„Hrdinu bychom mohli definovat jako postavu v nás, která cítí nutkání za každou cenu něco udělat. Taoistický mudrc je úplne jiný. Je to terapeut, jenž dosáhne mnohého tím, že nedělá nic. To znamená, že nejedná s hrdinskou intencí a očekávaním. Terapie vás může „pouze“ přivést k novému pohledu na sebe samé a na svou situaci. Nezměníte se, ale můžete pořád jěšte něco dělat nebo nedělat. Když jste čerstvě s větší jasností uvideli, kým jste, možná teď tím člověkem můžete být – je to věc bytí, ne konání“ (Moore, 2022, 104).

Knižka terapie duše od autora Thomasa Moora predstavuje sondu do autorovho uvažovania nad terapiou ako schopnosťou nás všetkých prinášať úľavu do života toho druhého. Autor veľmi pekne popisuje proces terapie ako vedomého rozhovoru s cieľom sprevádzať druhého a byť tu pre neho. Neobmedzuje sa na konkrétne kroky a postupy, naopak túto schopnosť vykresľuje vo veľmi jemných odtieňoch a ilustruje ju na mnoho zaujímavých príkladoch z praxe. Knižka je veľmi čítavá ako pre študenta psychológie, tak pre laika. Psychológom odborníkom by sa mohla zdať málo konkrétna a idúca „po povrchu“, avšak z môjho pohľadu študentky psychológie je písaná dostatočne odborne, zároveň ale veľmi príjemne na pokojné čítanie. Knižka je členená na časti, ktoré sa miestami môžu zdať usporiadané trochu chaoticky, ale ak sa čitateľ nad tento fakt povznesie, obsahy jednotlivých kapitol sú zväčša dobre zrozumiteľné. Číta sa naozaj rýchlo a príjemne, a niektoré pasáže, podľa môjho názoru tie s presahom, ktorý hovorí priamo k čitateľovi, môžu byť pre samotného čitateľa priamo terapeutické. Rovnako prínosná môže byť knižka pre rodičov, alebo kohokoľvek kto sa raz rodičom chce stať. Nájdeme v nej totiž veľa odkazov na detstvo a veľa užitočných rád ako podľa autora vytvoriť pre dieťa čo najlepšie podmienky pre rast. Ďalej sa autor venuje bezpečnému miestu, ktoré je potrebné vytvoriť pre nadviazanie terapeutického vzťahu. Bezpečné miesto myslené metaforicky ale aj doslovne. Veľmi pekne v knižke ilustruje, ako by konkrétne malo také miesto vyzerať. Zaujímavou a podstatnou časťou knižky je aj práca so snami. Podľa môjho názoru ju autor uchopuje veľmi dobre – nie príliš konkrétne, aby to pre čitateľa nebolo definitívne a zavádzajúce, ale dostatočne jasne na to, aby čitateľ pochopil autorov zámer prácu so snami vyzdvihnúť ako podstatnú súčasť terapie. V knižke nájde človek slová útechy a podpory, pokoja a nádeje. Knižku preto odporúčam komukoľvek, kto sa psychológii venuje, rovnako tomu, kto má záujem a chuť pomáhať druhým nech je to v akejkoľvek oblasti, a silno ju odporúčam aj pre svoj vlastný rast a úžitok.

Autor Thomas Moore je nejen psychoterapeutem, ale také bývalým mnichem. V jeho přístupu se tím pádem zrcadlí zájem o spirituální a archetypání zákoutí psyché, jimž věnuje pozornost také v této knize. Ve svém vyprávění a úvahách vychází ze své dlouholeté praxe a pracuje rovněž s myšlenkami výrazných osobností, jako je C. G. Jung, J. Hillman či J. Campbell.

Kromě úvah nad psychologickými tématy má text především sloužit všem, kteří hledají cesty k vnímavějšímu naslouchání a hlubšímu pochopení životních příběhů druhých lidí. Jelikož je kniha určena široké veřejnosti, její obsah je velmi dobře srozumitelný, a to i čtenářům, jež se v těchto vodách prozatím neorientují. Osobně bych ji doporučila těm, které zajímá hlubinný přístup v terapii a zároveň by chtěli zvolit spíše příjemnou, oddechovou četbu.

