O Božím milosrdenství mezi námi

Exotem na této zemi

Tištěná kniha (2016)

0 % 6 recenzí

169 Kč

199 Kč −15 %, ušetříte 30 Kč

Dodání 1-2 dny

Doprava od 59 Kč Možnosti dopravy Od 1 000 Kč doprava zdarma

Tištěná kniha (2016)

Počet stran
144
Vazba
Brožovaná
Rok vydání
2016
Typ produktu
Tištěná kniha
Kód
13105101
EAN
9788026210993
Nakladatelství
Portál
ISBN
978-80-262-1099-3
Obálka v tiskové kvalitě
Stáhnout obálku

O knize  

Kniha známého salesiánského kněze a pedagoga, „pastýře undergroundu“, je putováním po stopách Božího milosrdenství na této zemi. V krátkých příbězích se setkávají dva světy: svět Heryánovy kněžské každodennosti vyplněný setkáními s lidmi z různých vrstev společnosti, vesměs ale z jejích okrajů, a svět biblických poselství a podobenství. Ty vnášejí do naší současnosti paprsky pochopení a smyslu, ale také nastavují zrcadlo naší pýše a sobectví. Heryán ukazuje, jak je svět naplněn Božím milosrdenstvím, které nás v každé chvíli vybízí k tomu, abychom změnili naše uvažování a nechali se jím prostoupit. Jednotlivé kapitoly-příběhy knihy zaujmou bezprostředností a upřímností, s jakou nahlížejí v Boží perspektivě aktuální dění kolem nás, a prohlubují touhu po obrácení srdcí. Ladislav Heryán je známý salesiánský kněz, biblista a pedagog. Knihu můžete koupit také jako audioknihu na CD.

O autorovi

Ladislav Heryán , SDB (1960), je český katolický kněz, biblista, salesián, pedagoga a autor spirituální literatury. Pro svou blízkost k prostředí alternativní…

Všechny knihy autora

Další knihy autora

Recenze (6)

  • Autor recenze David Bartoň Datum 24. 4. 2018

    http://www.pritomnost.cz/cz/kultura/2941-s-exotem-a-stoparem-po-teto-zemi

    Píše se o nás, že náboženství neholdujem. Podle statistik si náboženství jako způsob života u nás skoro nikdo nevolí. Nechceme islám a nejsme křesťané. Ale co když má i v tomhle případě pravdu starý rabín a „všechno je to jinak?“

    Co když teprv mrtvé náboženství ztuhne v pravidla života, vnější kult a etický zákon? Co když živé náboženství nemá žádná kamenná pravidla, ani se nepozná podle vnějších znaků? Co když skutečné náboženství slouží člověku, a ne naopak? Co když má skutečné náboženství svoje kněze i věřící, které ale nejde jednoduše rozpoznat podle oblečení nebo legitimace a diplomu? Co když je církev skutečného náboženství neviditelná? Co když si nikdo nemůže být jist, jestli do ní patří, a o nikom se nedá říci, že tam nepatří?

    Tohle není žádná novota, takhle se ptal už svatý Augustin, od pátého století nejproslulejší z církevních učitelů. Ptal se tak v době, kdy křesťanství teprve společnost infikovalo, my se tak ptáme po více než patnácti stech letech, kdy už se nejen v západním světě stalo křesťanské učení normou. Lidská práva a liberální demokracie, právní stát, svoboda svědomí, absolutní hodnota každého jednotlivce a universitní vzdělání jako norma jsou vynálezy z většiny křesťanské, přitom už nenáboženskou společností zcela zažité. Má ještě víra křesťanů co dalšího nabídnout? Není už všechno křesťanským učením fermentováno a upečeno? Není potřeba živý kvas hledat jinde?

    Knihy Ladislava Heryána jsou psány jako záznam zkušenosti, kterou udělal za svých padesát odkroucených let na tomto světě. Mládí za bolševika, studium v podzemí, pak emigrace do Říma, zase studium, příprava na misie, pak návrat do poměrů svobody v mezích postbolševika.

    Ladislav H. podává vlastní řečí výklad událostí a textů, které v něm vzbudily silnou odezvu. Jsou to texty hraniční, klíčové, poeticky prohloubené jeho odkazy k originálům hebrejských a řeckých úryvků Bible. Události a setkání s lidmi jsou rovněž mezní, lidské typy a situace jakoby vyvolané souvislostí s vyhrocenými příběhy biblické literatury: umírající ve špitále žebrá o doražení, hnusní cyničtí soudci si myjou pazoury nad nevinou odsouzenou, rozežrané masy zpitoměle se nacpávající z ruky i tlamy bezcharakterního zbohatlíka, prolhaný feťák okrádá a obelhává, sám bit a okrádán, satanismem zničený hledač sebevrah, bezdomovci – lidi z kanálů, andělské sestry milosrdenství, podivíni věrní svému poslání... zvláštní typové nesou děj, pitomci jsou jak stádo podobni jeden druhému.

