Pohádkový příběh o malém prasátku Miriam je dojemný a svým způsobem i poučný. Hlavní hrdinka totiž zjišťuje, že každý tvor je jiný, což ale nemusí být špatně. Může to být naopak přednost, stačí jen odlišnosti správně využít. Podaří se to i malé Miriam?

Obsah knihy

Líza a Petr jsou postarší pár, který nikdy neměl děti. Ale v podstatě jim ani nechybí. Jenže jednoho dne najdou v lese malé prasátko, které je samotné, pláče, je mu zima, a tak ho vezmou k sobě domů. Pojmenují ho Miriam a začnou ho vychovávat jako člověka.

Miriam je hodně zvídavé prasátko a stále se na něco ptá. Líza s Petrem se tedy rozhodnou, že jí pošlou do školy. Lidské, kde chodí další děti.

Malé prasátko je nadšené. Kamarádi s holkami i kluky a dokonce se zakouká do chlapečka Rafaela. Jenže ten si vybere jinou holčičku. A Miriam řekne, že se do ní nemůže zamilovat, protože je přece úplně jiná než oni.

Miriam si do té doby rozdílů nevšímala. Nyní je ale moc smutná a vyptává se maminky, proč je jiná. Ta ji prozradí tajemství o tom, kdo vlastně Miriam je…

Formát knihy

Kniha je čtvercového tvaru, menší než formát A4. Má pevné desky, je tenká a lehká.

Celkové hodnocení

Kniha nabízí netradiční příběh o prasátku, které si osvojuje chování jako člověk. Učí se mýt zuby, mluvit, způsobně jíst a také začne chodit do školy. Zde ale zjistí, že není to, za co se celý život pokládalo…

Jedná se o dojemnou pohádku, kde nechybí radost ani zklamání. Nakonec ale vše dobře dopadne – prasátko si uvědomí, že i když je jiné, je vlastně rádo za to, že žije u lidí a má se dobře. Je totiž výjimečné a ještě všem ukáže.

Celá kniha je doprovázena krásnými a milými ilustracemi. Musím říct, že ty mě zaujaly už při prvním prolistování, protože jsou opravdu kouzelné. Nejsou přímo dětské, navíc nejsem ani fanouškem disproporčních znázornění, ale přesto mají něco v sobě a rády je s dcerou přihlížíme.

Co mě trošku zarazilo byl úplný závěr knihy, kdy jen prasátko prosilo maminku, aby neříkala pravdu o jeho životě tatínkovi. Tuto pasáž jsem musela číst 2x, abych ji pochopila. Čekala jsem spíše podrobnější zpracování, co třeba bude dál, jak se bude příběh vyvíjet a podobně a ne takové useknutí.

Kniha je vhodná pro děti od 4 do 6 let.

Kraťounká pohádková knížka kde převládá ilustrace a textu je pomálu. Z tohoto důvodu je vhodná i pro začínající čtenáře, odpovídá tomu i velikost písma. S dětmi knihu přečtete na jeden zátah po obědě, nebo před spaním. Ovšem přemýšlení, o čem kniha je, vám zabere daleko víc času.

Kniha uvádí, že je pohádka vhodná od 4 let. Nejsem si zcela jistá, zda u některých pasáží bude vše zcela pochopitelné tomuto věku. Já osobně jsem si musela přečíst knížku 2 krát. Při prvním přečtení jsem měla rozporuplné pocity, o čem vlastně příběh je. I závěr se mi zdál takový useknutý. Kdyby byla kniha určená pro dospělé, pochopila bych to, ale děti potřebují jasnou tečku na konci.  Možná by i bylo lepší, kdyby autorka vynechala úplně poslední stránku s textem – v této chvíli by se mi zdál příběh víc ukončený. Poslední odstavec mi trochu popletl hlavu, co nám tím chtěla autorka říci. Na knize se mi ale velmi líbí ilustrace, které jsou detailní, popisné vycházející z textu, který kopírují nebo ho dále ještě více doplňují.

Příběh pojednává o postarším páru Líze a Petrovi, kteří našli v lese zatoulanou prasečí slečnu a vzali si ji domů, aby ji měli rádi. Miriam byla na divočáka krásná a chytrá, mluvila lidskou řečí. Rodiče ji naučili čistit zuby, zdravit, jíst vidličkou a nožem.  Miriam byla strašně zvědavá, chtěla vědět všechno na světě (proč jsou rajčata kulatá, kytky zelené, proč lepidlo lepí…), a proto se rodiče rozhodli, že ji pošlou do školy mezi normální děti. Miriam se ve škole chovala stejně jako ostatní a byla stejně jako všechny ostatní holky zakoukaná do nejhezčího kluka.  Jednou ho ale viděla s jinou holkou držící se za ruce. Rafael jí řekl, že se do ní nemůže zamilovat, protože není jako ostatní.  Nechápala to, viděla se krásnou a přemýšlela, v čem je jiná než Nina. A tak se na to zeptala maminky. Líza jí vyjmenovala několik příkladů, v čem jsou lidé různí, a že ona je jiná – je jediné prasátko, které umí mluvit, číst, počítat. Pověděla jí také o životě normálních divočáků, jak se chovají, kde žijí a jak většinou skončí (na talíři).  Miriam si uvědomila, že má vlastně velké štěstí, že má takové rodiče a může se denně koupat a jíst palačinky.

