U této knihy mě nejvíc nalákala anotace. Zní to zajimavě, kdy jeden z nejslavnějších neurologů na světě vydá knihu jeho kuriózních příběhů s pacienty, kdy je v hlavní roli mozek. Jak funguje je neuvěřitelné, ale děje se to.

Už první příběh je fascinující. Profesor, který skvěle učí hudbu, je opravdu sečtělý a inteligentí, tak nevidí svou botu a nemůže si ji obout. Nebo chce si nasadit klobouk a místo taho tahá hlavu své manželky. Něco je špatně, něco s očima, ale oči má zdravé a profesor je spokojený. Takže ani doktor nenašel, kde je ta chyba, ale uvědomuje si, že nic mu nebrání vést plnhodnotný život.

Druhý případ je zdravý devětařtyřicetiletý okouzlující, innteligentní muž, bez paměti. Pamatoval si dětství, vojenskou námořní službu, ale v čase se zastavil v roce 1945, to je jeho přítomnost, i když uběhlo spoustu let. Např.doktorovi vyprávěl o dětství, ale stoupl si k oknu, otočil se zpět k doktorovi a nevěděl kdo to je. Zníčení paměti dává za vinu jeho sklonu k alkoholu. Přemýšlí zdali se nestalo něco hrozného, co vyvolalo ztrátu paměti několika let. Nakonec usoudil, že se jedná o Korsakův syndrom, kdy je ztráta paměti hluboká a trvalá v důsledku zničení manilárních těles alkoholem. Je to vzácné. Dále vysvětluje, jak se ještě může pamět ztratit. Je to malinko i strašidelné. Popisuje i jiné případy.

Je zde mnoho příběhů, kde nás autor nejdříve seznámí se situací a pak ji začne rozebírat na doktorské úrovní. Bere v potaz výzkumy, probírá případ ze všech stran, aby jej nakonec někdy uzavřel s nedefinovatelnou příčinou. I když je kniha psána na lékařské bázi, čte se dobře. Některé pasáže byly hodně vědecké, ale nemusím pochopit úplně vše, abych došla k výsledku, že je celý člověk fascinující a mozek extra.

Některé příběhy jsou dlouhé a jeden je jen na tři strany. Zde popisuje nádor na mozku mladé Indky, jež je neoperovatelný. Růstem tlačí na spánkové laloky, což je důvodem, že dívka neztrácela vědomí, ale propadla snění, ve kterém se vracela do dětsví a byla spokojená. Je to nepochopitelné, ale díky tomu dívka umřela s úsměvem na tváři, protože odešla domů. Vrátila se tam, odkud přišla. Místy je to až dojemné.

Pokud vás fascinuje lidská mysl a chtěli byste ji probádat na zakladě příběhů nejen vědecky, kniha je určena pro vás. Je to jiné čtení, ale spojení medicíny a lidské zvídavosti v této formě je dobrý čtenářský zážitek. Vede k mnoha úvahám a k tomu se dozvíte nové informace.

Hodnocení: 80%

Netradičním názvem zaujala novinka z nakladatelství Portál, která je plná klinických povídek z praxe významného neuropsychologa Olivera Sackse. Tento britský lékař žil od roku 1965 v New Yorku a věnoval se své neurologické praxi. Má na svém kontě spoustu publikací, díky kterým byl čtenář obeznámen s nejzajímavějšími Sacksovými klinickými případy. Jeho díla byla přeložena do mnoha jazyků a u nakladatelství Portál právě vyšlo aktualizované vydání mimořádné knihy.

Publikace se dělí na čtyři části, jak můžete vidět v obsahu. Vlastně je takové rozdělení velmi šikovné, protože autor tak dává důraz na jednotlivé případy, kterým se věnuje, a na to, co je ve výsledku spojuje. Zajímavé je, že každá pasáž má svůj vlastní úvod, což není běžné, ale řekla bych, že v tomto případě je to klad, jelikož se zkrátka segmenty skutečně odlišují a je třeba nějakého uvedení. U některých pasáží jsou také k dispozici texty s názvem Postscriptum, které vás uvádí trochu hlouběji a rozšiřují vaše znalosti o případu či ho dolaďují.

