Knihy pro děti nemusí jen rozvíjet mluvení a fantazii, mohou mít i hlubší význam a podstatnější přínos. Někdy skrytý, jindy neplánovaný a v dalším případě účelový, přesto nenásilný. O čem je dnešní kousek? Čím zaujal? Oslovil či nikoli? Dozvíte se za pár řádků ;-)

Primárně je kniha určena pro čtenáře ve věku od čtyř do šesti let. Což si myslím, že z hlediska podání příběhu odpovídá. Větší písmenka, nepřehnané množství textu, poutavé ilustrace. Aniž bych teď znovu četla anotaci, napíšu vám, co si z příběhu odnáším já ve svých skoro 36 letech: Není špatné být jiný. V jakémkoli ohledu – vzhledově, povahově, tím, že je někdo adoptovaný nebo vypadá jinak než jeho rodiče. Ta jinakost může být naopak předností.

Z tohoto pohledu – z pohledu poselství, které právě daný fakt dětem přibližuje, knize neuvěřitelně tleskám. Jistě, můžeme poukázat na to, že prasátko nalezené v lese a adoptované dvěma lidmi asi není úplně fajne prostředník pro třeba i choulostivé téma, nicméně bavíme se tu o předškolních dětech, na které si s nějakou sofistikovaností a nadhledem fakticky nepřijdeme. Musíme mluvit jejich řečí a použít prostředky, kterém porozumí nejlépe. Hravě, pohádkově a s rozvahou.

Co bude stát příběh půlku bodíku dolů je konec. Divně useknutý, zvláštní, pro mě zcela nepochopitelný. Chybí nějaké vyústění nebo uzavření případně nadějná vyhlídka do budoucna aka jakási forma otevřeného happy endu. Něco podobného bych u dětské knihy očekávala spíš. Tady se mi zdá, že poslední stránka chybí a nedostává se mi tak té poslední závěrečné tečky. Škoda, ale jen maličko. Celkem si tedy prasátko Miriam odnáší 4 a půl kachny, a protože v každé recenzi mám nějakou otázku i pro vás, ani dnešek nebude výjimkou: Jaké téma, otázku jste řešili se svými dětmi (případně rodiče s vámi) prostřednictvím knihy či příběhu?

Řekněme si na rovinu, že Pravdivý příběh o prasátku zhltnete s mrňousem za jeden večer či po obědě jako zákusek a vy sami ještě rychleji. Já si tu malou slečnu s culíky zamilovala. Ilustrace od Amandine Piu nejsou ani vysloveně dětské, ovšem ani dospělácké. Jsou přesně na pomezí a já se přistihuji u toho, že mám knihu stále v dosahu (zatím jsem ji neuklidila do knihovny cácorce) a pravidelně ji otevírám, listuji a prohlížím obrázky.

10.4.2020 – Čtu skoro vše, pokud je to dobře napsané. Ale přesto u mě vedou romány a pohádky. Obojí ma většinou dobrý konec a já mám z toho radost. V této době mi to pomáhá dvojnásob. Vyhledávám hlavně tyto žánry a po přečtení je mi hned líp. Nějak mi tyto knihy dokáží zvednout náladu a to je skvělé.

Tato pohádková kniha mě zaujala na první pohled ilustracemi. Jsou nádherné. Jsem z nich nadšená a přiznávám, že si knihou listuji jen tak. Je to krásně zpracovaná kniha.

Co se týče příběhu, tak budu psát k rodičům, kteří tuto knihu budou kupovat a určitě jim nebude vadit vyzrazena pointa. Je to hezký příběh, jen jsem musela uvažovat nad koncem. Co tím autor chtěl říct.

