Vysvětluje, koriguje a ponouká k všímavosti. Smrtelně vážně (Portál, 2025) nabízí vhodný a citlivý vstup do tak bolestivé problematiky, jakou jsou sebevraždy dospívajících.

Americká novinářka a spisovatelka Jane Mersky Leder se českému čtenáři ukazuje vůbec poprvé. Její kniha Smrtelně vážně původně vyšla už v osmdesátých letech, nicméně později se ji autorka rozhodla přepracovat a vydat znovu (2018). Reagovala tím na společenské změny a potřebu soustředit se více na příběhy a strategie, které mohou pomoct předcházet problémům spjatých se sebevražednými myšlenkami a chováním dospívajících. Leder se věnuje tématu sebevražednosti celoživotně a stojí za tím osobní zkušenost – sebevražda vlastního bratra. Od té události se snaží porozumět fenoménu sebevraždy, a proto se věnuje také spřízněným otázkám, včetně vztahů mezi sourozenci od dětství až po starý věk.

Druhé revidované vydání může zhodnotit český čtenář, protože z něj vychází nový český překlad. Smrtelně vážně vyniká přehlednou kompozicí, která není suchopárným výkladem, ale srozumitelnou mozaikou vedoucí k bližšímu pochopení, co stojí za sebevražedným chováním dospívajících. Leder k tomu používá vedle nabitých faktografických znalostí o počtech sebevražd praktické tipy, jak se jim postavit, vyjmenování potřebných kontaktů na odbornou pomoc či tematicky spřízněné knihy a taky výčet faktorů spjatých s varovnými signály před sebevraždou anebo sklony k depresi. Vedle toho nabízí různé strategie, jak vybřednout ze sebevražedných myšlenek či jakéhokoli druhu poškozování. V tomto ohledu je trefné originální znění podtitulu knihy: Prolomit kruh sebevražd teenagerů.

Sebevražda je složitá, ale není nevyhnutelná

Leder ukazuje, že problém sebevražd je komplexní, a proto v knize pojednává nejen o ní samé, ale taky o sebepoškozování, šikaně či vůbec všech možných příčinách sebevražedného chování, včetně nedostatku spánku či nekvalitního sociálního zázemí. Vyvrací zakořeněné mýty o sebevraždě (nebo i o šikaně) a podává pečlivé vysvětlení skutečnosti. Falešné představy vyvrací taktéž leporelem příběhů mladých, kteří si chtěli vzít život, nebo jejich příbuzných. Příběhy a svědectví mladých se sebevražednými sklony znamenají vůbec obrovský přínos knihy. Vyjevují nejen časté mýty, ale taky různost a hrůznost zápolení s myšlenkami na sebevraždu. V součtu ale podávají zprávu, s níž autorka apeluje: „Smrtelně vážně je knihou o naději, posílení a kompetenci.“ Protože sebevraždy dospívajících představují komplexní problém, ale dá se jim předejít.

„Depresivní mladí lidé se sebevražednými myšlenkami, kterým se dostane účinné pomoci, mají více než 80% šanci na plné uzdravení,“ zní jedna z klíčových vět knihy. Sebevraždám tak lze předejít a zabránit. Situaci nezhorší, když se o sebevraždách mluví, ale právě naopak. Lederův text je unikátní v tom, že oslovuje přímo dospívající. Ukazuje jim, že sebevraždám se dá zabránit, a nabízí konkrétní kroky, které může podniknout úplně každý.

• Rozpoznat varovné signály
• Aktivně naslouchat
• Projevit pochopení a podporu
• Informovat důvěryhodného učitele, poradce, rodiče, trenéra, terapeuta či jiného dospělého

Leder přitom zdůrazňuje, že není v naší kompetenci ani silách samotné sebevraždě zabránit. To není naše zodpovědnost. Můžeme ale přispět svou všímavostí a v případě potřeby zajistit odbornou pomoc. A takový apel nevyčleňuje vrstevníky těch, ke kterým se kniha vztahuje.

Zdařilá kombinace faktů, tipů a příběhů

Smrtelně vážně neopomíjí pozůstalé po provedené sebevraždě. Ač najdeme tituly pojednávající o procesu truchlení a zármutku podrobněji (například Zármutek dětí a dospívajících), Leder ve stručnosti vystihuje, proč a v čem je vyrovnávání s odchodem bližního v případě sebevraždy ještě náročnější a složitější než v jiných případech.

