O psychoterapeutických sezeních už bylo napsáno mnoho knih, jen málokterá ale dokázala průběh terapie zachytit tak podrobně, intimně a názorně jako komiks britské terapeutky a publicistky.

Psychoterapeutka Pat přijímá nového klienta, bohatého mladého soudního obhájce Jamese, který má problém: je kleptoman. Krade převážně drobnosti v obchodech, dělá to chytře a zatím nebyl dopaden, nicméně připouští si, že to není v pořádku a že by se měl léčit. Následuje třiačtyřicet sezení, během nichž Pat rozklíčuje jeho trauma z dětství a pokusí se Jamese přesvědčit, aby si toto trauma uvědomil a vyrovnal se s ním. Po místy dramatických a bolestných peripetiích se to podaří a James odchází jako vyrovnanější člověk, který nejenže se zbavil svého zlozvyku, ale dokázal posunout i zamrzající partnerský vztah.

Modelový příklad pacienta

Philippa Perry (nar. 1955) sice vystudovala uměleckou školu, nicméně pak dvacet let pracovala jako psycholožka a psychoterapeutka. V roce 2010 své zkušenosti z terapií shrnula do komiksu Příběhy z pohovky, který nakreslila její dcera Flo. Na úspěch knihy navázaly další tituly, články a vystoupení v médiích; kromě toho Perry vede i poradenskou rubriku v časopise. Zajímavé je, že Příběhy z pohovky nevydalo žádné populárně zaměřené nakladatelství, ale odborné Pangrave Macmillan. Až další vydání, z něhož vychází český překlad, proběhlo u „lidovějšího“ Penguinu. Je důležité to zmínit, protože jakkoliv jsou Příběhy z pohovky určené široké veřejnosti, můžou výtečně posloužit i jako odborná příručka, na co všechno si terapeut při své práci musí dát pozor.

Jamesův případ sice vychází z autorčiných zkušeností a setkání, je však samozřejmě modelový, nastavený tak, aby mohl čtenářům představit úskalí a peripetie terapeutických sezení. Komiksové obrázky přitom zachycují nejen dialog terapeuta s pacientem, ale také jejich myšlenky, které tento dialog provázejí. Občas jde přitom výhradně o střetnutí nevyřčených myšlenek a pocitů (nebo častěji různých úzkostí, opatrností a rezistencí), zatímco oba dva mlčí a čekají, kdy promluví ten druhý.

Jak správně „přitlačit“

Pat (a s ní i čtenáři) poměrně brzy vytuší, že za Jamesovou kleptomanií se skrývá trauma z dětství: jedináček James sice vyrůstal v bohaté a navenek harmonické rodině, zároveň ale trpěl nedostatečnou pozorností rodičů, přičemž zejména matka si jeho prostřednictvím dokazovala, že je nejen krásná a bohatá žena, ale také vzorný rodič. Úkol Pat přitom spočívá v tom, aby si toto podezření nejprve potvrdila sama a pak aby přiměla Jamese si uvědomit, že jeho dětství nebylo tak idylické, jak si namlouvá, a že naopak právě zde jsou kořeny jeho psychické poruchy. Pat se přitom snaží postupovat co nejcitlivěji, byť v některých okamžicích se pokusí takzvaně „přitlačit“, přičemž z bublin se opět dozvídáme, že většinu svých kroků předem promýšlí.

Do hlavní vyprávěcí linky zachycené v komiksových obrázcích a bublinách dále vstupuje odborný komentář zvenčí. Působí tak trochu jako Patin inspektor nebo mentor, sleduje její počínání při terapiích a rozebírá je. Často přitom upozorňuje na její menší i větší chyby, které mohou průběh terapie zkomplikovat nebo úplně zarazit, a to zejména v případě, že se pacient začne uzavírat. I Pat si uvědomuje přenos mezi sebou a pacientem a komentář tento přenos sleduje ještě důkladněji a přísněji. Je jasné, že konkrétní chyby autorka své hrdince přisoudila záměrně, aby demonstrovala nebezpečí, která na terapeuty čekají, ale zároveň tak do příběhu vnáší dynamiku a napětí, byť samozřejmě čtenář tuší, že nakonec všechno dopadne dobře a Pat Jamese „uzdraví“. A právě toto nezdary a zpočátku marné pokusy přimět bránícího se pacienta proniknout do vlastního podvědomí jsou na komiksu nejzajímavější a nejcennější, tím spíš, že jsou navíc občas prokládány pochybnostmi Pat o sobě samé a o tom, zda v terapii nedělá chyby.

