Opravdu všichni hrajeme divadlo? Sociolog Goffman na tom založil nový směr
Erving Goffman si pomohl metaforou divadla, účinkujících a rolí, aby demonstroval, že všichni svým způsobem hrajeme před druhými divadlo. Svou slavnou knihu napsal už v roce 1959, byl mnohými obviněn z cynismu, ale na jejím základě vzniklo odvětví dramaturgické sociologie. Svižně a vtipně napsaná analýza našeho každodenního života ve společnosti.
Kniha Ervinga Goffmana (1922–1982) nese název Všichni hrajeme divadlo a vychází z přesvědčení, že své role zaujímáme jako herci, vytváříme, kontrolujeme a řídíme svou sebereprezentaci a máme i techniky na udržení dojmu. Např. podle přesvědčení o roli, kterou člověk hraje, rozděluje Goffman jedince na „upřímné“ a „cyniky“. Upřímný herec 
je se svým výkonem absolutně ztotožněn, cynik své roli vůbec nevěří. Autor ovšem upozorňuje na to, že ne každý cynismus je egoistický (například když lékař podává placebo), ne každá upřímnost je žádoucí. Familierní šéf bývá vnímaný jako nadřazený, námořník při krátké návštěvě doma nežádá svoji matku, aby mu „podala to posraný máslo“, jako to činí na lodi, ale odhodí ryzí upřímnost a matka mu bude za trochu té přetvářky vděčná.
Vtipné zasazení teorie do každodenních situací čtenářům ukáže psychiatrické léčebny, kde je obtížné občas rozlišit hranici mezi pacientem a zaměstnancem, hotelovými kuchyněmi, kde se na konvici s čajem suší ponožky a „recykluje“ se máslo od snídaně, aby nás pak bezvadný oděv a chování číšníka ujistily, že se nacházíme v dobrém podniku.
Užijte si nevšedně aktuální čtení, které obohatilo naši řadu Klasici.
ČTĚTE TAKÉ - Knize Psychologie davu neubralo ani 120 let na aktuálnosti
Ukázka:
Podobně, jak vyplývá z nedávné studie o lékařích v Chicagu, praktický lékař představí svému pacientovi lékaře specialistu, kterého vychválí jako nejlepšího odborníka, ale ve skutečnosti mohl být specialista vybrán na základě kolegiálních vztahů s praktickým lékařem, na základě dohody o dělbě honoráře či na základě jiné, přesně definované dohody ve stylu něco za něco existující mezi těmito dvěma zdravotníky.
Coby účinkující v roli zákazníka tento individuální přístup taktně podporujeme, když se snažíme vzbudit dojem, že jsme nesháněli nikoho, kdo by nám službu mohl poskytnout lépe, a že by nás ani nenapadlo ohlížet se po jiném odborníkovi.
V komerční sféře se tento aspekt představení zneužívá a bývá ironicky označován za „individuální přístup“; v jiných oblastech života se smějeme tomu, jak lidé předstírají účast nebo srdečnost. (Často však zapomínáme, že coby účinkující v roli zákazníka tento individuální přístup taktně podporujeme, když se snažíme vzbudit dojem, že jsme nesháněli nikoho, kdo by nám službu mohl poskytnout lépe, a že by nás ani nenapadlo ohlížet se po jiném odborníkovi.)
Možná je to pocit vlastní viny, který zaměřuje naši pozornost na tyto oblasti hrubého „pseudogemeinschaftu“, protože v žádné oblasti života snad není představení, které by nespoléhalo na to, že individuální přístup zveličí jedinečnost setkání účinkujícího a obecenstva. Je pro nás například mírným zklamáním, když slyšíme blízkého přítele, jehož spontánní gesta vřelosti jsme pokládali za vyhrazená pouze nám, jak důvěrně hovoří s jiným svým přítelem (zejména pokud tohoto člověka neznáme). Výslovně o tomto tématu pojednává americká příručka dobrého chování z 19. století:
Jestliže složíte poklonu jednomu člověku nebo vůči němu užijete výrazů mimořádné zdvořilosti, pak byste neměli stejné chování prokazovat v jeho přítomnosti nikomu jinému. Například navštíví-li vás doma nějaký gentleman a vy ho vřele a se zaujetím přivítáte slovy: „To jsem
rád, že vás vidím,“ bude takovou pozorností potěšen a pravděpodobně vám poděkuje. Pokud vás ale totéž uslyší říkat dvaceti jiným lidem, nejenže prohlédne, že vaše zdvořilost nic neznamená, ale dokonce bude rozmrzelý, že byl tak oklamán.