Po období dlouhého poklesu počtu sebevražd mladistvých v 80. a 90. letech se po roce 2000 trend bohužel obrátil a čísla začala hrozivě stoupat. Novinářka Jane Mersky Leder, kterou samu zasáhla sebevražda bratra, na to reagovala novým vydání knihy své knihy Smrtelně vážně , vydané poprvé v roce 1987. Nové vydání odráží měnící se společenskou a kulturní krajinu a zaměřuje se na příběhy a strategie, které dospívajícím i dospělým pomohou předcházet problémům, kterým mnozí mladí lidé čelí, a to ještě předtím, než se situace vymkne z rukou. 

Smrtelně vážně není knihou o smutku a beznaději, nýbrž intimním pohledem na život dnešních dospívajících, pohledem na tlak, kterému musí čelit, a na všechny možné kombinace důvodů, proč se dospívající člověk, který má celý život před sebou, rozhodne k nejzazšímu řešení: sebevraždě. Je to kniha soucitná, užitečná a praktická, která zkoumá, jak je možné sebevražednému chování u mladých předcházet, jak rozpoznat příznaky krize, jak coby dospívající zakročit ve svůj vlastní prospěch nebo pomoci kamarádovi v úzkých, i jak se zachovat, jste-li rodič, pedagogo, školní psycholog nebo třeba vedoucí kroužku. Prostřednictvím rohovorů a skutečných příběhů se s porozuměním dívá na osudy mladých, kteří se o sebevraždu pokusili nebo ji dokonali, jejich přátel a blízkých, a zohedňuje při tom společenské vlivy: tlak školy, rodinných očekávání, závislostí, sociálních sítí, šikany, týrání a zneužívání i diskriminace menšin.

České vydání je doplněno statistikami z českého prostředí a nejnovějšími zjištěními z nejčerstvějších výzkumů a zkušeností odborníků, stejně jako kontaky a odkazy na mnoho užitečných institucí či programů.

Kniha je určena jak samotným dospívajícím, tak všem kolem nich: rodičům, pedagogům či psychologům.

Z anglického originálu Dead Serious: Breaking the Cycle of Teen Suicide přeložil ivo Müller.

Kniha vychází také jako e-kniha.

Ukázka:

CO SE SKRÝVÁ ZA ČÍSLY

Průzkum provedený Centrem pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) mezi dospívajícími v deváté až dvanácté třídě, ve veřejných i soukromých školách, zjistil následující skutečnosti:⁷

• 17,7 % žáků uvedlo, že během předchozího měsíce vážně zvažovali sebevraždu.
• 14,6 % z nich si sestavilo plán, jak by sebevraždu uskutečnili.
• 8,6 % se alespoň jednou o sebevraždu pokusilo.
• 2,8 % učinilo sebevražedný pokus, který vedl k otravě, poranění nebo předávkování.

Pro Spojené státy není k dispozici žádná kompletní statistika sebevražedných pokusů; nicméně každý rok CDC shromažďuje údaje z nemocnic o nezávažných zraněních následkem sebepoškozování. A tento odhad, jak říkají mnozí odborníci, je příliš nízký. Proč? Sebevražda je totiž velké tabu, sebevražednost je stále stigma. Jak víte, jedná se o jedno z ututlávaných témat, která se zametají pod koberec. Lidé o sebevraždách neradi mluví. A nechtějí je hlásit.

Možná vás překvapí (nebo možná ne), že dívky se pokusí o sebevraždu třikrát častěji než chlapci. Ale chlapci mají čtyřikrát vyšší pravděpodobnost, že na sebevraždu zemřou.

