Předčítáme-li knihu, usnadňuje náš zvýšený hlas pochopení a intenzitu zábavy. Hrajeme si s textem a zjišťujeme, jak si autor hraje s námi. A jsme za tu hru rádi. Chceme ji hrát znovu a znovu.

Tleskám nakladatelství Portál, že sebralo odvahu jako první vydat v češtině knihu Jona Klassena (1981), kanadského animátora a výtvarníka, oceňovaného tvůrce knih určených primárně dětem. Jde o jednu z jeho novějších obrázkových knih Kámen z nebe. Jon Klassen je však známý především díky knize o ztraceném klobouku I Want My Hat Back (Candlewick Press, 2011), za niž získal prestižní Caldecottovu medaili, a sérii o geometrických tvarech, která je ukázkou jeho harmonické spolupráce s Macem Barnettem.

V naší knižní kultuře, která ještě stále většinou měří hodnotu dětských knih množstvím textu, silou morálního ponaučení a trvá na explicitní srozumitelnosti, není jednoduché prosadit emocionálně nabitý, nápaditý humor založený na souhře vizuální pozornosti a vlastní interpretace sporadického textu. Teprve se učíme zažívat v autorských obrázkových knihách napětí a vzrušení, které tak dobře známe ze sledování filmů. Klassen je výborným příkladem autora, který by mohl mezi hromadami barevných obálek zapadnout. Jeho výtvarný styl je sice snadno rozpoznatelný, ale zprvu decentně nenápadný. Dáme-li mu šanci, objevíme obdivuhodně zábavný, i když do jisté míry nečekaně bizarní a mnohdy až poťouchlý, promyšlený minimalismus lehce podbarvený černým humorem.

Dětská obrázková kniha. Zdálo by se, že jsem si pro poslední předprázdninovou recenzi vybrala něco odlehčeného. Cha! Ani náhodou, tohle je kousek inspirovaný úvahou Alfreda Hichcocka o šoku a napětí v umění a taky možná trochu filmovým zpracováním Války světů H. G. Wellse. Sice tu najdeme hlavní hrdiny v podobě roztomilých antropomorfizovaných zvířátek, kteří jsou téměř statičtí, ale zároveň nám autor předkládá hromadu poměrně vážných témat k diskusi. Kromě vztahů, v nichž přátelství střídá žárlivost, zklamání úlevu a romantika zradu, se tu také podíváme do snů a v dystopické budoucnosti do očí útočným mimozemšťanům… tedy přesněji řečeno do oka.

Diskuse se neustále točí kolem „oblíbeného místa“, které zdánlivě není ničím výjimečné, ale postavy jsou k němu vázány či z něj vypuzovány vlastními niternými pohnutkami. Jazyk je úsečný, věty často holé, souvětí je v celé knize jen hrstka.

‚Dobrý den. Co děláš?‘ ‚Stojím na svém oblíbeném místě. Pojď. Postav se na ně se mnou.‘ ‚Tak dobře.‘ ‚Co si o mém místě myslíš?‘ ‚Vlastně z něj mám špatný pocit.‘ ‚Špatný pocit?‘ ‚Ano. Támhle je jiné místo. Vidíš ho?‘ ‚Ano. Vidím ho.‘ ‚Půjdu si na něj stoupnout, abych zjistil, jestli je lepší než tohle místo.‘ ‚JAKÉ TO MÍSTO JE?‘ ‚NESLYŠÍM TĚ. JSI MOC DALEKO. PŮJDU ZPÁTKY.‘

s. 11–17

Nejprve se tou legrační, suchou anekdotou bavíme, ale postupně si začneme uvědomovat své rostoucí rozechvění a očekávání. Kdy, kam a případně na koho ten letící šutr spadne?

K téměř monochromatickému stylu tohoto kouzelníka vtipu je potřeba si sednout, nikoli jen vestoje netrpělivě zalistovat zleva doprava, přečíst si pár vět tady a tam a pak knihu zase trochu zmateně zaklapnout. Pokud v sobě vědomě potlačíme touhu pochopit rychle, „o čem to je“, pokud odoláme těkání a vezmeme to pěkně od začátku, budeme odměněni. Klassen dokáže pobavit dospělé i děti, každého, kdo se vpije očima do jeho tlumených barev, kdo se zaposlouchá do „banálních“ rozhovorů, kdo pohlédne do očí jeho tvorům.

V Kameni z nebe jsou to právě oči želváka, pásovce a hada, které tu vyjadřují více emocí a nálad, než se zdá být na první pohled vůbec možné. Klassen nás nutí dávat dobrý pozor, sledovat, kde se který tvor nachází, kam se v danou chvíli dívá, co se ve zdánlivě neměnné scenérii pohnulo či jemně změnilo barvu. Autor skvěle pracuje s nezaplněným prostorem na stránce. Obloha, která je na první pohled prázdná, je ve skutečnosti přímo nacpaná očekáváním dramatického zvratu, tušením, že obyčejně plynoucí den a triviální rozhovory budou v příštím okamžiku rozmetány na kusy shůry letícím kamenem. Kamenem, o němž ví jen čtenář.

Čtenářský zážitek se mění z nechápavě netrpělivého v intenzivně žhavý, lačnící po každé další stránce. Vzrůstající napětí, nervozita, poposedávání, překotný sled myšlenek – a pokud knihu předčítáme, i výkřiků z publika: Přece už to musí každou chvíli dopadnout, ať utečou! Proč tam jen tak stojí a melou o nesmyslech, proč neutečou!?

