Morgan Scott Peck byl americký psychiatr, jenž ve světové literatuře proslul především svým dílem Nevyšlapanou cestou. Peckovy úvahy jsou ovlivněny jak jeho dlouholetou praxí psychoanalytického terapeuta, tak studiem psychiatrie a psychologie, ale i křesťanským vyznáním, které knihám propůjčuje nedílnou součást jeho úvah. Kniha Lidé lži, psychologie lidského zla předkládá bezpochyby další dílo hodné pozornosti nejen odborníkům, ale i lidem, kteří chtějí blíže pochopit, co se skrývá za stinnou stránkou lidské osobnosti.

Autor v začátku své knihy upozorňuje na úskalí tohoto díla spojené s nebezpečností uplatnění poznatků proti dalším lidem. Samotné čtení není pro čtenáře jednoduchou záležitostí, jelikož se seznamujeme s těmi nejstinnějšími stránkami lidské psychiky, se kterými se autor za svoji dlouholetou terapeutickou praxi setkal. Z jednotlivých stránek čtenář postupuje společně autorem spletitou cestou lidského zla, aniž by získal jasnou a přesnou odpověď na otázky po jeho původu a projevech. Autor knihy se především zamýšlí nad tím, co doposud sám objevil, a vše podrobuje kritickým úvahám. S mnoha vyjádřeními je možné souhlasit, u dalších nás budou napadat kritické otázky. Jelikož ale sám autor zpochybňuje, že by existovala vědecky podložená základna psychologie zla, je na nás samotných, jak budeme o tématu uvažovat a k jakým závěrům sami dospějeme. Autor knihy se snaží upozornit především na to, že lidské zlo je přítomné a měla by mu být věnována pozornost, abychom s ním uměli co nejlépe zacházet.

Jak již bylo naznačeno, kniha není jednoduchým čtením. Čtenáři se vynořují značné emoce při setkávání se s konkrétními příklady z praxe. Zpočátku jsou příběhy zaměřené na jedince, nenápadné osoby ve světě, které projevují chování na první pohled možná logické a pochopitelné. Při bližším seznámení však dospíváme k závěru, že jednají proti lidské přirozenosti vůle k osobnímu růstu. Od příběhů jednotlivců autor knihy pokračuje dále ke kolektivním projevům zla a diskutuje nad otázkou důležitosti boje proti lenosti a narcismu, které mohou být jedním z možných vysvětlení přítomnosti tohoto fenoménu.

Mimo vlastní terapeutickou praxi se autor dále zabývá otázkou exorcismu, uvádí své vlastní zážitky z přítomnosti u tohoto procesu a nastiňuje možné vysvobození lidí od posedlosti zlým duchem. V danou chvíli se však snaží udržet i vědeckou stránku poznání, a jeho úvahy tak nejsou pouze subjektivní zkušeností.

Jistou životní moudrostí autora zůstává poslední kapitola, ve které spatřuje naději, že se zlem se dá bojovat. Naší šancí, jak se vypořádat se zlem, je dle autora láska. Díky velké otevřenosti závěrů autora, zůstává především na čtenáři, jak pojem lásky uchopí a naloží s ním v rámci svého osobního života.

Kniha stojí za povšimnutí mimo jiné terapeutům, kteří se setkávají s lidmi, u nichž pociťují velký odpor. Je možnost připuštění lidského zla jako samostatné diagnózy tím možným náhledem na práci s těmito klienty? Kniha Lidé lži může v těchto úvahách poodkrýt nový pohled, který můžeme dále podroboval vědeckému zkoumání, jak to i sám autor zamýšlel.