    Náboženská literatura tone ve vlídných tónech. Je to asi na škodu a neodpovídá skutečnosti, protože útoky na duševní život se zostřují a – zábavní průmysl se vlomil do všeho. Materializace a účelovost suverénně ovládají veřejný prostor. O člověku se bez uzardění mluví jako o materiálu nebo nástroji. Čerstvé potravy pro duši je málo a náhražkových keců moc. Nemoci života vymknutého, přesyceného a znuděného nejsou jako spalničky, ale spíš jako rakovina. Události referované do prostoru nechávají po sobě jakoby popelovou pachuť marnosti. Není to tím, že jsou vlastně neskutečné – svou podstatou, významem i podáním – jak hra stínů? Skutečná událost a její akurátní vyjádření působí v prostoru zamořeném marnostmi jako skvost. Nepobaví, nerozveselí, neinformuje, ale dává něco zakusit a probouzí k myšlení. Paradoxně až pohoršlivě – nic se neuvádí na pravou míru, nic se nedovysvětluje. Kdo by se nepohoršil třeba nad tímhle:

    (panelárna kdesi na severu v 70. létech) „... z poloviny bezdomovci – jde jim hlavně o sex a chlast, ale já coby řeholník, o kterém to nikdo netuší, se zde cítím skvěle...“

    (soud v Praze kolem roku 2010) „senát tvoří tři lidské karikatury, z nichž ani jedna není schopna zúčastněným pohlédnout do tváře... dusím se vzteky.

    I Ježíš ví, že na tomto světě neexistuje žádná spravedlnost … skončí jako politický vězeň a odsouzenec“.

    Heryán nic netvrdí, nehádá se, že ví..., že pro něj je tu přeci Bůh a jaký je. Je Bůh nebo není? takhle otázka stojí přece blbě, ačkoli nebo právě tím, že ji tak kladou odpůrci i zastánci náboženství jako první otázku. Ladislav nehledá u čtenáře souznění v náboženském zápalu, ale oslovuje a předpokládá lidskou schopnost se potkat a vnímat bez předsudků. Hledá na tomto světě to, co se prozrazuje jako skutečný, byť velice pošramocený život. Živé dění a prožívání uprostřed nudných osudů většiny zabydleného obyvatelstva uspaného k automatismu. Kdo se chytl a přilípl na zásady, kariéry, předsevzetí, postavení, standardy, je, podle kněze Heryána, v prdeli...

    Bůh možná je a možná není, ale vztahy mezi námi a nás k sobě samým jsou jistě a jsou nejvíc. Aby se tomu dalo vůbec říkat vztahy, musí se na druhého a sebe vidět, živě vnímat a bezpředsudečně reagovat, nebo aspoň ty svoje různé pocity registrovat a nepoddávat se jim jako nějaká jejich loutka. Jde o to být nevypočitatelně pružný.

    Masírka světa kolem drží a má za cíl držet člověka v dojmu, snu a přesvědčení, že to skutečné se děje venku, omyl! Jsme tak jen programováni od zrození, je nám to vepsáno do genů před ním – je to víc než opium lidstva, je to naše všechno. Pokud chce člověk z matrixu vypadnout nabízí se mu v evangeliích možnost, které se říká v originále metanoia neboli obrácení. Jenže matrixáci (církevní i necírkevní) zařídili, že se do (nejen) češtiny metanoia znemožnila a zneutralizovala překladem – poenitemini neboli: činit pokání. O žádné kání se, litování, sebeobviňování přitom v originále nejde ani náhodou. Metanoia není obrácení ani otočení se spáče na druhý bok, natožpak přinucení obyvatele matrixu, aby se ještě víc do programu propadl sebemrskačstvím v průvodu nějakých věřících jakéhokoli kultu.

    Je to prostě změna pohledu na svět a sebe. Šťastné řešení – když matrix nenabízí než bolest a otročinu, klovací řád, závislosti na pochvalách a uznání, soutěžení až do hrobu o tretky. Pohled na věc, které se říká „království nebeské“, se nabízí jako změna – koukni na to všechno odjinud – podívej, co má cenu a co je jenom navoněná bída. Pak udělej, co chceš.

    Bůh je tajemstvím tohoto světa, jak psal už před léty Eberhard Jüngel. Máme tedy co objevovat, chceme-li se považovat vážně nebo jen trochu právem za realisty.

