Harold S. Kuhsner je americkým rabínem původem z New Yorku, který se ve svých padesáti letech začíná obracet za svým životním dílem, rodinou, prací a předně pohledem na konec rýsující se v dáli; toto vše je facilitováno otázkou, jak žít život, který dává smysl a proč to, po čem prahneme, nestačí.

Jakožto rabín se Kushner setkal s mnoha lidmi, kteří s ním sdíleli svoje nejniternější trápení, svůj zmar a obavy, ale také ty nejlepší okamžiky svého života. Sám autor si prošel ztrátou, když jeho syn – ještě velice mladý – zemřel. Všechny zkušenosti, ať už nabité vlastním životem, setkáními s rozličnými lidmi nebo rozmluvami s jinak nábožensky orientovanými mysliteli, využívá, aby pomohl lidem pochopit, co je trápí a jak by to šlo změnit.

Jeho knihy se dostaly na seznamy jako New York Times bestseller a není tedy pochyb, že jakožto spisovatel je velice kompetentní, což tato publikace potvrzuje. Svojí vlastní zkušenost s knihou bych mohl popsat jakožto „loď, jenž pluje po klidných vodách.“ Jinak řečeno: od začátku do konce je kniha stejně zajímavá, plyne a nepustí vás; jednotlivá dělení do podkapitol s názvem by nejspíše mohla být smazána a nijak by to nenarušilo pochopitelnost knihy.

Samotný obsah vypovídá o autorově širokém rozhledu v oblastech psychologie, náboženství, sociologie a spirituality. Takřka na každé stránce se najde nějaký citát, který je následně autorem rozvit a když se nejedná o citát či odkaz na knihu, tak jsou to autorovy osobní zkušenosti. Je zde citován například Freud, Piaget, Erikson a mnoho dalších.

Celá kniha je prosycena náboženskými myšlenkami, ale dle mého názoru je přístupná pro všechny, tedy i pro nevěřící; úryvky z bible a jiných textů jsou vždy důkladně a jasně vysvětleny. Probírají se zde velice lidské otázky, které si někdy v životě položil – nebo teprve položí – snad každý. Kdo jsem? Žil jsem dobrý život? Má můj život smysl? Co mě dělá šťastným?

Tuto knížku napsal autor bestselleru „Když se zlé věci stávají dobrým lidem“. Je to židovský rabín, který pracuje jako učitel a přednáší. Knihu napsal, když mu bylo 50 let, čili vlastně po dosažení „středního věku“, i když dnes, kdy se lidé v rozvinutých zemích běžně dožívají 80 a více let, může být padesátka ještě za střední věk považována.

Ve své knize se nezabývá ničím menším než hledáním smyslu života a vychází z biblické knihy Kazatel. Nejvíce mě zaujala kapitola, kde se zamýšlí nad tím, jak Američané, tak Evropané byli formováni dvěma tradicemi – řeckou, která vyznávala kult hédonismu, tolerovala přejídání, promiskuitu apod., a židovsko-křesťanskou, která spíše potlačovala tělo a dávala důraz na sebezápor, střídmost a pokání. Autor tvrdí, že mnoho lidí se stále potácí mezi těmi to dvěma extrémy. Málokdo dokáže sníst s vděčností zákusek – buď se jím láduje, nebo ho jí s výčitkami, že by neměl, protože ztloustne.

Abychom byli šťastní, je třeba žít život, který bude SMYSLUPLNÝ. „Naše duše touží po smyslu, po pocitu, že jsme přišli na to, jak žít, aby náš život měl význam, aby svět byl aspoň o kousíček jiný, když jsme tu žili. Když usilujeme o štěstí, nestaneme se šťastnými. Šťastnými se staneme, když budeme žít život, který něco znamená. Nejšťastnější lidé jsou ti, které znáte, kteří se namáhají, aby byli laskaví, nápomocní, spolehliví, a štěstí se jim nenápadně vkrade do života, zatímco mají plné ruce práce s těmito věcmi.“

Sám Kazatel ve svém hledání a tápání po smyslu života dochází k tomuto závěru:

„Jdi, a jez svůj chléb s radostí a popíjej víno s dobrou myslí, neboť Bůh již dávno naše zalíbení ve svém díle. Tvé šaty, ať jsou v každé době bílé a tvá hlava nepostrádá vonný olej. Užívej si se ženou, kterou sis zamiloval, po všechny dny svého pomíjivého života. To ti je pod sluncem dáno po všechny dny tvé pomíjivosti, to je tvůj podíl v životě při tvém klopotném pachtění pod sluncem. Všechno, co máš vykonat, konej podle svých sil, neboť není díla ani myšlenky ani poznání ani moudrosti v říši mrtvých, kam odejdeš. Kaz, 7-10