Vyjadřovací možnosti komiksu

Původní vydání v roce 2010 ilustrovala Junko Graat, ale pro nové vydání, které převzalo také nakladatelství Portál, už pořídila komiksové pasáže Philippina dcera Flo Perry (nar. 1992). Oproti těm původním jsou modernější a invenčnější, zprvu se zdají sice trochu neohrabané a jakoby neumělé, ale brzy zjistíme, že kreslířka má tento svůj styl velmi dobře zvládnutý. Své hrdiny nahlíží při vizuálně nudném sezení z různých pozic a úhlů, sleduje jejich vnitřní hnutí, pomáhá si symboly a metaforami (bezpečný ostrov krádeží, na němž se James uzavírá před „psycho lodí“ vezoucí Pat, prolínání Jamesovy současné podoby s jeho dětským já a podobně), používá nezvyklé grafické a kompoziční prvky. Pat má podobu Philippy Perry, Flo nevynechává ani její zálibu v kočkách. Ba ani možnost sexuálního přenosu, přestože Pat je oproti Jamesovi výrazně starší.

Příběhy z pohovky opět ukazují unikátní vyjadřovací možnosti komiksového média, kdy zkratka, metafora a nadsázka sdělí víc než odborné rozbory. Psychoterapeuti i zájemci o psychologii ji mohou brát jako svého druhu učebnici a názornou pomůcku. A ti, kteří uvažují, že by terapii podstoupili, zde najdou příklad, který by je mohl povzbudit. Ne, že by to byla cesta jednoduchá – Perryová předvádí, že terapie je plná komplikovaných, často dosti bolestných momentů. Ale když to vyjde, stojí to všechno za to.

Nakladatelství Portál vydalo komiks s podnázvem Psychoterapie v komiksu. Text má na svědomí autorka Philippa Perry, která skutečně pracuje jako psychoterapeutka. Dokonce vede psychologickou rubriku v zahraničním časopise Red, občasně vystupuje v rozhlasu či televizi a samozřejmě ve volném čase je spisovatelkou. Pobývá v Londýně s manželem Graysonem Perrym, který se živí jako výtvarník a mají společně dceru Flo...

Právě Flo Perry, tedy autorčina dcera, vytvořila komiksové kulisy této knihy. Sama je ilustrátorkou a spisovatelkou, také bývalou editorkou BuzzFeedu.

Tento komiks, ačkoliv vás samozřejmě má pobavit, není však pouze pro zábavu. Ba naopak vás má nenásilnou formou seznámit s psychoterapií. Připraví vás na úskalí, která můžete během psychoterapie zažít a ukáže vám, že když se terapie nevydaří, není to konec světa.

Pomocí komiksu se autorka snaží ukázat, jaké emoce vás během terapie mohou trápit či jaké myšlenky vás mohou napadat. Rozhodla se pro originální ztvárnění formou terapeutky, která dělá chyby a spisovatelka její způsoby psychoterapie vysvětluje a hodnotí, přesněji zobrazuje v textu pod kresbami. Publikaci můžete číst tak, že budete číst samostatný komiks nebo stránky i s poznámkami, obojí je v pořádku a čistě na vás.

Ilustrace totiž nejsou úplně přes celou stranu. Jsou ve vrchní třetině, část spodní stránky je volná právě pro poznámky, porovnávání a ukázky toho, jak to má ve skutečnosti fungovat. Autorka tak představuje základní témata, týkající se psychoterapie, a přibližuje je. Pasáže nejsou vždy, ale povětšinou vám k ilustraci něco poví.

Samotné kresby jsou černobílé, detailní a příjemně na pohled. Je vidět, že ilustrátorka využívá prvků, které během všeho opakuje, třeba jako obdobně zaoblené rty u postav či způsob, jakým se na vás hrdinové nazírají. Někdo by mohl namítnout, že to působí poněkud ploše a mohlo by se jednat o rozmanitější obrázky. Můžete namítnout, že jsou vlastně "na jedno brdo" postavy, já v tom na druhou stranu vnímám důvod. Důraz na opakování se má smysl v tom, že i terapii je potřeba provádět znovu a znovu. Po jednom sezení problémy nezmizí, je potřeba na tom pracovat.

Samozřejmě komiks je klasický, takže obsahuje i bubliny s přímou řečí i myšlenkami. Především právě myšlenky se předpokládám náročnějším čtenářům zalíbí, poukazují na všímavost a svým způsobem i jistou jedinečnost postav. Charaktery nejsou černobílé, každý má své plusy a mínusy a i přesto, že to není primární, působí reálným a promyšleným dojmem. Nenechte se od nich odradit, protože i ony ukazují, že dát na první dojem je nevhodné a boří tak svým způsobem mýty.

Musím se přiznat, že mě překvapila jistá lechtivost. Je logické, že už s ohledem na téma je komiks pouze pro dospělé, ale někteří budou kladně či záporně vnímat, že je vlastně i lechtivý až eroticky pikantní. Nepředpokládám, že by to někdo snad vnímal jako erotický komiks, ba naopak se spíš autorky snažili poukázat na surovou realitu a nastínit ji rázně a upřímně, jak jen to šlo. Někoho může zaskočit, že je komiks natolik reálně surový a postrádá pohádkovost, ale i přesto je v něm menší dávka nadlehčení formou humoru. Nemusíte se obávat, že by to na vás mělo nějaký negativní dopad, i když předpokládám, že ve vás vyvolá emoce a doufejme i otázky a odpovědi.