Kniha vypráví o páru Líze a Petře, kteří žili spokojeně v chaloupce u lesa. Jednou šli na procházku do lesa a našli tam malou prasečí slečnu. Líza se rozhodla, že se o ní musí postarat a že ji dají jméno Miriam. Naučili ji všechno, co má malé dítě umět. Miriam byla moc zvídavé prasátko a pořád se na něco ptala. Tak se rodiče rozhodli, že ji dají do školy. Miriam byla nadšená ze školy. Kamarádi se trochu divili, že prasátko mluví, ale Miriam byla správná kamarádka. Všichni si ji oblíbili. Dokonce se ji líbil jeden kluk Rafael, který jí ale řekl, že se do ní nemůže zamilovat, protože je jiná než on. Miriam to zlomilo srdce a doma se ptala maminky proč. Maminka ji moc hezky vysvětlila, proč jsme každý jiný. Potom si Miriam řekla, že je moc ráda, že to je tak, jak to je. Rozhodla se, že bude první prasečí baletkou, kosmonautkou nebo topmodelkou.

Jasně, tomu všemu rozumím. Je tu opravdu hezky a srozumitelně vysvětleno na příkladu, že jsme každý jiný, a že když to příjmem, můžeme dokázat všechno, co si usmyslíme. Ale na poslední straně Miriam říká Líze, aby to poznání o tom, že je Miriam jiná, neříkala tátovi, že by to bylo pro něj moc těžké. Nad tím jsem hodně přemýšlela. Tuším, že to myslela asi z důvodu, že ho má ráda a že ho chce taky chránit. Ale nevím proč. Pro mě by bylo srozumitelnější, kdyby tam poslední stránka nebyla. Nevím. Jsem zvědavá na vaše názory. Klidně mi po přečtení napište.

Kniha je nádherná a já ji doporučuji. Věřím, že se dětem bude líbit. Oni nepřemýšlejí jako dospělí. Je prostě super.

Hodnocení: 90%

Miriam je malý zvedavec s plnou hlavou otázok. Preto aj chodí do školy, aby sa dozvedla odpovede na všetko, čo maminka s tatinkom nevedeli. Miriam je milá, priateľská a ako všetky spolužiačky, zaľúbená do Rafaela. Veľmi ju zarmúti, keď Rafael povie, že sa do nej nemôže zamilovať. Vraj Miriam nie je ako oni. Čo to vôbec znamená? A tak maminka bude musieť s pravdou von…

Prekvapená maminka Líza skúša najskôr inakosť Miriam vysvetliť okľukou: “však víš, ze je třeba od všeho něco,” alebo “není možné, aby si byli všichi podobní”. Miriam to ale nestačí a Líza musí vysvetliť všetko poporiadku. Miriam je totiž prasiatko, ktoré Líza a Petr našli v lese a vychovali ako vlastnú dcéru. Žiadne iné prasiatko na svete ako Miriam nie je. Až vtedy naša hrdinka všetko pochopí a je spokojná. Teraz už vie, čo aj čitateľ vedel od začiatku. Svoj skutočný pravdivý príbeh.

Ani vám nebudem hovoriť, ako veľmi som si lámala hlavu nad touto knihou. O čom vlastne je? O adopcii, rovnocennosti, láske rodičov k svojmu dieťatku? Nič nedávalo zmysel v tomto mierne crazy príbehu. Až keď som sa znova pozrela na názov knihy (aké zjavné), bolo mi to jasné. Miriam nepotrebovala potvrdenia o svojej jedinečnosti. Chcela len počuť pravdu o tom, prečo je iná.

Skvelé, nie? Občas totiž počuť a prijať pravdu je práve to, čo nás naštartuje. Umožní lepšie pochopiť seba samého a prijať sa presne takého, aký sme.

Pravdivý příběh o prasátku je vskutku zvláštna kniha. Obe francúzske autorky, spisovateľka Emilie Chazerand aj ilustrátorka Amandine Piu, sa podľa krátkych medailónikov v závere knihy zdajú byť poriadne bláznivé. Asi im nerobí problém robiť si srandičky zo seba samých.

Samotný príbeh je teda ozaj nezvyčajný. Ale ilustrácie sú okúzlujúce. Roztopašné a milo detské, pekne dopĺňajú atmosféru textu.

Ak sú vám nevšedné špecialitky po chuti, Pravdivý příběh o prasátku vám odporúčam. Bude vás baviť. Vydavateľ odporúča pre deti od 4 rokov. Hornú hranicu je ťažšie určiť. Kľudne dajte čítať aj prvákom na samostatné číanie. Ako som povedala, ja sama som strávila nad knihou vcelku dosť času.