Ztráty

Prostý a jasný název vás připravuje na případy, které se tedy týkají nějaké ztráty. Je celkem devět kapitol, kde jste seznámeni s množstvím ztrát, ať už se jedná o ztrátu vlastního těla, slov, obrazotvornosti, sebe sama či třeba končetiny. Zkrátka různorodé ztráty. Právě podle první kapitoly se také jmenuje celá kniha, tedy Muž, který si pletl manželku s kloboukem a ačkoliv si budete myslet, že se nejspíš jedná o nejzajímavější situaci a proto je vybrána jako pojmenování, záhy zjistíte, že každý příběh je svým způsobem velice jedinečný a zajímavý. Stejně jako ostatní, které se rozhodl Sacks vám představit.

Přebujelost

Zjednodušeně mohu říct, že se seznámíte s řadou syndromů, o kterých jste možná (ne)slyšeli. I přestože se o psychologii zajímám a měla jsem možnost číst o Tourettově syndromu, přesto jsem byla překvapená množstvím informací, kdy se Sacks rozhodl zacházet až do minulosti a vlastně tak zobrazit celou neurologickou poruchu s trochu jiného soudku, než je běžné u takových publikací. Toho si moc vážím, protože i zdánlivě popularizovaná porucha se najednou zdá být něčím víc a opravdu ukazuje její zápory, ale dokonce i klady, jak si můžete přečíst u prvního příkladu. Dál se dočtete i poměrně netradiční inkubace Kupidovi či Parkinsonovi choroby.

Cesty

Může se zdát, že hlavním motivem je reminiscence, protože se s ní setkáváte i v dalších příkladech z tohoto oddílu. V tomto případě se jedná o případy, které pro mnohé mohou být běžnější. Kupříkladu nádorové onemocnění nebo vražda, kterou si vrah nepamatuje. Co se však stane, když se rozpomene? Dokonce se Sacks rozhodl hovořit i o zážitku svého známého kolegy, který kdysi experimentoval v mládí s drogami.

Svět prosťáčků

Jelikož se v této kategorii autor věnuje i těm, kteří byli dříve známí, je možné si některé příklady dohledat. Například dvojčata John a Michael byli nějakou dobu představování v televizi a dokonce máte možnost pustit si s nimi videa na internetu. Když na řadu přichází tváře, je o mnoho tesknější a složitější vnímat dramatické a smutné osudy. U některých Sacks totiž zmiňuje, jak to s nimi dopadlo, u dalších neměl možnost sledovat jejich cesty dál.

Životních osudů je v knize požehnaně a všechny se je Sacks snažil ztvárnit velmi lidsky. Někdy možná sklouzává až k přemíře poetismu, jako by se snažil zmírnit dopad, který jeho slova mají. Jenže ať to napíše jakkoliv, pořád máte před sebou tragicky smutné případy lidí, kteří prožili mnohé těžkosti a někdy s nimi zdárně bojovali a jindy prohráli. Tohle opravdu není jednoduché čtení, protože to není žádná fikce. Jsou to pacienti, s kterými se Sacks na svém pracovišti seznámil, vyšetřoval je, diagnostikoval a mnohdy s nimi pracoval na odhalení toho, co je tížilo.

Co může čtenáře odradit jsou někdy otázky bez odpovědí. Jenže problém je v tom, že ani sám autor odpovědi nezná a tak nechává závěr otevřený, protože pravdu se nejspíš nedozvíme a můžeme jen domýšlet. U některých mě zaskočilo zjištění, že ačkoliv s nimi autor pracoval nebo jejich problémy poznal cestou a pozoroval je, nepracoval s nimi dál, nesledoval jejich cestu či nezakročil a nepomohl. Hodně mě zarazilo, když na ulici poznal ženu, která vykazovala známky choroby a možná ani nevěděla, že je nemocná a on jako lékař ani nezmínil, že by se jí nějak pokusil pomoci, jen pozoroval. Ano, Sacks je vypravěč pozorovatel, který ačkoliv vnímá své pacienty jako lidi, nenechává se vtáhnout do kolotoče emocí, což je na jednu stranu pochopitelné, neboť by se zbláznil.

