Thomas Moore zkoumá prázdno a ticho jako cestu k duchovnímu přesahu - autor recenze: Martin Strašákhttps://proboha.czNečekaný užitek z ničeho. I tak by šlo pohlížet na Výmluvnost ticha: Moudrost příběhů o prázdnotě (Portál, 2025) Thomase Moora. Už jen námětem je zvláštní a jakoby vymykající se běžnému životu ve 21. století. K čemu je prázdnota dobrá?
Útlá knížka o prázdnotě působí na pultech jako zjevení. V přehršli self-help literatury, ale i mnohých populárně-naučných titulů se knížka doslova o ničem zdá přinejmenším bizarní. Zvlášť nesmyslná a směšná vypadá tehdy, uvědomíme-li si nastavení současné společnosti: hlavním záměrem většiny činností je přece růst a zisk, ať už jde o peníze, kariéru nebo sociální kontakty. A tady nás někdo vybízí k přesnému opaku? Že smysl je v tom ubrat? Vyprázdnit se?
Bílá obálka a český titul Výmluvnost ticha působí opravdu výmluvně – ale paradoxně svou nepřesvědčivostí. Přitom hned druhý pohled nebo zamyšlení nás ubezpečí, že neustálé hromadění hmotných i nehmotných statků k většímu štěstí vést nemusí. Naopak takový návyk nás může svázat, sevřít a stísnit. Přiléhavě to zaznívá namátkou z kultovního Klubu rváčů: Tylere, prosím, zachraň mě. A telefon zazvonil. Osvoboď mě od švédského nábytku. Osvoboď mě od šikovných dekorativních předmětů. A telefon zazvonil a Tyler to vzal. „Když jeden neví, co chce,“ vykládal vrátný, „tak si nakonec pořídí fůru věcí, který nechce.“ Kéž nikdy nejsem úplný. Kéž nikdy nejsem spokojený.
Fér je zdůraznit, že Výmluvnost ticha tematizuje prázdnotu duchovní. Ta ovšem otázku neignoruje – duchovní prázdnota přirozeně směřuje k uvážlivosti nad tím, kolika majetky – hmotnými i nehmotnými – se chci ve svém životě obklopovat. Ač autor přiznává existenci negativní a destruující prázdnoty, knihou poukazuje na její světlou stránku: na podivuhodný prostor, který umožňuje žít svobodnější, intenzivnější a smysluplnější život. Prázdnota neznamená pouze nedostatek, ale také životní postoj, kdy jsem otevřený novému a neznámému, co mě může obohatit. „Když zaplníte svůj život, nemůže se stát nic neočekávatelného,“ píše Moore.
Málokdo přitom dokáže vzbudit důvěru v opravdovost promluv o prázdnotě víc než člověk, který s ní má hluboké osobní zkušenosti. Thomas Moore žil totiž třináct let v mnišském řádu a následně se věnoval psychoterapii. V českém kontextu není zcela neznámý – už v devadesátých letech v Portálu vyšla jeho Kniha o duši. Pro Výmluvnost ticha volí střídmou formu: kratičké příběhy z různých kultur i náboženství o tichu a prázdnotě doprovází krátkými, vypointovanými komentáři.
Prázdný prostor jako dispozice k Bohu
Napříč knihou se Moore opakovaně vrací ke křesťanství. Důraz na prázdnotu často spojujeme s východními náboženstvími (které Moore mimochodem zahrnuje a hluboce se jimi zabývá). Přesto také pro křesťanství je nakládání s tichem a prázdnotou nosné, a to zdaleka nejen pro mnišské komunity. Už v kořenech křesťanské teologie stojí představa Božího sebevyprázdnění (kenoze), které se snaží postihnout způsob, jakým se všemohoucí Bůh stal v Ježíši člověkem (byť takové interpretace nejsou v církvi neochvějné, kupříkladu evangelický teolog Petr Gallus to pojímá přesně naopak a hovoří o Boží plnosti – plerosis).