    Neuctivě k literárnímu záměru L. H. vypíšu, nač zdá se mi přišel a s čím přichází:

    Člověk vypadá a chová se podle toho, co si klade před sebe, neboli na co především reaguje, neboli co má za boha. Jen velice málokdo dokáže reagovat na skutečnost teď a tady – většinou reagujeme na představy a nezřídka na jakousi snůšku představ a přeludů, které si v sobě nosíme. Skoro každý má tam nahoře na kopci svých chimér něco jako svého hospodina = pána, ačkoli málokdo mu vědomě pohlédl do tváře a jako svého boha jej přijal.

    V Německu se po dlouhém vyšetřování provádějí razie na náboženský spolek Pravé náboženství (Die wahre Religion). Upozornil na sebe rozdáváním knih a byl zakázán pro podporu teroristů a extrémismus popírající demokratické základy německého státu. U nás se vžilo, že náboženství (víra v Boha a jeho uctívání) je pro psychicky zdravého člověka v dnešní pokročilé době zbytečné a dokonce rizikové. Ve školách se tento postoj přímo učí – učí ho, jak se ho naučili učit. Výjimky jsou velice vzácné.

    Ladislav H. se domnívá, že náboženství není nezbytné, ale velice užitečné. Náboženství rozumí ne jako nějakému hnutí, ale jako životu s bytostí, kterou tuším a pro jejíž zakoušení se snažím být naladěn stále, protože je to nejsilnější zážitek. Člověk má na paměti a připomíná si, že jedná a myslí před někým, kdo je mu nejbližší v srdci i nejvzdálenější – „v nebesích“. Vnímá co se děje v něm samém i mimo sebe, jako by to všechno bylo součástí jejich vztahu.

    Když se potkáte se skutečnou knihou o „duchovních věcech“, tak se znovu ukáže, jak nesamozřejmé je samo psaní o takovém tématu. Proč to zaznamenávat a jak, proč o něčem vyprávět a svědčit druhým, než aby se člověk svěřoval a čekal uznání?

    Po člověku zůstanou jenom jeho myšlenky, které prověřil a nechal jiným jako testament, proto jsme se naučili psát a číst, a proto jsou tu ty nejlepší knihy – napsal před časem Abbé Pierre ve svém Testamentu. Nesvěřuje-li se a nečeká-li uznání, pak teprve píše snesitelně, aby se to dalo číst a nehnusil si sebe i literaturu.

    Biblickému vyučování se ze současných autorů věnuje podobně evangelický farář Daniel Patorčák v Bratislavě (Evangelium podle Jóba, Karmelitánské nakl., Praha 2017). Taky ten klasické učitelování úplně vypouští – jako by biblický text nevyžadoval nutně průpravu historicko-theologickou, ale zásadně jinou. Nabízí vyprávění podobně problematické a zamotané jako životy, které tu vedem. Je to jiná doba a jinak stavěný jazyk, ale nemusíme léta chodit na přípravku, abychom mohli rozumět přečtenému.

    Do čtení Bible se vrací ticho. Méně informací o základech věrouky a historie a víc introspekce.

    I kněze a učitele Ladislava přiměla nejspíš ke psaní obou knížek tradiční hnutí člověka jeho profese, totiž nutnost svědčení a vykládání. Jsou to pohnutky dostatečné a pro tón celého jeho psaní určující.

    Přečíst celou recenzi Zavřít
  • Autor recenze Petra Klára Týnovská Datum 24. 4. 2018

    Heryán, Ladislav: Exotem na této zemi - autor recenze: Petra Klára Týnovská
    http://casopisagora.cz/2018/04/ladislav-heryan-stoparem-na-teto-zemi/

    Ladislav Heryán, vysokoškolský pedagog, katolický kněz a řeholník kongregace salesiánů, kterému se přezdívá „pastýř undergroundu“, vydal před nedávnem knihu Stopařem na této zemi. Volně navazuje na publikaci s názvem Exotem na této zemi vydanou v loňském roce. O čem v těchto knihách tento pozoruhodný duchovní píše?

    stopař

    Autor zajímavým způsobem zve čtenáře do svého života a vypráví ze své perspektivy příběhy lidí, se kterými se jako kněz potkal. Řečeno jazykem metodologie psychologie bychom mohli říci, že se jedná o jakési kazuistiky, tedy případové studie. Zároveň nabízí útržky přímo ze samotných setkání s lidmi, takže v knize najdeme i mnoho částí z rozhovorů. Příběhy a setkání jsou navíc doplněny četnými úvahami a pasážemi z Bible.

