Kámen z nebe je krásná, i když pro někoho možná zvláštní kniha pro děti. Je určena dětem spíše předškolního věku, ale pobaví se u ní i školáci. Čím je tak specifická? A jaký u nás měla úspěch?

O čem je kniha Kámen z nebe

Jedná se o unikátní publikaci ukrývající rovnou pět příběhů. Hlavními hrdiny jsou had, želva a pásovec. V každém příběhu něco řeší. Něco jednoduchého a zdánlivě nedůležitého, co však pro ně samotné důležité je. Jednou třeba čí místo je nejlepší, poté zase problém želvy, jež se otočila na záda a neuměla se otočit zpět. Pomoci však nechtěla. A pak se objevil kámen. Obrovský kámen, jež spadl rovnou z nebe. A také podivné mimozemské bytosti, které měly podobu oka s pavoučíma tenkýma nohama. Ty nemohly pochopit, co je to na zemi za tvory. A pak se objevil další kámen. Zrovna, když se zvířátka dohadovala o místo ve stínu toho prvního…

Jak se nám kniha Kámen z nebe líbila

Když jsem knihu Kámen z nebe poprvé četla sama, snažila jsem se v příbězích najít nějaký smysl. Jenže ten jsem hledala zbytečně. Žádný v nich není. Možná když se hodně zamyslíte, nějaký najdete. Mně se to nepodařilo. Na druhou stranu, mé děti žádný smysl nehledaly a byly spokojené. Syn se i u některých scén zasmál a dcera pronesla, že je to kouzelná a roztomilá kniha.

Fakt je, že tato kniha pobaví hlavně malé čtenáře. Někteří budou vnímat i text, jiní ocení hlavně obrázky. Všechny děti bez ohledu na věc zaujmou hlavně vesmírné bytosti – oči s pavoučíma nohama. Jelikož má tato kniha především celostránkové ilustrace doplněné krátkým textem, není náročná na čtení ani na pozornost malých čtenářů. Snadno s ní proto zaujmete i ty nejmenší. Myslím, že pro děti předškolního věku bude nejideálnější. Ty větší, které se teprve učí číst, zase ocení, že mají knihu za chvilku přečetnou (viz můj syn).

Proč dětem pořídit knihu Kámen z nebe

• Jednoduché příběhy, které většinu dětí pobaví
• Oceňovaný zahraniční autor a ilustrátor dětských knih
• Obrázky jsou jednoduché a každé dítě v nich může najít jiný příběh
• Krásně uklidňující barvy a celostránkové ilustrace
• Ideální pro děti předškolního věku

Kniha kámen z nebe je skutečně originální a zcela jiná než vše, co jsem dosud dodržela v rukách. I když já sama k ní mám jisté výhrady – příliš mě nezaujala, moje děti jsou z ní nadšené. A to je to nejdůležitější. Kniha je určená dětem, nikoli dospělým.

Možná vás to překvapí, ale i dětské knihy nemusí být přímočaré, ani křičet barvami na všechny světové strany. Jon Klassen na to šel tlumeně a minimalisticky. Vytvořil publikaci, která je hloubavá a tak nějak “jiná”. Pojďme se jí společně podívat na zoubek.

V příběhu si vystačíme se čtyřmi hlavními hrdiny: želva, pásovec, had a samozřejmě kámen. Technicky spíš meteorit, ale kdo by lpěl na detailech. Pět krátkých kapitolek obsahuje dialogy, které jsou barevně odlišené, podle toho, která postava „mluví“. To rozlišení mohlo být možná o něco výraznější, neb pokud hůře vidíte či je šero, není to tolik patrné.