A pak spadne. Ufffff! To bylo o fous. Přichází ulehčený smích, uvolnění. Ale jen na chvíli. Co to sem leze?! Co to je za potvoru? O tom děsivém oku se snad někomu zdá? Nebo se želvák s pásovcem opravdu dostali do budoucnosti… musí to být v budoucnosti, když je kolem tolik stromů, co tam prve nerostly… ale co ty jejich zavřené oči? Třeba je to opravdu jen sen… ale komu se zdá?

Převod Klassenových knih do cizího jazyka vyžaduje kromě pozorného překladatele také citlivého grafika respektujícího všemožná specifika originálu. V případě Kamene z nebe je to mimo jiné i jemné barevné odstínění šedo-černého textu, které nenuceně předává slovo a mezi postavami. Uvozovky a dvojtečky by celkový efekt příliš zatížily a vizuálně rozcuchaly. Důležitou složkou komiky v příběhu o vztahové dynamice mezi třemi hrdiny je fyzická vzdálenost, na niž jsou schopni jeden druhého slyšet. Kdo je příliš daleko, křičí – velká písmena tohle spolehlivě sdělí i začínajícím čtenářům. Předčítáme-li knihu, usnadňuje náš zvýšený hlas pochopení a intenzitu zábavy. Hrajeme si s textem a zjišťujeme, jak si autor hraje s námi. A jsme za tu hru rádi. Chceme ji hrát znovu a znovu.

Knihy prodávají zážitky, emoce, barvitou podívanou, i palčivá témata. U mnoha z nich dostaneme naservírované všechno na stříbrném podnose a nemusíme se namáhat vlastním uvažováním. Tahle kniha přináší pravý opak. Je to prostřený stůl pro úvahy, diskuze a v podstatě je jen na vás, kolik času a prostoru jí věnujete a jak její potenciál vytěžíte.

Kniha je velmi unikátní. Už jenom proto, že hloubka se v knihách pro děti moc nenosí. Mnohem více frčí banální a na první pohled pochopitelné zápletky s křiklavými ilustracemi. Dovolím si však podotknout, že tyto potenciál dětí příliš nerozvíjí.

Zde jsou ilustrace jemné, minimalistické a nechávající mnoho prostoru pro úvahy. V duchu minimalismu se nese i text. Můžete knížku přečíst za pár minut. To by ovšem byla chyba. Každá dvojstrana totiž obsahuje plnohodnotnou situaci, ve které jako mýdlové bubliny poletuje mnoho nevyřčených a nezodpovězených otázek, se kterými můžete strávit čas a pracovat s nimi.

Já jsem četla knihu se svou dcerkou, která chodí do první třídy a toto byla vlastně její první skoro samostatně přečtená kniha. S vděčností vítala spekulace o motivaci aktérů, rozvíjela alternativní reakce a hledala skryté významy děje.

Můžete hledat a polemizovat o významu lidské důstojnosti, jemných sociálních nuancí, nenadálých životních změn, emočních dramat, která vás možná někdy dovedou tam, kde jste ani nechtěli být, můžete se zasnít, zamyslet nad vlastními vztahy a prožít něco, čeho je v dnešní době jako šafránu. Zastavení.

Zastavení a klid na vlastní prožitky a myšlenky. A to je ostatně to nejcennější, co můžete udělat pro sebe a pro své děti.

Kámen z nebe

Přeji příjemný až filozofický prožitek a mnoho klidných a hlubokomyslných chvil nad kvalitní literaturou.

Anotace:

Proslulý tvůrce obrázkových knih Jon Klassen získal za svůj suchý úsporný humor v knihách pro děti řadu ocenění od dospělých. V této absurdní meditaci o přátelství, osudu, futuristických vizích a divném pocitu, v pěti kapitolkách složených výhradně z dialogů, seznamuje čtenáře s želvou, pásovcem a hadem – v kloboucích a s jednoznačnými charaktery. Želvák stojí na oblíbeném místě. Líbí se mu tam tak moc, že vyzve pásovce, aby si tam přišel stoupnout také. Ale najednou má z toho špatný pocit...

Tak začíná názorné zkoumání osudovosti, proložené jen malou hrozivou ochutnávkou jiného světa, v němž děti vtipnost „tvoří“ samy a jsou při čtení vždy o krok před hlavními hrdiny. Téměř nic se neděje, a přesto se děje všechno. Chytrý, černohumorný a netradiční příběh v autorově typické tlumené barevné paletě snoubí vizuální napětí s břitkým humorem a existenciální bláznivostí a je dalším z jeho minimalistických skvostů. Něco tu nehraje, ale vy to nedokážete pojmenovat? Jon Klassen to nakreslil.

Hodnocení: 90%

Nad tím, co napsat k téhle knize, přemýšlím už hodně dlouho, tak se na ni pojďme dneska společně podívat.

Kniha vypráví o třech zvířátkách - želvě, pásovci a hadovi - která se postupně potkají, vedou mezi sebou jednoduché dialogy a pak z nebe spadne kámen. Co to je? Rozhovory pokračují a v tom bum, spadne kámen druhý.

Přiznám se, že na první dobrou mi kniha vůbec nesedla. Ilustrace má nádherné, provedení je perfektní - velké ilustrace a málo textu, ale příběh mi nic moc neřekl. Kniha má velmi specifický humor, který mi není úplně blízký. Nebo já jsem se i pobavila, ale nepřišel mi pochopitelný pro děti předškolního věku. Při společném čtení s dětmi to bylo tak půl na půl - někoho kniha zaujala, některé děti nebavila. Vlastně úplně nevím, jak mám knihu vnímat a co si o ní myslet.

Budu určitě ráda, pokud mi napíšete, jak kniha působí na vás a zda vás zaujala, sedla vám, nebo naopak ne.

Krásný čtvrtek vám všem