Kniha má podtitul Rok na Špicberkách. Celkově mě kniha vzdělala. Za prvé jsem si musela najít, kde leží Špicberky, protože jsem o nich slyšela poprvé. Usnadním vám práci, pokud to jako já nevíte. Špicberky jsou nejsevernější část Norského království. Západní Špicberk (norsky Spitsbergen) je s rozlohou 37 673 km2 největší ostrov Špicberk a zároveň se jedná o největší ostrov Norska. Za druhé jsem se dověděla, kdo jsou kajky. Taky velmi zajímavý živočich.

Hlavní hrdinkou je autorka Christiane, která v roce 1933 přijala pozvání svého manžela, aby s ním strávila rok v chatě v Arktidě. Její manžel měl vždy touhu žít kdesi v Arktidě. Připojil se k jedné vědecké expedici a pak tam zůstal jako lovec kožešin. V knize postrádám vysvětlení ohledně této rodinné situace. Jen tak mimochodem se autorka v knize zmínila, že nechala dceru na rok rodičům, když odjela za manželem. Chápu to, jen jsem zvědavá. Stačilo by mi stručně, kolik měla roků, jak často se s manželem vídala, když byla v Evropě a on v Arktidě. Prostě bych chtěla více podrobností ze soukromí. Ani na netu jsem více nenašla.

Christiane začíná své vyprávění na nádraží, kde se rozloučila s rodiči. Když doplula lodí na místo setkání, čekal ji nejen manžel, ale i jeho kamarád Karl – mladý nor, který v chatě bydlel s nimi, aby jim pomohl. Další překvapení byla avizovaná chata. Když to napíšu stručně, tak to byla hranatá malá dřevěná bouda potřená dehtem, která obsahovala kamna, tři pryčny, stůl a židle. Bohužel v knize nebylo zmíněno, jak bylo řešeno WC, to by mě opravdu zajímalo, opět ze zvědavosti. Další soused byl vzdálený od jejich chaty 10 hodin chůze.

Upřímně kniha mě chytla. Je to jiný svět. Fascinovalo mě, jak popisovala denní činnost, co dělali, co jedli, jak lovili. Hodně se věnuje přírodě kolem chaty, kde chodili pro vodu. Vypráví jak přežila sama čtrnáctidenní sněhovou bouři, když muži byli na lovu. Jak lovili, porcovali a jedli tuleně, což byl jejich hlavní zdroj vitamínů. Představa, že bych skoro půl roku byla ve tmě bez slunce mě děsí. A přesto autorka v tom našla to dobré, v čem ji roční pobyt posílil. Co sama v sobě objevila. Věřím, že takový pobyt je o sebepoznání a uvědomění si žití na tomto světě. Co je podstatné a co ne.

Opravdu je to velmi poutavé a zajímavé vyprávění o jiném životě než ho známe. Já bych tam teda nikdy nejela, ani kdyby mi za to platili. Ale obdivuji lidi, kteří do toho jdou a zvládnou to. Běžně tam bylo v zimě -30 – -40°C, z toho je mi zima, jen na takovou teplotu pomyslím. Udivovalo mě, že si Christiane skoro na nic nestěžovala, prostě to brala jak to je. I její manžel byl velmi sympatický a trpělivý ke své ženě, která se vše od něj učila. Jak sama v úvodu napsala, v jeho osobě se spojoval instinkt artického, přírodního člověka s duchovní, duševní a uměleckou vzdělaností Evropana.

Pokud vás kniha zaujala, nic jiného vám nezbývá než si knihu přečíst. Věřím, že litovat nebudete. Otevře se vám úplně nový a jiný svět než znáte. Díky tomu si aspoň trochu uvědomíte, jak autorka sama praví, že za kulisami světa se nachází Boží přítomnost. A ta dokáže dodat sílu a klid, ať nás čeká cokoliv.

Hodnocení: 90%

Manžel Christiane Ritter se živí jako lovec kožešin. Jednoho dne své ženě napíše, aby se sbalila a odjela za ním. Na tom by nebylo nic divného, kdyby… Kdyby se nepsala třicátá léta dvacátého století, kdyby Christiane neměla malou dcerku a kdyby to nebyly Špicberky. Co myslíte, jak se žena s takovou výzvou popasovala? No jasně že odjela, jinak bychom si tuto knížku přečíst nemohli.

