Agnes a stín za oknem je završení trilogie v jejíchž dvou předchozích dílech, Agnes a odemčený sen a Agnes a tajemný dům, poznávala jedenáctiletá Agnes dávná rodinná tajemství, nastěhovala se do staré rodinné vily Rauhaly a při tom všem prožívala s kamarádem Piškotem spoustu dobrodružství a zažívala mnoho záhadných a tajuplných událostí. A nejinak je tomu i v posledním díle trilogie Agnes a stín za oknem. Ve vile Rauhale probíhá letní fotografický tábor a Agnes při něm vyfotí stín za oknem zamčené místnosti. Co nebo kdo to mohlo být? V domě se pak začnou záhadně objevovat prastaré předměty a kresby, kdosi hraje na klavír v prázdné místnosti a nechává na pianu notové zápisy. Odhalí Agnes s Piškotem, co za záhadnými událostmi stojí? A jak to všechno souvisí s Hugem, dvojčetem Agnesiny prababičky Agnes Marie, který ve vile žil skoro před sto lety?

Agnes a stín za oknem je stejně jako předchozí díly trilogie tajuplný, lehce mysteriozní příběh o hledání rodinné historie určený čtenářům od 8 do 12 let.

Z finského originálu Agnes ja varjo ikkunassa přeložila Alžběta Štollová.

Ukízka:

„Dobré ráno, vítám vás na fotografickém táboře,“ usmála se drobná černovláska. V jejím hlase byl slyšet jemný španělský přízvuk. „Já jsem Silvia Gutiérrez Diaz a moc mě těší, že se zajímáte o fotografii. Já taky, a moc!“

Silvia se znovu usmála a poklepala na tašku, kterou právě položila na stůl.

„Rovnou vám rozdám foťáky a společně si ukážeme, jak s nimi pracovat,“ oznámila a z tašky začala vyndávat malé lehké kompaktní fotoaparáty.

 Setkání se konalo nahoře ve velkém sále, protože přízemí Rauhaly si pro sebe zabrali krajináři. Souběžně s kurzem fotografie totiž ve vile probíhal ještě výtvarný kurz krajinomalby. Agnes s Piškotem seděli u jednoho ze stolů umístěných podél vysokých oken. Druhý stůl pod monumentálním lustrem obsadili tři další účastníci, kamarádi ze čtvrté třídy Amos a Lassi a bratranec jednoho z nich Miki, který přijel do Harmaly až z Espoo. Kluci si pořád něco šeptali, ale Silvia se jimi nenechala rušit a mluvila dál.

„Dnes půjdeme fotografovat ven. Budeme se učit dívat se kolem sebe hledáčkem objektivu. Pro mě je to vždycky velký zážitek! Když se tak na svět dívám, připadá mi, že pokaždé spatřím něco nového. Občas mě napadá, že fotoaparát je jako magické oko, bez něhož bych řadu věcí vůbec neviděla,“ zakončila svoji úvahu Silvia. „Prosím, pojďte si rozebrat foťáky.“

Netrvalo dlouho a všichni měli díky Silvii nejen fotoaparát, ale i přibližnou představu o tom, jak funguje. „Co budeme venku fotit?“ vyzvídal Amos.

„Hned vám to prozradím,“ nenechala se pobízet Silvia. „Vaším úkolem bude najít něco, čeho jste si dřív nevšimli.“

„Nějaké překvapení?“ snažil se pochopit Amos, ale Silvia vytrvale kroutila hlavou.

„Ne, žádné překvapení, ale jakoukoli běžnou věc, o níž jste dosud nevěděli. Něco, co je tady odjakživa, třeba i na stejném místě, ale čemu jste ještě nikdy nevěnovali pozornost.“

Amosovi začínalo svítat.

„A musí to být jenom jedna věc?“ zeptal se.

„Může jich být klidně deset, pokud to zvládnete,“ usmála se Silvia. „U každé se ale zastavte. Dobře si ji prohlédněte, buďte pozorní! Jedna věc bohatě stačí.“

Amos a Lassi na sebe mrkli, ale na nic dalšího se už nezeptali.

