Kniha známého dánského psychologa se zabývá výhodami skromnějšího a uměřenějšího života, který není zaměřen jen na spotřebu, produktivitu a do sebe zahleděný individualismus. Pozitivní myšlení, prezentované v mnoha příručkách osobního růstu, vede k nutkavé honbě za štěstím, která nás ale málokdy ke štěstí skutečně přivede. Brinkmann svou teorii dokládá množstvím zajímavých myšlenek filozofů, psychologů i sociologů. 

Kniha je rozdělena na pět částí, „argumentů“: politický, existenciální, etický, psychologický, estetický, z nichž každý představuje důvody pro to, proč být uměřený, z jiného úhlu pohledu.

Svend Brinkmann je profesorem psychologie na Katedře psychologie a komunikace v dánském Aalborgu. Zabývá se zejména filozofickými, morálními, etickými a kulturně kritickými tématy, o nichž napsal téměř dvacet knih.

Knihu Umění uměřenosti koupíte na našem e-shopu.

Ukázka:

Každý má právo na úžasnou kuchyni

Úvod

Každý má právo na úžasnou kuchyni Úvod „Každý má právo na úžasnou kuchyni“, ujišťuje velmi dobře známý reklamní text výrobce kuchyní. „Protože si to zasloužím“, říká jiná reklama na kosmetiku. „Just do it!“ přikazuje naprosto obecně třetí světově proslulý slogan sportovní firmy (ale je skutečně jedno, co uděláme?). Díky bohu nemusíme tyto reklamní výzvy vyslyšet, ale nepochybně odrážejí kulturu, která do života dlouho uváděla myšlenky ve smyslu „co nejvíc, co nejrychleji“. Prodejní text „pilulky štěstí“ Paxil zní: „Do more, feel better, live longer“ (Dělat víc, cítit se lépe, žít déle). Musíme zažít co nejvíc, prožívat to co nejdéle, v co nejvíce možných směrech. Proč vlastně ne? Co nás zastaví, jestliže máme možnosti a zdroje? Na sklonku osmdesátých let rocková skupina Queen zpívala „I want it all, and I want it now“, a tohle opěvování odhodlání mít víc po dlouhou dobu zůstávalo opakujícím se rysem naší kultury. V posledním verši písně „I want it all“ Freddie Mercury zpíval „So much to do in one life time (people do you hear me) / Not a man for compromise and wheres and whys and living lies / So I’m living it all, yes, I’m living it all“.

Cítíte, že máte moc zájmů a táhne vás to do příliš různých směrů na to, aby uměřenost byla vaší životní filosofií? Pak jsem možná multipotenciál a i pro vás máme knihu!

Život je krátký – tragicky to bylo potvrzeno v Mercuryho vlastním případě –, a proto je důležité udělat a zažít co nejvíc teď, dřív než bude pozdě – bez kompromisů. Alespoň hodně lidí takhle uvažuje. „I’m living it all“ se stává ideálem a my spěcháme užít si dne. K nejčastějším tetováním patří Carpe diem a YOLO (You Only Live Once, žiješ jen jednou) je v sociálních sítích rozšířeným výrazem. Jeden druhému sdělujeme, že je lepší udělat něco, čeho budeme litovat, než litovat, že jsme něco neudělali. Nejhorší, co se může stát, je, když si člověk musí něco odepřít. Proto žijeme s FOMO (Fear of Missing Out, strach z propásnutí), abych zde citoval další rozšířenou zkratku, a neustále na svých mobilních telefonech kontrolujeme aktualizace stavů, sportovní výsledky, nabídky dovolených nebo cokoli jiného, co nás zajímá. Není ovšem snadné tohle všechno stíhat, a proto s tím potřebujeme pomoct. Při vyhledávání na Amazonu člověk najde téměř dva tisíce knih, které podle názvu pojednávají o tom, jak toho stihnout víc (anglicky „get more done“), např. Get More Done in Less Time – And Get on With the Good Stuff (Stihněte toho víc za kratší dobu – a dělejte jen dobré věci). Když vyhledáváme podle prostého „do more“ (dělat víc), ukáže se více než třináct tisíc titulů, počínaje Do More Better: A Practical Guide to Productivity až po Do More in Less Time: How You Can Achieve Your Goals and Live a Balanced Life (Dělejte toho víc a lépe – praktický průvodce produktivitou: Udělejte toho víc za kratší dobu: jak dosáhnout svých cílů a žít vyváženým životem). Na druhou stranu se nenajde mnoho knih o tom, jak toho v životě stihnout méně – a už vůbec ne na téma, jak stihnout méně za delší dobu. Ale co když dnes, v naší stresující době, potřebujeme právě to?

