Kněz, co leze po horách, skautoval a ještě umí psát? Kniha Pán se stará od Josefa Prokeše

Je-li vám sympatický papež František, pak vám kniha Pán se stará bude určitě blízká. K papežově apoštolské exhortaci (dokument, jehož cílem je vybídnutí nebo povzbuzení) Radost z evangelia se totiž vztahuje a její myšlenky po svém rozvíjí. O křesťanství píše tak, že jej otevírá a zprostředkovává každému člověku dobré vůle.

Pán se stará Josef Prokeš kněz skaut úvahy spiritualita

Mnoho tak výrazných osobností česká církev nemá. Kněz Josef Prokeš v sobě snoubí mnohé talenty, z nichž jeden můžete blíže ohodnotit. Čtivá a ducha se dotýkající kniha Pán se stará je plná kratších zamyšlení nad tématy blízkými nejen křesťanům. Najdete v ní hlubší myšlenky, ale i radost a zápal, jak tvrdí biskup Václav Malý v předmluvě ke knize: „Autor rozvíjí velmi konkrétně, jak lze žít církev a naplňovat její poslání ve světě. Vychází z úvah papeže Františka o církvi otlučené, zraněné, špinavé, která se dotýká nevábných periferií lidstva,“ a dodává, že „autor je skautem i horolezcem. To ho disponuje, aby převáděl své zkušenosti i do duchovního života a pastoračního působení – stoupat výš a překonávat strach z neplánovatelných Božích záměrů.“

Josef Prokeš je kněz českobudějovické diecéze. Studoval na papežské univerzitě Gregoriana obor Nová evangelizace. Věnuje se pastoraci mládeže, je diecézním duchovním rádcem skautů. Ve volném čase rád leze po horách.

Ukázka: 

TŘICET DEVĚT LET

Byl jsem pozván na přednášku v rámci setkání kněží moravské provincie na Velehradě. Mluvit jsem měl o tématu, které jsem postgraduálně studoval v Římě, tedy o víře a nezájmu o ni, o církvi, světě a o vztahu mezi nimi. Po skončení přednášky, i když mě čekala daleká cesta do jižních Čech, jsem se zdržel na jednom workshopu. Týkal se zneužívání dětí. Téma v této době tolik bolestné a aktuální pro celou církev. Otec Marek a sestra Theresien představovali různé dimenze této problematiky. Vážnost a hloubku dodával pan Jiří, který sám v mládí tuto hrůzu prožil.

Bůh jedná, když jsme velkorysí - rozhovor s Láďou Heryánem, "pastýřem" undergroundu.

Workshop byl velmi zajímavý a pro mě skrýval jedno veliké povzbuzení pro můj kněžský život. Marek vyprávěl o tom, že průměrný věk běžného agresora při zneužívání je kolem devatenácti let. U kněží je to ale třicet devět let. Vysvětloval to tím, že bohoslovec a kněz jsou na začátku plni duchovního odhodlání a nadšení, které je vedou k tomu, že se snaží o skutečnou službu Bohu i lidem. Jak ale čas běží, může docházet k postupnému vyhoření a vychladnutí původního nadšení. Člověk se začne ztrácet, přestává mít zábrany. Co by pro něj bylo před časem naprosto nepřijatelné, se stává skutečností. Většinou se k tomu přidá alkohol a neštěstí je na světě. Velmi se mě to dotklo. Ne proto, že bych v sobě řešil nějaké podobné touhy. To bohudíky ne. Ale při troše zobecnění se mi zdá, že pokušení třicátého devátého roku do kněžského života rozhodně patří a že se netýká jen prožívání sexuality.

Poznámka o vyhoření ve třiceti devíti letech, což je přesně můj věk v době, kdy vychází tato knížka, se mi spojila s prožitkem, který jsem měl už při primici. V jenom okamžiku mě kamarádi vzali a na ramenou mě v rámci nějakého překvapení kamsi nesli. Když jsem tak ležel nesen vysoko nad zemí, uviděl jsem své nohy v černých botách, jak trčí vzhůru. Takto nějak to bude při mém pohřbu, pomyslel jsem si tehdy. A jak moc si přeji, abych zůstal věrný až do toho okamžiku. Velmi na mě ten moment zapůsobil a často se k němu vracím.

Podle kněze Guy Gilberta je rodina pokladem doby

Věrnost. Je snadné být nadšený a někam vyrazit, ale je mnohem těžší být věrný. Už při mém skautském slibu mě fascinovalo, že nejvyšší Pravdě a Lásce mám sloužit „věrně v každé době“. Vím jistě, že věrnost byla to, o co jsem při své primici prosil hlavně. Ve svém životě a v rozlišování svého povolání jsem mohl potkat několik skvělých kněží, kteří mě velmi ovlivnili. Co mě na nich opravdu fascinovalo, byla právě jejich věrnost. Pater František Daniel Merth, se svými roky strávenými ve vězení a se svojí věrnou službou v maličké farnosti na Šumavě. Pater František Sobíšek, který věrně, přes své veliké stáří, chodil dennodenně do zpovědnice v katedrále, kde byl stále k dispozici. Pater Václav Dvořák a Karel Fořt, oba skauti, s nimiž oběma jsem mohl mluvit ještě několik chvil před jejich smrtí. Tato setkání na mě dodnes působí velmi povzbudivě, když si vzpomenu na věrnost v jejich očích. Z celého srdce, tak jak dovedli nejlépe, se snažili po celý život sloužit Bohu.

Knihu Pán se stará můžete koupit na našem e-shopu