Doménou britského lékaře Olivera Sackse, žijícího od roku 1965 v New Yorku, byla neurologie a dodnes ho můžeme považovat za jednoho z nejslavnějších neuropsychologů na světě. Na svém kontě má několik knih, v nichž seznamuje čtenáře s nejzajímavějšími klinickými případy své praxe, ale zároveň se hluboce zamýšlí nad otázkami vztahu mozku, duše a nemoci. Fascinující výlet do labyrintu lidské mysli můžete podniknout prostřednictvím jeho knihy Muž, který si pletl manželku s kloboukem.

Obsahuje „klinické povídky“, v nichž jsou popsány životy, nemoci i odlišnosti některých jeho pacientů. Případy jsou to vskutku kuriózní. Sacks se jim věnuje s neobvyklou mírou empatie a lidskosti. Společně s ním tak můžeme navštívit muže z titulu knihy – ten nejenže si pletl manželku s kloboukem, ale nebyl schopen rozeznávat obličeje. Konkrétní osoby si zařazoval podle charakteristických detailů, třeba podle mateřského znaménka nebo dýmky. Kde měl nohu, viděl botu a naopak. Když sahal po klobouku, nahmatal manželčinu hlavu. Chybějící vizuální vjemy mu však nahrazovalo výjimečné vnímání hudby, která ho provázela celým životem. Podobně se s nejrůznějšími hendikepy vypořádávají další hrdinové všech čtyřiadvaceti povídek.

A budete normální, i kdybyste se z toho měli zbláznit!

Mě zaujal například případ bratrů - dvojčat, kteří - přestože nesvedli jednoduché sčítání a odčítání - uměli odříkávat prvočísla až po ta dvanáctimístná. Dokonce si je mezi sebou pinkali a tím se bavili, hráli si. A žili by si celkem spokojeně, kdyby do jejich osudu nezasáhli lékaři, kteří je chtěli uzdravit a integrovat do takzvané normální společnosti… Někdy je věda v zájmu zachování zdraví opravdu krutá. Doktor Sacks však rozhodně patřil mezi výjimky dělající čest svému oboru. Ke klientům – pacientům přistupoval velice citlivě, vždy se snažil porozumět všemu, co se jim dělo, poctivě pátral po skutečných příčinách a hlavně, hledal co nejúčinnější a zároveň nejšetrnější řešení a léčebný postup (na rozdíl od některých kolegů praktikujících lobotomii jak na běžícím pásu).

"Žít s Tourettovým syndromem je stejně divoké, jako být pořád opilý. Žít s Haldolem je nudné - člověk je uvážlivý a pokojný...Žádný z obou těchto stavů není opravdu svobodný...Vy, normální lidé, kteří máte správné transmitery (přenašeče) ve správnou dobu a na správných místech svých mozků, vy, kteří máte vždycky k dispozici správné chování a správné pocity, můžete být podle potřeby vážní, nebo lehkovážní. To my, postižení tourettismem, nemůžeme: jsme nuceni k lehkovážnosti svým syndromem a jsme nuceni k vážnosti Haldolem. Vy jste svobodní, máte přirozenou rovnováhu. My musíme podstoupit všechno možné, abychom ji získali uměle. " (strana 112)

Pozitivní posun ve vnímání jinakosti

Bylo by škoda číst knihu je tak, pro zábavu. V klinických povídkách Olivera Sackse vystupují postavy, které bychom na základě prvního dojmu označili za chudáky, podivíny, blázny, ba dokonce šílence. Navzdory tomu je však třeba věřit, že v nich zůstává esence člověčenství, dokonce se od nich můžeme nechat lecčíms inspirovat.

Hlavním přínosem knihy konkrétně pro mě je (snad pozitivní) posun ve vnímání jinakosti. Věřím, že podobně bude působit obsah i na další čtenáře, kteří se ponoří do příběhů lidí, jimž osud – často během zlomku vteřiny – převrátil život doslova naruby a oni se s tím přesto dokázali vyrovnat. Někdy sami, jindy s pomocí svých blízkých či vnímavých terapeutů a osvícených lékařů. Velkým paradoxem je, že mnozí považovali své postižení za jistý dar. Po uzdravení cítili ztrátu něčeho výjimečného, jako například muž, který se jednoho rána probudil s mimořádně vyvinutým smyslem pro rozeznávání pachů a vůní. Velmi litoval, když tento stav časem pominul.