Ohledně psychologie se spisovatelka chopila mnoha témat od úzkostí přes narcismus po potřeby a obrané mechanismy až emoce. No, je toho obsáhnuto opravdu hodně a mohlo by se zdát, že se tedy jedná o povrchní náhled na psychoterapii, ale není tomu tak. Spíš je tím dáno najevo, že žádný psychický problém nelze jednoduše specifikovat a všechno je mnohem komplikovanější, než se na první pohled zdá. Terapie ba naopak se snaží jít do hloubky a představit všechna témata, na která se vás psychoterapeutka může na vašem sezení ptát a jak je potřeba se nad nimi zamýšlet, aby to bylo ku prospěchu.

Příběhy z pohovky je svým způsobem kontroverzní publikace z oboru psychologie, která otevírá tabuizované téma i boří mýty. Představuje nepřikrášlenou verzi kladů i záporů schůzek psychoterapie a ukazuje, s čím vším můžete přijít do styku, ať už se jedná o nevhodného či neprofesionálního terapeuta až po fakt, že třeba vy sami se budete obávat otevřít.

Knihu bych doporučila všem, kteří mají z vlastní psychoterapie obavy. Všem, které téma zajímá a chtějí znát více. Všem, kteří chtějí vědět, co vlastně psychoterapie je. A věřím, že právě tento titul vám plně a hodnotně představí psychoterapii tak, jako třeba publikace, která je stejně kvalitní, ale její obsah se týká pouze textu. Komiks, je vhodný i pro hravější čtenáře, kteří nechtějí číst odborné texty a touží po jednodušším, ovšem neméně kvalitním, vyobrazením tématu.

Já osobně jsem byla překvapená, jaká témata kniha otevírá, a hlavně jak je prezentuje. Ten způsob se mi zdál neuvěřitelně kreativní a líbiví. Z námětu, který by se někomu mohl zdát nezáživný, se stal zábavný Příběh z pohovky, který nešlo přestat číst. I když já nemám v oblibě právě surovou realitu, i přesto se mi kniha četla velmi dobře, a hlavně mě bavila. Musím uznat, že mě také dosti obohatila, a ačkoliv jsem nikdy na terapii nebyla, předpokládám, že nám představila velmi autentický průběh.

Komiks o psychoterapii Příběhy z pohovky od terapeutky Philippy Perry, ilustrovaný její dcerou Flo, který u nás vyšel tento rok, ale v Británii už před deseti lety, bych doporučila všem, kteří se chtějí dozvědět více o tom, jak probíhá sezení u terapeuta. Autorka čtenářům přibližuje celý terapeutický proces bez filtru. Už samotná obálka knihy hraje barvami, čímž napomáhá terapii normalizovat, a na první dojem z obalu přenáší naději a úlevu. Podoba autorky a terapeutky Pat v komiksu je nezaměnitelná. Terapeutka s velmi specifickým účesem vás očaruje a rychle si vás podmaní, samotná kresba je sympaticky zpracovaná.

Komiks je podceňovaný, ale výborný žánr pro zvolenou tématiku. Je jednoduchý na čtení, zábavný a především kreativní. Čteme dialogy postav, ale vidíme jim i do hlavy a máme tak jedinečnou příležitost protagonistům číst myšlenky. V jiném literárním formátu je nutné číst mezi řádky, zde jsou však všechny domněnky explicitní. Komiks obohacují autorčiny komentáře na spodu stránky komentující postup terapeutky či klientovo chování. Komiks se na první pohled může zdát zjednodušený, ale předá toho čtenáři opravdu mnoho. Že terapie není jen běžná konverzace, jak si někteří stále mohou myslet. Anebo, že si člověk zajde na dvě sezení a celoživotní problémy se vyřeší mávnutím kouzelného proutku.

Autorka si pro ukázku vybrala postavu klienta Jamese s kleptománií, což vnímám jako zajímavé a neotřelé téma. Na tomto příběhu odhaluje, že psychoterapie nemá přesný návod, či postup. Že i terapeut se může mýlit nebo postupovat nesprávným směrem, ale důležité je se dostat zpět na správnou dráhu. Celý příběh provází důraz na motivaci klienta, naději, a terapeutický vztah, jakožto faktory ovlivňující výsledek či úspěšnost terapie.

Komiks ocení, jak laická veřejnost, která touží poznat průběh psychoterapeutické spolupráce, ale i začínající psychoterapeutové. Nejvíce si cením toho, že autorka poukazuje na to, že práce psychoterapeuta je velice náročná. I když existují hranice a etická pravidla, ne vždy je lze přesně následovat. Ukazuje, že terapeut není a ani nemusí být dokonalý, má své chyby. To si z knihy odnáším já jakožto studentka psychologie a budoucí terapeutka.