Žádná jiná doba roku není tak zatížena očekáváním a stereotypními představami jako doba adventní a vánoční. Slýcháme, že bychom se měli ztišit, uvědomit si, na čem záleží, být nablízku druhým i sobě samým. Zároveň ale svět nepřestává trpět válkami, chudobou, klimatickou krizí. Trápí nás výčitky svědomí, že se nám vede lépe, a propadáme beznaději, že s tím moc udělat neumíme. V našich osobních životech často naléhavost této doby ještě více obnaží to, co se nám nepovedlo. Křesťanská zvěst nic z toho nepopírá: vychází z faktu křehkosti člověka, světa a přírody, ale předřazuje mu dobrotu a důvěru. Dítě, které je i v pokřesťanském světě symbolem této doby, je obrazem nového začátku. Vztah k sobě, k druhým a ke světu není v první řadě náročným úkolem, ale darovanou příležitostí.