    Kniha má podtitul „O Boží velkorysosti mezi námi“. Jak bychom vlastně mohli definovat charakteristiku velkorysost? Myslím si, že velkorysý je někdo, kdo je štědrý v dávání. Právě na toto téma autor často ve svých kapitolách naráží.

    Heryán vlastně často rozebírá momenty, kdy se sám ocitl na křižovatce, na níž se musel rozhodnout, zda druhému člověku daruje něco ze sebe – ať už stopařovi svezení, požehnání slečně s dredy na letním festivalu, peníze žebrajícímu, zda zachrání nuzné zapáchající koťátko z promoklé silnice… anebo ne. Ukazuje tím mimo jiné křesťanství v praxi a nastiňuje, jak by měl křesťan ve světě žít evangelium. Nebo jinak řečeno, nabízí cestu, jak šířit kolem sebe dobro. K tomu však patří, že nejednou bude takový člověk pokládán za exota:

    „Jel jsem takhle nedávno pražským půlnočním metrem. Od cestujícího k cestujícímu chodí s nataženou rukou mladší snědá paní, chce na jídlo. Lhostejné tváře, nikdo ji „nevidí“. Dávám jí dvacku. „To je málo, pane, za to si nic nekoupím.“ Ona lže, říká mi vedle sedící kamarádka. Zvednu oči a vidím kamenné lhostejné ksichty ostatních cestujících, jak mě po očku pohrdavě sledují. „Tady máte, paní, ještě dvacku.“ Jim navzdory.“ (s. 91)

    Jsou věci, které se vzpírají pouhé lidské logice, jak na to narážíme i v psychologii. Proč se leckdy chováme nelogicky? Copak je rozumem obhajitelné darovat žebračce peníze, pokud téměř s jistotou víme, že je neužije na jídlo, jak deklaruje? Tak jako se často v myšlení dopouštíme tzv. heuristik, tj. „zkratkách v myšlení“, tak i jindy jednáme v nesouladu s pouhým chladným a vypočítavým raciem. Ovšem nemusí vždy jít o pouhou emocionalitu nebo bezuzdnou důvěřivost, která hraničí s bláznovstvím, což nám autor ke konci knihy rovněž objasňuje, když popisuje, jak vnímá velkorysost on sám:

    „Jestliže velkorysost nemá být naivitou nebo obchodem, nýbrž skutečně budující silou, musí být zakotvena v něčem vyšším, co i ve ztrátě živí její naději. Je principem, na kterém tento Bohem stvořený vesmír vznikl a funguje, ale jen proto, že Bůh se nikdy nevyčerpá. On je velkorysostí samou, tím, čemu jinak říkáme Milost.“ (s. 146)

    Domnívám se, že kniha může oslovit široké spektrum čtenářů. Nadchne hloubavého věřícího, který zaplesá nad důmyslností, se kterou jsou v jednotlivých kapitolách propojeny biblické pasáže s příběhy obyčejných lidí. Stejně tak může potěšit člověka, který v kostele nikdy nebyl a Bibli nečetl, protože všechny příběhy i souvislosti jsou v knize srozumitelně vysvětlené.

    Právě tak zřejmě i samotný autor žije, protože je knězem, který se zálibně modlí breviář (tj. denní modlitbu církve, kterou se povinně modlí každý řeholník či kněz katolické církve) v latině, a zároveň miluje koncerty kapely U2, básně Ivana Martina Jirouse a pravidelně káže při bohoslužbě na trutnovském letním festivalu. Fakt, že se dennodenně potkává jak s věřícími, tak s hledajícími či nevěřícími lidmi, prostupuje celou knihou.

    Svou upřímností a autenticitou autor přináší zajímavou sondu do života kněze, který pomáhá druhým lidem a který také neváhá podělit se o své myšlenky a názory týkající se současného dění ve světě. Nevyhýbá se ani tématům politickým a dotýká se také ožehavých témat v církvi, jakými jsou například homosexualita, život rozvedených věřících v církvi nebo praxe exorcismu.

    Přečíst celou recenzi Zavřít
  • Autor recenze Petra Klára Týnovská Datum 12. 4. 2018

    Heryán, Ladislav: Exotem na této zemi - autor recenze: Petra Klára Týnovská
    http://casopisagora.cz/2018/04/ladislav-heryan-stoparem-na-teto-zemi/

    Ladislav Heryán, vysokoškolský pedagog, katolický kněz a řeholník kongregace salesiánů, kterému se přezdívá „pastýř undergroundu“, vydal před nedávnem knihu Stopařem na této zemi. Volně navazuje na publikaci s názvem Exotem na této zemi vydanou v loňském roce. O čem v těchto knihách tento pozoruhodný duchovní píše?