„Druhý ročník na škole byl náročný. Prostě jsem to vzdal.“ — J., 18

„Je těžké skloubit všechny mé aktivity.“ — M., 13

„Snažíme se být sami sebou, ale nevíme, jak na to.“ — Lily, dnes 20

 I v těch nejlepších časech čelíte vy a vaši vrstevníci záplavě změn a očekávání. Rodiče očekávají, že se z vás stane samostatný člověk, který bude schopen se nezávisle rozhodovat a sám se o sebe postará. Učitelé a rodiče očekávají, že se rozhodnete, co podniknete po maturitě a jak toho dosáhnete. Kamarádi očekávají, že zapadnete. Jako kdyby to nestačilo, vaše tělo nemá tušení, co má očekávat a co se sebou. Jeden den jste nahoře, druhý den dole. A odvážíme se přimíchat do toho ještě politickou situaci plnou napětí a nedůvěry? Mohou to být drsné podmínky. Někteří dokonce nazvali svět, ve kterém žijete, „věkem úzkosti“.⁸

 „To, co se děje dnes, ovlivní naši budoucnost. Dělám si starosti o společenskou a environmentální spravedlnost. Pracuji jako stážistka pro Plánované rodičovství, protože poskytují důležitou základní zdravotní péči. A bojím se, že přijdou o fi nancování. Proto chci, aby byl můj hlas slyšet.“ — Lia, 16

Podle výše zmiňované studie CDC mezi sedmi tisíci středoškolskými studenty jeden z pěti dospívajících uváděl vážné potíže se sebevědomím, pocity selhání, odcizení, osamělosti, nedostatkem sebedůvěry a myšlenkami na sebevraždu.⁹

 Pozn.:

7) V letech 2017 až 2021 spáchalo sebevraždu průměrně 1277 lidí ročně. V tomto období si sáhlo na život taky 184 dětí a mladistvých mladších 19 let. Sebevražedné pokusy se obtížně statisticky evidují a registrují; pozn. red.

„U dětí do 15 roků je dokonaná sebevražda relativně vzácná, více se vyskytuje ve věku adolescentním. Ve srovnání s celkovou populací je počet sebevražd u dětí a dospívajících na počet obyvatel daného věku nižší, zejména u adolescentů však představuje významnou příčinu smrti. S obdobím adolescence je spojeno suicidální jednání ve formě sebevražedného pokusu. Zatímco v dospělém věku je poměr dokonaných sebevražd a sebevražedných pokusů asi 1 : 20–30, u dospívajících více než 1 : 100. Předchozí sebevražedný pokus představuje významný rizikový faktor pro jeho opakování i pro dokonanou sebevraždu.“, Jiří Koutek, Jana Kocourková: Suicidalita a sebepoškozování v dětství a adolescenci – aktuální situace. Ces-slov pediat 2022; 77(3): 131–136, https://www.cspediatrie.cz/pdfs/ ped/2022/03/01.pdf; pozn. red.

8) Podle monitoringu Národního ústavu duševního zdraví z roku 2023 vykazovalo až 40 % žáků 9. ročníku základních škol známky duševní nepohody. 40 % tr pí středními až těžkými depresemi, 30 % úzkostmi. Projekt NUDZ „Monitoring a posilování duševního zdraví dětí a adolescentů“ (SUPREME-MH), fi nancovaný z Fondů EHP 2014–2021, si jako další cíl klade vytvoření systému monitoringu duševního zdraví dětí a dospívajících napříč školskými institucemi v ČR; pozn. red.

9) Téměř polovina dětí (47 %) v Česku ve věku 12 až 19 let se setkala se sebepoškozováním či sebevražednými myšlenkami u kamarádů. Obecně se o téma duševního zdraví zajímá čím dál více lidí a obzvláště mezi mladými. Na jednu stranu psychickým onemocněním trpí v Česku podle organizace UNICEF asi 11 % dětí, na druhé straně se na odbornou pomoc čeká měsíce; pozn. red.

JAK ROZBOŘIT MÝTY A JAK ROZPOZNAT VAROVNÉ SIGNÁLY

Udělejte si kvíz a odpovězte ano/ne na následující tvrzení.