Téma sebevraždy se komplikuje také při zkoumání konkrétní skupiny mezi dospívajícími, a to z LGBTQ menšiny. Těmto mladým Leder věnuje dostatečný prostor a opět prokazuje schopnost ve zkratce vysvětlit, v čem jsou zranitelnější a ohroženější. Výhradou může být poněkud malý výčet tipů či signálů oproti předchozím kapitolám. Nicméně příběhů těchto dospívajících a taky zdrojů, kam se obrátit, je dostatek.

Data, ze kterých Leder čerpá jsou v drtivé většina dost americkocentrické, což je pochopitelné. Výborně to napravuje práce české redakce, a to povětšinou poznámkami pod čarou. V nich nabízí data i fakta z českého prostředí, která jsou navíc díky novějšímu vydání aktuálnější. Tyto poznámky jsou rozsáhlé a precizní, jedním z nabídnutých výzkumů je třeba ten z Masarykovy univerzity, který se zaměřuje na příčiny sebevražedných sklonů u adolescentů v přímé souvislosti s tím, kolik času tráví na mobilních telefonech (2023). V knize se rovněž objevují pro českého čtenáře relevantní tipy na pomoc.

Leder tak ve své knize kombinuje vědecké poznatky, praktické tipy a příběhy těch, kdo se pokusili o sebevraždu. Tato vyvážená směs tvoří příhodný vstup do problematiky sebevraždy dospívajících.

Kniha Smrtelně vážně od Jane Mersky Leder patří k těm titulům, které jsou sice tematicky těžké, ale zároveň překvapivě čtivé a „vezmou za ruku“ čtenáře i v oblastech, kde se většina lidí bojí byť jen zastavit. Jako psychologicky zaměřená non-fiction literatura pro dospívající, rodiče i odborníky působí velmi přístupně, lidsky a empaticky, aniž by sklouzávala k lacinému moralizování nebo k patetickému líčení tragédií. Přes závažnost tématu se čte jedna radost – ne proto, že by byla lehká, ale protože je napsaná srozumitelně, jasně a s opravdovým respektem k těm, o kterých mluví.

Autorka se zaměřuje na to, jak současná kulturní a společenská realita dopadá na psychiku dospívajících – tlak na výkon, úspěch, vzhled, sociální status, ale i neustálá online přítomnost a srovnávání se s ostatními. Kniha ukazuje, že tyto tlaky nejsou „jen tak“, ale mohou postupně vést k úzkosti, depresím a u části mladých lidí až k sebevražedným myšlenkám či pokusům. V tom je kniha velmi upřímná: nebagatelizuje bolest, neříká „to přejde“, ale bere vnitřní svět dospívajícího smrtelně vážně.

Velkým přínosem je, že nejde jen o obecné úvahy či teoretické informace, ale o konkrétní situace, ve kterých se mladí lidé mohou poznat – konflikty v rodině, tlak školy, šikanu, zklamání v partnerských vztazích, nepochopení ze strany dospělých, ale i zkušenosti LGBTQ+ dospívajících, kteří narážejí na odmítání nebo neviditelnost. Tím, že text míří přímo na zdroje bolesti, zároveň otevírá prostor pro pochopení a prevenci.

Přestože kniha nese extrémně závažné téma, forma je přístupná, srozumitelná a čtenářsky přívětivá. Autorka nezahlcuje odborným jazykem, ale vysvětluje tak, aby textu rozuměl dospívající čtenář, rodič i učitel, který třeba s psychologií nemá hlubší zkušenost. Text se dobře čte, působí přehledně a jednotlivé části na sebe logicky navazují.

Důležitým prvkem jsou konkrétní výpovědi desítek dospívajících, kteří sdílejí své příběhy. Právě tato osobní rovina dělá knihu živou a autentickou – nejde o abstraktní „mladé lidi“, ale o konkrétní „já“, které vypráví, co se mu dělo a jak se cítilo. Pro čtenáře v podobné situaci může být nesmírně úlevné zjistit, že v tom není sám. Pro dospělého je to zas možnost nahlédnout do světa, který často z vnějšího pohledu působí „přehnaně“, ale uvnitř je nesnesitelně těžký.