Proč George trápí obsesivní myšlenky? Proč musí v noci vstát a přejet most, u kterého jej napadlo, že už po něm nikdy nepřejede? A proč vidí svůj život jako bezproblémový? A proč se znovu a znovu musí vracet na terapii? Proč uzavřel smlouvu s ďáblem – a je to vůbec možné? Kde se bere zlo v nás? Americký psychiatr a spisovatel Morgan Scott Peck nás opět zavádí do příběhů lidí, kteří trpí ve svém vlastním světě. Dokonce vzklenul zajímavou, i když dost znepokojivou myšlenku: „V termínech, které nám propůjčuje věda, je mnohem snadnější vysvětlit zlo. (…) Když se nad tím vážně zamyslíme, dávalo by větší smysl pokládat tento svět za přirozeně zlý, jen nějakým záhadným způsobem nakažený dobrem. Záhada dobra je snad ještě větší než záhada zla.“ Nebojte se, jen skutečně hodní a dobří lidé se dokáží takhle zaobírat zlem a doktor Peck o něm mluví s pokorou a respektem, který takové hluboké a všudypřítomné energii náleží. Zdají se vám tahle slova velká? A co když se něčeho bojíte – co chcete především? Svůj strach pojmenovat. Pojmenovat zlo, které vás ohrožuje nebo obklopuje. Tohle je detektivní kniha pro milovníky opravdu psychologických hororů. Je to kniha o temných stránkách v nás. O cestách, jak tyto temné stránky potlačujeme, co všechno jsme schopni a ochotni udělat, abychom je neviděli, neslyšeli, necítili, abychom udělali, že nejsou. Ale ony jsou…Nesmírně zajímavá je myšlenka rozpojení vědy a církve v 17. století. Tehdy se, jak Peck píše, uzavřela mezi vědou a náboženstvím nepsaná dohoda o nevměšování. Věda se bude zabývat „přirozeným světem“ a církev tím, co spadá pod „duchovno“. Věda nebude hodnotit a tím pádem se taky nebude zabývat tím, co je zlé – protože přímo ve slově zlé je už zakódován odsudek. To, že se tyto dvě instituce opět spojily, považuje autor za nejvíce vzrušující událost idejí konce 20. století. „Problém zla je skutečnou záhadou,“ píše Peck. Můj velmi osobní pohled – už dlouho jsem nečetla tak temnou knihu. Ale autor vždycky v tom největším úpadku podá nadějnou ruku, jako třeba Tolkienův citát: „Není naším úkolem ovládnout všechny trendy světa, ale zasvětit všechen nám určený čas a vše, co je v nás nejlepšího, vymýcení zla z našeho okolí, aby pro ty, kdo přijdou po nás, byla země čistá. Jaké budou mít počasí, to už záleží na nich.“

Problém dobra a zla jsou odvěkými tématy filosofie antické, ale i orientální (např.

