Původní motiv k napsání knihy byl celkem banální. Kolik takových počinů už bylo … Mělo jít o přepis kázání salesiánského kněze Ladislava Heryána v jednom z pražských chrámů. Tento záměr se nakonec stal odrazovým můstkem pro nevšední svědectví o životě a duši pokorného, moudrého a citlivého kněze, a také pro svědectví o naší době, o nás, o hledání pravdy a o bloudění, a samozřejmě, jak zní také podtitul knihy, pro svědectví o Božím milosrdenství. Drobná knížka se mi stala velkou radostí.

Jednotlivé příběhy ze života, a to hlavně ze života na periferii, jsou pokaždé viděny perspektivou konkrétního biblického úryvku včetně fundovaného rozboru původního významu textu v originálním jazyce a v daných historických souvislostech.

Setkání s lidmi jsou vždycky vnímána jako „kde jsou dva nebo tři ve jménu mém, tak jsem já uprostřed nich“. Ať se jedná o návštěvu kamaráda v nemocnici ( „Láďo, nemáš něco, čím bych se mohl zabít?“ ), setkání na undergroundovém festivalu ( „Prosímtě, nemohl bys mi požehnat? Ale já nejsem věřící, nevadí to?“ „Jasně že ne. A jak se jmenuješ? Já Láďa.“), pohřeb Pavla Landovského ( „Je tady snad mezi námi nějaký znaboh? Ani já nejsem.“), vánoční výpravu za bezdomovci spolu se sestrami Matky Terezy (asi si svoje sárí budou muset zítra pořádně vyprat), nebo spoustu dalších situací, ze všeho čiší pokorná úcta ke konkrétnímu člověku a blízkost k Bohu.

Nelze si nevšimnout vnitřní spřízněnosti s papežem Františkem a akcentace podobných momentů: Pokora. Prostota. Chudoba žitá prakticky. Vnímavost k lidem na okraji a k jejich utrpení. Kdo jsem já, abych bližního soudil? Nevyhýbání se nepohodlným tématům, protože jsou spojena s bolestí konkrétních lidí. Principy života podle evangelia jsou na příkladech z všedního dne dobře čitelné. Báječné čtení.

Heryán, Ladislav: Exotem na této zemi

Alžběta Krejčová

Ladislav Heryán zaznamenává setkání svých všedních i nevšedních dnů a hledí na ně prizmatem Bible. Protagonisté v jeho příbězích jsou často lidé bez domova, lidé s problémy s alkoholem, s dluhy. U něj to není žádná skupina vytržená z kontextu, na efekt, ale lidé, se kterýma se každodenně stýká, pracuje a nechává se inspirovat. Jeviště příběhů je všude: na veřejných záchodcích, v Římě, v hospodě, na festivalu Trutnov Open Air… Otec Heryán se nebojí ani odhalit podrobnosti ze svého vlastního života, které není jednoduché přiznat, zvláště pro kněze. V příběhu „Když se kněz ožení“ vypráví o složitém období, kdy se jako kněz zamiloval. V zamyšlení „Nejsvětější trojice v hospodě“ zas ukazuje, že momenty bezmoci, beznaděje a zklamání se nevyhýbají ani knězům. Kniha se věnuje aktuálním tématům, je poznat, že byla napsaná v posledních letech.Ústřední téma milosrdenství se zde prolíná s tématem imigrace a českým postojem k uprchlíkům.

Kniha čítá dvacet šest vyprávění. Každé je koncipováno tak, že na začátku bývá Heryánovo setkání s nějakým člověkem a někdy nástin jeho životního příběhu. Poté následuje úryvek z evangelia a zamyšlení nad přesahem do našeho života. Osobně jsem občas nechápala ani necítila logiku propojení částí, hlavně úvodního portrétu a evangelia. Na konci příběhů se nenachází syntéza, která mi chyběla. To je jediná věc, kterou bych knize vytkla.

Otec Heryán prokazuje hluboké porozumění lidské povaze a běžným, „normálním“ lidem. Neodsuzuje, ale snaží se ukázat a pochopit lidské slabosti optikou křesťanské milosrdnosti. V povídce „O ženichovi, nevěstě a alkoholu“ předkládá, jak alkoholismus může pramenit z pocitu vykořeněnosti a být způsobem, jak zvládat těžkosti života. Cituje představenou řádu sester Matky Terezy, které pracují s lidmi bez domova, mnohdy alkoholiky: „Alkoholismus je nejvyšším výrazem touhy po Bohu.“ Poté v příběhu přejde k tomu, že celá bible je vlastně o závislosti Ježíše na nás a nás na Ježíši. Tyto přechody jsou v rámci povídek velmi časté, na mě občas až nelogické a trochu mě vytrhávající z plynutí příběhů. Je ale možné, že se za nimi skrývá hlubší smysl, vždyť katolické texty by se měly číst se spoustou pauz na zamyšlení, na to, nechat na sebe příběh působit a zkoumat jej různými smysly. Víra sama také není o logice, ale o čití.