Druhé, přepracované vydání knihy přináší aktualizovaná témata, bez kterých už nelze o duševním zdraví dospívajících mluvit – šikanu, a to jak tu „klasickou“, tak kyberšikanu, vliv sociálních sítí, sebepoškozování a specifické problémy LGBTQ+ mladých lidí. Tady kniha získává na aktuálnosti: ukazuje, že dnešní dospívání není jen „to samé, co jsme zažívali my, jen v mobilu“, ale v mnoha ohledech úplně jiný typ tlaku.

Velmi cenné je, že autorka téma sociálních sítí nepojímá jako jednoduché „sítě jsou zlo“, ale jako prostor, který sice posiluje srovnávání, izolaci a tlak na dokonalost, ale zároveň může sloužit jako zdroj podpory a komunitního zázemí. Sebepoškozování a sebevražedné jednání nejsou zobrazeny senzacechtivě, ale věcně, s empatickým odstupem. Kniha se snaží vysvětlit, proč k nim dochází – jako k zoufalým pokusům vyrovnat se s bolestí, ne jako k „přitahování pozornosti“.

Jedním z nejsilnějších aspektů je praktická rovina knihy. Nestačí jen popsat problém – autorka nabízí i nástroje, jak se v náročných situacích orientovat. Popisuje například 16 varovných příznaků, které mohou ukazovat na riziko sebevražedného jednání, a pomáhá je zasadit do kontextu každodenního života. To je nesmírně důležité pro rodiče, pedagogy i spolužáky: všimnout si změn v chování dřív, než dojde k tragédii, a neodbýt je jako „pubertální drama“.

Kniha také ukazuje, jak s dospívajícím mluvit, pokud máme podezření na depresi či sebevražedné myšlenky – jak se ptát, čemu se vyhnout, jak reagovat, když se dozvíme něco, co nás vyděsí. Zdůrazňuje, že ptát se na sebevraždu znamená otevřít dveře k rozhovoru, ne někoho „navést“. Pro ty, kdo chtějí pomoci, ale nevědí, kde začít, funguje kniha jako velmi laskavý, srozumitelný průvodce.

Z osobního hlediska působí Smrtelně vážně jako kniha, kterou by bylo dobré „mít ve třídě“ – ve školní knihovně, v kabinetě školního psychologa, ale klidně i doma v poličce rodiče, který chce lépe rozumět tomu, co se může odehrávat v hlavě jeho dospívajícího dítěte. Je to text, který se čte lehce, ale rozhodně ne plytce: čtení jde samo, přitom v sobě nese náročné otázky a silná témata.

Velmi sympatické je, že kniha nechce čtenáře litovat ani vyděsit. Nesnaží se manipulovat emocemi, ale spíš otevírat dialog. V tom je její největší hodnota – nevnucuje jednoduchá řešení, ale učí lépe vidět, chápat a reagovat. Pro mladé může být uklidňující v tom, že jejich bolest někdo bere vážně. Pro dospělé je to citlivé připomenutí, že „je to jen puberta“ může být někdy velmi nebezpečná zkratka.

Smrtelně vážně je moc hezká, lidsky napsaná a zároveň odborně ukotvená kniha, která se dotýká jedné z nejbolestivějších oblastí dospívání – sebevražedných myšlenek a pokusů – a přesto v sobě nese naději. Čte se snadno, ale pracuje s těžkými emocemi s respektem a citlivostí. Poukazuje na konkrétní situace, ve kterých se mladí lidé mohou cítit tak špatně, že začnou uvažovat o tom, jestli má jejich život vůbec smysl, a zároveň ukazuje, že v tom nemusejí být sami a že existují způsoby, jak jim pomoci.

Za sebe ji lze vnímat jako knihu, která by si zasloužila co nejširší okruh čtenářů – dospívající, kteří s těžkými myšlenkami bojují, jejich vrstevníky, kteří „tuší, že se něco děje“, rodiče, pedagogy, psychology, ale i kohokoli, kdo se chce naučit dívat na téma sebevraždy bez předsudků a strachu. Je to publikace, která pomáhá, aniž sklouzává k senzaci nebo lítosti – a právě proto má tak velkou hodnotu.

Na prvý pohľad sa to nezdá, ale nádej zohráva v našom živote kľúčovú úlohu. Kým máme nádej, máme silu popasovať sa s tým, čo do života prichádza. Nádej úzko súvisí so zmyslom. Tento text vznikol ako pokus povzbudiť niekoho, kto je v úzkych. Kto stojí na križovatke, kde sa ticho mieša s bolesťou. O samovražde sa porozprávame smrteľne vážne a to vďaka knihe Smrtelně vážně.

