Prázdnota, prázdno, nepřítomnost něčeho, to je fenomén, nad kterým se v běžném životě příliš často nepozastavujeme, a ještě mnohem méně často nad ním přemýšlíme jako o filozofickém či spirituálním problému. Thomas Moore, oceňovaný autor psychologické a duchovní literatury, ale právě to dělá: všímá si prázdnoty v nejrůznějších jejích podobách - ať už vyloženě materiální či čistě duchovní - a přemítá o jejím místě v našem životě a o tom, co nám prázdnota může dát.

Kniha Výmluvnost ticha je knihou tradičních příběhů a myšlenek o prázdnotě: ty čerpá z nejrůznějších duchovních tradic i jiných pramenů (budhismu, súfismu, taoismu, křesťanství, lidových vyprávění, moderní literatury i autorových vlastních zážitků) a přemítá o jejich souvislosti s naší každodenností. Moore nevidí prázdno jako nějaký nedostatek, něco, co je potřeba za každou cenu co nejrychleji zaplnit, ale naopak, jako příležitost: jako způsob, jak být otevřený a bdělý a brát život vážně, avšak lehce. Obzvlášť v dnešním světě není prázdno populární: jakýkoliv náznak prázdnoty chce dnešní doba něčím vyplnit, ať už nevědomost informací nebo nedostatek materiálními statky.

Z anglického originálu The Eloquence of Silence přeložil Pavel Kolmačka.

Ukázka:

Nic je přirozené

Jádrem krásného učení zenového mistra Šúnrjú Suzukiho je toto poučení o prázdnotě jako přirozenosti a nicotě. Jedná se o kvalitu života: pít, když máme žízeň, spát, když jsme unavení. V tomto duchu dělejte všechno, říká. Nezaplňte si mysl otravnými vnitřními rozpravami o tom, zda jste dobrý člověk nebo jak druhým lidem ukázat svou pokročilost. Říká dále, že i zenová praxe, která zvenku vypadá dobře, může být nepřirozená v důsledku vašich rušivých myšlenek a motivů. Dospět k přirozenosti dá práci.

Člověk, jehož hlava věčně něco vymýšlí, je nejspíš neurotik. Vidíte na něm, že jeho tělesná přítomnost a výraz tváře jsou moc komplikované. Děje se v něm příliš mnoho. Jeho úmysly mají až přespříliš vrstev. Člověku, který není přirozený, nemůžete doopravdy věřit, protože nevíte, co je skutečně zač a co se mu honí myslí.
Vaše myšlenky a konání mají vyrůstat z ničeho, z prázdného místa, které není zahlcené zbytečnými pletichami a motivy. Pijete vodu, protože máte žízeň, ne proto, že chcete všem ukázat, že jste díky svým zdravým zvykům výjimečná osobnost. To je neurotické, nikoli přirozené. Nemá to prázdnotu, jež umožňuje, aby jednání bylo nepředstírané.

Možná si myslíte, že nikdy nemůžete dosáhnout takového stupně přirozenosti, v němž byste se zcela vymanili z neurózy. Můžete se však k němu přibližovat a s každým krokem být svobodnější a radostnější. Lidé s vámi možná budou komunikovat s trochu menší mírou svých vlastních neurotických návyků. Vaše interakce nebude dokonalá, ale bude čistší. Proudění mezi vámi a druhým bude snazší.

Když vaše jednání a přítomnost vyrůstají z ničeho, když jste prázdní, víte, kdo jste a druzí to ví také. Mají svobodu komunikovat s vámi po svém, aniž by byli manipulováni k určitému druhu odezvy. Jen považte, jak by taková prázdnota pomohla manželství nebo jinému důvěrnému vztahu. Mohl by to být všelék na partnerský nesoulad a možná i na světové konflikty.

Představte si prázdné manželství v tom smyslu, jak zde slovo prázdný používáme: Bylo by bez paranoidních myšlenek ohledně toho, že nám druhý ubližuje nebo že se nám snaží znepříjemnit život. Vaše očekávání by byla shovívavější, méně náročná a pružnější.

