě nejdříve vám pomůže najít odhodlání tak vůbec začít.

Jako u každé knihy, člověk musí být opatrný v interpretaci. Např. v sebedestruktivním chování je jako jedna z položek „hladovění“. JIné knihy doporučují občasné hladovění jako formu očisty, shazování kil. Kde je pravda? Obé může být pravdou. Záleží na míře, účelu.

Nějaké sebepoškuzující/sebedestruktivní chování je častější než se předpokládá, raději si knihu přečtete, kvůli sobě i svým blízkým.

Nemusíš si ubližovat

Oficiální popis: Přestaň si ubližovat – teď a napořád! Řežeš se nebo se sebepoškozuješ? Máš pocit, že ti bolest pomáhá zvládat chvíle, kdy se cítíš jako slabý, bezmocný člověk? Děláš to, aby se ti povedlo zmírnit emoční bolest nebo aby se ti ve světě, který je pro tebe složitý, dařilo cítit něco jiného než naprostou prázdnotu? Existuje mnoho důvodů, proč se lidé uchylují k sebepoškozování. A pravda o něm je jediná: sebepoškozování je destruktivní a někdy i život ohrožující cesta, jak zvládat emoční bolest. Naštěstí existují bezpečnější způsoby, jak zacházet se svými emocemi.

V knize Nemusíš si ubližovat představuje psycholožka a specialistka v dialektické behaviorální terapii Sheri Van Dijk účinné dovednosti, které ti pomohou zvládat bouře emocí. Ve chvíli, kdy tě uchvátí snaha o sebeubližování, najdeš v této knize možnosti, jak jim odolat a pracovat se sebou bezpečněji.

Kniha osloví i rodiče a terapeuty teenagerů se sebepoškozovacím chováním, s depresí, úzkostmi a hraniční poruchou osobnosti a může se stát oporou pro terapeutické programy. Využijí ji i učitelé a školní psychologové.

"Ačkoli nikdo z nás nežije ve světě, kde by byly naše pocity, myšlenky a názory vždy pochopeny a přijímány, někteří lidé vyrůstají v prostředí, které k nim pravidelně vysílá signály, že je s nimi něco špatně, a právě toto – pokud se to spojí s vysokou citlivostí – může vést k sebepoškozujícímu či sebedestruktivnímu chování. … Takže ne, není to vaše vina, a ano, práci, která vám pomůže svou situaci zlepšit, musíte odvést vy."

Úvodní citát pěkně ilustruje přístup autorky, Sheri van Dijk, k problematice sebepoškozujícího a sebedestruktivního chování. Na jedné straně dává najevo hluboké porozumění vůči všem pocitům člověka, který si jakýmkoliv způsobem ubližuje, na straně druhé mu sděluje, že je to teď především on sám, kdo může ovlivnit jak své prožívání, tak taky své chování a kdo se potřebuje naučit zvládat náročné situace jiným způsobem než doposud. Autorka vychází z poznatků metod dialekticko-behaviorální terapie, jíž se dlouhodobě věnuje a krok za krokem provádí srozumitelným jazykem dospívající čtenáře problematikou sebepoškozování. V úvodu knihy stručně a citlivě vysvětluje, jak takové chování může vypadat a proč k němu dochází a v navazujících osmi kapitolách nabízí úvahy, praktická cvičení a pracovní listy, přičemž svůj text prokládá krátkými ilustrativními příběhy a vzory toho, jak je možné nabízené listy využít. Zaměřuje se postupně na rozvoj dovedností zvládat náročné situace, stanovovat si cíle, nabízí řadu metod práce s tělem a emocemi (relaxace, všímavost, alternativní vzpoura, pojmenování emocí a práce s nimi), inspiruje čtenáře k vytvoření krizového balíčku, přestavuje mu způsoby, jak současný stav či aktuální situaci dále nezhoršovat, pracuje s hodnocením i schopností "nehodnotit", s přijetím reality i vlastních emocí a myšlenek, věnuje se příčinám a dopadu vyhýbavého chování a v závěru neopomene zmínit také složité téma vztahů a nabídnout metody, jak je možné nejen vztahy k druhým, ale i k sobě samému rozvinout a posílit. Na tomto místě považuji za důležité upozornit na fakt, že pokud k sebepoškozování dochází převážně z důvodu složitých mezilidských vztahů, nedokáže knížka samozřejmě reagovat na individuální životní situaci a individuální potřeby jednotlivých čtenářů.

Kniha Nemusíš si ubližovat obsahuje minimum teorie, resp. pouze ta vysvětlení, která dospívajícímu pomáhají pochopit, co se děje v jeho psychice a jakým způsobem je možné vlastní prožívání ovlivnit. Jedná se spíše o rádce plného konkrétních tipů, návodů, metod, postupů, cvičení a úkolů. Obrovskou výhodou knížky je nabídnutí podpory a pomoci (či lépe "svépomoci") těm dospívajícím, kteří nemají (z jakýchkoliv důvodů) svého terapeuta a chtějí se tématu sebepoškozování věnovat sami. Tento fakt ale zároveň naznačuje, že projít postupně všemi kapitolami a něco reálně změnit nebude vůbec snadné, bude to chtít dost času a úsilí a bude to vyžadovat od dospívajícího i určitou vnitřní disciplínu. Z tohoto důvodu si ji dokážu představit spíše v rukou středoškoláků či starších dospívajících. Věřím, že knížka Nemusíš si ubližovat může být prospěšná, ačkoliv nenahradí terapeutická sezení. Jak vyplynulo z předchozího textu, není tato publikace určena jen k přečtení, nýbrž jde o jakousi formu pracovního sešitu, který je využitelný také pro psychology, psychiatry, pedagogy, psychoterapeuty či pracovníky s mládeží. Ideální využití tohoto rádce si dokážu představit v rámci terapie (či jako doplněk k terapii), popř. klidně i jako sebe-rozvojovou publikaci pro dospělé, pokud si odmyslí primární zaměření na sebe-ubližující chování, popř. si uvědomí, že se i v jejich chování či vztazích objevují určité sebe-destruktivní tendence, jimž by chtěli lépe porozumět. Autorka je specialistkou na dialekticko-behaviorální terapii a dlouhodobě se snaží pomáhat lidem se zvládáním emocí a dosažením trvalé vnitřní pohody. Knížka je bez ilustrací, obsahuje 175 stran a nechybí jí ani odkazy na zdroje a související literaturu v češtině.