Nenávidím smrť

Hneď na úvod budem osobný. Nenávidím smrť. Nie ako pojem, ale ako skúsenosť.

Ešte som sa poriadne nenadýchol a už mi išla po krku. Podľa lekárov nebola šanca na prežitie. Začiatkom novembra sa chodím prechádzať medzi detské hroby. Tam niekde mal byť aj môj. Už mi vybrali aj miesto. Aj detstvo a dospievanie boli životom na „hrane“. Okrem toho, smrť mi zobrala mnohých, ktorých som miloval. Nenávidím ju a najradšej by som jej vykrútil krk. Je to osobné.

To, že sme smrteľní, však dáva životu váhu. Každá chvíľa, ktorá sa už nikdy nezopakuje, nesie chuť večnosti. Život je poslaním, ktoré nikto iný nemôže naplniť za nás. Ako Hobbit v Pánovi prsteňov – každý z nás má prsteň, ktorý musí odniesť a nikto iný ho nezastúpi.

Smrteľnosť dáva životu šťavu. A predsa – túžba zomrieť nie je v poriadku. Memento mori – pamätaj na smrť! Nie preto, aby si sa jej bál, ale aby si nezabudol žiť.

Zanechaj stopu. Ži život, ktorý má zmysel. Buď sám sebou a obohať svet okolo seba. Ak máš poslanie, znamená to, že v tebe je niečo hodnotné. A práve to je korienok nádeje: že niečo v tebe má cenu a potenciál obohatiť. Kým dýchame, aj keď nám osud hádže polená pod nohy – máme nádej.

Tieň a jaskyňa

Premýšľal som, ako sa tejto témy dotknúť. Napadla mi Platónova jaskyňa.

Ľudia v nej sedeli chrbtom k ohňu. Nemohli sa otočiť. Vnímali len tiene na stene a verili, že to je skutočnosť. Nevedeli, že svetlo za nimi vrhá obrazy – a že mimo jaskyne existuje iná realita.

Aj náš svet sa niekedy zúži. Bolesť, strata, rozchod, choroba, smrť blízkeho – a zrazu sa utiahneme do tieňa. Pohltila nás temnota a svetlo prestalo „existovať“. Nevidíme možnosti. Nevidíme cestu. A čoraz viac veríme, že to, čo cítime teraz, je celá pravda.

V takých chvíľach sa nádej stráca. A s ňou aj chuť žiť.

Hlas zvnútra

Vždy som premýšľal, odkiaľ sa berie ten hlas, ktorý hovorí: „Skonči to.“ Prečo je taký presvedčivý?

Ten hlas spravidla neprichádza zvonka, ale z vnútra. Nie je to hlas „zla“, ale psychiky v zúfalstve, ktorá hľadá únik. Je to zmes úzkosti, zúfalstva, kognitívnych skreslení – ako tunelové videnie, kde nevidíš nič iné než bolesť.

Ten hlas sa dáva za „pravdu“, lebo v danej chvíli svet naozaj vyzerá neznesiteľne. Ale nie je to hlas pravdy – je to hlas okamihu. Nie je stabilný. Je ako trs trávy vo vetre. Zafúka – a zmení smer. Ako sa menia okolnosti, mení sa aj on.

Je dôležité ho brať vážne – ale nedať mu rozhodovaciu moc. Pretože v bolesti nevidíme celú skutočnosť.

A preto nie je dobré sa rozhodovať, kým zemetrasenie neprejde.

Ak by si sa ocitol v otrasoch, utekal by si do bezpečia. Počkal by si, kým sa zem upokojí. Až potom by si vyšiel, pozrel sa na škody a začal opravovať. To nie je útek – to je zrelé rozhodnutie pre život.

Hlasy priateľov

Neviem, čo sa ti stalo. Aj keby si mi to povedal, možno by som to nepochopil naplno. Ale tá rana, ktorá ťa dostala do kolien, je skutočná. A bolí. Nedovoľ jej, aby rozhodla za teba.

Predstav si, že si sadneš s priateľmi – nie s tými, ktorí ťa presviedčajú, ale s tými, ktorí vedia len ticho byť vedľa.

