Autorka knihy, Hannah Louise Belcher, je psycholožka s osobní zkušeností s autismem, což jí dává jedinečný vhled do problematiky, kterou se ve své knize Maskovaná zabývá. Její práce vychází z hlubokého porozumění fenoménu, kterému se v psychologii říká maskování nebo kamufláž – procesu, kdy jedinci vědomě či nevědomě zastírají své domnělé nedostatky a snaží se působit jinak, než ve skutečnosti jsou. Tento jev se týká především žen s autismem, které se často učí napodobovat chování neurotypických osob, aby „přežily“ v sociálním světě. Belcher na základě své vlastní cesty a klinických zkušeností ukazuje, jak může být toto neustálé přetváření vyčerpávající a jak se s ním efektivně vypořádat, aby se neurodivergentní ženy mohly konečně cítit autenticky a přijatě. Její přístup je obzvláště cenný pro ty, kteří hledají nejen pochopení, ale i konkrétní nástroje pro změnu.

Kniha Maskovaná se noří hluboko do typických situací, kdy se ženy s autismem uchylují ke kamufláži. Ať už jde o zdánlivě banální posezení v baru, důležitou schůzku s šéfem nebo návštěvu lékaře, autorka detailně popisuje výzvy, kterým tyto ženy čelí a jaké „masky“ k tomu používají. Klíčovým prvkem knihy je však nejen odhalení těchto situací, ale především nabídka praktických řešení. Hannah Louise Belcher nekončí u pouhé deskripce, ale provází čtenářky k sebepoznání a odhalení silných stránek. Kniha je protkána četnými příklady, sebepoznávacími škálami a cvičeními, které čerpají z ověřených terapeutických přístupů, jako jsou kognitivně-behaviorální terapie (KBT), mindfulness, dialektická behaviorální terapie (DBT) a terapie zaměřená na soucit se sebou. Tyto techniky pomáhají snižovat míru stresu a úzkosti, které maskování doprovází, a vedou k hlubšímu sebepřijetí.

Maskovaná je primárně určena ženám s diagnózou autismu, ale její dosah je mnohem širší. Osloví každého, kdo se o problematiku autismu a neurodivergence zajímá, ať už z osobního, profesního, nebo akademického hlediska. Kniha je neocenitelným zdrojem pro ty, kteří se cítí „jiní“, ať už kvůli autismu nebo jiným neurodivergentním rysům, a hledají cestu k autentičnosti a sebepřijetí. Poskytuje vhled do vnitřního světa žen, které se snaží zapadnout do neurotypické společnosti a čelí výzvám s maskováním svých přirozených projevů. Je vhodná pro ty, kteří touží po snížení stresu a úzkosti plynoucích z neustálé přetvářky a chtějí objevit a oslavit své silné stránky. Kniha nabízí podpůrný a soucitný pohled, který může vést k významnému zlepšení duševní pohody a kvality života.

Maskovaná se odlišuje svým laskavým a nesoudícím přístupem k tématu maskování u žen s autismem. Autorka nezastává názor, že by se „nedostatky“ měly kompenzovat „silnými stránkami“ jiných oblastí, což je běžný, ale často nefunkční přístup. Místo toho klade důraz na soucit se sebou a sebepřijetí, což je pro mnoho neurodivergentních žen revoluční myšlenka. Kniha je navržena tak, aby čtenářky provedla procesem osvobození od kamufláží a ukázala jim, že jsou hodnotnými osobami i se svými zdánlivými odlišnostmi. Její síla spočívá v praktickém využití osvědčených terapeutických technik, které jsou podány přístupnou a srozumitelnou formou. Díky mnoha příkladům a doporučením se kniha stává nejen informativním zdrojem, ale i praktickým průvodcem na cestě k nalezení vnitřní rovnováhy a autenticity. Laskavý tón a faktické informace činí z této knihy cenný nástroj pro každou ženu, která touží žít život v souladu se svým pravým já.