Rozhodně si tato kniha zasluhuje na čtení víc času, i když je útlá. Sama jsem se musela hlídat, abych jí nepřečetla za dva dny, ale abych si vždycky nechala nějaký čas na rozmýšlení. Některé myšlenky jsou krásné, některé náročné, (často jsem si musela nějaké přečíst dvakrát, třikrát), některé inspirující, některé obtížně uchopitelné.

V Láďovi Heryánovi je podle mě vidět, jak člověk může sám sebe přesahovat, když nežije jen pro sebe. Pro většinu populace můžou některé pasáže, například o „nastavení druhé tváře“ působit jak z jiného světa. Člověk, který by se na ně snažil nahlédnout optikou moderního konzumního světa, téměř nemá šanci je pochopit. Odkud taky pramení název této knihy, i když se podle mě dá zajímavě vztáhnout i na český postoj k imigrantům.

O autorovi jsem slyšela už dřív, vždycky pochvalně, s puncem dobrého kněze, který je tady zvlášť pro ty opomíjené, náročné a obyčejné lidi. Pravý kněz undergroundu. Já považuji otce Heryána za vzácného člověka, který se dokáže povznést sám nad sebe ve službě druhým. Za člověka, který má ryzí a krásnou a přitom jednoduchou křesťanskou pokoru, vůči životu, Bohu a lidem.

Zdeněk A. Eminger

Básník a zpěvák Jim Morrison napsal v jedné z nejkrásnějších básní, co znám, tato slova: Your home is still here, inviolate and certain. Thank you oh Lord, for the white blind light. Jumped, humped, born to suffer. Made to undress, in the wilderness. Náboženské tázání někdejšího studenta Kalifornské univerzity ovlivnilo generace lidí po celém světě. Svou autenticitou, hloubkou a přesahem myšlení a samozřejmě také samotnou hudbou, která tehdy, stejně jako dnes, byla výjimečná. Díky, Bože, za bílé oslepující světlo. Není tím světlem nakonec Bůh sám?

Český teolog, biblista, katolický kněz, salesián a člověk mnoha talentů, včetně toho hudebního, Ladislav Heryán, tenhle prožitek zná. Energii občerstvujícího světla, které člověka zastaví kdesi v nejhlubší poušti a řekne mu: Já jsem Ježíš Nazaretský, buď mým učedníkem. Od té chvíle, ať děláš, co děláš, jsi v nejlepším slova smyslu ztracen. Od tohoto okamžiku jsi tu pro Boha a skrze něj i pro své přátele a potřebné. Stáváš se exotem na této zemi. Trochu cizincem a trochu hostem mezi svými. Poutníkem po světě, který rozhodně není jednoduchý. A jelikož chceš a musíš, jdeš mezi ty, kteří tvou pomoc potřebují nejvíc: děti, mládež, lidé bez domova, bez iluzí, lidé na okraji společnosti, lidé zranění a bolaví, lidé mimo církev i v církvi samotné. Kniha Exotem na této zemi s podtitulem O Božím milosrdenství mezi námi, kterou vydalo nakladatelství Portál, je od první do poslední stránky svědectvím o člověku, kterého kdysi zasáhlo bílé oslepující světlo, Bůh sám.

Těch téměř třicet kapitol Heryánových setkávání, meditací a biblických exegezí vás zasáhne a možná i promění. Autor se v nich nestylizuje do role kazatele nebo vědce. Vzletné způsoby projevu jsou mu cizí. Vypráví tak, jako by mluvil se svým kamarádem v tramvaji, na fakultě nebo cestou na bohoslužbu. Prostě a slovy, která dávají smysl. Těch třicet drobných příběhů má v sobě špetku biblického narativu. Neplýtvá se v nich slovy a nic se nepřehání. Heryán jako biblista ví, jak na malém prostoru říci to nejdůležitější. Minimalismus jeho výpovědí úzce souvisí s jeho duchovním ukotvením a životným stylem. Dělá to, co považuje za podstatné a k čemu se cítí být povolán. Mluví, když je třeba. Mlčí, je-li to nutné. Pracuje, cestuje, pomáhá. Nedělá to ani pro slávu, ani pro zisk; a bránil by se, kdybyste mu řekli, že je pro mnohé lidi autoritou, a to možná jedinou, které kdy byli ochotni naslouchat. Jenže doktor Heryán takovou autoritou je. Sám, dobrovolně a rád navštěvuje ty, které druzí už dávno odepsali. Cítí se s nimi dobře, ale stejně dobře se cítí na rockovém festivalu, kde v černé kožené bundě a triku s nápisem U2 zahraje a zazpívá některou z jejich písní, pronese modlitbu, pár slov nebo pozdravení těm, kteří jsou – jako třebas na Ukrajině – v nouzi anebo nás už předešli do božího království.