Každý z nich by povedal niečo iné. A všetci by hovorili o živote. Myslím, že každý z nich prešiel náročnou cestou. Je v tom kus obzretia za životom, za celou jeho „šírkou“ – celú plejádu vzostupov a pádov.

Carl Jung by povedal niečo v duchu: Žiť znamená kráčať cestou a stretnúť sa so svojím tieňom. Smrť je únikom z tejto cesty.

Viktor Frankl by ti pripomenul, že život má zmysel napriek utrpeniu. Zmysel môžeš nájsť v postoji, ktorý zaujmeš.

Fritz Perls by dodala: Smrť je len na pozadí, ktoré dáva životu váhu.

Steven Hayes by povedal: Smrť nie je opakom života, ale jeho rámom. Sama o sebe nie je riešením.

Aaron Beck by ťa povzbudila: Hľadaj skúsenosť. Skúšaj znova. Smrť neponúka ďalšiu možnosť. Život áno!

Maslow by ti pripomenul: Rast bolí. Ale bez rastu niet života.

Sigmund Freud by dodal: Smrť nie je riešením konfliktu. Je to len anestézia, nie uzdravenie.

Irvin Yalom by zahundral niečo v duchu: Život je odvaha kráčať aj bez odpovede na „prečo“.

Zénon z Kitia by ťa povzbudil: Staň sa hrdinom svojho dňa! Aj keby o tom nikto nevedel.

Anton Veľký by šeptom dodal: Bolesť má miesto v premene. A práve teraz sa hrá o večnosť.

Možno sa v niektorom z tých hlasov spoznáš. Možno v žiadnom. Ale kým o nich premýšľaš – kým dýchaš – nie si sám. A to je prvý dôkaz, že nádej ešte žije. A že sa vždy vracia. Možno pravidelne počúvaš veľa negatívneho a chýba ti niečo pekné a pozitívne. Tieto dámy a páni to hovoria. Nechaj ich slová v sebe rezonovať.

Hľadanie úľavy

Ruku na srdce – hľadáš úľavu. Nie je dôležité, ako dlho to trvá. Nie je dôležité, čo sa stalo. Dôležité je, že to cítiš. A že to bolí.

Bolesť nemá kategórie „viac“ alebo „menej“. Bolesť jednoducho bolí. A keď bolí, hľadáme spôsob, ako ju zmierniť.

Najprv hľadáme riešenie. Potom úľavu. A čím dlhšie trvá ticho, tým viac túžime aby to skončilo.

Žijeme v dobe, kde všetko prichádza hneď. Niečo nás zaujme – kúpime to. Napíšeme status – a čakáme spätnú väzbu. Svet nás učí reagovať impulzívne. Ale impulz býva často skratom.

A preto je dôležité – ustáť to. Nenechať sa strhnúť. Dať sebe aj bolesti priestor.

Niektorí ľudia nehľadajú smrť… …hľadajú len ticho po nej.

Nechcú prestať žiť — chcú prestať trpieť. A keď im hovoríme o živote, často im hovoríme len o bolesti, ktorú poznajú. Nie o živote, ktorý ešte nepoznali.

V tej chvíli sa smrť javí ako dvere. Nie ako stena. A my, ktorí stojíme pri nich, môžeme byť len zrkadlom –

v ktorom uvidia, že existuje aj iné svetlo než to, ktoré ich teraz oslepuje.

Nie je to o presviedčaní. Je to o prítomnosti. O tom, že niekto vydrží byť s nimi, kým bolesť trochu zoslabne.

A vtedy možno pochopia, že to, čo potrebovalo zomrieť, nebol život, ale utrpenie.

Prepáč, ak ťa nikto nedokázal vypočuť. Je to dôležité. Neostaň s tým sám.

Ak máš obavy, existujú ľudia, ktorí sú pripravení ťa počúvať. Úplne anonymne. Možno chvíľu počkáš, ale niekto sa ozve. A to je začiatok. To najhoršie je ostať s tým sám.