1. Joe a Jeff řekli partě kamarádů, že se chtějí zabít, a sice tak, že „skočí ze skály“. Protože o sebevraždě mluvili před kamarády, chtěli na sebe jen upoutat pozornost, ale svůj plán by ve skutečnosti neprovedli.
2. Jakmile se Ron rozhodl, že se zabije, a jakmile se rozloučil s kamarády, nikdo už nemohl udělat nic, co by ho zastavilo.
3. Jeff rey se pokusil zabít tak, že spolykal pětatřicet tabletek aspirinu. Udělalo se mu zle a čtyři dny mu hučelo v uších. Po téhle hrůze a strachu, který zažil, se Jeff rey už pravděpodobně o sebevraždu znovu nepokusí.
4. Zdálo se, že Steveova deprese polevila. Vypadalo to, že už má všechny potíže za sebou. Byl zpátky ve škole a pilně se učil. Byl mimo nebezpečí.
5. Anna, Janina nejlepší kamarádka, věděla, že je Jana v depresi a že přemýšlí o sebevraždě. Kdyby si ale Anna s Janou o sebevraždě promluvila, jenom by jí tím poskytla inspiraci a situaci tak zhoršila.
6. Lidé, kteří páchají sebevraždu, jsou blázni.

 Hádejte co! Správná odpověď na každé tvrzení je NE. Opravdu. Každé z těchto tvrzení je mýtus – nepravda. Podívejme se tedy na ně jedno po druhém.

Jak vyvrátit mýty o sebevraždě

MÝTUS: Když lidé mluví o tom, že se zabijí, pouze chtějí upoutat pozornost. Nejlépe člověk udělá, když je bude ignorovat.

SKUTEČNOST: Pravda je taková, že většina lidí, kteří si sami vezmou život, o tom předtím mluví. 80 % dospívajících, kteří spáchají sebevraždu, před svým činem vysloví otevřenou výhružku, záměr sebevraždu provést.

PŘÍBĚH JOEA A JEFFA

Joe a Jeff , oběma bylo šestnáct, byli nejlepšími kamarády od šesté třídy. V té době Joe velmi potřeboval nějakého společníka. Co si pamatuje, tak jeho rodiče se neustále hádali, a když byl Joe ve čtvrté třídě, nakonec se rozvedli. Tehdy začal odmlouvat učitelům a vyhledávat rvačky. V šesté třídě se z něho stal lichvář, spolužákům půjčoval peníze, a když mu je nevrátili následující den, dlužnou částku zdvojnásobil. Jeff k Joeovi vzhlížel jako k „mazanému podnikateli“. V sedmé třídě Joe začal pít a kouřit marihuanu.41 Chodil do školy podnapilý či zfetovaný a večer o půl sedmé padl do postele. Zdálo se, že to jeho matka nezaznamenala. Měsíc před Joeovými třináctými narozeninami se jeho matka znovu provdala. O osm měsíců později odešla z domu za svým novým manželem do jiného města, 200 kilometrů daleko. Joeův život se rozsypal.

Joeův otec se vrátil, aby Joea a jeho dva bratry vychovával; situace se stále zhoršovala. Co se Joea týkalo, jeho otec ho při každé příležitosti setřel. Nic, co Joe řekl nebo udělal, nebylo dost dobré. Joe svůj život doma nenáviděl, takže začal trávit co nejvíce času s Jeff em a s jeho rodinou.

Poté, co jejich dobytčí farma začala krachovat, přestěhovala se Jeff ova rodina do města. Jeff ova matka sehnala práci jako policejní dispečerka, Jeff ův otec prodával auta. A pak se jejich život začal obracet k horšímu. Otec pracoval dlouhé směny a hodně pil. Na svou rodinu neměl moc času. Pak si našel jinou ženu. Jeff ovi rodiče se rozešli, pak se zase dali dohromady. Ale už to nešlo vrátit zpátky.