Z anglického originálu Taking off the Mask: Practical Exercises to Help Understand and Minimise the Effects of Autistic Camouflaging přeložila Petra Diestlerová.

Ukázka:

Důsledky kamufláže

Když mi bylo čtrnáct, nedokázala jsem docházet každý den do školy, protože mi bylo strašně fyzicky zle. Nejdřív jsem chodila jen ob týden, ale postupem času jsem tam nezvládala dojít vůbec. V té době lékaři nedokázali zjistit, co je se mnou v nepořádku: trpěla jsem kombinací žaludečních problémů, menstruačních obtíží a vysoké míry úzkosti. Hodně lidí mi tvrdilo, že se flákám a musím se prostě přinutit do školy jít. Nakonec, když jsem se dostala na vysokou, jsem zkusila do školy docházet, ačkoli průměrně jsem byla schopná účastnit se vyučování jen zhruba z patnácti procent. A když už jsem dorazila, často jsem byla příliš vyčerpaná na to, abych se dokázala zapojit, takže jsem polovinu dní trávila zavřená na záchodě nebo zhroucená na stole v jídelně, daleko od ostatních studentů. Když jsem byla trochu starší, překonala svou agorafobii, stále častěji vycházela z domu a naučila se pracovat s tělesnými příznaky mimo dům, všimla jsem si, že stále mívám období, kdy cítím strašlivou únavu. Několik měsíců jsem zběsile běhala z jedné společenské akce na druhou, abych si vynahradila ztracený čas, ale pak jsem se propadla do úzkosti, deprese a zoufalství, které mě až příliš často přivedly na pohotovost, protože hrozilo, že si sáhnu na život. Než někoho vůbec napadlo zvážit autismus, nasbírala jsem několik alternativních diagnóz, včetně hluboké deprese, generalizované úzkostné poruchy a bipolární poruchy druhého typu. Uvědomila jsem si, že příčinou těchto zhroucení mohlo být vyčerpání z měsíců, kdy jsem žila přehnaně aktivním společenským životem. Nezvládala jsem ani jednoduchý rozhovor a sebemenší změna nebo rozrušení způsobovaly meltdowny. Pokud jsem měla někdy překonat tyhle problémy s duševním zdravím, musela jsem se začít víc šetřit, věnovat větší pozornost varovným signálům a dávat si pravidelné pauzy od těch prostředí, kde jsem cítila nutkání kamuflovat. Zajímavé je, že to období v roce 2020, které jsme všichni strávili v nějaké formě lockdownů v důsledku viru covid-19, mi vyjasnilo, jak moc způsob, jakým jsem se pohybovala ve společnosti, škodil mému duševnímu zdraví. Poprvé v životě jsem se tehdy naprosto oprostila od neustálé úzkosti, kterou jsem denně prožívala. Zjistila jsem, že se lépe soustředím na práci, aniž bych své nevelké zdroje vyčerpávala na pokusy „zapadnout“ mezi kolegy ze zaměstnání a úplně cizí lidi, které jsem musela snášet během čtyřicetiminutové cesty do kanceláře a zpět. Ve studii, do níž jsem byla zapojena a kterou vedli kolegové z University College London, jsme zkoumali vliv covidu-19 na duševní zdraví autistických lidí. Ačkoli existoval dlouhý seznam důvodů pro zhoršení duševního zdraví u těchto účastníků v daném období, jasně se ukázalo, že mnozí autističtí lidé měli pocit, jako by se zbavili břemene – nemuseli nikam chodit, a tudíž nemuseli tolik kamuflovat, což je zbavilo části úzkosti (Bundy a kol. 2021). Když jsem sama během terapie zkoumala, jak používám kamufláž, zakreslila jsem si do grafu 2.2 bludný kruh, v němž jsem se cítila lapená:

Z výzkumu celkem jasně vyplývá, že kamufláž může mít dopad na duševní zdraví a také ho mívá. Čím vyšší skór mají autističtí lidé v dotazníku CAT-Q pro kamufláž, tím hůře dopadají v testech úzkosti a deprese (Hull a kol. 2019). Ještě znepokojivější je silná vazba odhalená mezi kamufláží a sebevražedným chováním. Dr. Sarah Cassidy z University of Nottingham provedla řadu studií založených na dotaznících, z nichž vyplývá, že kamuflování je významným signálem pro sebevražedné chování u autistických lidí (Cassidy a kol. 2018). Rovněž vyšší míra nezvládnutého zapadnutí – když není naplněna potřeba spojení s jinými lidmi – souvisí s větším rizikem sebevražednosti u autistických lidí (Cassidy a kol. 2018). Jistě, ve hře by mohl být i třetí faktor: některé z důvodů, které vedou k tomu, aby se v raném dětství vyvinul sklon kamuflovat, můžou rovněž způsobovat nezvládnuté zapadnutí a vyvolávat úzkost a depresi v pozdějším životě, například šikana a ostrakizace.Nicméně v původní studii Cassidy a kolegů (2018) se zohledňovaly rozdíly ve věku, pohlaví, vývojovém stavu, zaměstnanosti, spokojenosti s životními podmínkami a projevy deprese a úzkosti, což znamená, že vysoká míra kamufláže sama o sobě dokázala predikovat vyšší míru sebe vražedného chování, bez toho, aby v tom hrály roli další faktory. Takže co to přesně na kamufláži je, že má tak velký dopad na naše duševní zdraví?

Existují dvě hlavní možnosti: jednou z nich je, že kamuflování může být psychicky hodně vyčerpávající, a tou druhou, že hlubší dopad skrývání vlastního já může ovlivňovat sebevědomí a pocit vlastní identity. Jak jsem už zmínila, některé z nezbytných mentálních dovedností, jako je schopnost zapamatovat si sociální scénáře a ovládnout vlastní reakce, můžou být mentálně vyčerpávající, zejména pokud většinu dne pobýváte v přítomnosti jiných lidí a kamuflujete. Livingston a kolegové (2018) naznačili, že pokud jsou určité vnitřní zdroje vynaloženy na kamufláž, nemůžou být vynaloženy jinde. Například, když jsem chodila na vysokou, opravdu jsem se snažila o stejné výborné výsledky, jakých jsem dosahovala, když jsem byla sociálně izolovaná na základní a střední škole. Jenže jsem začala být akademicky vyloženě průměrná a někdy podprůměrná. Problém spočíval v tom, že jsem bydlela ve sdílených bytech se spoustou dalších studentů a musela jsem neustále kamuflovat – od devíti ráno, kdy jsem vstala a nasnídala se ve sdílené kuchyni, až do dvou po půlnoci, kdy si šli všichni ostatní lehnout a já měla konečně trochu času sama pro sebe. Přestože se z mnohých těch lidí stali mí dobří přátelé, stejně jsem se nedokázala stoprocentně uvolnit a být naplno svým autistickým já. Nezbývala mi tak žádná energie na studium. Možná se vám děje totéž, ať už přes den v práci, nebo dokonce i doma, pokud žijete v hektické domácnosti.