Smrtelně vážně

Asi máločo tak silno zarezonuje, než vyznanie autorky hneď v úvode knihy: „Môjmu bratovi Robinovi: Tvoja samovražda mi zmenila život. Tvoj duch zostáva stále so mnou.“ V príhovore píše, že v ich širokej rodine bolo viac prípadov samovraždy. „Premýšľať o smrti niekoho milovaného je jedna vec, čeliť skutočnosti, že je preč, je vec úplne iná.“ Od samovraždy jej brata ubehlo veľa rokov. „Keby som len bývala vedela, čo mám urobiť, alebo kam sa mám obrátiť pre odbornú pomoc. “

„Povedzme to na rovinu. Hovoriť o samovražde nie je ľahké. Samovraždy medzi dospievajúcimi sú závažným problémom.“ Kniha sa venuje primáne dospievajúcim, ale usmernenie v nej nájde každý, kto je na rázcestí. Podľa štatistík sa každú minutú vo svete pokúsi o samovraždu jeden mladý človek. A zhruba 5 tisíc z nich sa to aj podarí dokončiť. „Za každým číslom je však konkrétna tvár, hlas, príbeh, ktorý sa už nedopovedal.“ Je to viac, ako ich zomrie na rakovinu, ochorenie srdca, AIDS, vrodené vady, mozgovú príhodu, zápal pľúc a chrípku. Ak sa rozprávame o skupine ktorá sa ocitla v krízi a zvažuje aj túto možnosť – najskôr a medzi prvými sa zverí rovesníkom. Prípadne tí si ako prví môžu všimnúť, že je tu problém. Preto osveta medzi mladými je nesmierne kľúčová. Samozrejme, nemôže byť jediným nástrojom. Možno si pamätáte na prípad, kedy spolužiaci dohnali spolužiaka k samovražde.

Táto kniha Smrtelně vážne bola prvý krát vytlačená v roku 1987. Prečo na trh prichádza druhé a prepracované vydanie? Lebo doba sa zmenila. Máme internet, sociálne siete. Ten tlak je dnes už všade prítomný. Krivka samovrážd začala prudko stúpať. O niektorých témach sa hovorí otvorene. Ale to neznamená, že je aj dostatok pochopenia pre ľudí s rôznymi problémami. A odlišnosťami. Tlak sa zväčšil. A zväčšili sa aj nároky. Akoby sa zvýšil tlak v tlakovom hrnci. Čo bude tým ventilom?

Druhé vydanie tejto knihy odráža meniacu sa spoločnosť a kultúru. Zameriava sa na príbehy a stratégie, ktoré môžu pomôcť predchádzať problémom a to ešte pred tým, ako sa situácia vymkne z rúk. Nie je to kniha o smútku a beznádeji. Je to kniha o intímnom pohľade na život dospievajúcich, na tlak ktorému musia čeliť a tiež na dôvody, pre ktoré sa mnohí ocitnú v kríze. Stále prichádzame na nové a nové možnosti, čo sa dá urobiť preto, aby sa trend zmenil. Táto kniha ponúka nástroje a postupy, ako sa vymaniť z bludného kruhu samovrážd.

A tak (touto knihou). „odovzdávam ti štafetu. Pobežíš posledné kolo. Staneš sa súčasťou tímu vrstovníkov, ktorý dostane za úlohu dosiahnúť cieľ a zvládnuť úlohu. A vyhrať závod. Pomôže prelomiť bludný kruh samovražd. A ak sa sám niekedy dostaneš do deperesie a pomyslíš si, že život nestojí za to žiť, budeš vedieť, kam sa môžeš kedykoľvek obrátiť o pomoc.“

„Samovražda mojho brata otriasla mojím svetom a zmenilo v ňom všetko. Jeho smrť ma vyslala na cestu, po ktorej kráčam až do dnešného dňa.“ Táto kniha, je ovocím tejto cesty… Môžeš sa stať súčasťou tých, ktorí kráčajú po tejto ceste a pomáhajú iným.

Bohatstvo knihy

Prvá kapitola je venovaná tým, ktorí niekoho stratili. Ak samovražda mala byť „koncom“ bolesti u jedného, pre mnohých je začiatkom. Smrť človeka, každá smrť sa dotkne širokej sieti ľudí. Kapitola hovorí o rôznych fázach smútenia a reakcie na stratu. Popisuje jednotlivé prejavy, ako poprenie, obviňovanie druhých, pocity viny, hnev, smútok, hľadanie odpovedí a samotný proces uzdravovania.