Jeff ovo chování doma se začalo měnit. Stáhl se do sebe, začal kouřit trávu a pít. On i Joe byli stále více nešťastní. Bojovali každý se svými otci a maloměsto, kde bydleli, vnímali jako vězení, kde se nikdy nic nezmění.

Poprvé, když mluvili o sebevraždě, tak si společně představovali, že zajdou k řece, spolknou nějaké prášky na spaní, lehnou si do trávy a zemřou. Ale nemysleli to vážně… tehdy ne.

Tito dva kamarádi o sebevraždě mluvili znovu, pouze nyní měli nový plán: mohli by v zatáčce „u mrtvýho chlápka“ sjet autem z útesu rovnou do moře. Chlapci si dosud nestanovili datum, ale oba se shodli na tom, že takto se zabít by nejspíš bylo bezbolestné.

Jednou v pondělí nešli Jeff a Joe do školy. Opili se, povídali si a jezdili autem po městě. Možná že dnes je ten správný den pro zatáčku „u mrtvýho chlápka“. Kolem oběda vyzvedli kamarádku a vozili ji městem. Jeff jí řekl, že chtějí v zatáčce na útesu vylétnout s autem ze silnice. Taky jí ale řekl, že se vrátí zpátky živí. Kamarádka mu nevěřila. Cestou do školy Joe dupnul na plyn, řítil se stočtyřicítkou, ne zvládl řízení, narazil do svodidel a obrátil auto do příkopu. Nikomu se nic nestalo.

Později, když stál Joe mezi skupinou spolužáků v městské knihovně, otočil se na Jeff a a řekl mu: „Pojďme se zabít.“

„Jo,“ odpověděl Jeff , „pojďme na to.“ Ostatní se tomu smáli.

„Myslíme to vážně. Vylítneme na útesu ze silnice,“ řekl Joe, když s Jeff em nasedali do auta. Jeden z chlapců, který to slyšel, se pokoušel vecpat k nim do vozu.

„Nech toho,“ řekl mu Joe. „Nechceme být zodpovědní za tvoji smrt.“

„Jdi někam,“ odpověděl ten kluk. Stále jim nevěřil, že to myslí vážně.

Jeff a Joe ještě jednou vystoupili z auta. Se všemi si podávali ruku.

„Přinesu vám na hrob květiny,“ řekla se smíchem jedna z dívek.

Joe si sundal čepici a dal ji jiné dívce. „Už mě nikdy neuvidíš. Nechej si ji na památku.“ Přesto si nikdo nepomyslel, že to kluci myslí vážně.

„Vy nám nevěříte,“ řekl Joe, „ale my to uděláme. Zítra se o tom dočtete v novinách.“

Když Joe přišel zpátky k vědomí, uviděl nad sebou klečet záchranáře. „Co se stalo s mým kámošem?“ zeptal se. „Co se stalo s Jeffem?“ O tři dny později měl Jeff pohřeb. Na hrob mu položili obyčejný kámen s nápisem:

Milovaný syn a bratr Jeffrey Scott Allen Westerberg 7. července 1964 – 17. listopadu 1980 na rybolovu

Joe a Jeff o svém plánu opakovaně ostatním říkali. Naneštěstí jim nikdo nevěřil.

MÝTUS: Jakmile se člověk jednou rozhodl, že si vezme život, nikdo ho už nezastaví.

SKUTEČNOST: Není to pravda. Naopak, lidé uvažující o sebevraždě často nemají jasno, zda mají žít, nebo zemřít. Mnozí své záměry „signalizují“ nebo o svých plánech otevřeně hovoří. Není vaše zodpovědnost zachraňovat někoho, aby si nesáhl na život. Můžete ale naslouchat, sledovat varovné signály a poradit se s důvěryhodným dospělým, který pak může zajistit odbornou pomoc.