„Omezíme se na okolí domu, jinam nesmíte,“ pokračovala v zadávání úkolu Silvia. „A teď pozor, tohle je důležité: Pracujte sami a v tichosti! Máte na to půl hodiny, potom se vraťte a společně se podíváme, co jste vyfotili.“

„V tichosti? Jak to myslí?“ otočil se Piškot k Agnes, když scházeli po schodech dolů ke dveřím. „To si přitom nesmíme ani povídat?“

„Jak si chceš povídat, když má každý pracovat sám?“ otráveně vzdychla Agnes. Do prvního úkolu by se bývala pustila nejraději s Piškotem, ale nechtěla Silvii odmlouvat. Znovu se jen utvrdila v tom, že letní tábory zkrátka nemusí.

„A když tu budou mrňata se štětcem nějak pokřikovat? Copak za nimi máme chodit a prosit je, ať se uklidní, protože my máme za úkol pracovat v tichosti?“ rozváděl svoje úvahy Piškot.

„Ti nebudou před domem, ale u vody s výhledem do krajiny,“ smutně uzavřela Agnes, „jsou to přece krajináři.“

„Krajináři vyřvávající jak hokynáři,“ pousmál se Piškot. „Zato my jsme potichu fotící samotáři.“

„Snad to tak nebude každý den,“ reptala Agnes, když společně s Piškotem vycházeli z vily Rauhaly. Ostatní účastníci tábora kolem nich s jekotem proběhli, a dokud byli ještě pohromadě, neustále se pošťuchovali. Klapot Silviiných kroků na schodišti doléhal až do zahrady. Agnes se rozhlédla. Připadalo jí, že tu všechno zná a tisíckrát to viděla. Nikde nic, na co by už dávno nepřišla.

„Copak tady se dá něco vyfotit?“ povzdychla si.

„Musíme se rozdělit a začít hledat,“ neztrácel naději Piškot. „Já jdu k brance. Branka je moje!“ rychle si rozmyslel Amos.

„Já si zabírám ten velikánský strom!“ vykřikl Lassi a rozběhl se ke starému mohutnému dubu.

„To snad nemyslíte vážně! Copak je to nějaká soutěž?“ ušklíbla se Agnes.

„Samozřejmě! Kdo dřív přijde, ten dřív mele,“ pobaveně prohlásil Piškot. „Takže já si pro změnu zabírám dveře do sklepa, vypadají totiž zajímavě,“ řekl a byl tentam. Agnes se nenápadně podívala na Mikiho, který se bezradně rozhlížel po zahradě. Ten by taky určitě raději pracoval s někým ve dvojici. Bylo jí ho najednou líto. „Hele, Miki, tamhle vedle těch keříků stojí zaparkované staré kolečko. To by se ti mohlo líbit. Nechceš se tam jít podívat?“ navrhla mu.

Miki vděčně pokýval hlavou a sešel po schodech do zahrady. Agnes najednou osaměla. Kam zamíří ona? Silvia se procházela opodál a všichni ostatní už byli shrbení a prozkoumávali místa, která si vybrali.

Agnes se otočila a vydala se podél domovní zdi, vlastně ani nevěděla kam. Cestou ji však napadlo, že zamíří do zadní části zahrady. Tam to alespoň tak dobře nezná. Obešla dům a minula staré keře růží, které jen bzučely. Potom se zastavila a chvíli se rozhlížela. Měla dojem, že se ochladilo. Skoro jako by náhle nastal podzim, i když do podzimu bylo ještě daleko.

Zahrada za vilou vypadala úplně jinak než před ní. Nikdo ji nesekal a letité větve jabloní připomínaly sukovité prsty čarodějnic. Všechno tam bylo zapomenuté, zpustlé a strašidelné. V korunách stromů skučel vítr a opíral se do přerostlé trávy. Vysoko na obloze poletovala vlaštovka.