"Pokud se ale nesnažíme tyto lidi někam natlačit, zjistíme, že také oni hledají krásu a řád." (strana 201)

Zájemci o bližší prozkoumání problematiky najdou v textu spoustu odkazů na další témata a osobnosti z oblasti neurologie a neuropsychologie. Kniha se tak pro ně může stát odrazovým můstkem k hlubšímu porozumění vztahů mezi mozkem, myslí a fyzickým tělem.

Hodnocení: 95 %

“Muž, který si pletl manželku s kloboukem” od Olivera Sackse je klasikou psychiatrické literatury. Tato kniha byla poprvé vydaná v roce 1985 a aktuální vydání je čtvrté v českém jazyce, původní překlad byl podstatně přepracován.

Do knihy Oliver Sacks sepsal různorodé příběhy svých pacientů. Příběhy autor doprovází svým odborným komentářem a úvahami o podstatě nemocí, o lidském vědomí, o filozofii, o neurovědě a o psychiatrii jako takové. Je to fascinující a zároveň trochu znepokojující čtení, protože se dotýká tématu fungování mozku a našeho vnímání reality. Kdo ve skutečnosti jsme? Jak se vnímáme? Jak moc je to ovlivněno stavem našeho mozku? Jakou část naší identity tvoří naše paměť? Co se stane, když ji ztratíme?

Kniha obsahuje dvacet čtyři esejů rozdělených do čtyř částí:

Ztráty: Pojednává o deficitech a problémech souvisejících s funkcí mozku se zaměřením na pravou hemisféru.

Přebujelosti: Pokračuje ve zkoumání abnormalit mozkových funkcí, opakem deficitu, přebujelosti, hyperfunkcí.

Cesty: Popisuje fenomenologické projevy, změněné vnímání (třeba portály do jiného světa) a mimořádné vlastnosti mysli, které se vyskytují u lidí s mentálními problémy.

Svět prosťáčků: Zkoumá další jedinečné aspekty fungování mozku u lidí, kterým chybí abstraktní myšlení, “prosťáčků”, kteří žijí v konkrétním světu, živém, detailním, intenzivním, ale přesto jednoduchém a přesném, na rozdíl od komplikovaného světa, rozředěného světa nebo světa, sjednoceného abstrakcí.

Několik zajímavých příběhů z knihy:

"Muž, který si pletl manželku s kloboukem":

Dr. P., zpěvák a učitel hudby, trpí zrakovou agnózií. Dokáže vnímat jednotlivé rysy předmětů, ale nedokáže je správně identifikovat nebo rozpoznat celé předměty. V jednu chvíli si dokonce spletl hlavu své ženy s kloboukem! Navzdory tomuto stavu zůstávají jeho hudební zájmy nedotčeny.

"Ztracený námořník":

Jimmie G. trpí anterográdní amnézií způsobenou Korsakovovým syndromem. Nedokáže si vytvářet nové vzpomínky a nepamatuje si nic ze svého života od konce druhé světové války. Dokonce i události, které se staly před několika minutami, jsou pro něj ztraceny. Občas si vybaví útržky ze svého života v letech 1945-1971.

“Kupidová nemoc”:

Skoro 90letá Nataša K. se z ostýchavé tiché ženy proměnila v ženu velmi energickou a plnou života. Nově se cítí rozverně, je znovu “jako za mladí” a začaly ji zajímat mladší muži. Po testech se zjistilo, že je to následek syfilisu, který dřímal v jejím těle přes 70 let, a teď napadnul mozek. Léčba antibiotiky zabrala, ale ty změny, které způsobil, už ženě zůstaly. Nebyla ovšem nešťastná, nový stav si užívala, protože se cítila najednou živější a víc si život užívala, než to bylo předtím.

Nebudu prozrazovat všechno, raději doporučím tu knihu. Hezky se čte a je dobrá k zamyšlení o tom, kdo ve skutečnosti jsme, jak odlišně vnímáme ten svět, ve kterém všichni spolu žijeme a jak naše vnímání může ovlivnit změna stavu našeho mozku.