Otázkou je, jak k tomu člověk ve světě plném příležitostí a lákadel dospěje. Neustále se setkáváme se širokým spektrem výzev – od reklam po sociální sítě –, abychom něco udělali, něco si mysleli, něco zažili, koupili a spotřebovali. O naši pozornost se svádí tvrdý boj a může být obtížné rozeznat důležité od nepodstatného, protože vše je nám podáváno v obrovské záplavě informací. Snažíme se „surfovat po netu“ (jak jsme říkávali v devadesátých letech) a na informační vlně, ale často ze surfovacího prkna spadneme a vyděšeně se plácáme v moři. Velká část našich životů je už dnes jakýmsi nácvikem, jak zažít co nejvíc. Jsme pokoušeni rychlými půjčkami, vysokými slevami a dalším dílem oblíbeného televizního seriálu, u kterého si pomocí moderních streamingových služeb pochopitelně sami určíme dobu vysílání. Jako druh jsme si vybudovali společnost s kulturní krajinou, ekologickou nikou výzev, lákadel, příležitostí a nabídek, v níž se zřídkakdy cvičíme v umění, jak se omezovat, odříkat si a odpírat. Nedostatečně se učíme něco si nedopřát. Tahle kniha je o nutnosti uměřenosti jak u jednotlivce, tak u společnosti, a doporučuje čtenáři, aby si z nutnosti udělal ctnost a jednoduše povýšil uměřenost na umění.

Nutnost tohoto umění vyplývá ze skutečnosti, že jsme dlouho žili nadužíváním, neomezeným růstem a čerpáním přírodních zdrojů. To je téma další kapitoly. O detailech krizí, jež lidstvo vyvolalo a v nichž žijeme, můžeme diskutovat, a měli bychom, ale fakt, že tyto námi zaviněné krize existují, je dobře vědecky zdokumentován a v této knize vystupuje jako precedens. Ctnost – k níž nutnost může a musí vést – není přehnaně ekologická fixní idea, ale právě naopak nosná myšlenka v tradici životního postoje, který se objevuje už u starých řeckých filozofů, u nichž střídmost byla důležitou vlastností. V mnoha ohledech byla střídmost (řecky sófrosyné) dokonce vyzdvihována jako takzvaná základní ctnost, což znamená, že byla vnímána jako naprosto nezbytný prvek každé podoby etické činnosti. Podle Řeků mohly být jiné ctnosti, například odvaha nebo štědrost, vhodně praktikovány jen tehdy, když byl člověk po všech stránkách střídmý a zároveň ovládal umění něco si odepřít. Jestliže „chci všechno“, nebudu příliš úspěšný v něčem konkrétním, a to dokonce ani v etickém smyslu. Podle této úvahy předpokládá prožití naplněného, bohatého a vzkvétajícího života jistou míru sebeovládání a kontroly, a to nikoli v podobě masochistického sebetrýznění nebo asketického či anorektického jednání, kdy je zdrženlivost sama o sobě odměnou, ale tato míra je naopak předpokladem, že člověk jako takový bude jednat nejlepším možným způsobem a se zodpovědností, kterou zkrátka a dobře má. 

Když všechno, co jste kdy chtěli, pořád nestačí, je možná na čase sáhnout po knize Harolda Kushnera.

Když jsou střídmost a zdrženlivost probírány v moderní psychologii, často k tomu dochází v rámci pojmu sebekontrola. To sice není zanedbatelné, ale v této knize představuje psychologická dimenze uměřenosti pouze jednu z více relevantních dimenzí. Já z nich chci představit celkem pět, které jsou formulovány jako nadřazené argumenty určující ráz kapitol knihy: 

V první kapitole začínám politickým argumentem, který pojednává o našem společném životě a o tom, odkud můžeme získat základní odůvodnění nutnosti naučit se s něčím spokojit. Zeměkoule má na stále větší počet lidí omezené zdroje a nerovnost v posledních desetiletích celosvětově markantně vzrostla. Pokud má být zajištěn udržitelný život pro většinu lidí, v ideálním případě pro nás pro všechny, musíme se naučit umění, jak se omezovat, což platí hlavně pro nás v nejbohatší části světa.