Autenticita a ztráta identity jsou trochu složitější problém. Jsme menšinová skupina, byť v současnosti docela velká (Solomon 2014). Stejně jako každá jiná menšina jsme v minulosti bojovali a stále bojujeme o vlastní identitu a sebe hodnotu. V roce 2007 dr. Nancy Bagatell z University of North Carolina vydala zajímavou případovou studii o mladém autistickém muži jménem Ben a jeho procesu utváření identity. V mládí byl Ben stále více vystavován nácvikům sociálních dovedností a terapiím, které ho měly dovést k tomu, aby „zapadl“, ale místo aby mu pomohly od osamělosti, cítil se stále víc zdeprimovaný. Připadalo mu, že selhává ve snaze být „normální,“ a Bagatell (2007) vysvětluje, jak se mimo autistickou zkušenost utvářel rámec toho, co je „normální“, a vedl k potlačování Benova přirozeného chování. Když se seznámil s dalšími autistickými lidmi, kteří se rovněž snažili zapadnout a stát se „normálními“, začal vnímat autismus jako součást své identity, jako něco, co nemůže oddělit od své osobnosti nebo to skrývat. Nemůžeme být autenticky sami sebou, pokud potlačujeme a popíráme tak obrovskou část sebe samé. To nutně neznamená popírat, že jde o handicap, ačkoli někteří to dělají; jde spíše o to, abychom chápali, kdo skutečně jsme a co máme opravdu rádi, bez omezení, která na nás klade společnost. Žít v rozporu se svým „pravým já“ je upřímně zničující pro duši. Když si odpíráme činnosti, které máme rádi, a zvláštní zájmy, jimž bychom se chtěli věnovat, čistě proto, abychom se ostatním jevili „normálnější“, připravujeme se o právo radovat se ze života. Ben prostřednictvím své nově nalezené komunity dospěl k pochopení, že může vést smysluplný život jako autistický člověk, nikoli autismu navzdory.

Ellen dostala diagnózu v 27 letech. Stejně jako mnoho dalších nediagnostikovaných autistických dětí si uvědomovala, že se musí hodně ovládat, aby dokázala v určitých situacích zapadnout, ale netušila, že to souvisí s autismem. Jakmile se toho o autismu dověděla víc, dospěla k řadě pronikavých postřehů ohledně svých pokusů o kamufláž. V e-mailu mi napsala: „Bojovala jsem se svým autentickým já, které chtělo být upřímné a otevřené, a přesvědčením, že se musím snažit chovat jako všichni ostatní a skrývat své pravé já, které se dožadovalo, abych mu dopřála volnost a aby je ostatní přijali.“ Ellen popisuje, že většina jejího kamuflování probíhá automaticky. Píše: „Moje ‚maska‘ mi připadá jako moje součást a občas nevím, co je kamufláž a co ne.“ Je rozpolcená mezi nutkáním se přizpůsobovat, aby ji ostatní přijali, a touhou být autentičtější a nastavovat si vlastní hranice. Uvádí, že tento vnitřní konflikt je pro ni dost matoucí.

Popisuje také pocit osamělosti pramenící z toho, že nemůže sdílet své vnitřní prožitky, a pocit nejistoty z toho, že musí neustále předvídat, jak budou lidé reagovat na její sociální interakce. Jedním z hlavních důsledků kamuflování je pro ni značná únava pramenící z toho, že musí během rozhovorů neustále odvádět práci navíc, aby si udržela masku. V e-mailu popisuje, že vědomí má své hranice, a to její jede na plný výkon. Když se však cítí dostatečně bezpečně, aby masku odložila, má mnohem více duševní energie na sledování rozhovoru a zvídavé, kreativní přemýšlení.

Ačkoli autistickým lidem hrozí úzkost a deprese v mnohem větší míře než běžné populaci, čím pozitivnější je jejich vlastní autistická identita, tím větší mají sebevědomí (Cooper, Smith & Russell 2017). Ve svém článku s příhodným názvem „Putting on My Best Normal“ (Nasazuju si svoji nejlepší normálnost) Hull a kolegové (2017) ukazují, že téměř 60 % autistických účastníků jejich studie přiznalo, že se necítí sami sebou kvůli kamuflování. Připadali si stále více izolovaní od ostatních a jeden k tomu řekl: „Jsem smutný, protože mi připadá, že nemám žádné skutečné vztahy k jiným lidem. Je to velmi izolující, protože i když jsem s jinými lidmi, připadá mi, že pouze hraju nějakou roli.“ Jiným připadalo, že své pravé já ztratili, a jedna účastnice řekla: „Někdy, když musím ve vysoce stresovém prostředí hodně kamuflovat, mám pocit, že jsem ztratila ze zřetele, kdo jsem doopravdy, a že se moje skutečné já vznáší někde nad mnou jako balonek.“ Goffman (1990) také varuje, že pokud sociální výkony nejsou pro osobu, která je provádí, autentické, a možná jsou dokonce ve střetu s jejím „pravým já“, může to vést k odcizení.