Kde je normálne a kde patologické? Kedy je porucha obohatením a kedy nás dostáva do problémov? Kytica 24 príbehov zo života, ktorá približuje rôzne zdravotné problémy a s citom hovorí o ich liečbe. Citlivá sonda do duše človeka z pera brilantného neurológa Olivera Sacksa…

„Cítim sa byť prírodovedcom a lekárom zároveň. Mám rovnaký záujem o choroby, ale aj o ľudí. Som rovnakou mierou, aj keď nedostatočne teoretik a dramatik. Obidve tieto zložky nachádzam v ľudskom príbehu, v chorobe. Aj zvieratá majú choroby. Ale len človek radikálne upadá do nemoci.“

„Pracujem a žijem medzi chorými a práve chorí ma privádzajú k myšlienkam, ktoré by ma inak nenapadli. Moji pacienti ma privádzajú k otázkam…“

Myšlienka – že choroba má príbeh, má pôvod u Hippokrata.A tak sa ochorenie začalo sledovať, od vzniku, cez priebeh, až po záver – dobrý (vyliečenie) či zlý (smrť). Ako málo tieto zápisky hovoria o samotnom človeku, ako to prežíva…

Musíme lekársku správu obohatiť o príbeh, aby sme sa od choroby vrátili k človeku. Skúmanie choroby nemôže byť ďaleko od identity človeka. Kto to je a ako to prežíva. Asi tu niekde sa zrodila Sacksova tendencia písať knihy, ktoré v sebe dokážu skĺbiť príbeh a teóriu. Práve takou je kniha Muž, který si pletl manželku s kloboukem…

Táto kniha neobsahuje jeden príbeh, ale celú hrsť príbehov. Dôraz je na príbeh. Ale zároveň Sacks veľa hovorí o samotnom ochorení a približuje ten „kontext“.

Samotná kniha sa člení na štyri časti a má 271 strán. Písaná je s citom, ale aj s humorom a s odbornosťou. Ide vlastne o veľmi zaujímavé spracovanie. Sacks vždy vedel tému spracovať pútavo a vtipne. Zo strán knihy cítiť jeho cit a lásku k človeku.

Keď nás zmysly ťahajú za nos

Neurológia často operuje so slovom deficit. Myslí sa tým nedostatok, či chýbajúci zmysel / schopnosť (porucha/poškodenie schopností). Sacks píše o tom, ako sa rozvíjala veda o mozgu a rozumových schopnostiach… ako sme si začali všímať rôzne poruchy zasahujúce pravú, či ľavú časť mozgu… v neposlednom rade píše, ako ťažké je pre človeka aby si uvedomil, že má problém.

Muž, který si pletl manželku s kloboukem. …občas nepoznal študenta, ktorý pred ním stál… Ne(s)poznal jeho tvár. Hlas poznal. Neskôr videl to, čo nebolo. Keď išiel po ulici, hladil hydranty – myslel si, že sú to deti a že ich hladí po hlave… Reálny svet sa strácal a ponáral sa do abstraktného. Čoraz viac sa od obrazu utiekal k zvuku. Snažil sa nahradiť obraz zvukom… Jeho svet sa tým menil…

Stratený námorník. Dobrý muž a skvelý rozprávač. Mnohé veci si pamätal do detailov a v istom okamihu, akoby uťal… Muž bez pamäte. Mal vysokú inteligenciu podľa testov. A predsa posledných 30 rokov, akoby nežil. V mnohých veciach bol stratený a predsa v niektorých našiel rutinu a venoval sa im pravidelne.

Žena, která ztratila tělo. Bola športovkyňou. Čakala ju rutinná operácia. Ešte pred ňou sa ocitla v stave, kedy prestala cítiť telo. Bola akoby bez duše. Chodila ako mátoha. Strata citu, od hlavy nadol. Depersonalizácia. Akoby nič necítila. Môže fungovať, ale za akú cenu?