Kámen z nebe nemá na první pohled patrnou zápletku, poselství či ponaučení. My už jsme s cácorkou knihu prošly třikrát a já se stále nemůžu rozhodnout, zda je to styl, který mě baví, irituje nebo mu naprosto nerozumím. Něco mi uniká. Ale dítě si jede na své vlně. Má jasno – vystupuje tady bručoun, který má své oblíbené místo a neměl by na něm tolik lpět, protože ho to může stát nejen zážitky, ale i přátele. Nesmí se tolik bát. Stejně tak není důvod přehnaně dumat nad budoucností (jako další zvířecí hrdina), protože nám kdykoli může spadnout šutr na hlavu a je po přemýšlení. A budeme-li občas moc váhat, můžeme propásnout krásný okamžik. Holt to chce od každého trochu – být opatrný, ale i trochu spontánní… to je jen taková malá vsuvka poznatků, které z té mé osmileté cácorky během listování a čtení mimoděk padají.

Často je to tedy tak, že se učím vnímat svět jejíma očima. A Jon Klassen nám k tomu dal ideální prostředek. Co já na první pohled nevnímám, nevidím a zůstává mi skryto, dítko vnímá a má jasno. A tak vedeme dialog nejen s postavami na papíře, ale i mezi sebou. I to se počítá, i to ke čtení patří. Kámen z nebe je netradiční. Pro někoho možná neurčitý, podivuhodný, pro jiného hloubavý, niterný – zkrátka ideální materiál na diskusi.

4,5

Předčítáme-li knihu, usnadňuje náš zvýšený hlas pochopení a intenzitu zábavy. Hrajeme si s textem a zjišťujeme, jak si autor hraje s námi. A jsme za tu hru rádi. Chceme ji hrát znovu a znovu.

Tleskám nakladatelství Portál, že sebralo odvahu jako první vydat v češtině knihu Jona Klassena (1981), kanadského animátora a výtvarníka, oceňovaného tvůrce knih určených primárně dětem. Jde o jednu z jeho novějších obrázkových knih Kámen z nebe. Jon Klassen je však známý především díky knize o ztraceném klobouku I Want My Hat Back (Candlewick Press, 2011), za niž získal prestižní Caldecottovu medaili, a sérii o geometrických tvarech, která je ukázkou jeho harmonické spolupráce s Macem Barnettem.

V naší knižní kultuře, která ještě stále většinou měří hodnotu dětských knih množstvím textu, silou morálního ponaučení a trvá na explicitní srozumitelnosti, není jednoduché prosadit emocionálně nabitý, nápaditý humor založený na souhře vizuální pozornosti a vlastní interpretace sporadického textu. Teprve se učíme zažívat v autorských obrázkových knihách napětí a vzrušení, které tak dobře známe ze sledování filmů. Klassen je výborným příkladem autora, který by mohl mezi hromadami barevných obálek zapadnout. Jeho výtvarný styl je sice snadno rozpoznatelný, ale zprvu decentně nenápadný. Dáme-li mu šanci, objevíme obdivuhodně zábavný, i když do jisté míry nečekaně bizarní a mnohdy až poťouchlý, promyšlený minimalismus lehce podbarvený černým humorem.

Dětská obrázková kniha. Zdálo by se, že jsem si pro poslední předprázdninovou recenzi vybrala něco odlehčeného. Cha! Ani náhodou, tohle je kousek inspirovaný úvahou Alfreda Hichcocka o šoku a napětí v umění a taky možná trochu filmovým zpracováním Války světů H. G. Wellse. Sice tu najdeme hlavní hrdiny v podobě roztomilých antropomorfizovaných zvířátek, kteří jsou téměř statičtí, ale zároveň nám autor předkládá hromadu poměrně vážných témat k diskusi. Kromě vztahů, v nichž přátelství střídá žárlivost, zklamání úlevu a romantika zradu, se tu také podíváme do snů a v dystopické budoucnosti do očí útočným mimozemšťanům… tedy přesněji řečeno do oka.

Diskuse se neustále točí kolem „oblíbeného místa“, které zdánlivě není ničím výjimečné, ale postavy jsou k němu vázány či z něj vypuzovány vlastními niternými pohnutkami. Jazyk je úsečný, věty často holé, souvětí je v celé knize jen hrstka.