Osobně mám pocit, že je znát, že publikace vypovídá o pacientech z doby 70. - 80. až 90. let. První vydání bylo v roce 1987, takže ačkoliv bylo dílo velice precizně aktualizováno, tak předpokládám, že některé přístupy už jsou na oddělení neurologie a psychologie trochu odlišné a jelikož už jsou i jiné znalosti a dovednosti s léčbou, tak jsme zas o krok dál a třeba je větší možnost pomoci, alespoň v to doufám. Hlavně předpokládám, že socializace by neměla přednost před zázemím a potřebou daných lidí. Předpokládám, že po dočtení budou někteří z vás dohledávat, pátrat, zjišťovat a přát si šťastnější životy a konce, protože kniha ve vás vyvolá nejen spoustu otázek, ale také emocí.

Ke všemu se Sacks několikrát zmínil o své knize Probuzení, která v roce 2010 vyšla u Dybbuk. Dočká se svého aktualizovaného vydání u nakladatelství Portál? Pokud ano, věřím, že by bylo velice vhodné mít obě publikace a přečíst si je, protože se dozvíte opravdu velice mnoho z neurologické praxe.

Pravdou je, že ačkoliv mě zajímá psychologie a mám o ní poměrně dost načteno, neurologie pro mě byla zcela nová disciplína a trochu jsem se toho bála. Zbytečně. Sacks se neohání odbornými výrazy, ale vše přibližuje tak, aby čtenář snadno věděl, o čem je řeč, ale přesto nic nadbytečně nezjednodušuje a nezlehčuje. Přestože je pro vás neurologie velká neznámá, nebojte se toho, čtení pro vás bude poutavé a srozumitelné i přesto.

Muž, který si pletl manželku s kloboukem je fascinující čtení, nabádající k přemýšlení a polemizování nad informacemi, jež už znáte. Autor totiž ukazuje propojení neurologie a psychologie, jak jste ještě nezažili a případy, které prezentuje... to jsou skuteční lidé, od kterých se leckdy můžeme poučit o jejich síle a odvaze, schopnosti adaptovat se a bojovat se svým problémem. Věřím, že stejně jako mně, ve vás mnoho zanechají a budete mít pocit, jako byste je znali.

Osobně snad jen nechápu některé přístupy a možná mám výhrady k některým Sacksovým slovům. Nemohu říct, že by si mě autor získal svými sympatiemi, ale rozhodně si mě získal svými zkušenostmi, schopnostmi a netradičními příběhy lidí, které měl možnost potkat nebo s nimi pracovat. Titul ve mně vyvol mnohé emoce a někdy až rozhořčení, to však nesnižuje jeho kvality. Naopak jsem ráda, že jsem měla možnost tolik toho získat právě tím, že jsem byla hostem v praxi neuropsychologa Olivera Sackse.

Doménou britského lékaře Olivera Sackse, žijícího od roku 1965 v New Yorku, byla neurologie a dodnes ho můžeme považovat za jednoho z nejslavnějších neuropsychologů na světě. Na svém kontě má několik knih, v nichž seznamuje čtenáře s nejzajímavějšími klinickými případy své praxe, ale zároveň se hluboce zamýšlí nad otázkami vztahu mozku, duše a nemoci. Fascinující výlet do labyrintu lidské mysli můžete podniknout prostřednictvím jeho knihy Muž, který si pletl manželku s kloboukem.

