Citlivost na odmítnutí (Rejection Sensitivity Dysphoria neboli RSD) je extrémní emoční zranitelnost vůči reálné či domnělé kritice a zklamání, nejedná se o diagnózu ani poruchu, ale o průvodní jev – obvykle ADHD nebo ADD a pravděpodobně i vysokofunkční PAS. Potýkají se s tím ale i lidé, kteří žádnou ze zmíněných obtíží nemají.

V knize Fakt mě všichni odmítají? přibližuje Alex Partridge tento fenomén na základě vlastní zkušenosti i praxe. Lidé s ADHD či neurodivergencí často zažívají situace, kdy i odmlka v konverzaci nebo neutrální e-mail vyvolají katastrofickou reakci nervového systému.

Dítě s ADHD vyslechne do dvanácti let v průměru o dvacet tisíc kritických výroků více než vrstevníci. Tato zkušenost vede k přesvědčení, že přijetí vyžaduje bezchybnost, což vede k perfekcionismu a přehnané snaze zavděčit se všem (people pleasing). V práci i vztazích se RSD projevuje přebíráním viny, vyhýbáním se konfliktům, tolerováním překračování hranic a neustálou ostražitostí.

Cestou ven ze začarovaného kruhu je posilování frustrační tolerance a také rozlišování skutečných odmítnutí od těch imaginárních. Partridge doporučuje odklad rozhodování při rozrušení, jasná pravidla v komunikaci a práci s vnitřním dítětem. Uvedený pětikrokový plán obnovy sebeúcty, stavějící na soucitu k sobě a postupném odmaskování, pomáhá budovat stabilní hranice. Citlivost na odmítnutí slábne s rostoucím vědomím vlastní hodnoty. Klíčem je pochopit, že odmítnutí nesnižuje naši hodnotu.

Publikace je určena dospělým čtenářům s ADHD a neurodivergentními rysy, kteří se potýkají s emoční nestabilitou, perfekcionismem nebo strachem z odmítnutí. Stejně cenná je pro jejich partnery, rodiče a blízké, kterým pomáhá nahlédnout pod povrch zdánlivě nepochopitelných reakcí a nabízí konkrétní způsoby vzájemné podpory.

Kniha vyšla v anglickém originále pod názvem Why Does Everybody Hate Me? a do češtiny ji přeložila Linda Bartošková.

UKÁZKA 

Normální vnímavost vůči odmítnutí vs. citlivost na odmítnutí

Citlivost na odmítnutí je podobná ADHD v tom smyslu, že většina lidí některé jejich znaky zažije. Například byste na této planetě jen těžko hledali člověka, který nikdy na nic nezapomněl! Je však rozdíl mezi tím, jak zapomnětlivost prožívá neurotypický člověk, a tím, jak ji prožívá někdo s ADHD, a ten rozdíl se projevuje ve frekvenci, intenzitě a trvání tohoto prožitku.

     Totéž platí pro rozlišení vnímavosti vůči odmítnutí od citlivosti na odmítnutí. Neurotypický člověk zesmutní nebo se rozzlobí, když ho někdo odmítne, ale ten pocit se objeví pouze v případě skutečného odmítnutí. Smutek nebo hněv bude také úměrný rozsahu odmítnutí. Například když vás vyberou jako posledního do sportovního týmu, když se s vámi někdo rozejde nebo když vás vyhodí z práce – to vše bude spouštěčem emoční reakce, protože se jedná o skutečná odmítnutí a jsou součástí přirozené lidské zkušenosti.

     Citlivost na odmítnutí je jiná, protože ten, kdo s ní žije, bude prožívat dvě věci:

A) intenzivní bolest, jak emoční, tak fyzickou, která není přiměřená skutečnému odmítnutí,   

B) intenzivní bolest, jak emoční, tak fyzickou, i když k žádnému skutečnému odmítnutí nedošlo.

Druhý případ velmi ztěžuje život, protože pokud dojde k reakci na spouštěč i bez skutečného odmítnutí, pokud vnímáte neodmítnutí jako odmítnutí, najednou se stává hrozbou všechno a frekvence vaší bolesti významně narůstá.

     Kromě toho se tento stav odlišuje od vnímavosti vůči odmítnutí svou intenzitou. Místo prostého smutku nebo hněvu vás celého pohltí pocity naprostého zničení nebo zuřivosti, po nichž následují ochromující rozpaky a stud.

     Poslední, co tuto citlivost odlišuje od normální vnímavosti vůči odmítnutí, je trvání tohoto efektu. Když se neurotypický člověk setká s odmítnutím, jeho emoční reakce bude krátkodobá, a jelikož na odmítnutí zareagoval přiměřeně, nebude si pak stále dokola v duchu přemílat, jak trapně se zachoval. Když odmítnutí prožije člověk s ADHD, emoční reakce může trvat hodiny, dny nebo i roky a může se spouštět stále znovu, pokud tu událost člověku něco připomene. Dokonce i poté, co intenzivní pocity smutku nebo hněvu pominuly, mysl dokáže to setkání přehrávat stále dokola a pokaždé vyprodukuje intenzivnější emoce a zahanbení.

     Normální reakce na odmítnutí je podobná, jako by vás někdo praštil do zad – zabolí to, ale dokážete se z toho rychle otřepat. Citlivost na odmítnutí působí jako rána do zad, která jste si nedávno bolestivě spálili na slunci – je to okamžité, ochromující, dlouhodobé pálení; to pálení pak přitáhne milion vos, které na vás všechny přistanou, zabodnou do vás žihadlo a vpíchnou do vás hanbu.

     Vy křičíte, ječíte a zlobíte se. Zlostně se oboříte na své milované. Pláčete. Nedokážete myslet na nic jiného než na tu bolest, je to nejstrašnější podoba hyperfokusu (schopnost se intenzivně soustředit), a když ten stav pomine, dokážete se nad ním zamyslet a uvědomit si, že vás ve skutečnosti nikdo neudeřil.