‚Dobrý den. Co děláš?‘ ‚Stojím na svém oblíbeném místě. Pojď. Postav se na ně se mnou.‘ ‚Tak dobře.‘ ‚Co si o mém místě myslíš?‘ ‚Vlastně z něj mám špatný pocit.‘ ‚Špatný pocit?‘ ‚Ano. Támhle je jiné místo. Vidíš ho?‘ ‚Ano. Vidím ho.‘ ‚Půjdu si na něj stoupnout, abych zjistil, jestli je lepší než tohle místo.‘ ‚JAKÉ TO MÍSTO JE?‘ ‚NESLYŠÍM TĚ. JSI MOC DALEKO. PŮJDU ZPÁTKY.‘

s. 11–17

Nejprve se tou legrační, suchou anekdotou bavíme, ale postupně si začneme uvědomovat své rostoucí rozechvění a očekávání. Kdy, kam a případně na koho ten letící šutr spadne?

K téměř monochromatickému stylu tohoto kouzelníka vtipu je potřeba si sednout, nikoli jen vestoje netrpělivě zalistovat zleva doprava, přečíst si pár vět tady a tam a pak knihu zase trochu zmateně zaklapnout. Pokud v sobě vědomě potlačíme touhu pochopit rychle, „o čem to je“, pokud odoláme těkání a vezmeme to pěkně od začátku, budeme odměněni. Klassen dokáže pobavit dospělé i děti, každého, kdo se vpije očima do jeho tlumených barev, kdo se zaposlouchá do „banálních“ rozhovorů, kdo pohlédne do očí jeho tvorům.

V Kameni z nebe jsou to právě oči želváka, pásovce a hada, které tu vyjadřují více emocí a nálad, než se zdá být na první pohled vůbec možné. Klassen nás nutí dávat dobrý pozor, sledovat, kde se který tvor nachází, kam se v danou chvíli dívá, co se ve zdánlivě neměnné scenérii pohnulo či jemně změnilo barvu. Autor skvěle pracuje s nezaplněným prostorem na stránce. Obloha, která je na první pohled prázdná, je ve skutečnosti přímo nacpaná očekáváním dramatického zvratu, tušením, že obyčejně plynoucí den a triviální rozhovory budou v příštím okamžiku rozmetány na kusy shůry letícím kamenem. Kamenem, o němž ví jen čtenář.

Čtenářský zážitek se mění z nechápavě netrpělivého v intenzivně žhavý, lačnící po každé další stránce. Vzrůstající napětí, nervozita, poposedávání, překotný sled myšlenek – a pokud knihu předčítáme, i výkřiků z publika: Přece už to musí každou chvíli dopadnout, ať utečou! Proč tam jen tak stojí a melou o nesmyslech, proč neutečou!?

A pak spadne. Ufffff! To bylo o fous. Přichází ulehčený smích, uvolnění. Ale jen na chvíli. Co to sem leze?! Co to je za potvoru? O tom děsivém oku se snad někomu zdá? Nebo se želvák s pásovcem opravdu dostali do budoucnosti… musí to být v budoucnosti, když je kolem tolik stromů, co tam prve nerostly… ale co ty jejich zavřené oči? Třeba je to opravdu jen sen… ale komu se zdá?

Převod Klassenových knih do cizího jazyka vyžaduje kromě pozorného překladatele také citlivého grafika respektujícího všemožná specifika originálu. V případě Kamene z nebe je to mimo jiné i jemné barevné odstínění šedo-černého textu, které nenuceně předává slovo a mezi postavami. Uvozovky a dvojtečky by celkový efekt příliš zatížily a vizuálně rozcuchaly. Důležitou složkou komiky v příběhu o vztahové dynamice mezi třemi hrdiny je fyzická vzdálenost, na niž jsou schopni jeden druhého slyšet. Kdo je příliš daleko, křičí – velká písmena tohle spolehlivě sdělí i začínajícím čtenářům. Předčítáme-li knihu, usnadňuje náš zvýšený hlas pochopení a intenzitu zábavy. Hrajeme si s textem a zjišťujeme, jak si autor hraje s námi. A jsme za tu hru rádi. Chceme ji hrát znovu a znovu.