Když jsem nastoupila na univerzitu, zbavila jsem se všech věcí, které nějak souvisely s mým autistickým já. Tehdy jsem nevěděla, že jsem autistická, ale věděla jsem, že moji vrstevníci by ty věci nepovažovali za „normální“, a cítila jsem potřebu tuto svou součást maskovat. Odložila jsem do krabice hedvábného medvídka, kterého jsem měla od dětství, ušitého z materiálu, který pro mě byl tak konejšivý, že jsem si s ním opakovaně přejížděla po rtech. Přestala jsem se dívat na dětské pořady, které mi připadaly zábavné, pro případ, že by to někdo poblíž zaslechl, a přestala jsem sbírat a vystavovat náhodné předměty a drobnosti, které jsem denně nacházela a cenila si jich. Místo toho jsem svou velkou korkovou nástěnku pokryla obrázky a plakáty, které měly dát ostatním najevo, jak jsem „cool“. Během let, kdy jsem neustále potlačovala své zájmy a zvyklosti, jsem zapomněla, kdo jsem a co mi dělá radost. Začala jsem si připadat prázdná a sklíčená. Jsem vůbec skutečná osoba? Nic mě netěšilo a připadalo mi, že se ze mě stal robotický klon toho, co lidé chtěli, abych byla. Součástí mého zotavování z této krize duševního zdraví bylo, že jsem začala znovu zjišťovat, co mi dělá radost. Obklopila jsem se všemi věcmi, o nichž jsem věděla, že mě kdysi těšily – hračkami, hrami, televizními pořady, oblečením a hudbou. Nebylo snadné dát své pravé já veřejně najevo a vlastně to chvílemi bylo děsivé, ale fungovalo to. Pořád se trochu stydím za to, že mě tyhle věci baví, a ve formálnějších situacích, například v práci, to skrývám, jak to jde, ale fakt, že se na ně můžu těšit a obklopovat se jimi doma, mě zachránil před mnoha dalšími meltdowny a duševními propady. Součástí zotavování bylo naučit se věnovat se činnostem, které nemají žádný jiný účel než mě potěšit. Jak mi kdysi řekla jedna autistická kamarádka: „Jsme lidské bytosti, takže máme být, ne dělat.“

Doufám, že vám tato kapitola poskytla přehled o tom, co kamufláž je, co o ní zjistili vědci a jak možná ovlivňuje váš život. Základní otázkou zůstává: stojí kamuflování za tu námahu? Tohle rozhodnutí je na vás. Jakou daň si kamufláž vybírá na vaší identitě i energii? Dostáváte od společnosti zpět tolik, kolik do toho vkládáte? V následující části knihy se budeme trochu víc do hloubky věnovat tomu, kdy a jak kamuflujete, jaký to má dopad a co by se mohlo stát, kdybyste toto chování omezili.

SHRNUTÍ

➡ Kamufláž zahrnuje několik faktorů, včetně maskování, kompenzace a asimilace.

➡ K faktorům, které zvyšují pravděpodobnost, že se člověk bude uchylovat ke kamufláži, patří autismus, socializace jedince jako ženy, dobré exekutivní funkce a zkušenost se sociálním stigmatem.

➡ Z výzkumů vyplývá, že kamuflování má výrazný negativní dopad na duševní zdraví, patrně kvůli tomu, jak vyčerpávající je dlouhodobé používání té strategie, a také kvůli ztrátě vlastního já.