ZA HRANOU – ROZHOVORY S LIDMI, KTEŘÍ SE POKUSILI O SEBEVRAŽDU

KURTŮV PŘÍBĚH

JANE: Říkal jsi mi, že ses během čtyř let stěhoval do čtyř různých měst.

KURT: Narodil jsem se a vyrůstal v Houstonu. Máma přišla o práci a nakonec jsme skončili v Chicagu, kde měla máma příbuzné.

JANE: Jak se ti tam dařilo?

KURT: V prvním ročníku na střední jsem se učil dobře, ale měl jsem deprese. Začal jsem brát drogy. Neviděl jsem žádnou budoucnost. Ve druhém ročníku jsem bydlel u strýce a tety a přestoupil na jinou školu. Bylo to tam hodně soutěživé, náročné. Co se týče prospěchu, vzdal jsem to.

JANE: Jak se ti bydlelo u strýce a tety?

KURT: Nemám otce. Doufal jsem, že jeho místo zaujme strýc. To se nestalo. Vadilo mi, když teta a strýc vystupovali jako moji rodiče. Nakonec mě strýc vyhodil z domu.

JANE: Jaký to mělo vliv na tvoje deprese?

KURT: Měl jsem v plánu vzít si život, ale v poslední chvíli jsem to neprovedl. Ale už jsem seděl na kolejích a vstal jsem, teprve když byl vlak asi deset metrů ode mě. Odvezli mě na krizový příjem do nemocnice a pak přesunuli na psychiatrické oddělení. Zamkli mě tam spolu s „blázny“.

JANE: Jak ses cítil?

KURT: Měl jsem vztek. Dokonce jsem škrtil jiného pacienta. Dostal jsem prášky na zklidnění. Byla to velká chyba, protože to vedlo k větší závislosti. Později jsem se přihlásil, že budu docházet na drogovou rehabilitaci a pět měsíců jsem byl bez drog. Pak se se mnou ale rozešla přítelkyně a já jsem začal drogy užívat znovu, prodávat je, a zase jsem spadl do závislosti.

JANE: To muselo být zklamání.

KURT: Byl jsem mladý a smutný.

JANE: Zlepšilo se to nějak?

KURT: Dnes jsem v posledním ročníku a čeká mě maturita. Bydlím s mámou, což je dobře. Ona ale nepracuje a musíme se spoléhat na podporu v nezaměstnanosti.

JANE: Jak jsi na tom teď s drogami?

KURT: Už je neprodávám. Nemám rád to „bahno podsvětí“.

JANE: A co užívání?

KURT: Kouřím trávu, ale už nejedu v ničem tvrdém.

JANE: A co tvoje duševní zdraví?

KURT: Obecně jsem depresivní a úzkostný. Vždycky vidím věci v tom nejhorším světle. Dvakrát týdně chodím k terapeutovi. Pomáhá to. Přesto se cítím jako ve slepé uličce. O svých problémech s kamarády nemluvím, protože určité věci je lepší nechat si pro sebe.

JANE: Jaké máš plány po maturitě?

KURT: Uvažuji, že se přestěhuji zpátky do Houstonu. Jsem jako losos. Musím se vrátit tam, odkud pocházím. Dosud tam mám kamarády a je tam lepší počasí. Možná půjdu na komunitní vysokou školu.

JANE: Jak vidíš svou budoucnost?

KURT: Nemyslím na to, že bych se zabil. Ale den co den jsem sklíčený. Probouzím se v mizerné náladě.

JANE: Děláš něco pro to, aby ses cítil lépe?

KURT: Jo, snažím se rozptýlit. Chodím do posilovny. Mám přítelkyně. Ale nedávno jsem si uvědomil, že jsem bisexuál. Raději to držím v tajnosti. Je mi to tak příjemnější. Nemám potřebu o své sexualitě mluvit ani o ní hloubat. Tu myšlenku jsem odsunul stranou a zajímám se jenom o holky.