Dále představuji existenciální argument, v němž odmítání a soustředění vycházející ze vznešenější prózy Sørena Kierkegaarda pojednávají o tom, jak mít čisté srdce. „Čistota srdce je chtít jen jedno“, jak napsal Kierkegaard. Existenciální úvaha musí obsahovat poznání, že člověk nesmí chtít všechno (jak o tom psal Piet Hein), ale musí žít život zaměřený na něco konkrétního, aby se jednalo o život vydařený, který neproklouzne mezi prsty a nerozbředne. 

Potom pokračuji etickým argumentem, který se týká vztahu k ostatním. Zde je základní myšlenkou to, že člověk může dostát svým povinnostem lidské bytosti pouze tehdy, je-li ochoten si něco trvale odepřít, aby v životě podpořil konkrétní jiné osoby. Hlavně zde se klasické ctnostné uvažování stává relevantním pro myšlenku střídmosti (sófrosyné) coby ústřední součásti etického života. 

Následujícím argumentem je argument psychologický, který se hmatatelněji dotýká nácviku sebekontroly a otázky, proč je tento nácvik tak těžký v lákající, na zážitky orientované konzumní společnosti. Lidská psychika má zřejmě tragický aspekt, jenž je občas označován za „hédonickou adaptaci“. Jakmile získáme něco těžko dosažitelného, zvykneme si na to a rychle to ztratí svou atraktivitu, načež si určíme nové cíle, o něž usilujeme ve věčné honbě, která možná skončí až smrtí. Víc chce ještě víc. Na první pohled se zdá podivné, že i lidé v naší části světa, která je podle měřítka světových dějin neuvěřitelně bohatá, se z části nebo i zcela udřou k smrti, aby získali víc. Dá se vůbec tenhle začarovaný kruh přerušit? 

Svůj život můžete změnit k lepšímu i pomocí mindfulness!

Poslední argument pro uměřenost vychází z estetiky. Úvaha, že v jednoduchosti je krása, je klasickou myšlenkou formulovanou jak v umění, tak ve vědě. Třeba platí i pro umění žít? Tvrdím, že jednoduché rituály, které organizují každodenní život a uvolňují energii a síly na podstatné cíle, mohou mít estetickou hodnotu. Tato kapitola se také pokouší nabídnout konkrétnější rady ohledně umění, jak se omezovat. Může se jednat o životní umění, které z nouze udělá ctnost. 

Celkově mají argumenty ukázat, že za uměním omezit své potřeby stojí politická nutnost, existenciální hloubka toho, když si něco odpíráme, etický potenciál, psychologická výhra společně s jistou formou etické kvality uměřenosti. Rozdělení do rozličných domén nesmí být považováno za jediné možné, neexistují žádné pevně dané hranice mezi například existencí a psychologií nebo politikou a etikou. Jednotlivé kapitoly se tedy překrývají, ale dají se číst i samostatně. Nedělám si žádné iluze, že čtenáři budou souhlasit se všemi pěti typy argumentů, ale to, doufejme, není ani podmínkou toho, aby pro ně kniha byla přínosná. Někteří možná ocení psychologickou část, ale odmítnou tu politickou – jiní to budou vnímat opačně. Mým vlastním cílem je pomocí analýzy mnoha aspektů života ukázat, že uměřenost má větší základní hodnotu, než si většina lidí myslí. Všichni se můžeme cvičit ve snaze odpírat si, spokojit se s menším množstvím toho, co je nepodstatné – a tím, doufejme, získat více času na to podstatné. „Do less, more thoroughly“, byla rada, kterou antropolog Harry Wolcott vždy dával svým studentům, když jim dělal školitele při psaní disertačních nebo rigorózních prací. Možná by si mnoho z nás mělo vzít tuto radu – dělat méně, ale dělat to poctivěji – k srdci, a to nejen během studií, ale celkově v životě. Předpokladem nicméně je, že si troufneme více si toho odpírat, což vyžaduje odvahu zavázat se k něčemu konkrétnímu. Cílem této knihy je vyzdvihnout uměřenost jako umění, které se dá zdůvodnit politicky, existenciálně, eticky, psychologicky a esteticky.

Knihu Umění uměřenosti koupíte na našem e-shopu.