Muž, který spadl z postele. A nielen to. Pozeral na svoju ľavú nohu a tvrdil, že nie je jeho. Že patrí mŕtvole. A pritom prišiel po svojich. Kým nespadol z postele, končatina bola funkčná…

Ruce. Žena inteligentná, ale po mozgovej obrne. Ruky trpeli samovoľným pohybom a krčmi. Mala k nim zvláštny postoj. Neboli poškodené, boli funkčné. A predsa, akoby sa ich nenaučila správne používať. Akoby neboli správne integrované (do tela).

Fantomy. Pod slovom fantóm sa myslí končatina, alebo časť z nej – o ktorú človek prišiel a pritom tvrdí, že ho bolí. Hovorí sa o fantómovej bolesti. Sacks spomína aj pacienta, ktorý mal problém s pohybom – narušený zmysel pre umiestnenie tela a jeho časti v priestore.

V rovině. Muž chodil naklonený do strany (do prava). On sám to ako problém nevnímal. Vlastne o tom nevedel. Nevedel o tom, necítil to. Zmysly nám okrem iného pomáhajú zachovať rovnováhu.

Oči vpravo! Inteligentná žena po mŕtvici. Zúžilo sa jej zorné pole. Ako keď orežete obrázok. Jej však zmizla ľavá polovica. Položíte pred ňu koláč a polovicu z neho nevidí. Namaľuje si len polovicu tváre, pretože tá druha predsa neexistuje…

Prezidentova reč. Niektorí ľudia používajú slová, ale nechápu ich význam. Nemyslím tým naučené odborné výrazy. Jednoducho nechápu ich. Majú určite techniky ako zistiť, či ich neťaháte za nos. Ale slová, tie prázdne nádoby!

Keď je podnetov príliš

Deficit, to je nedostatok. A čo potom v situácií, kedy nás trápi nadbytok? Zvýšená aktivita, precitlivelosť…

Vtipný, tikající Ray. Nadbytok energie… množstvo neobvyklých pohybov a impulzov. Rôzne tiky… Prenáša sa to do celého života. Je nervózny, alebo v kŕči? To tikanie, tiky… odtiaľ tikajúci Ray. Päť dní v týždni žije ako usporiadaný občan a cez víkend sa vezie na „vlne“ spontánnosti, nielen pohybov.

Kupidova nemoc. Mala už 89 rokov. Prišla potom, ako si už rok „užívala“. Vždy bola skôr utiahnutá. Získaná energia ju skôr nadchla. Posledný rok prekypovala energiou. Rodina a priatelia ju nespoznávali. Nakoniec pristúpila na liečbu, ktorá odstráni problém (s infekciou), ale ponechá zmeny k životu. Neskutočné!

Záležitost identity. Počas pár minút vo mne spoznal xy rôznych ľudí a každému sa prihovoril. Zakaždým bleskovo reagoval, improvizoval… bolo to brilatné, ale vždy tragické. On tomu veril. Raz sa prehlásil za kňaza, objednal si taxík a odišiel na výlet. Nakoniec našiel pokoj na záhrade, kde chýbali podnety ktoré by mu pripomínali ľudí… K sebe však už nedoputoval.

Ano, Otčesestro! Výrazná zmena osobnosti. Vtipkovanie. Novotvary. Vnímanie v častiach, popieranie celku. Strata stredu. Oporného bodu.

Posedlí. Šesťdesiatročná žena. To čo sa zo začiatku javilo ako záchvat, bola snaha o napodoboňovanie ostatných. V zlomku sekundy dokázala prečítať jedinca a napodobniť jeho charakteristické črty. Kým prešla po ulici, stvárnila cca 40 postáv. Tisíce tvárí… Ktorá je jej?

V zajatí spomienok

Po poruche v podobe nedostatku či nadbytku, priestor dostane porucha vnímania, spomienok, predstavivosti a snov. Sila predstavivosti a pamäti, ktoré vytvoria neskutočný svet.

Reminiscence. Spomienka. Nahluchlá pani na dôchodku. Uprostred noci ju zobudila hudba. Hrali pesničky z jej detstva. Len v jej hlave. Počula ma, len keď hrali tichšie skladby… Trvalo to tri dni. A prestalo. Po čase znovu začalo a znovu prestalo. Trvalo to rok… Tri skladby stále dokola. Má k nim nejaký vzťah?

