Z nebe nám spadl Jan Klassen, hurá! - autor recenze: Petra Schwarzová Žallmannováhttps://itvar.cz/z-nebe-nam-spadl-jan-klassen-huraPředčítáme-li knihu, usnadňuje náš zvýšený hlas pochopení a intenzitu zábavy. Hrajeme si s textem a zjišťujeme, jak si autor hraje s námi. A jsme za tu hru rádi. Chceme ji hrát znovu a znovu.
Tleskám nakladatelství Portál, že sebralo odvahu jako první vydat v češtině knihu Jona Klassena (1981), kanadského animátora a výtvarníka, oceňovaného tvůrce knih určených primárně dětem. Jde o jednu z jeho novějších obrázkových knih Kámen z nebe. Jon Klassen je však známý především díky knize o ztraceném klobouku I Want My Hat Back (Candlewick Press, 2011), za niž získal prestižní Caldecottovu medaili, a sérii o geometrických tvarech, která je ukázkou jeho harmonické spolupráce s Macem Barnettem.
V naší knižní kultuře, která ještě stále většinou měří hodnotu dětských knih množstvím textu, silou morálního ponaučení a trvá na explicitní srozumitelnosti, není jednoduché prosadit emocionálně nabitý, nápaditý humor založený na souhře vizuální pozornosti a vlastní interpretace sporadického textu. Teprve se učíme zažívat v autorských obrázkových knihách napětí a vzrušení, které tak dobře známe ze sledování filmů. Klassen je výborným příkladem autora, který by mohl mezi hromadami barevných obálek zapadnout. Jeho výtvarný styl je sice snadno rozpoznatelný, ale zprvu decentně nenápadný. Dáme-li mu šanci, objevíme obdivuhodně zábavný, i když do jisté míry nečekaně bizarní a mnohdy až poťouchlý, promyšlený minimalismus lehce podbarvený černým humorem.
Dětská obrázková kniha. Zdálo by se, že jsem si pro poslední předprázdninovou recenzi vybrala něco odlehčeného. Cha! Ani náhodou, tohle je kousek inspirovaný úvahou Alfreda Hichcocka o šoku a napětí v umění a taky možná trochu filmovým zpracováním Války světů H. G. Wellse. Sice tu najdeme hlavní hrdiny v podobě roztomilých antropomorfizovaných zvířátek, kteří jsou téměř statičtí, ale zároveň nám autor předkládá hromadu poměrně vážných témat k diskusi. Kromě vztahů, v nichž přátelství střídá žárlivost, zklamání úlevu a romantika zradu, se tu také podíváme do snů a v dystopické budoucnosti do očí útočným mimozemšťanům… tedy přesněji řečeno do oka.
Diskuse se neustále točí kolem „oblíbeného místa“, které zdánlivě není ničím výjimečné, ale postavy jsou k němu vázány či z něj vypuzovány vlastními niternými pohnutkami. Jazyk je úsečný, věty často holé, souvětí je v celé knize jen hrstka.
‚Dobrý den. Co děláš?‘ ‚Stojím na svém oblíbeném místě. Pojď. Postav se na ně se mnou.‘ ‚Tak dobře.‘ ‚Co si o mém místě myslíš?‘ ‚Vlastně z něj mám špatný pocit.‘ ‚Špatný pocit?‘ ‚Ano. Támhle je jiné místo. Vidíš ho?‘ ‚Ano. Vidím ho.‘ ‚Půjdu si na něj stoupnout, abych zjistil, jestli je lepší než tohle místo.‘ ‚JAKÉ TO MÍSTO JE?‘ ‚NESLYŠÍM TĚ. JSI MOC DALEKO. PŮJDU ZPÁTKY.‘
s. 11–17
Nejprve se tou legrační, suchou anekdotou bavíme, ale postupně si začneme uvědomovat své rostoucí rozechvění a očekávání. Kdy, kam a případně na koho ten letící šutr spadne?
K téměř monochromatickému stylu tohoto kouzelníka vtipu je potřeba si sednout, nikoli jen vestoje netrpělivě zalistovat zleva doprava, přečíst si pár vět tady a tam a pak knihu zase trochu zmateně zaklapnout. Pokud v sobě vědomě potlačíme touhu pochopit rychle, „o čem to je“, pokud odoláme těkání a vezmeme to pěkně od začátku, budeme odměněni. Klassen dokáže pobavit dospělé i děti, každého, kdo se vpije očima do jeho tlumených barev, kdo se zaposlouchá do „banálních“ rozhovorů, kdo pohlédne do očí jeho tvorům.
V Kameni z nebe jsou to právě oči želváka, pásovce a hada, které tu vyjadřují více emocí a nálad, než se zdá být na první pohled vůbec možné. Klassen nás nutí dávat dobrý pozor, sledovat, kde se který tvor nachází, kam se v danou chvíli dívá, co se ve zdánlivě neměnné scenérii pohnulo či jemně změnilo barvu. Autor skvěle pracuje s nezaplněným prostorem na stránce. Obloha, která je na první pohled prázdná, je ve skutečnosti přímo nacpaná očekáváním dramatického zvratu, tušením, že obyčejně plynoucí den a triviální rozhovory budou v příštím okamžiku rozmetány na kusy shůry letícím kamenem. Kamenem, o němž ví jen čtenář.
Čtenářský zážitek se mění z nechápavě netrpělivého v intenzivně žhavý, lačnící po každé další stránce. Vzrůstající napětí, nervozita, poposedávání, překotný sled myšlenek – a pokud knihu předčítáme, i výkřiků z publika: Přece už to musí každou chvíli dopadnout, ať utečou! Proč tam jen tak stojí a melou o nesmyslech, proč neutečou!?
A pak spadne. Ufffff! To bylo o fous. Přichází ulehčený smích, uvolnění. Ale jen na chvíli. Co to sem leze?! Co to je za potvoru? O tom děsivém oku se snad někomu zdá? Nebo se želvák s pásovcem opravdu dostali do budoucnosti… musí to být v budoucnosti, když je kolem tolik stromů, co tam prve nerostly… ale co ty jejich zavřené oči? Třeba je to opravdu jen sen… ale komu se zdá?
Převod Klassenových knih do cizího jazyka vyžaduje kromě pozorného překladatele také citlivého grafika respektujícího všemožná specifika originálu. V případě Kamene z nebe je to mimo jiné i jemné barevné odstínění šedo-černého textu, které nenuceně předává slovo a mezi postavami. Uvozovky a dvojtečky by celkový efekt příliš zatížily a vizuálně rozcuchaly. Důležitou složkou komiky v příběhu o vztahové dynamice mezi třemi hrdiny je fyzická vzdálenost, na niž jsou schopni jeden druhého slyšet. Kdo je příliš daleko, křičí – velká písmena tohle spolehlivě sdělí i začínajícím čtenářům. Předčítáme-li knihu, usnadňuje náš zvýšený hlas pochopení a intenzitu zábavy. Hrajeme si s textem a zjišťujeme, jak si autor hraje s námi. A jsme za tu hru rádi. Chceme ji hrát znovu a znovu.