Kniha Do nitra dětských emocí staví na dvou základních myšlenkách:

• Děti nám sdělují, co potřebují, a to ve všech fázích svého vývoje, jen jim musíme umět naslouchat a dešifrovat jejich jazyk.
• Rodiče mohou porozumět svým dětem a chovat se k nim, jak děti potřebují, ale nesmějí mechanicky přebírat výchovné postupy, slepě se ve svých úsudcích podřizovat odborníkům, být uzavřeni v rigidních vzorcích chování, které přijali vlivem své výchovy, a nesmějí pociťovat příliš velkou bolest pramenící z jejich vlastní minulosti.

Můžeme vůbec mluvit o výchově dětí, aniž bychom se zabývali naší vlastní výchovou a tím, jak nás ovlivnila? Když nás chování našich dětí rozčiluje a máme tendenci reagovat násilně, je třeba se vypořádat s vlastní minulostí, abychom lépe chápali současné situace. Komplikované vztahy s dětmi často odrážejí naše nevyřešené emoce a osobní příběhy. Jak můžeme podpořit rozvoj emoční inteligence u dětí a získat důvěru ve své rodičovské schopnosti? Právě tyto otázky tvoří úvod k tématu.

Následující část knihy nabízí otázky k zamyšlení nad různými výchovnými situacemi. Pocit vlastní identity vychází z pochopení sebe sama a vlastních emocí. Další text zkoumá svět emocí – jejich podstatu, funkci a reakce na ně. Měli bychom dítě podporovat v potlačování emocí, nebo se jim věnovat? Jak ho vést k odvaze, aniž by ztrácelo citlivost?

V dalších částech knížky se zaměříme na specifické emoce jako strach, hněv, radost a smutek. Nezpracované emoce mohou vést k uzavřenosti dítěte a rozvoji deprese. Vysvětlení, jak rozpoznat příznaky tohoto problému, je proto důležité. Pozornost je věnována i tomu, jak dítě provést těžkými životními situacemi, jako je ztráta nebo nemoc.

V závěru knihy najdete tipy, jak prohloubit radost a potěšení ze společného života s dětmi. Naše děti od nás neočekávají dokonalost, ale lidskost. Chyby jsou přirozenou součástí učení. Namísto obav, zda jste „dobrým rodičem“, se zaměřte na potřeby svých dětí a přijměte odpovědnost. Rodičovství je náročná cesta, která nás konfrontuje se sebou samými, ale s každým krokem vpřed se přibližujeme lepším vztahům s našimi dětmi.

UKÁZKA:  

