Petr Beneš je kněz a redemptorista, původním vzděláním literární historik a pedagog. V současnosti působí v kostele Nejsvětějšího Srdce Páně na pražských Vinohradech. V nakladatelství Portál mu nedávno vyšla kniha Vzhůru srdce.

V knize se autor zamýšlí nad vybranými biblickými pasážemi. Publikace vznikla z kázání, která si tento kněz připravoval pro své posluchače. Vybrané biblické pasáže postupně prostupují celým liturgickým rokem. V závěru jsou přidaná dvě samostatná kázání: Kázání proti válce a Kázání o Josefu Toufarovi.

Kázání jsou aktuální, spojená s životem a děním ve společnosti. Autor k biblickým textům navazuje různorodá témata.

Například:

• O bdělosti
• O moci slova
• O lásce, která je poznáním
• O milování dobra
• O vyvození důsledků
• O trpělivosti, která zachraňuje

Úvahy přímo burcují k práci na sobě a sebereflexi. Slova jsou volena přesně, trefně, nenechají člověka lhostejným. Čtenář k nim musí zaujmout stanovisko. Některé pasáže jsou doplněny o vhodné úryvky z klasické literatury.

Kniha není z těch, které by člověk přečetl za hodinu. Brilantní vyjadřovací schopnosti autora vedou k přemýšlení nad téměř každou větou. Díky tomu se čtenář učí nad známými biblickými úryvky přemýšlet nově, formuje díky nim svoje myšlení a formuluje vlastní názory a postoje. Tím se nechává Božím slovem proměňovat a zohledňovat ho v každodenním životě.

Novinku z nakladatelství Portál můžeme jedině doporučit.

Kniha Vzhůru srdce (Portál, 2023) nedávno obohatila český knižní svět. Kněz Petr Beneš nás v ní prostřednictvím krátkých textů vyzývá ke hledání a znovuobjevování Boží lásky i ceny mezilidských vztahů. Čerpá z hlubinného, nezměrného bohatství Písma a skrze komentování katolické tradice se dotýká bolavých míst dnešního světa.

Kniha drobných textů podobných jemnocitným kázáním – zjevně tak by se dala označit kniha Vzhůru srdce Petra Beneše. Úvodem nás tento římskokatolický kněz a redemptorista, v současnosti sloužící na pražských Vinohradech, vyzývá k četbě prohlášením, že: „Naše kultura stojí na textu.“ Zve nás tím a zároveň ospravedlňuje všechna svá další slova, jimiž prokazuje trvalý význam biblických knih.

Napříč jinak samostatnými a oddělenými texty prostupuje několik opakujících se motivů – tvořící a živé Boží slovo, naděje, láska a vztahy, svoboda či poznání. Tím je ukázáno na podstatné a rovněž na schopnost autora se s takto složitými, často vznešenými tématy zabývat.

Stěžejním motivem protínající Benešovy texty je však tradice. Autor jí připisuje veliký význam a sám přiznává, že pro některé její rysy (řád a opakování) má slabost. Pojímá ji z podobného zřetele, jakým ji nahlíží současná česká filozofka Tereza Matějčková:„V kontextu tradice nevytváříme stále něco nového, ale přetváříme se, stáváme se novými skrze staré.“

V tradici vidí Beneš zdravý proud, jenž oživuje vše kolem sebe, a poukazuje na naši odpovědnost vůči ní, spočívající v jejím novém zpracovávání. Tuto novost autor - a zde myšlenkově značně přesahuje citovanou filozofku - spatřuje v zodpovědném hledání živého vztahu k Bohu a lidem.

Vedle opakujících se motivů texty rovněž spojuje těžiště spočívající v krátkých úryvcích z evangelií, které autor zaplétá do proudu svých myšlenek. Vykazuje hlubokou znalost Písma, a přece jeho slova nepůsobí jako odborná disputace pro nejzasvěcenější, ani jako laciné poučování neznalých.

Ač jsem naznačil rozrůzněnost a volnost jednotlivých textů, přesto je pojí víc než řada motivů, totiž poklidný běh liturgického roku. Sám Beneš je přesvědčen, že řazení dle liturgické tradice má hluboký smysl. Vedle řádu liturgického stojí řád daný palčivými tématy současnosti. Beneš se domnívá, že úkolem dobrého kazatele je pokusit se tyto dvě roviny, často protichůdné a velmi obtížně spojitelné, sjednotit.

