Ukázka je z knihy Vývoj literatury pro děti a mládež (Jana Čeňková a kol., 2006). Tato kniha již není dostupná. Možná vás ale zaujmou novější tituly s podobným tématem: Za tajemstvím pohádek, Psychologický výklad pohádek nebo Děti a svět pohádek, podívejte se také přímo na naše dětské knihy.

Historické pověsti se vztahují k národním dějinám; dominují v nich válečná témata, rozvoj řemesel a měst, zajímavé historické postavy (například Karel IV., Jan Žižka, Josef II. aj.), lidové revolty. Z pramenů uvedených kronik čerpal Alois Jirásek (1851–1930) ve Starých pověstech českých z roku 1894. V tomto svazku pověstí celonárodního charakteru jsou zachycena dávná mytická vypravování (O Bivoji, Dívčí válka aj.) a starobylá proroctví:
Slyšte ta proroctví i ta, kteráž jen v některých končinách vytryskla jako živý pramen ze zprahlých skal… (Blaničtí rytíři, Různá proroctví – například o ohromném balvanu pod potštýnským hradem, který trčel z divoké Orlice…) – a v části zvané Pověsti doby křesťanské vystupují nejen významné historické, ale i bájné postavy (Ječmínek, Bruncvík aj.).
Jiráskovo převyprávění pověstí, ale i pověsti dalších autorů (Eduard Petiška, Helena Lisická), vyjadřují postoj vypravěče ke čtenářům, kteří jsou oslovováni jako aktivní posluchači. V. Vařejková (1992, s. 12) tento rys vázanosti pověsti na mluvní projev rozvádí:
„Sama okolnost, že znění pověstí je znovu a znovu převypravováno, svědčí o tom, že k nim autoři přistupují po způsobu svých starobylých předchůdců jako k anonymnímu materiálu, že nevidí svou ctižádost v původnosti námětu, ale v osobitosti jeho úpravy.“
Eduard Petiška (1924–1987) soubor pověstí Čtení o hradech, zámcích a městech (souborně 1984) dedikoval A. Jiráskovi a A. Sedláčkovi. Zpracoval v něm chronologicky nejstarší látky (Mezi řekami Ohří, Labem a Vltavou, Soud a volba aj.) a postupoval až po pověsti ze sedmnáctého století (Příběhy ze skla, O jazyku touhy), ve kterých vzdal hold českým sklářům a hudebníkům na pozadí historických událostí (třicetiletá válka, morová epidemie). V pověstech spojil náměty historické s místními i erbovními (Císař v Praze, O pánech z Rožmberka, Rytířská pověst o českém znaku). Petiškovy adaptace jsou životné, plné lidských vášní, s jasným smyslem pro konkrétní dějinnou určenost a řadí se tak k uměleckým počinům přístupným dětským čtenářům.

Dalším velmi rozšířeným okruhem adaptací pro děti a mládež jsou místní pověsti. V těchto příbězích vypravěč rozehrává tajemství spjatá s duchem prostorů, jako jsou domy, města, ulice, kláštery, kostely, kapličky, prameny, věže, hrady, rokle, studně, kopce aj. Nalezneme je ve všech regionech; patří sem například slezské pověsti Františka Lazeckého (1905–1984) Dukátová stařenka (1983), pověsti z tvorby Heleny Lisické (1930) v souborech Pověsti starých měst (1981), Zrcadlo starých časů (l986) aj. Zrcadlo starých časů (s podtitulem Pověsti a zkazky z českých měst) je podobně jako jiné svazky doplněno vlastivědnými reáliemi a to navozuje vědomí sounáležitosti současnosti s minulostí. Pověsti H. Lisické prozrazují vysokou literární erudici, hlubokou psychologickou znalost lidských vztahů i etickou zaujatost autorky (Vzpurný pan Burian, Veselý Švéd, Valdštejn aj.).
Místní pověsti bývají součástí regionálních souborů, čítanek a vlastivědných publikací. Můžeme uvést například nově literárně zpracované pověsti z Jesenicka Oldřicha Šuleře Modrá štola a jiné pověsti z hor na severu (1985) nebo starší svazky, například z Příbramska Pověsti ze stříbrného kraje (1944) J. Biskupa nebo Dobříšské pověsti Sáši Lorenzové (1942, 1992). Na obecních úřadech českých a moravských vesnic by se v kronikách daly najít pověsti zapsané s důrazem na obsah příběhu, které zachycují autentické podání lidového vypravěče. V devadesátých letech ožilo vydávání pověstí, které byly pouze publikovány ve vlastivědných časopisech, kalendářích a místních souborech, doplňovaných sběry. Tyto svazky jsou cenným dokumentem a základním syžetovým okruhem pověstí (Jiřina a Jaromír Poláškovi: Moravskoslezské pověsti, 2000) a vracejí zpět povědomí o kraji a jeho čarovné fantazii ve vztahu k jiným národům, žijícím na našem území. V místních pověstech se prolínají historické motivy s motivy fantazijními, převážně pověrečnými a s motivy náboženských zjevení. Určitý okruh pověstí na Moravě se váže k tatarským a tureckým vpádům, které jsou po staletí v povědomí kraje (Byly časy, byly z roku 1960. Lidové pověsti z Moravy O. Sirovátky aj.).
Velký okruh místních pověstí se pojí ku Praze. Zájem o pražské pověsti sílil v 19. století, zdrojem literárních adaptací byly sběry vyprávění, často senzačních a kuriózních, Hájkova kronika, barokní literatura a knížky lidového čtení. Autory pověstí byli soudobí autoři historické beletrie jako Josef Svátek (1835–1897). F. Strejček v doslovu k jeho Pražským pověstem a legendám (1. vyd. 1883) rozšířil tematicky v r. 1917 místní pověsti o příběhy architektonické (Pověsti o kamenném mostě aj.), etiologické (Původ budovy Karolina, Slavnost Fidlovačky) a etymologické (Nekázanka aj.). V Pražských legendách a pověstech J. Svátka jsou v devíti částech zahrnuty pověsti téměř ke každému paláci a domu na Hradčanech a Malé Straně; tvoří je v podstatě pouhé syžety pověstí (Golem rabína Bezalela Lva, Dům doktora Fausta aj.). Dva soubory jsou inspirovány hagiografi ckou literaturou (Legendy o kostelech pražských, O chrámu svatovítském).

Další ukázky z knihy Vývoj literatury pro děti a mládež a její žánrové struktury:
Úvod
Proměny prózy pro mládež
Jiří Žáček - poezie pro děti
Historické a místní pověsti
Světová autorská pohádka 20. století