Albert, hlavní hrdina knížky Rádio zapomenutých , chodí do páté třídy a většinu života žije sám. Na maminku si vůbec nepamatuje a táta je téměř pořád na služební cestě a když je náhodou doma, tak syna ani nevnímá. Alfréd si připadá zapomenutý. Když mu je jednou v noci zase hodně smutno, kdosi mu schránkou na dopisy vhodí do bytu teplé ponožky a svačinu. Alfréd začne hlídat a vypátrá, že tajemnou doručovatelkou je paní Amanda.

Amanda bydlí s kočkou a vránou ve starorůžovém dřevěném domku v sadu skrytá všem pohledům. A do domku se Alfréd nastěhuje, pomáhá sklízet a zpracovávat jablka, uklízí a na půdě najde prototyp rádiového vysílače, který dokáže uvést do provozu. Navíc Alfréd odhalí, že Amanda je Uchocitná. To znamená, že její uši poznají, že jsou nablízku zapomenuté děti, a pokaždé, když nějaké z nich vzdychne, rozechvějí se.

Alfréd se tak přesvědčí, že není jediné zapomenuté dítě a k tajnému nočnímu vysílání pro všechny děti, na které nikdo nemyslí, už zbývá jen krok… A také k novým kamarádům a velkému překvapení nakonec.

Ukázka:

Tajná schůze

     O týden později se podzim začal pomalu lámat do zimy. Vzduch štípal do nosu a chladně voněl. Slunce jemně prosvítalo korunami smrkového plotu a připomínalo světle žlutý míč. Země byla zkřehlá a ojíněné listy ležící na trávníku vypadaly jako čokoládové lupínky obalené v cukru. O víkendu mě Amanda požádala, jestli bych jí nepomohl očesat ze stromů poslední jablka, aby nezmrzla. S česáčkem se natahovala do větví a já jsem šplhal tam, kam nedosáhla ani ona. Pan Charlamowski poletoval ze stromu na strom a pokaždé, když na větvi našel zapomenuté jablko, zakrákal. Někdy ho klovnutím do stopky shodil sám a já jsem ho pak jenom v letu chytil. Kratochvíle zvysoka našlapovala po zahradě, ale asi jí muselo být chladno, protože si nakonec vlezla do košíku pod stromem. Když jsem zase slezl zpátky na zem, dupal jsem na ztvrdlé listí, až chrastilo. Kratochvíle vyskočila z košíku ven a divoce se po něm začala tlapkami ohánět. V sadu bylo tak hezky, až jsem úplně zapomněl, že vlastně pracujeme.

      Když jsme se vrátili dovnitř, Amanda uvařila velký hrnec rajské polévky. Jedl jsem pomalu, abych si tak příjemný den doopravdy vychutnal. Amanda polévku naopak zhltla, a pak se ztratila za paravánem u čela postele, aby se převlékla. Po jídle jsem si vzal svůj nový zápisník s černými voskovanými deskami. Věnovala mi ho Amanda, když zjistila, že si dělám poznámky k rozhlasovému vysílání do sešitu na matematiku. Házel jsem na papír nové nápady a u toho jsem přemýšlel, kdo asi tak Rádio Zapomenutých poslouchá.

 „Představ si, že čtyři posluchače už známe jménem,“ nadšeně jsem oznámil a zapsal jsem si je do sešitu: „Veikko, Abdi, Sára a I, neboli Iris.“

     „Hm,“ zabručela Amanda, než se přesunula k zrcadlu.

     „Zbývá vypátrat ještě dva. Kluka schovávajícího se v lese a holku zamčenou v bílém zděném domě.“

     „Hm,“ znovu se ozvala Amanda, která si před zrcadlem zrovna vyčesávala vlasy.

     Měla na sobě úzké černé kalhoty a volný svetr stejné barvy, který jí sahal až do půlky stehen. Umyla si hlavu a tentokrát si dokonce i rozčesala svoje nepoddajné vlasy. Jakmile je zkrotila, jak potřebovala, nasadila si na hlavu tmavě zelenou rádiovku. Připadalo mi, že je teď myšlenkami v úplně jiném světě a vůbec mě nevnímá.

      „Na nebi letí želva.“

     „Přesně tak.“

     „Ale ty mě vůbec neposloucháš!“

     „Ne, neposlouchám,“ přiznala Amanda, aniž by se na mě podívala. „Myslím teď na jiné věci než na nějaká dvě jména. Kluka schovávajícího se v lese a holky zamčené v bílém domě. Vážné případy. Ještě něco?“

     Ze zrcadla se na mě zamračil Amandin odraz a ona si konečky prstů přejela po spáncích.

     „Musím si jít něco vyřídit,“ řekla, když se konečně doupravila. „Zatím co budu pryč, můžeš tu vesele hospodařit. Přiložíš do kamen a dáš pozor, aby oheň nevyhasl. A taky můžeš dohlídnout na Kratochvíli s Charlamowským.“

Kniha je určena čtenářům od 8 let.

Z finského originálu Radio Popov  přeložila Alžběta Štollová.

V roce 2020 kniha získala prestižní cenu Finlandia pro děti a mládež a dočkala se i divadelního zpracování.

Anja Portin je známá finská spisovatelka, která píše především knihy pro děti. Vystudovala srovnávací literární vědu a práva na univerzitě v Helsinkách a v Turku. Pracuje jako novinářka a redaktorka.

Anastasia Stročkova vytváří konceptuální ilustrace. Působí na poli tištěné i digitální ilustrace a vytváří nejen novinové, časopisecké a knižní ilustrace včetně obálek, ale i vizuální styly. Její díla byla vybrána na Mezinárodní veletrh dětské knihy v Boloni. Spolupracuje s předními českými vydavatelstvími. Žije a tvoří v Berlíně.