Povolání kněze je podle statistik na společenském žebříčku jedním z nejníže hodnocených, ba někdy přímo opovrhovaných. Co si většina lidí v Čechách o katolických kněžích myslí, je nejlépe vidět v internetových diskusích pod kterýmkoli článkem o nich. Je to čtení pro otrlé a zpravidla je slohovým cvičením nespoutané vulgarity (protestantské pastory společnost bere více na milost, neboť „oni aspoň mohou mít ty manželky").
Přesto je Ladislav Heryán, kněz, biblista a salesián jedním z těch, kteří dokáží reagovat laskavě a s pochopením i na vulgární posměšky či nenávistné výkřiky. Nežije v uzavřeném ghettu katolického rybníku, naopak, byl a je v kontaktu jak s undergroundem, mládeží, lidmi bez domova...a vlastně kýmkoliv, koho si jen představíte. On sám se leckdy cítí být Exotem na této zemi.
S pokorou sobě vlastní přistupuje Ladislav Heryán ke knize, která vznikla, a v úvodu připomíná: „Jistě by knihu, jako je tato, mohl napsat každý z kněží, ale ne všichni k tomu mají příležitost. Každý z nás totiž často potkává lidi, o kterých by mohl psát romány."
Pochopení pro životní příběhy lidí, to je hlavní půda knihy s podtitulem O božím milosrdenství mezi námi. Nejen to, Heryán se ukazuje jako kazatel s citem pro řečtinu či hebrejštinu i pro pointu. Citáty z bible nejsou samoúčelné, dotvářejí obraz životů, se kterými se jako kněz potkal. Spojení exegeze a nečekaných zákoutí osudů konkrétních lidí je i v českém prostředí spirituálních knih výjimečné.
UDRAVUJÍCÍ BLÍZKOST
Jednou se do mne nadlouho vepsal zážitek z undergroundového festivalu Magorovo Vydří na Skalákově Mlýně. Jdu areálem, na podiu někdo vystupuje. U stolu opodál sedí parta mladých lidí, každý samý piercing a dredy. Já je neznám, oni mne ano.
„Prosím tě, nemohl bys mi požehnat?" křikne na mne prosebně asi dvacetiletá, černě oděná holka. „Ale já nejsem věřící, nevadí to?"
„Jasně, že ne. Jak se prosím jmenuješ? Já Láďa…"
„Já Bětka."
„Bětko, můžeš se prosím postavit?"
Stojí přede mnou krásné stvoření. Dívám se Bětce do zvědavých očí, kladu jí ruce na dredatou hlavu a pronáším slova požehnání.
„Bětko, jsi nádherná Boží dcera. Jsi jedinečná a velmi důležitá jak pro Pána Boha, tak pro své nejbližší i pro všechny ve svém okolí, i pro tyto své přátele. Bůh tě nesmírně miluje, vždy o tobě smýšlí jen dobře, vždy tě hluboce chápe, stále je skryt v hlubinách tvého srdce a nikdy tě neopustí. Bude tě milovat navěky. Ať ti žehná všemohoucí Bůh Otec, i Syn, i Duch svatý."
Bětčiny zvědavé oči postupně zaplavuje úžas, a nakonec dojetí i slzy. Oba nás zahrnuje nepopsatelný pokoj, stejně jako Bětčiny kamarády, kteří scénu s napětím sledují. Slova mé modlitby se potkala se skutečnou Bětčinou vnitřní zkušeností, bez ohledu na to, co říkala předtím. Jsou věci, které jsou pro nás pravdivé až tehdy, když je prožijeme.
Deset slov – dialog kněze Miloše Szabo nad desaterem
Požehnání je dobrořečení, benedictio či eulogia. Zkusme si Áronovo požehnání převést na naše konkrétní osobní vztahy. Co se stane, když mne spatří někdo, kdo mě má rád? Jeho tvář se rozzáří. Jakmile se potkají dva milující se lidé, rozzáří se jeden na druhého a záře jednoho vyvolává a zintenzivňuje záři druhého a naopak. Oba nakonec na sebe září jako dvě slunce, mají radost z toho, že se vidí a že se milují. Je to úžasný obraz: jestliže Hospodinova tvář nad člověkem, nad člověkem konkrétním, nikoli abstraktním, tedy nade mnou září, pak to znamená, že mne Hospodin vidí rád, že mě miluje, že je rád se mnou, že mi přeje všechno dobré, že mne provází, že jsem pro něj jedinečný a cenný, že jsem zkrátka jeho.
Knihu Exotem na této zemi a další ukázky z knihy najdete na e-shopu