Druhá kapitola sa nesie v duchu hľadania odpovede, čo všetko sa môže podielať na dnešnej situácií. Hovorí o tom, akými procesmi je zmietaný mozog. A ako ťažké je pre mladého človeka sa v sebe vyznať. Hovorí o dôležitosti spánku. Potom podkapitola je venovaná škole, ale aj tlaku na výsledky (tie nie sú spojené len so školou). Potom je tu rozoberaná úloha sociálnych sietí, ale aj času stráveného pred tv. Hovorí tiež o rôznych stratách; o rozvode ktorý je výrazný faktor a žiaľ je čoraz početnejší; ale hovorí aj o častom sťahovaní a presunoch (to je síce hlavne americký problém, ale aj u nás má podobu vykorenenia – nevieme, odkiaľ sme prišli a kam patríme); rezonuje tu potreba podpory (napríklad cez priateľstvá); ale aj finančné ťažkosti – tie doliehajú aj na dospievajúcich a nie je to len o tom, čo si môže dovoliť jedna skupina a druhá nie. A zmieňuje sa aj o sexuálnom zneužívaní.

Tretia kapitola je venovaná dvom jazdcom apokalypsy – úzkosti a depresií. Oba samostatne a o to viac v spolupráci, dokážu človeka dohnať na okraj priepasti. Čo s tým? Čo môžeme urobiť preto, aby sme boli menej úzkostní, či depresívny? Aké sú znaky úzkosti a depresie a čo si všimnúť na tom druhom? Špeciálna podkapitola je venovaná sebapoškodzovaniu, kam patrí „rezanie“.

Štvrtá kapitola je už venovaná samovražde. Najprv búra mnohé mýty o nej: že ide „len“ o snahu upútať pozornosť; že rozhodnutie nie je možné zvrátiť; že neúspešná samovražda odradí od ďalšieho pokusu; že zmena k lepšiemu je znakom, že už je mimo rizika („upokojenie“ môže byť znakom, že sa rozhodol); že rozhovor o samovražde ho posmelí urobiť to; a že človek ktorý sa pre „to“ rozhodol, je „blázon“. Potom kniha prináša 6 varovných signálov – správanie s výbušnými reakciami; problém s alkoholom a s drogami; pasívne správanie; zmena v stravovaní; zmena v spánkovom režime a strach z odlúčenia. Čo presne to znamená? To rozoberá kniha. Nemôžem prezradiť všetko L. Tieto signály hovoria o istých rizikách a že niečo sa deje. Ďalších šesť signálov hovorí o strate kontroly a rovnováhy: náhla zmena osobnosti; náhla zmena nálady; rizikové správanie; nezáujem o školu a zhoršenie prospechu; problém sa sústrediť a strata kamarátov / vyhýbanie sa spoločnosti a priateľom. Čo presne to znamená? Viac v knihe. Potom sú tu naozaj rizikové okamihy / situácie: strata dôležitej veci / osoby; beznádej; neustále premýšľanie o smrti; a spísanie záveti / rozdávanie majetku a lúčenie. Tieto veci dokážu zamávať s každým. Samozrejme, že treba vnímať kontext. Ja som napríklad rozdal mnohé knihy – nie preto, že by som sa niekam chystal, ale uvedomil som si, že k niektorým témam sa už nedostanem, pretože nemám podmienky pre ich spracovanie…

Piata kapitola prináša príbehy rodiny, priateľov a okolia – tých, ktorých blízky sa zabil. Nie sú to jediné príbehy. Celá kniha je prešpikovaná príbehmi. V tých príbehoch sa môžete nájsť, môžete sa nimi inšpirovať.Tie slová: „nevzdávaj to!“ Sú uveriteľnejšie od niekoho, kto prešiel podobnou cestou. Šiesta kapitola prináša rozhovory s ľuďmi, ktorí sa pokúsili o samovraždu. A prežili.

Siedma kapitola hovorí o šikane. Čo to je šikana, aké má podoby, prečo k nej dochádza a ako ju zastaviť. Špeciálnu podkapitolu autorka venuje kyberšikane.

Ôsma kapitola je venovaná ľuďom z LGBT a „iných“ komunít. Neprezradím tajomstvo ak napíšem, že sú pod väčším tlakom a je tam väčšie riziko ocitnutia sa v kríze.

A deviata kapitola hovorí o nástrojoch, o stratégiách a komunikácií, ktoré môžu pomôcť zachrániť život.