Agnes zapnula fotoaparát, zvedla ho do úrovně očí a otáčela jím všemi směry. Copak jí asi tak jeho magické oko ukáže, napadlo ji a v duchu se pousmála. Sehnula se, přiblížila objektiv k pampelišce a vyfotila ji. Vypadala přesně, jak pampeliška vypadat má. Když si ji ale prohlížela takhle zblízka, překvapilo ji, jak moc je žlutá a střapatá. Jako malý žlutý výbuch.

Několikrát zachytila svoje boty v trávě. Okopané tenisky na zeleném pozadí, cvak, pošlapaná louka, cvak. Do té doby ji nikdy nenapadlo, kolik toho při chůzi podupe. Byla jak pochodující parní válec.

Takové zjištění ji znepokojilo, a tak raději obrátila hledáček objektivu vzhůru. Nejdřív se v něm ukázala jabloň, pak chvíli nic a nakonec bíle natřený roh staré vily. Stěna, nic než nekonečná dřevěná stěna. Oprýskaná barva Agnes vlastně docela zaujala. Stiskla spoušť. Možná měl tenhle úkol přece jenom nějaký smysl.

Potom okem fotoaparátu zavadila o okno v přízemí. Připomnělo jí tmavé zrcadlo. Odráželo klátící se větve okolních stromů a přitom vypadalo, jako by se samo vlnilo. Agnes stočila objektiv podél stěny o něco výš. V prvním patře poznala okno vedoucí do pokoje tety Amelie. Místnost byla už dlouho prázdná. Agnes pohybovala fotoaparátem, dokud nespatřila okno do Hugova pokoje.

Hugův pokoj byl ten nejpozoruhodnější pokoj z celého domu. Původně ho obýval prababiččin bratr, její dvojče Hugo, který měl celý život podlomené zdraví a nakonec v pouhých osmnácti letech zemřel. Jeho pokoj pak zůstal neznámo proč zcela netknutý. Od roku 1938 se v něm s ničím nehýbalo, takže vypadal, jako by se v něm zastavil čas. Všechny Hugovy věci jako by v něm na něco čekaly. Působilo to zvláštně.

Magické oko fotoaparátu sledovalo ozdobný rám Hugova okna, za nímž vykukoval světlý průsvitný závěs. Proč toho vím o Hugovi tak málo, pomyslela si v duchu Agnes. Skoro celý svůj život přece prožil ve vile Rauhale! Musel tady znát každý kout, možná dokonce i stával na stejném místě, jako teď stojím já. A pak se to stalo. Závěs se sotva znatelně poodhrnul. Ten pohyb připomínal zaváhání. Byl nepatrný, ale nemohlo o něm být pochyb. Tenká látka se zavlnila a vpustila do pokoje denní světlo. V něm se ukázala drobná štíhlá postava stojící za oknem, částečně ukrytá ve stínu. Vypadalo to, že se dívá ven, přímo na Agnes, a zvedá ruku. Ne na pozdrav, bylo to jiné gesto. Jenomže jaké? Agnes zalapala po dechu a samým úlekem zmáčkla spoušť. Tiše to cvaklo. Pak přístroj odložila a zadívala se do okna. Stál v něm někdo? Nevěděla. Bez magického oka fotoaparátu bylo okno příliš daleko a vysoko. Závěs vrhal do místnosti temný stín a celé okno působilo ponuře a neprostupně. Třeba se jí to jen zdálo.

Opět zdvihla fotoaparát k očím, aby si přiblížila, na co se dívá. Nic než ztichlé zatažené okno. Za světlými závěsy nikdo nebyl. Měla ale fotografii! Podle ní zjistí, zda v okně někdo stál, nebo ne.

Znovu odložila fotoaparát do klína a přepnula do režimu prohlížení. Na displeji se objevila fotografie a ona podruhé zalapala po dechu. Na obrázku, který pořídila, za oknem skutečně někdo stál. O tom nebylo sporu.