Je s podivem, jak často se v dětských knihách objevují prasátka. V češtině máme pro tohle zvířátko pěkné množství synonym. Prasátko, pašík, čuník, vepřík, podsvinčátko – v literatuře hrají prasata většinou pozitivní roli. Pravdivý příběh o prasátku francouzských autorek Emilie Chazerand a Amandine Piu, vydaný v češtině před nedávnem nakladatelstvím Portál, vypráví o malé divočáčí holčičce, kterou najde postarší pár Líza a Petr opuštěnou v lese. Petr je nadšen a už vidí bublající hrnec šípkové omáčky. Líza je také nadšena, pojmenuje prasátko Miriam a Petrovi řekne, že je trouba.

Miriam se naučí čistit si zuby, jíst příborem, zdravit, splachovat záchod a mýt si ruce. Je z ní malá prasečí slečna, která za sebou sice tahá plyšového vlka, ale zároveň svým vyvinutým intelektem uvádí adoptivní rodiče do rozpaků. Klade množství otázek, na které Líza s Petrem neznají odpověď. Loupá někdo rýži? Proč lepidlo lepí? Proč není rub na líci? Proč mají vlnu beránci a ne pavouci? A tak je rozhodnuto, Miriam půjde do školy.

Ve škole jí to opravdu jde, je chytřejší než spolužáci, s holkami skáče panáka a hraje si s panenkami, s kluky soutěží v páce a kope do míče. Jen v lásce jí není přáno. Rafael, kterého tajně miluje, jí řekne, že s ní randit nebude, protože je jiná. Problém odlišnosti, jinakosti, nepatřičnosti, nenáležitosti je tu, a s ním slzy.

Líza se snaží, jako správná máma, vysvětlit Miriam, že všichni nemohou být stejní a že každý to má jinak, ale že to nevadí. Miriam to Líze sice odkývá, ale spokojená s vysvětlením není. Vyjádří přání chodit do školy pro prasátka. A Líza musí s pravdou ven. Prasátka do školy obvykle nechodí, žádná škola pro ně neexistuje. Najevo vyjde i fakt, že divočáci žijí v lese, nenosí šatičky a občas skončí na pekáči. A tady to přijde. Miriam se sice vyděsí, ale nepropadne panice. Svět se jí nezhroutí. Právě naopak! Dá si vanu a řekne si, jak je prima, že ona to nemá jako ostatní divočáci a začne snít o tom, jak se jednou stane prasečí baletkou nebo doktorkou. Zůstane jí jen jedna jediná starost. A ta se týká táty Petra…

Je to kniha o prasátku. Pro společné čtení s předškoláky, ale taky jako prima kniha pro první samostatné čtení. Člověk velký i malý jí propadne díky skvělým ilustracím, které mají vtip a lehkost dětského výrazu srovnatelnou s ilustracemi Jeana-Jacquese Sempého. Ale nejsou to jen veselé obrázky. V knize je obsaženo něco hlubšího. Je to příběh o problému odlišnosti. Jaké to je být jiný než ostatní a vinou toho odmítaný. Pravda někdy dost bolí, ale pokud vás mají máma s tátou rádi, dodá vám to sílu najít si vlastní cestu a odrazit se ode dna. Vnitřní boj, který člověk svádí, když mu doma říkají, že na vzhledu nezáleží, ale ve škole se setkává s jiným názorem.

Napadá mě, že příběh může pomoci i dětem, které se dozvídají se zpožděním pravdu o svém původu, dětem adoptovaným, dětem z národnostní menšiny navštěvující školu, kde jsou všichni spolužáci členy společnosti většinové.

Každý z nás se v dětství občas cítil odstrčený a „jiný“, každý o sobě někdy pochyboval. A já závidím optimistické a legrační Miriam, že jí na uvědomění si vlastní hodnoty stačila jedna horká lázeň.