Autor se také zabývá bolestí a tím, proč je v životě důležitá. „Abychom mohli být plně a autenticky lidští, musíme být připraveni shodit ze sebe zbroj, kterou obvykle nosíme, abychom zabránili tomu, že nás někdo zraní. Musíme být připraveni přijmout bolest, jinak se nikdy nenaučíme doufat a milovat.“

Recept na život pak autor shrnuje do těchto několika vět: „Záleží totiž na tom, jak jsme k sobě pravdiví, a zda jsme věrni sobě, své lidské podstatě, která vyžaduje věci jako laskavost a poctivost a jež uvadá, když ji zanedbáváme. Ono skutečně záleží na tom, zda se naučíme sdílet své životy s druhými a měnit tak svět, místo abychom si „křečkovali“ život jen pro sebe. Skutečně záleží na tom, zda se naučíme v radostech každodenností, v jídle, práci, lásce a přátelství poznávat setkání s božským, setkání, díky nimž poznáváme nejen to, že Bůh je skutečný, ale tako té, že i my jsme skuteční. A to jsou věci, na kterých záleží.“

Tuto knížku napsal autor bestselleru „Když se zlé věci stávají dobrým lidem“. Je to židovský rabín, který pracuje jako učitel a přednáší. Knihu napsal, když mu bylo 50 let, čili vlastně po dosažení středního věku, i když dnes, kdy se lidé v rozvinutých zemích běžně dožívají 80 a více let, může být padesátka ještě za střední věk považována.

Ve své knize se nezabývá ničím menším než hledáním smyslu života a vychází z biblické knihy Kazatel. Nejvíce mě zaujala kapitola, kde se zamýšlí nad tím, jak Američané, tak Evropané byli formováni dvěma tradicemi – řeckou, která vyznávala kult hédonismu, tolerovala přejídání, promiskuitu apod., a židovsko-křesťanskou, která spíše potlačovala tělo a dávala důraz na sebezápor, střídmost a pokání. Autor tvrdí, že mnoho lidí se stále potácí mezi těmi to dvěma extrémy. Málokdo dokáže sníst s vděčností zákusek – buď se jím láduje, nebo ho jí s výčitkami, že by neměl, protože ztloustne.

Abychom byli šťastní, je třeba žít život, který bude SMYSLUPLNÝ. „Naše duše touží po smyslu, po pocitu, že jsme přišli na to, jak žít, aby náš život měl význam, aby svět byl aspoň o kousíček jiný, když jsme tu žili. Když usilujeme o štěstí, nestaneme se šťastnými. Šťastnými se staneme, když budeme žít život, který něco znamená. Nejšťastnější lidé jsou ti, které znáte, kteří se namáhají, aby byli laskaví, nápomocní, spolehliví, a štěstí se jim nenápadně vkrade do života, zatímco mají plné ruce práce s těmito věcmi.“

Sám Kazatel ve svém hledání a tápání po smyslu života dochází k tomuto závěru:

„Jdi, a jez svůj chléb s radostí a popíjej víno s dobrou myslí, neboť Bůh již dávno naše zalíbení ve svém díle. Tvé šaty, ať jsou v každé době bílé a tvá hlava nepostrádá vonný olej. Užívej si se ženou, kterou sis zamiloval, po všechny dny svého pomíjivého života. To ti je pod sluncem dáno po všechny dny tvé pomíjivosti, to je tvůj podíl v životě při tvém klopotném pachtění pod sluncem. Všechno, co máš vykonat, konej podle svých sil, neboť není díla ani myšlenky ani poznání ani moudrosti v říši mrtvých, kam odejdeš. Kaz, 7-10

Autor se také zabývá bolestí a tím, proč je v životě důležitá. „Abychom mohli být plně a autenticky lidští, musíme být připraveni shodit ze sebe zbroj, kterou obvykle nosíme, abychom zabránili tomu, že nás někdo zraní. Musíme být připraveni přijmout bolest, jinak se nikdy nenaučíme doufat a milovat.“

Recept na život pak autor shrnuje do těchto několika vět: „Záleží totiž na tom, jak jsme k sobě pravdiví, a zda jsme věrni sobě, své lidské podstatě, která vyžaduje věci jako laskavost a poctivost a jež uvadá, když ji zanedbáváme. Ono skutečně záleží na tom, zda se naučíme sdílet své životy s druhými a měnit tak svět, místo abychom si „křečkovali“ život jen pro sebe. Skutečně záleží na tom, zda se naučíme v radostech každodenností, v jídle, práci, lásce a přátelství poznávat setkání s božským, setkání, díky nimž poznáváme nejen to, že Bůh je skutečný, ale tako té, že i my jsme skuteční. A to jsou věci, na kterých záleží.“