Pochybující čtenáře autor utvrzuje činem – sám je důkazem, že tato zdánlivě nemyslitelná kompaktnost je možná. Liturgický rok jeho texty prostupuje zcela nenásilně – jen jako jakási tenká, tichá linka. Zato velmi bolestně Beneš konfrontuje přítomný čas svého psaní s tím, co píše. Reflektuje především válku na Ukrajině.

Snaží se obezřetně a opravdově zvěstovat radostnou zvěst, aniž by banalizoval přítomné zlo. Netíhne k laciné náboženskosti, nýbrž věcným stylem vypovídá o živém a tvořícím Božím Slově – Ježíši Kristu.

Samotný titul knihy Vzhůru srdce v mnohém vystihuje texty, jež se pod ním skrývají. Jsou především radostnou zvěstí, radostným pobídnutím. Souběžně vyjadřují Benešovu ukotvenost v tradici římskokatolické liturgie a jeho osobní zápal naplňovat Boží království na zemi.

Na pulty přichází kniha P. Petra Beneše, známého pražského kazatele, oblíbeného též jako přednášejícího na duchovních obnovách a vícedenních exerciciích. Má název Vzhůru srdce a podtitul Meditace na Písmem.

Je to netradičně vzniklé dílo. Její vydání totiž nebylo původním záměrem autora, ale inicioval je David Salomon – jeden z pozorných posluchačů Benešových homilií. Kniha obsahuje výběr 30 kázání doprovázejících čtenáře během liturgického roku – počínaje bdělostí a nadějí adventu a končící smrtí, nikoliv ve smyslu zániku, ale ve smyslu brány pro vstup do nového života. Na závěr jsou připojena dvě kázání, která výrazně rezonovala na sociálních sítích, a to „Kázání proti válce“ pronesené o neděli bezprostředně následující po napadení Ukrajiny loni v únoru a „Kázání o Josefu Toufarovi“.

Jednotlivé homilie svědčí o autorově schopnosti předkládat biblická témata v úzkém propojení s kontextem současné doby, nacházet souvislosti jak s tématy klasické literatury, tak s událostmi, které hýbou naším světem. Většina byla pronesena v posledním roce dramaticky poznamenaném ruskou válkou, jejíž hrůzy zraňují celý civilizovaný svět. Sám Beneš mnohokrát dal najevo soucit se všemi trpícími oběťmi a všímal si ozvuků válečného dramatu i příčin vedoucích k válce, a to opakovaně zaznívá i v jeho knize.

Přes zmiňovanou aktuálnost kázání se autor vždy znovu vrací také do minulosti – ať už z pohledu dějin spásy nebo s odkazy na literaturu předcházejících staletí – a ukazuje, co znamená tvořivě přijmout skutečnost. Vůbec mu nejde o neustálou změnu, popření předchozího, ale o schopnost přijmout, co je dané, a dát se k tomu k dispozici vzhledem k dnešní situaci. Strach z nového spočívá podle něj v obavě ze ztráty dosavadních jistot. Pokud ale nepřijmeme to, co přichází, uhýbáme před sebou samými. Nemusí přitom jít o nic velkého, jak připomíná autor, ale třeba o chvíle, kdy jsme bezradní, kdy neslyšíme žádný ohlas na naše modlitby. Právě v těchto okamžicích musíme zapojit lásku, která setrvá, a nakonec díky ní uvidíme a uslyšíme.

V šířce a hloubce textu, v množstvích nabízených souvislostí, si čtenář může připomenout, jak je pro duchovní život důležitá bdělost. Pohled z nových perspektiv neznamená popření toho, co jsme dosud zažili a o čem jsme přemýšleli, ale pomáhá uvědomit si také to, co jsme přehlíželi. Při čtení Bible se pak musíme vyhnout vytrhávání ze souvislostí – varuje autor – a především vykládání textu z pozic, které mají hájit různé partikulární zájmy. Základní klíčem k Bibli je Ježíšův kříž a zmrtvýchvstání. Skutečně pravdivé východisko představuje tvořivá, chápající láska otvírající důvěru k životu a lidem. Právě důraz na základní víru v Boží lásku, v jeho milost a odpuštění ukazuje, že takováto víra přináší plody, které mohou těšit trpící svět.

Na knize je mimořádně cenná její původní nezáměrnost: pochází z textů, které vznikaly jako příprava před aktuálním kázáním anebo jako zpětně zpracovaná refl exe pro lidi, kteří nemohli být zrovna přítomni. Poté autor ještě vše pečlivě přečetl a na mnoha místech přepracoval. Výsledná podoba nabízí pro duchovní život mnoho inspirativních podnětů.