Náruživá nostalgie. Pacientka vo veku 60 rokov, sa v spomienkach vrátila do obdobia, keď mala 20 rokov. Spomenula si na veci, ktoré už dávno zabudla. Bolo to naruživé obdobie a rovnaké spomienky a vďaka nim aj správanie – kde koho začala baliť, ako za mlada.

Cesta do Indie. Žena pochádzala z Indie. Zdravotné problémy a nasadená liečba, koktail liekov však viedol k nádherným snom, ilúziám, ktoré pripomínali jej detstvo a boli jej potechou. Vnútorný svet, natoľko čarovný a pôvabný, že v ňom našla nový domov. A aj v ňom spočinula. V pokoji.

Se psem pod kůží. Mal som sen, v ktorom som nadmieru cítil. Aj po prebudení som mal potrebu si všetko ohmatať a ovoniať. Po nejakom čase sa tieto zmysly vytratili. Čo o mne hovoria a prečo sa objavili?

Vrah. Po vražde si nič nepamätal. Spolupracoval, ale nepamätal. Väzbu prežil, ale nežil. Po návrate do života bol účastníkom nehody. Došlo k poškodeniu mozgu. O časť mozgu prišiel a zrazu sa pamäť vrátila. Vrátili sa spomienky. Nedokázal ich kontrolovať.

Vidění svaté Hildegardy. Toto nerozpíšem :). Nechajte sa prekvapiť pri čítaní knihy. Ale išlo o zvláštne prepojenie videní a múdrosti získanej poznaním. Čo je Božie a čo ľudské? Posúďte sami…

Iný svet

Dokážeme pochopiť rôzne poruchy. Vnímame rôzne nedostatky a prebytky ako niečo čo pozmení obsah. Vnímame rôzne obranné, ale aj kompenzačné mechanizmy. Porucha môže byť zaujímavá, dokonca aj obohatením. A čo ľudia s mentálnym postihnutím? Sacks tu načrtáva koncept, ktorý kedysi vyslovil aj jeden profesor z Čiech. Ich svet je iný, v niečom jednoduchší, ale zjavne sa dokážu tešiť a pri podnetoch ožijú. Máme pravo hovoriť o menejcennosti?

Rebeka. Mladá žena, ale predsa v niečom dieťa. Hlboko milovala. Čistá duša. IQ mala nízke, ale bola neskutočne nadaná.

Chodící slovník. Hudba bola jeho svetom. Mal neskutočnú pamäť – dokázal chrliť množstvo informácií na počkanie. O vonkajšom svete však nič nevedel. Potreboval bezpečné zázemie. Nebyť problému, bol by géniom.

Dvojčata. Napriek hendikepu udivovali neskutočnou pamäťou – čo sa kedy stalo a to do detailov. A z hlavy dokázali povedať ktorý dátum na ktorý deň pripadne. Mali neskutočný cit pre čísla a pritom nevedeli počítať. To že informáciu máte ešte neznamená, že jej rozumiete…

Autistický umělec. Slovám asi nerozumel. Záchvaty vytvorili priepasť medzi ním a svetom. Bol nadaným umelcom. Cez kresby zachytával svoj svet a komunikoval. A časom začal aj hovoriť…

.

Sacks nám vo svojej knihe ponúka kyticu 24 príbehov. Každý príbeh je rozpísaný na niekoľko strán – môžete sledovať príbeh konkrétneho človeka. Cestu ktorou prechádza a zmeny ku ktorým dochádza. Časom sa do neho vcítite. Je v tom kus beletrie. Snažil som sa nepriblížiť viac, než treba. Potom prichádza Sacks, ukazuje ako k človeku pristupuje, hovorí o rôznych teóriách a možnostiach, aby nakoniec ukázal na problém a pomenoval ho.

Prezradil som prejavy a problémy, ale neprezradil som diagnózy. Tie sú v knihe uvedené aj so zaujímavosťami.

Pred časom Gábor Maté prišiel s knihou, kde si kladie otázku, čo je normálne a čo patologické. Kedy sú zmeny ešte normálne a kedy patologické? Kedy sú dôsledkom a môžu pominúť a kedy sa stanú hosťom, ktorý ostal natrvalo? Odpovede ponúka Sacks vo svojej knihe s citom a s jemným humorom.