Je nepředstavitelné, že by to, co dělá, mohl dělat bez milosti víry a božího požehnání. Je nemyslitelné, aby všechen ten smutek a bolest, beznaděj a zmar, které vídá u lidí a o kterém píše ve své knize, v sobě uzavřel a přepodstatnil jen tak, na vlastní pěst a sám. Není psychoterapeut, který by si mohl od své práce odpočinout. Není lékař, který by mohl přejít na jiné oddělení. Není člověk, který by to vzdal a šel domů. V každém z jeho příběhů je to patrné. Až na naprosté výjimky nedovede říct ne. Ví totiž, že je-li na světě tím posledním, kdo může pro druhého něco udělat, tak to udělat musí. Umí se modlit. Potkává zraněné a nejvíc ty, kteří jsou – reynkovsky řečeno – blázny ve své vsi, jiní, zoufale nekompatibilní se společností a s predispozicemi, ze kterých byste nechtěli mít ani jedinou. Biblické exegeze, které tvoří zhruba polovinu každé z kapitol, ukazují, že ani ta největší beznaděj není beznadějí totální. Heryán identifikuje všechny ty zraněné a blázny ve své vsi s blázny pro Krista a nakonec i se samotným Spasitelem. Vždyť právě Boží syn byl a věčně zůstává neuchopitelným tajemstvím, které se vzpíná teologické kategorizaci a marným lidským představám a ideologiím. Hlavní motiv Heryánova života je jasný: milovat, sloužit a zříci se všech předsudků o tom, kdo je dobrý a kdo zlý, kdo lepší a kdo dokonce nejlepší. Při pohledu na něj a zvlášť potom, co si přečtete jeho knihu, vás cosi nutí se zeptat: Tak kdo je tu vlastně exotem a bláznem? Heryán? Svět kolem něho? Církev? My všichni? Nenechte se mýlit, i on poznal, co je to – řečeno s profesorkou Růženou Vackovou – hlubina tmy, co zklamání, selhání, zamilování, bolest, rozchody a ztráty. Je otevřený a pravdivý a tím pro druhé čitelný a bezpečný. Ale je exotem? Dejte tomu slovu pozitivní obsah a řeknu: ano, Ladislav Heryán je exotem na této zemi.

Snad nejlépe je biblická a teologická chvála bláznovství, radosti a štěstí zřetelná v životním příběhu paní Jiřinky, jež byla po celý svůj život ve společnosti a církvi tím, kdo narušoval zaběhlé pořádky toho, co se musí a nesmí, co má a nemá. „Jiřinka byla dáma: malovala se, nechávala si dělat nehty a kouřila marlborky. Jezdili jsme na farní zájezdy... Při zastávkách mne zvala: „Láďo, pojď, dáme si marlborku, ale půjdeme za autobus, ať to babky nevidí!“ Bylo jí kolem sedmdesátky.“ Těsně před smrtí se setkala s Bohem, což jí – jak jinak – nikdo nevěřil. Jen Láďa Heryán jí to věřil, neboť věděl, že má pravdu. „Jiřinka to pochopila,“ uzavírá své vyprávění, „sice ji měli za blázna, ale ona na rozdíl od nich byla skutečně šťastná.“

Ladislav Heryán patří, jak sám píše, mezi „necelou dvoutisícovku katolických kněží v České republice“. Je vděčný za své kněžství i za možnost služby, která se však poněkud liší od běžné farářské práce. Zarazí vás, jak malým a skoro zbytečným si připadá mezi svými kolegy, když se s nimi sejde na Zelený čtvrtek nebo v každodenní pastoraci. Jeho kniha nemá z pochopitelných důvodů ani předmluvu ani doslov od někoho, kdo autora zná nebo je jeho kolegou či přítelem. Kdybych byl ale redaktorem té knihy, dal bych na její zadní desky laudatio těch, kterým se kniha dostala do rukou ještě před jejím uvedením na trh. Krátké, jasné, jednoduché sdělení, jaké bývá u knih anglické, německé nebo francouzské produkce.

Vím, co bych tam napsal. Ta věta shrnuje všechno, čím Ladislav Heryán ve své knize je, odkud jde, s kým jde, kam míří a v koho kdysi uvěřil a věří. „Katolický kněz, salesián, biblista a hudebník Ladislav Heryán pomáhá v této zemi jako málokdo jiný alespoň zčásti rehabilitovat kněžský stav a pokorně a nenásilně přivádí lidi k sobě samým a k Bohu.“ Zlobte se, protestujte a posílejte recenzenta této knihy ke všem čertům. A i kdyby tam patřil, přesto by i odtamtud napsal: Heryánova kniha vydá za kubické metry výkladových teologických slovníků a kvanta pastýřských listů. Vemte ji do ruky a přečtete ji dřív, než vám v uších dozní poslední tóny Where The Streets Have No Name od U2. Pak jděte do celého světa a buďte v tom, co je ve vás dobré, tvůrci pokoje a služebníky evangelia.