V tomto neotřelém cestopise sledujeme pouť mladé ženy po krajině ticha, bílého mrazivého ticha a věčného ledu. Mohlo by se zdát, že to ženu z města položí na lopatky, ale opak je pravdou. Z deníku, který si Christine na misi vedla, se dozvíme, jak se vyrovnávala s životem v prostředí, které dokáže sejmout i ostříleného chlapa, natož křehkou ženu. Christine s manželem a jeho mladým kolegou lovcem sdílí jednu malou chatu, umíte si to představit? Minimální soukromí a ke všemu jako zdroj vitamínů tulení maso…

Jestli čekáte fňukání a rychlý úprk zpět do civilizace, nemůžete se víc mýlit. Christine to vydržela a divoké Špicberky si zamilovala. Naučila se různým fíglům pro přežití, dokázala v chatce vytvořit útulné prostředí a naučila se z malého sortimentu zásob uvařit téměř královské menu. A navíc přežila i samotu, kdy venku zuří bouře, muži jsou kdesi na lovu a kolem dokola nikdo, jen sníh, sníh, sníh a zase jen sníh.

Christinino vyprávění je věcné, přesto v něm najdete lehký humor, a taky mírné pobavení, jakoby se sama podivovala nad tím, co všechno dokázala. Byť se s manželem setkala po delším odloučení (a další na ně pak ještě čekalo), v textu je citově strohá a vzájemný vztah líčí spíše z praktického a kamarádského pohledu, ale co my víme, třeba si přísun hřejivých slov šetřila na vzácné chvilky se svým mužem. To je vyváženo poetickými popisy přírody na Špicberkách, takže máte chuť se tam okamžitě vydat.

I když Žena v polární noci poprvé vyšla v roce 1938, díky překladu Violy Somogyi je dílo svěží a moderní, nepůsobí archaicky, vlastně máte pocit, že to všechno Christine zažila v současné době. Zajímavou tečkou byly fotografie špicberských chatek a taky dodatek k dalším životním osudům Christine a jejího muže, které byly, zejména v jeho případě, víc než dramatické

I když je cestopisný deník psán něžnou ženskou rukou, cítíte, jak z něj fouká poctivý severní vítr, který vás přenese do krajiny, kde přežití závisí především na vaši praktičnosti, houževnatosti a odvaze.

Autobiografický příběh rakouské umělkyně narozené do zámožné rodiny v Karlových Varech Christiane Ritter vás překvapí svou syrovostí i nádhernými popisy arktické krajiny. Jak se ale autorka na arktické Špicberky dostala? Může za to její manžel s dobrodružným duchem. Hermanna Rittera si Christiane vzala ve svých 20 letech (v roce 1917). Tehdy pracoval jako námořní důstojník. Protože se ale nakonec rozhodl živit jako lovec kožešin, doma příliš nepobýval a jeho druhým domovem se staly zamrzlé Špicberky. A právě tam se za ním roku 1934 Christiane vydala, aby s ním strávila rok za polárním kruhem.

Městská „panička“ zvyklá na veškerý komfort Vídně se tak jednoho dne rozhodla splnit slib, který manželovi dala a odjela lodí z Hamburku vstříc dobrodružství a zanechávajíc doma u rodičů dceru Karin. O přípravách na cestu i strastiplné cestě do místa určení – maličké chatky, spíše nahrubo stlučené boudy, v níž měla strávit následující rok – vypráví se zaujetím a velmi čtivě.

Krásný způsob vyprávění a úchvatné popisy jsou ostatně pro celou knihu typické. Christiane dokáže popsat strohou a prakticky pustou krajinu plnou sněhu, ledu, ledových ker v ledovém moři a polární záře tak neskutečně, že máte chuť se tam alespoň na chvíli vydat. Umělkyni v sobě prostě nezapře – ať už v popisech neskutečných barev, které byste v zemi věčného sněhu nečekali, vnímání zákonitostí přírody, i snaze o zútulnění chajdy.

Její příběh ale samozřejmě není jen pozitivně laděný. V průběhu roku zažije také pravou depresi ze severské nekonečné tmy, samotu (manžel spolu s dalším lovcem vyrážejí na několikadenní výpravy), úzkost a dokonce i boj o holý život. I přesto si ale dokáže arktickou krajinu zamilovat.

„Dostalo se mi velké milosti hned na začátku mého dobrodružství – neúprosná divočina mě do sebe vtáhla a já podstoupila křest ohněm. Od té doby vím, že za kulisami světa se nachází Boží přítomnost. A ta dokáže dodat sílu a klid, ať nás čeká cokoli.“
(s. 191)

Název knihy Žena v polární noci možná muže znít trošku romanticky, ale rozhodně se o žádnou romantiku nejedná. Stejně tak, jako to není jen „obyčejný“ cestopis. Christiane vás prostě na Špicberky téměř doslova vezme s sebou.

Hodnocení: 4,5/5