„Thomas Moore je psychoterapeut a spisovatel žijící v USA. Pobýval dvanáct let jako mnich v řeholní komunitě, poté se stal psychoterapeutem. Napsal řadu knih, které jsou pozoruhodné průnikem témat psychologie, archetypů, mytologie a umění.“ No nenalákal by vás tento medailonek? Mě ano.

Kniha Terapie duše od Thomase Moora má v zahraničí poměrně veliký ohlas, není proto divu, že jsem po této prahla a těšila se, až se do ní v poklidu začtu. Propojení mytologie a myšlenek jungovské archetypální psychologií mě velmi lákalo.

O to větší bylo mé zklamání, když jsem pročítala první stránky. Snažila jsem se přesvědčit sebe samu, že si některé věty jen špatně vykládám a že jen nepřesně čtu autorův záměr. I přes prvotní „šok“ jsem se tedy snažila dát knize druhou šanci… Bohužel o pár desítek stran dále jsem si již byla jistá, že moje antipatie k autorovu způsobu, jakým hovoří směrem ke čtenáři, je až příliš vysoká, a neměnná. To nakonec způsobilo, že jsem knihu nedokázala dočíst celou.

„Psychologové jsou vycvičeni, aby mysleli v typech a kategoriích. Skoro každý má svůj výtisk DSM“… “ Většina profesionálních terapeutů dokáže každému svému klientovi přidělit konkrétní číslo, a když chtějí, mohou chodit na přednášky o tom, jak přesně rozlišit jednu poruchu od jiné, jedno číslo od jiných. Když s někým vedu terapeutický rozhovor, naslouchám způsobem, který upozorní na skryté emoce a dekóduje jazyk, jenž říká víc, než mělo být řečeno. Slyším několik úrovní současně a věnuji větší pozornost podtónům a náznakům než přímému sdělení.“ … „Něco podobného se stalo, když jsem začal být šikovnější v terapeutickém naslouchání. Najednou jsem slyšel víc a jasnost slyšení se stala základem pro to, aby se ze mě stal dobrý terapeut.“ (str. 92-93)

Dikce s jakou jsem uvedené věty četla ve mně budil rozčilení. Chvílemi jsem si tak nebyla jistá, jestli čtu knihu „Terapie duše“ nebo knihu „Óda na Thomase Moora“. A myšlenky, které mě v knize silně oslovovaly a cítila jsem jejich pozitivní dopad, najednou oslabovaly. Pasáže s velmi kvalitními poznámkami tak střídaly pasáže, ve kterých se čtenář dozvídal o jedinečném stylu autora, o jeho velikých schopnostech i umu poslouchat lidské příběhy a na jejich pozadí rozpoznávat mytické příběhy. Chvílemi jsem si nebyla jistá, jestli nečtu jakousi obsáhlou brožurku k autorovu kurzu, který ze mě udělá zaručeně skvělého terapeuta, i když ne tak skvělého, jakým je autor sám (překonat tak silné kvality jeho osobnosti se zdá být pro obyčejného smrtelníka nemožným úkolem).

A ačkoliv autor zmiňuje i vlastní případy a předkládá úlomky kazuistik na kterých ilustruje svou práci, většinou to ve mně nebudilo dojem výjimečně kvalitně odvedené terapeutické práce. Přečetla jsem několik knih podobného typu a ve většině z nich si autor mou pozornost a pocit skvěle odvedené práce získal tak nějak přirozeněji z prostého plynutí textu a příběhu než z konstatování a výčtu vlastních kvalit. Jako čtenářka bych tak spíše ocenila, kdyby mi autor předložil nějaké důkazy o své schopnosti dobrého terapeuta než prostým tvrzením, že „prostě jsem dobrej a hotovo“.

Rozhodně bych nerada zpochybňovala fakt, že se často potkáváme v naší profesi s jedinci, o jejichž kvalifikaci lze silně pochybovat a u kterých si nejednou řeknete „že by možná sami potřebovali spíše odbornou péči než cokoliv jiného“. Mnohokrát jsem však v této knize narážela na pocit, že toto téma sem tak nějak vlastně nepatří… Čekala jsem, že mi kniha přinese nové vhledy uznávaného terapeuta k tématu: co je to terapie duše, nepředpokládala jsem hodnocení kvality či nekvality práce autorových kolegů. Pro mě osobně je to veliké zklamání. Přesto jsem přesvědčená, že čtenář, kterého tento styl dikce u autora neuráží, v knize nalezne mnoho zajímavých myšlenek i inspirací, pro svou praxi.