Ako byť pri niekom, kto už nevládze

Nie každý zápas je viditeľný. Niektorí ľudia bojujú v tichu – pod dekou, na zastávke, v dave, v lavici. A niekedy ten boj nie je o víťazstvo, ale o to, či vôbec zostať v hre. Byť pri niekom, kto premýšľa o smrti, je jedna z najťažších foriem lásky. Nie preto, že by vyžadovala odpovede, ale preto, že sa musíme naučiť zostať, aj keď žiadne odpovede neexistujú.

Byť prítomný – pomoc neznamená vedieť hovoriť. Znamená vedieť byť ticho – zostať v priestore bolesti bez potreby ju hneď opraviť. Nie sú potrebné správne slová. Stačí veta: „Som tu s tebou.“ Alebo. „Neviem, čo povedať, ale chcem, aby si vedel, že nie si sám.“ Prítomnosť je opakom prázdnych rád. Človek v kríze nepotrebuje počuť „to prejde“ – potrebuje cítiť, že je niekto, kto ho v tom nenechá.

Pýtať sa, nie súdiť – rozhovor so zraneným človekom nie je výsluch ani hodnotenie. Je to jemné dýchanie spolu s ním. Namiesto otázky „Prečo to chceš urobiť?“, skús sa spýtať: „Čo ťa k tomu priviedlo?“ „Kedy si sa začal cítiť takto?“ „Čo by ti mohlo aspoň trochu uľaviť?“ Otázky nie sú mosty k riešeniam. Sú mosty k dôvere. A dôvera – to je prvý krok k záchrane.

Pomôcť urobiť prvý krok – nie sme terapeuti. Nemusíme byť. Ale môžeme byť mostom – k pomoci, ktorá existuje. Pomôž nájsť kontakt na odborníka, linku dôvery alebo psychológa. Ponúkni, že pôjdeš s ním. Napíš ten e-mail spolu. Niektorí ľudia potrebujú len, aby ich niekto držal za ruku, kým sa ozvú o pomoc.

Nezľaknúť sa ticha – niekedy sa môže zdať, že nič, čo robíme, nepomáha. Ale aj ticho má liečivú silu. Keď druhý mlčí, neznamená to, že nás nepočuje. Možno len zbiera odvahu, aby znovu uveril, že život stojí za to.

Nezabudni na seba – ak si nablízku niekomu, kto trpí, nezabúdaj ani na seba. Aj tvoja sila má hranice. Aj ty máš právo cítiť strach, smútok, únavu. Pomoc druhému nie je hrdinstvo – je to spolucítenie.

A to si vyžaduje pokoj aj pre seba.

Ak sa niekedy ocitneš v tme, nezabudni – tma je len miesto, kde sa rodí svetlo. Tvoja bolesť neznamená, že si zlyhal. Znamená, že cítiš. A kým cítiš, stále žiješ. A kým žiješ, stále môžeš zmeniť smer. Ešte jeden deň. Ešte jeden nádych. Ešte chvíľu zostaň.

Pár slov, dotyky duše?

Viem, že si unavený. A viem, že možno už nevládzeš hľadať zmysel tam, kde ho nevidíš. Ale skús ešte chvíľu ostať. Nie preto, že to niekto chce. Ale preto, že aj tvoja bolesť má svoj príbeh — a on ešte neskončil.

Nie si vadný. Nie si slabý. Si len človek, ktorý už dlho nesie niečo, čo je pre jedného priveľa. A práve preto to, čo cítiš, má váhu.

Nechci byť navždy sám v tme. Skús sa ozvať niekomu — hoci len jednou vetou. „Nie je mi dobre.“

To úplne stačí. Niekto to zachytí.

Svet ťa ešte potrebuje. Tvoj príbeh ešte neskončil. Ešte môžeš prežiť veľa pekného, aj keď to teraz tak necítiš.

.

Nádej nie je svetlo, ktoré stále svieti. Je to plameň, ktorý sa občas skryje v dlaniach. Ale kým ho chránime, žije. A keď sa znova rozhorie, pripomenie nám – že život stojí za to. Zápas o nádej nie je o víťazstve nad smrťou, ale o návrate k životu. A to je vždy víťazstvo.

Pomohol som v minulosti zachrániť život človeka. Keď to chcel urobiť, mal svoje dôvody. Po záchrane, s odstupom tie dôvody nemaly zmysel a ani neplatili…