Obsahuje „klinické povídky“, v nichž jsou popsány životy, nemoci i odlišnosti některých jeho pacientů. Případy jsou to vskutku kuriózní. Sacks se jim věnuje s neobvyklou mírou empatie a lidskosti. Společně s ním tak můžeme navštívit muže z titulu knihy – ten nejenže si pletl manželku s kloboukem, ale nebyl schopen rozeznávat obličeje. Konkrétní osoby si zařazoval podle charakteristických detailů, třeba podle mateřského znaménka nebo dýmky. Kde měl nohu, viděl botu a naopak. Když sahal po klobouku, nahmatal manželčinu hlavu. Chybějící vizuální vjemy mu však nahrazovalo výjimečné vnímání hudby, která ho provázela celým životem. Podobně se s nejrůznějšími hendikepy vypořádávají další hrdinové všech čtyřiadvaceti povídek.

A budete normální, i kdybyste se z toho měli zbláznit!

Mě zaujal například případ bratrů - dvojčat, kteří - přestože nesvedli jednoduché sčítání a odčítání - uměli odříkávat prvočísla až po ta dvanáctimístná. Dokonce si je mezi sebou pinkali a tím se bavili, hráli si. A žili by si celkem spokojeně, kdyby do jejich osudu nezasáhli lékaři, kteří je chtěli uzdravit a integrovat do takzvané normální společnosti… Někdy je věda v zájmu zachování zdraví opravdu krutá. Doktor Sacks však rozhodně patřil mezi výjimky dělající čest svému oboru. Ke klientům – pacientům přistupoval velice citlivě, vždy se snažil porozumět všemu, co se jim dělo, poctivě pátral po skutečných příčinách a hlavně, hledal co nejúčinnější a zároveň nejšetrnější řešení a léčebný postup (na rozdíl od některých kolegů praktikujících lobotomii jak na běžícím pásu).

"Žít s Tourettovým syndromem je stejně divoké, jako být pořád opilý. Žít s Haldolem je nudné - člověk je uvážlivý a pokojný...Žádný z obou těchto stavů není opravdu svobodný...Vy, normální lidé, kteří máte správné transmitery (přenašeče) ve správnou dobu a na správných místech svých mozků, vy, kteří máte vždycky k dispozici správné chování a správné pocity, můžete být podle potřeby vážní, nebo lehkovážní. To my, postižení tourettismem, nemůžeme: jsme nuceni k lehkovážnosti svým syndromem a jsme nuceni k vážnosti Haldolem. Vy jste svobodní, máte přirozenou rovnováhu. My musíme podstoupit všechno možné, abychom ji získali uměle. " (strana 112)

Pozitivní posun ve vnímání jinakosti

Bylo by škoda číst knihu je tak, pro zábavu. V klinických povídkách Olivera Sackse vystupují postavy, které bychom na základě prvního dojmu označili za chudáky, podivíny, blázny, ba dokonce šílence. Navzdory tomu je však třeba věřit, že v nich zůstává esence člověčenství, dokonce se od nich můžeme nechat lecčíms inspirovat.

Hlavním přínosem knihy konkrétně pro mě je (snad pozitivní) posun ve vnímání jinakosti. Věřím, že podobně bude působit obsah i na další čtenáře, kteří se ponoří do příběhů lidí, jimž osud – často během zlomku vteřiny – převrátil život doslova naruby a oni se s tím přesto dokázali vyrovnat. Někdy sami, jindy s pomocí svých blízkých či vnímavých terapeutů a osvícených lékařů. Velkým paradoxem je, že mnozí považovali své postižení za jistý dar. Po uzdravení cítili ztrátu něčeho výjimečného, jako například muž, který se jednoho rána probudil s mimořádně vyvinutým smyslem pro rozeznávání pachů a vůní. Velmi litoval, když tento stav časem pominul.

"Pokud se ale nesnažíme tyto lidi někam natlačit, zjistíme, že také oni hledají krásu a řád." (strana 201)

Zájemci o bližší prozkoumání problematiky najdou v textu spoustu odkazů na další témata a osobnosti z oblasti neurologie a neuropsychologie. Kniha se tak pro ně může stát odrazovým můstkem k hlubšímu porozumění vztahů mezi mozkem, myslí a fyzickým tělem.

Hodnocení: 95 %