zoroastrismus a další) a ovšem také zejména západní křesťanské filosofie, resp. teologie a etiky. V antické filosofii, ale i ve scholastice byla otázka dobra usuzována vždy v kontextu s dobrým životem a pravdou (/dobré = pravdivé) a proti lidskému zlu byly kladeny lidské ctnosti. Odtud se pak vyvinula i témata dobra a zla jednání v psychologii a zejména pak v psychologii morálky. Omezíme-li se na psychologii zla, vystupovaly tu neobyčejně zajímavé otázky jeho psychologického vymezení a původu; koho by nezajímal problém „zla v člověku“ a odkud se bere ? Vedle psychologického zla lidského, projevujícího se zejména v nejrůznějších zločinech tu ovšem vystupovaly další otázky, např. teologická, proč dobrotivý bůh zlo dopouští. S tématikou zla v psychologii, resp. v psychopatologii, se setkáváme u řady autorů, např. u významného existenciálního filosofa a psychopatologa K. Jasperse (1956 a jinde)); v souvislosti se svým „objasňováním existence“ rozlišoval tři aspekty zla: 1. morální (související s volbou pohnutky v souladu s mravním zákonem); 2. etické (vztah jednání a svobodné vůle, kdy zlo vychází ze slabého sebeovládání, resp. nedostatku poznání) a 3. metafyzický aspekt (střetávání lásky a nenávisti, rozvoje bytí a jeho ničení). Těchto několik vstupních informací k naší recenzi je nutných, abychom lépe a snad i hlouběji pochopili, co nám chtěl říci významný americký psychiatr a psycholog, svou knihou, která je předmětem této recenze. a to tím spíše, že již první slova této knihy zní: „Toto je nebezpečná kniha“ a na prvních stránkách této své knihy její čtenáře varuje před nebezpečím, které tato kniha přináší: „Omlouvám se čtenářům a veřejnosti za škody, které by tato kniha mohla způsobit, a úpěnlivě vás žádám, abyste s ní zacházeli s co největší opatrností“. Připomíná to varování středověkých mnichů, kteří do příruček k praktikování černé magie vpisovali na jejich titulní list „Cave haec legere – Střez se toto čísti“). A tak si, tímto varováním zaujatý čtenář, položí otázku v čem spočívá nebezpečí četby této vrcholně zajímavé knihy. Jejím autem je křesťansky založený psychoterapeut varující čtenáře před předčasným a nesprávným hodnocením lidí, považovaných za zlé, které může být pokrytecké. Dodejme k tomu, že existují závěry z empiricky šetřených zločinů a zločinců, ale i morálně založených jedinců, které poukazují na to, že potenciální zlo je přítomno v každém člověku a.za určitých okolností se může projevit v jeho jednání ve větší či menší míře. Z údajů jiných pramenů např. vyplývá, že asi 60 % zločinů připadá na impulzivní činy, má původ v nešťastném dětství a je motivováno pocitem ohrožení nebo ublížení. Autor, jak sám říká, měl svým varováním, kromě jiného, na mysli, „abychom své bližní soudili jen s velkou opatrností, a že tato opatrnost začíná při hodnocení sebe sama“. To neznamená, že nebudeme přemýšlet o zločinech také jako o vině a trestu u těch, kteří se jich dopustili – „soud musí být vynesen“ - píše autor, ale pokračuje, že: „Základní tezí této knihy je tyto specifické charaktery [rozumí se „zlých lidí“, pozn. M.N.] potřeba studovat – stejně jako lidské zlo obecně – vědeckou formou“.

V závěrečné kapitole své knihy pak náš autor podrobně analyzuje „nebezpečí psychologie zla“, „nebezpečí morálního soudu“ samého o sobě, a další rizika., hrozící zejména vědcům a terapeutům. „Zlo je ohavné“, píše na konci autor knihy naplněné množstvím rozborů případů jednání „zlých lidí“ a staví otázku, jak postupovat proti zlu, které mívá masku normálnosti (když izraelský psychiatr prohlásil Adolfa Eichmana, vraha milionů židů, za „naprosto normálního“). Posléze pak dospívá k závěru, který se mnoha čtenářům bude zdát diskutabilní: „zlo můžeme bezpečně studovat a zvládnout pouze tehdy, když na ně budeme působit láskou“. Avšak, řekl bych, že to působí jen jako prevence zla a tedy jako láskyplná výchova dítěte v láskyplném rodinném soužití. Tak je tomu v případě Josefa Fritzla (o kterém se náš autor také zmiňuje), nenápadného obchodníka, v rakouském městečku, ale bestiálního násilníka, který po léta věznil ve sklepě svou dceru, mučil ji hladem a tisíckrát ji znásilnil: tento těžký odporný zločinec, žil své nešťastné dětství bez lásky své osamělé matky, ale to ho nezbavovalo odpovědnosti za hrozný zločin, kterého se dopustil a byl za něj právem potrestán. Kniha má dva zajímavé aspekty: prvním je vylíčení řady kon- krétních kauz a druhým je diskutabilní postoj autora k hodnocení zločinů. Obojí činí z této knihy atraktivní pozoruhodnou knihu.

Prof. PhDr. Milan Nakonečný

Recenze byla zpracována pro nakladatelství Portál