Ukázka je z knihy Neurotická osobnost naší doby (K. Horney, 2007).
Další ukázky z knihy:
Neurotická soutěživost
Základní struktura neuróz
Kultura a neuróza
Význam neurotického utrpení (problém masochismu)

Tato kniha již není dostupná, ale možná vás zaujmou jiné knihy s podobným tématem: Poruchy osobosti v 21. století či Teorie a terapie neuróz. 

Každá individuální analýza předkládá nové problémy i tomu nejzkušenějšímu analytikovi. U každého pacienta se setkává s obtížemi, s nimiž se dosud nesetkal, s postoji, které se těžko rozpoznávají a ještě hůře vysvětlují, s reakcemi, které na první pohled zdaleka nejsou průhledné. Když se podíváme zpět na složitost neurotické charakterové struktury, jak byla popsána v předcházejících kapitolách, a na množství vystupujících faktorů, tato různorodost nás nepřekvapí. Rozdíly v dědičnosti a v životních zkušenostech, zejména v době dětství, vytvářejí při formování dotčených faktorů zdánlivě nekonečné varianty.

Avšak jak jsem již zdůraznila na začátku, navzdory všem těmto jednotlivým rozdílům jsou klíčové konflikty, kolem nichž neurózy vyrůstají, prakticky vždy stejné. Obecně jsou to ty samé konflikty, jimž je v naší kultuře vystaven i zdravý člověk. Je už tak trochu otřepanou pravdou, že není možné jasně rozlišit mezi neurotickým a normálním, ale může být užitečné zopakovat to ještě jednou. Mnozí čtenáři tváří v tvář konfliktům a postojům, které rozpoznávají ve vlastní zkušenosti, se mohou sami sebe ptát: Jsem neurotik, nebo ne? Nejpádnějším kritériem je to, zda se člověk cítí svými konflikty omezován, zda se jim dokáže postavit a vypořádat se s nimi přímo.

Když jsme poznali, že neurotičtí lidé v naší kultuře jsou sužováni stejnými skrytými konflikty a že ve zmenšené míře je jim vystaven i normální člověk, jsme znovu postaveni před otázku, která povstala již na začátku: jaké podmínky v naší kultuře jsou zodpovědné za to, že se neurózy soustřeďují kolem těchto konkrétních konfliktů, jež jsem popisovala, a ne kolem jiných?

Freud se tímto problémem zabýval jen omezeně; opačnou stránkou jeho biologické orientace je absence orientace sociologické, a tudíž má tendenci připisovat sociální jevy především faktorům psychickým – a tyto v prvé řadě faktorům biologickým (teorie libida). Tato tendence například vedla psychoanalytické autory k názoru, že války jsou způsobené instinktem smrti, že náš současný hospodářský systém je zakořeněn v análně-erotických pudech, že důvod, proč věk strojů nezačal už před dvěma tisíci lety, je třeba hledat v narcismu oné doby.

Freud vidí kulturu nikoli jako výsledek složitých společenských procesů, ale především jako výsledek biologických pudů, které jsou vytěsněny nebo sublimovány – s tím, že se proti nim vytvářejí reaktivní formace. Čím úplnější je potlačení těchto pudů, tím vyšší je kulturní úroveň. Jelikož schopnost sublimace je omezená a jelikož intenzivní potlačování primitivních pudů bez sublimace může vést k neuróze, růst civilizace s sebou nevyhnutně nese nárůst neuróz. Neurózy jsou cenou, kterou musí lidstvo zaplatit za kulturní vývoj.

Implicitním teoretickým předpokladem za těmito úvahami je přesvědčení, že existuje biologicky podmíněná lidská povaha nebo přesněji řečeno přesvědčení, že orální, anální, genitální a agresivní pudy existují u všech lidí v přibližně stejném množství. Odchylky v utváření charakteru mezi lidmi, stejně jako mezi kulturami, jsou tedy způsobeny tím, jak silného potlačení je zapotřebí – s dodatečnou výhradou, že toto potlačení ovlivňuje různé pudy různou měrou.

Historické a archeologické nálezy nepotvrzují takový přímý vztah mezi vyspělostí kultury a potlačením sexuálních nebo agresivních pudů. Chyba spočívá především v tom, že se místo kvalitativního vztahu předpokládá vztah kvantitativní. Vztah není mezi kvantitou potlačení a kvantitou kultury, ale mezi kvalitou individuálních konfliktů a kvalitou kulturních potíží. Kvantitativní faktor nelze zanedbat, ale můžeme jej zhodnotit pouze v kontextu celé struktury.

V naší kultuře jsou obsaženy určité typické problémy, které se mohou odrážet jako konflikty v životě každého člověka a které, pokud se nahromadí, mohou vést ke vzniku neuróz. Jelikož nejsem socioložka, pouze stručně poukážu na hlavní trendy, které s problémem neurózy a kultury souvisí.

Moderní kultura je ekonomicky založena na principu konkurence mezi lidmi. Osamělý člověk musí bojovat s jinými lidmi ze stejné skupiny, musí je předhonit a často odhodit stranou. Výhoda jednoho je často nevýhodou druhého. Psychickým důsledkem této situace je neurčité nepřátelské napětí mezi lidmi. Každý je skutečným nebo potenciálním konkurentem pro kohokoli jiného. Tato situace je zřejmá mezi členy stejné profesní skupiny – bez ohledu na snahu být spravedlivý nebo na pokusy o její zamaskování prostřednictvím zdvořilé ohleduplnosti. Je však třeba zdůraznit, že konkurence, a případná s ní související hostilita, proniká veškerými lidskými vztahy. Konkurence je jedním z převažujících faktorů ve společenských vztazích. Proniká do vztahů mezi muži a muži, mezi ženami a ženami, a ať už je předmětem konkurence popularita, kompetence, přitažlivost, nebo kterákoli jiná společenská hodnota, vážně narušuje možnosti spolehlivého přátelství. Rovněž, jak již bylo naznačeno, narušuje vztahy mezi muži a ženami nejen při volbě partnera, ale v boji s ním o nadvládu. Ovlivňuje školní život. A co je asi nejdůležitější, ovlivňuje situaci v rodině, takže je pravidlem, že dítě je tímto zárodkem očkováno od samého začátku. Rivalita mezi otcem a synem, matkou a dcerou, jedním a druhým dítětem není obecným jevem, ale reakcí na kulturně determinované podněty. Jedním z velkých Freudových úspěchů zůstává, že viděl úlohu rivality v rodině, jak ji vyjádřil ve svém pojetí oidipského komplexu a v dalších hypotézách. Nicméně je třeba dodat, že tato rivalita není sama o sobě biologicky podmíněná, ale je výsledkem daných kulturních podmínek, a že situace v rodině není to jediné, co rivalitu podněcuje, ale že podněty k soutěžení jsou aktivní od kolébky po hrob.