Spravedlivý hněv
Někteří lidé se nikdy nerozzlobí, protože mají strach, že by tím mohli své děti
traumatizovat. Popírají své potřeby a potlačují emoce. Velkou nevýhodou
tohoto přístupu je fakt, že dítě nevědomě bere neprojevený hněv rodiče na
sebe a dříve či později ho dá najevo. Nedokáže ale rozpoznat, odkud jeho
vztek pramení, protože není jeho. Z takového dítěte se může stát opravdový
tyran, který se vzteká při sebemenší frustraci. Často slyšíme, že je to důsledek
mírných či žádných trestů nebo málo přísných rodičů, ale opak je pravdou –
může za to potlačování hněvu rodičů!
     Můžeme a musíme se naučit říkat JÁ. Jednou či dvakrát si to zkuste a uvidíte,
co se ve vás bude dít a co se bude dít s dítětem.
Jste-li rozzlobení:
1. Vnímejte, jakou má váš hněv energii, a nechejte, ať zaplaví celé vaše tělo.
    Stále vnímejte své tělo, vyhněte se jakýmkoli myšlenkám.
2. Zjistěte, co je pravou příčinou vašeho hněvu. Chování dítěte je spouštěčem,
    ale co je jeho příčinou? Cítíte se bezmocní? Máte strach z reakce učitelky,
    vašeho syna nebo nadřízeného, když přijdete pozdě do školy a pak i do
    práce? Už vás přestalo bavit dělat všechno doma sama, zatímco váš manžel
    se vrací z práce čím dál tím později? Vaše matka vám zase volala, aby si
    postěžovala na svou samotu či křečové žíly? Jste vyčerpaný a rád byste sledoval
    zápas v televizi? Když pochopíte příčinu svého vzteku, může hněv
    hned zmizet a vy pak můžete nasměrovat svou energii k problému, z něhož
    hněv skutečně pramení. S dítětem si pak popovídáte o tom, co se ve vás
    odehrávalo. Naučí se tak řešit to stejným způsobem. Nebo vztek nezmizí,
    stále vámi zmítá a pak máte dvě možnosti:
    a) Pokud se to netýká dítěte, přejděte k bodu 3.
    b) Pokud přímo souvisí s dítětem, jděte k bodu 4.
3. Přiznejte dítěti, na koho se zlobíte. Uveďte pravý důvod, nemějte strach,
    že byste pošpinili obraz vaší partnerky, partnera, matky, otce nebo tchyně.
    Raději chraňte obraz svého dítěte a nepřisuzujte mu něco, co se ho netýká.
    Řekněte mu, že potřebujete být pár minut sami, abyste ze sebe uvolnili hněv,
    běžte do jiné místnosti nebo případně na toaletu a křičte! I oni půjdou do
    této místnosti, když to budou potřebovat. Usaďte se se svým „polštářem na
    vztek“. Představte si před sebou člověka, jehož chování zapříčinilo vaše trápení.
    Křičte, plakejte, mluvte na něj, jako by tam byl s vámi, a podle potřeby
    tlučte do polštáře, abyste uvolnili vnitřní napětí.
         Je velmi příjemné a hlavně osvobozující, když můžeme křičet, vyjadřovat
    se, jak potřebujeme, pokud ovšem vše děláme vědomě a nejednáme
    pod vlivem náhlého nekontrolovatelného nutkání.
        Pokud nemůžete odejít do jiné místnosti, dávejte pozor, abyste nekřičeli,
    a přitom se nedívali na své dítě. Upozorněte ho: „Jsem moc rozčílená, ale není
    to tvoje chyba, je to kvůli… (uveďte skutečný důvod) a teď potřebuji křičet.“
    Křičte: „Mám toho dost, mám toho plné zuby, už mě to pěkně štve!“ a otočte
    se k němu zády. Až se uvolníte, udělejte si čas a popovídejte si s ním o tom:
    „Jak ses cítil, když jsem křičela? Měl jsi strach? Ano, rozumím ti, nahání to
    strach, když někdo křičí. Ale víš, že ty jsi za to nemohl? Proč jsem křičela?“
        Pro dítě je důležité, aby se naučilo projevovat svůj hněv.
        Vyjasněte případné nedorozumění. Jestliže dítě řekne: „Křičela jsi, protože
    jsem rozlil hrníček s vodou,“ odpovězte jasně podle pravdy: „NE. Rozzlobila
    jsem se sice ve stejné chvíli, ale ten převrácený hrníček byl jen
    poslední kapka. Byla jsem rozčílená už předtím, protože nám v bance
    odmítli schválit půjčku. Každému se může stát, že převrhne sklenici, to není
    nic vážného. A ty nemůžeš za to, že nám v bance nechtějí půjčit peníze.“
4. Opravdu se zlobíte na své dítě. Chcete, aby změnilo chování, které jde proti
     vašim potřebám. Nezapomínejte přitom, že i v tomto případě je pro něj váš
    postoj vědomým či nevědomým vzorem. Velmi pečlivě volte slova, jimiž
    vyjadřujete svou potřebu, tak abyste nesklouzli k obviňování. Uvádím zde,
    jak by vaše formulace mohla vypadat:
    Když ty… (jeho přesné chování),
    já se cítím… (moje emoce, můj pocit),
    protože já… (moje potřeba),
    a já tě žádám… (jak přesně potřebuji, aby se chovalo tady a teď, přičemž mi
    tento požadavek umožní opravit náš vztah),
    aby… (motivace pro dítě).

Knihu přeložila Zdeňka Ondrášková.