    Autor zajímavým způsobem zve čtenáře do svého života a vypráví ze své perspektivy příběhy lidí, se kterými se jako kněz potkal. Řečeno jazykem metodologie psychologie bychom mohli říci, že se jedná o jakési kazuistiky, tedy případové studie. Zároveň nabízí útržky přímo ze samotných setkání s lidmi, takže v knize najdeme i mnoho částí z rozhovorů. Příběhy a setkání jsou navíc doplněny četnými úvahami a pasážemi z Bible.

    Kniha má podtitul „O Boží velkorysosti mezi námi“. Jak bychom vlastně mohli definovat charakteristiku velkorysost? Myslím si, že velkorysý je někdo, kdo je štědrý v dávání. Právě na toto téma autor často ve svých kapitolách naráží.

    Heryán vlastně často rozebírá momenty, kdy se sám ocitl na křižovatce, na níž se musel rozhodnout, zda druhému člověku daruje něco ze sebe – ať už stopařovi svezení, požehnání slečně s dredy na letním festivalu, peníze žebrajícímu, zda zachrání nuzné zapáchající koťátko z promoklé silnice… anebo ne. Ukazuje tím mimo jiné křesťanství v praxi a nastiňuje, jak by měl křesťan ve světě žít evangelium. Nebo jinak řečeno, nabízí cestu, jak šířit kolem sebe dobro. K tomu však patří, že nejednou bude takový člověk pokládán za exota:

    „Jel jsem takhle nedávno pražským půlnočním metrem. Od cestujícího k cestujícímu chodí s nataženou rukou mladší snědá paní, chce na jídlo. Lhostejné tváře, nikdo ji „nevidí“. Dávám jí dvacku. „To je málo, pane, za to si nic nekoupím.“ Ona lže, říká mi vedle sedící kamarádka. Zvednu oči a vidím kamenné lhostejné ksichty ostatních cestujících, jak mě po očku pohrdavě sledují. „Tady máte, paní, ještě dvacku.“ Jim navzdory.“ (s. 91)

    Jsou věci, které se vzpírají pouhé lidské logice, jak na to narážíme i v psychologii. Proč se leckdy chováme nelogicky? Copak je rozumem obhajitelné darovat žebračce peníze, pokud téměř s jistotou víme, že je neužije na jídlo, jak deklaruje? Tak jako se často v myšlení dopouštíme tzv. heuristik, tj. „zkratkách v myšlení“, tak i jindy jednáme v nesouladu s pouhým chladným a vypočítavým raciem. Ovšem nemusí vždy jít o pouhou emocionalitu nebo bezuzdnou důvěřivost, která hraničí s bláznovstvím, což nám autor ke konci knihy rovněž objasňuje, když popisuje, jak vnímá velkorysost on sám:

    „Jestliže velkorysost nemá být naivitou nebo obchodem, nýbrž skutečně budující silou, musí být zakotvena v něčem vyšším, co i ve ztrátě živí její naději. Je principem, na kterém tento Bohem stvořený vesmír vznikl a funguje, ale jen proto, že Bůh se nikdy nevyčerpá. On je velkorysostí samou, tím, čemu jinak říkáme Milost.“ (s. 146)

    Domnívám se, že kniha může oslovit široké spektrum čtenářů. Nadchne hloubavého věřícího, který zaplesá nad důmyslností, se kterou jsou v jednotlivých kapitolách propojeny biblické pasáže s příběhy obyčejných lidí. Stejně tak může potěšit člověka, který v kostele nikdy nebyl a Bibli nečetl, protože všechny příběhy i souvislosti jsou v knize srozumitelně vysvětlené.

    Právě tak zřejmě i samotný autor žije, protože je knězem, který se zálibně modlí breviář (tj. denní modlitbu církve, kterou se povinně modlí každý řeholník či kněz katolické církve) v latině, a zároveň miluje koncerty kapely U2, básně Ivana Martina Jirouse a pravidelně káže při bohoslužbě na trutnovském letním festivalu. Fakt, že se dennodenně potkává jak s věřícími, tak s hledajícími či nevěřícími lidmi, prostupuje celou knihou.

    Svou upřímností a autenticitou autor přináší zajímavou sondu do života kněze, který pomáhá druhým lidem a který také neváhá podělit se o své myšlenky a názory týkající se současného dění ve světě. Nevyhýbá se ani tématům politickým a dotýká se také ožehavých témat v církvi, jakými jsou například homosexualita, život rozvedených věřících v církvi nebo praxe exorcismu.

    Přečíst celou recenzi Zavřít