Kniha má zajisté hlubší význam, který je ale malinko skrytý. Pojednává o jedinečnosti a zároveň odlišnost lidí.  Slouží k uvědomění si, že každý je jiný, že to někdy obnáší odmítání ostatních, ale že okolo existují lidé, co nás mají rádi a je jim jedno jací jsme. Důležité je tuto roli přijmout, najít na sobě to pozitivní a jít si vlastní cestou, která nás naplňuje.

Taky to máte někdy tak, že si knížku zamilujete podle obalu a víte, že jí potřebujete i když vlastně nevíte, o čem je a co se v ní dočtete? Když jsem si po dlouhé době vybírala k recenzi knihy z nakladatelství Portál, tak jsem se naprosto zamilovala právě do této. Prasátko na titulní straně mě naprosto okouzlilo a ač si nevybírám tolik dětské pohádky, tak při pohledu na tento příběh jsem doslova tála.

Jak už jste si mohli přečíst v anotaci, tak příběh vypráví o starším bezdětném páru, který žil v chaloupce u lesa. Děťátko jim sice nikdy nechybělo, protože se nenudili, ale osud tomu zachtěl jinak a nachystal si pro ně jedno velké překvapení.

Chodili na houby, sbírali ořechy, vařili polévky a štípali dříví. O práci nouzi neměli. Dokonce měli dva psy a dvě kočky. Nic jim nechybělo, byli šťastní. Jenže jednoho zimního rána, když se vraceli z procházky, našli v lese zatoulané zvířátko.

Připravte se na trochu "chlapského" humoru ve smyslu žertů o tom, že se prasátko sní. Já tohle upřímně holkám nečetl a takové vtípky jsem vynechala. Sama jsem se jim ale zasmála. to je první věc, co chlapa běžně napadne no - teda alespoň většinou.

Rozhodli se malého prasátka ujmout a pojmenovali ji Miriam. Vychovávali ji jako děťátko a učili ji vše, co bylo třeba a co chtěli, aby uměla a znala. Jenže Miriam toužila víc a víc po dalších informacích a tak se rozhodli, že jí dají do školy.

Miriam měla ve škole z dětí srandu. Přišlo ji vtipné, že je každé dítě jiné - velké, malé, tlusté. Byla napřed ve všech znalostech a bavilo ji učit se nové věci.

Bavilo ji běhat, válet se v blátě a kluci z ní byli nadšení. I holky si její společnost užívaly, jenže nic netrvalo věčně. Víc a víc začalo vyplouvat na povrch, že je přeci jen jiná.

Zamilovala se a v tom nastal problém, kterému se musela postavit z očí do očí a kterému musela čelit i když to sama nechápala a nerozuměla tomu, co se děje. Ptala se své maminky na spoustu otázek a nedokázala pochopit v čem je problém.

Existuje vůbec nějaká škola pro prasátka? A proč má kopýtka, srst a rypáček? Dozví se Miriam celou pravdu o tom kdo je a co by s ní jinak bylo, kdyby se jí postarší pár neujal? To vše a ještě více se v knize dočtete. Přece Vám tu nenapíšu úplně všechno :-P.

ZÁVĚREM

Pravdivý příběh o prasátku je pro děti ve věku od 4 do 6 let.

Já se do knihy zamilovala opravdu na první pohled a nedá mi to, ale v prasátku vidim Olívii .. taky takovou roztomiloučkou holčičku s podobnými výrazy :-D.

Je to snad úplně poprvý, co jsem knihu přečetla okamžitě po rozbalení. Tak moc jsem se na ní těšila a tak moc z ní mám radost. Holky u mě seděly a poslouchaly. Moc se jim líbilo, jaké dělala Miriam grimasy a že hrála fotbal.

Příběh poukazuje na to, aby se dětem říkala pravda ať už je jakákoliv - ať už jde třeba o děti s nějakým handycapem nebo o cokoliv jiného, co je odlišuje od ostatních. Vysvětlovat dětem, že nikdo nemůže být stejný a že je vlastně dobře, že jsme každý jiný.

Není se za co stydět.