Moore upozorňuje na základní princip Božího působení v lidském životě. Žádné úsilí, sebevětší snaha nebo schopnosti či znalosti křesťanovi negarantují přístup do Boží blízkosti a přízně. Je to naopak – není to člověk, kdo se dostává k Bohu, ale Bůh, kdo se sklání a přichází – nejzřetelněji v osobě Ježíše Krista. Toho si nevšímají pouze teologové, ale také například nekřesťanský filozof Slavoj Žižek, který tuto zásadu označuje za „vrcholnou lekci křesťanství“.
Tou se odlišuje od všech dalších náboženských systémů. Tak se podrobněji ukazuje, jak ono „vyprázdnění“ zkoumá Moore: jde o schopnost naslouchání, očekávání. Ztišení je jednou z forem takové prázdnoty. Moore tím nepřímo zpochybňuje přinejmenším dva proudy křesťanství – evangelium prosperity, jehož zastánci věří v bohatství a zdraví jako neochvějné znaky Boží přízně, a církve přetěžující pojem individuality, zdůrazňující osobní spásu a seberozvoj.
V některých kapitolkách se Moore pohybuje až na hranici mystiky. Jednu uvádí podivuhodným citátem Dietricha Bonhoeffera: „Před Bohem a s ním žijeme bez Boha.“ Bonhoeffer tím hutně vystihuje pozici křesťana obklopeného nenáboženským prostředím, a přesto věřícího v to, že Bůh drží všechno pohromadě. Jan Němec ve své recenzi této knihy pro Respekt Bonhoefferův výrok označuje za mezním způsobem formulovaný princip prázdnoty v náboženském životě. Jde o formulaci jdoucí až k hranici myšlení, která se dotýká skrytosti Boží.
A jak to komentuje Moore? „Nemůžeme žít v uzavřeném vesmíru, ale nemůžeme žít ani v univerzu, kde je Bůh přítomen. Jediný způsob, jak dělat obojí, je žít v tomto paradoxu paradoxů, v této prázdné pravdě.“ Příliš přítomný Bůh by už možná nebyl Bohem, přemýšlí Moore. Kdyby byl „po ruce“ a mohli bychom ho ovládat náboženskými představami, byl by ještě Bohem? Moore tím zahrnuje do svého uvažování o prázdnotě nejen člověka, ale i samého Boha.
O prázdnotě nevyprázdněným jazykem
Tak čtenářsky náročné kapitolky jsou ve Výmluvnosti ticha ojedinělé. Moore přístupně komentuje krátké pohádky, bajky i vlastní autorské texty nebo buddhistické sútry a vycizelovaným jazykem předkládá bohatství prázdnoty, které pozdně moderní společnost vytěsnila ze svého pohledu. Upozorňuje na ztrátu významu náboženského jazyka, poněvadž „jazyk se může po staletích unavit“. Varuje před opakováním frází, ze kterých se ztratila živost a smysl. „Možná je nejvyšší čas na to, vyprázdnit všechny ty kostely, synagogy, mešity, potní chýše a také workshopy.“ I tak zní jedna z jeho dráždivých úvah.
Ač s jednotlivými Moorovými závěry nemusíme souhlasit, přiznat mu musíme propracovanost a svědomitost, s jakou texty knihy tvořil. Bezpochyby představují výsledek mnohaletého úsilí a rozjímání. Českému překladu svědčí vnitřní rytmus textu, místy se pohybující na hraně poezie. Ne náhodou stojí za překladem básník Pavel Kolmačka.
Prázdnotu Moore bez nadsázky označuje za hlavní bránu ke smyslu i východisko k moudrosti. Přiznat vlastní nedostatečnost i nevědomost je začátkem cesty, na níž může být prázdnota užitečná. Čtenáři radí udržovat si v sobě bohaté prázdné oázy, za shrnující imperativ lze označit zhuštěné:
„Buďte prázdní, aby se mohl dít život.“