Představte si prázdnotu v reklamě. Mohli byste věřit, že vám přesně řekne, co je na produktu dobré, a nebalamutí vás, abyste platili za něco, co nepotřebujete nebo co nefunguje. V moderním životě se prázdnoty a přirozenosti nebezpečnou měrou nedostává. Politici jí mají příliš málo a finanční manažeři často spřádají plány na to, jak vás připravit o těžce vydělané peníze, což je naprostý opak prázdnoty.

O prázdnotu v každodenním životě můžete usilovat i navzdory neurotickému poli všude kolem nás. S přítelem si můžete povídat se stejnou přirozeností, s jakou pijete vodu, když máte žízeň. Uvědomíte si, co se ve vás děje, a prostě to dáte najevo bez sebemenšího náznaku přetvářky či manipulace. Možná budete mít vidinu tiše hrajícího flétnisty nebo anděla s krásnou violou, kteří vám na cestě životem budou připomínat, že máte být tiší, uvnitř i navenek.

Žít přirozeně je trochu něco jiného než žít přírodně. Žít přírodně pro vás může znamenat jíst biopotraviny, trávit čas v přírodě, snažit se vyhýbat složitostem moderního života, odpojit se od sítí, snažit se neničit přírodu znečišťováním a nadměrnou kultivací. Když žijete přirozeně podle Suzukiho pojetí, nedovolíte, aby se vám do cesty stavěly vaše otravné sobecké motivy nebo vaše strachy a úzkosti. Zacházíte s nimi tak, že jste prostě přítomni v tom, co děláte, a čistíte mysl od manipulace a sebestředných myšlenek. Je to proveditelné.
Jeden z nejlepších způsobů osvojování si přirozenosti, jaký znám, je obyčejný hovor s lidmi. Když se vás někdo zeptá, „Jak se máš?“, nemyslíte na to, jak udělat dojem či získat sympatie nebo ovlivnit výsledek a ukázat se v dobrém světle. Necháte tyhle obvyklé ruchy odplynout a mluvíte prostě a přímo. Třeba se také vyhnete obvyklým nicneříkajícím klišé a řeknete: „Mám se dobře, jen jsem unavený z toho, že moc po nocích pracuju, a taky jsem smutný z toho, jak to vypadá se světem.“ Všimněte si prostých adjektiv „unavený“ a „smutný“, jež jasně vyjadřují váš pocit. Nic je zde nekomplikuje ani nerozmlžuje. Nesnažíte se přítelem manipulovat, aby vás viděl tak, jak byste chtěli. Prostě vyjadřujete to, co v danou chvíli jste.

Kde je zde prázdnota? V tom, že není přítomna manipulace a zbytečné složitosti. Váš přítel může důvěřovat tomu, co říkáte, protože ve vašich slovech něco chybí: záludnost a kontrola, jež bývají v našich interakcích tak běžné. Váš přítel může skutečně cítit vaši prázdnotu, a to je občerstvující a důvěryhodné.

Měl jsem jednoho přítele, Jamese Hillmana, který se podle mého názoru uměl – přinejmenším se mnou – vyjadřovat přirozeně. Jednou jsem mu položil obvyklou prostou otázku: „Jak se dnes máš, Jime?“ „Jsem pekelně naštvaný,“ pravil. „Proč lidi nepečují o zvířata a zacházejí s nimi jako s bestiemi?“ To je naprosto jasná řeč. Často na otázku odpovídal: „Jsem sklíčený. Vydat knihu, moji nebo někoho jiného, dá tolik práce.“

Byl spisovatel i vydavatel. Nikdy jsem ho neslyšel říct: „Mám se dobře. Co ty?“

To je ale jenom začátek. Odteď necháváte svůj dech proudit přímo a lehce. Nezadržujete ho a nic nekomplikujete. Vaše věty nezní, jako by měly mnoho rovin, nýbrž jen jednu. Říkáte, co cítíte a co si myslíte. Zbytek je prázdný.