Ukázka je z knihy Neurotická osobnost naší doby (K. Horney, 2007).
Další ukázky z knihy:
Základní struktura neuróz
Kultura a neuróza
Význam neurotického utrpení (problém masochismu)

Tato kniha již není dostupná, ale možná vás zaujmou jiné knihy s podobným tématem: Poruchy osobosti v 21. století či Teorie a terapie neuróz. 

Způsoby, jak získat moc, společenské postavení a majetek, se v různých kulturách liší. Mohou se odvozovat od dědičného práva nebo mohou záviset na určitých vlastnostech jednotlivce uznávaných jeho kulturní skupinou, jako jsou například odvaha, lstivost, schopnost léčit nemocné nebo komunikovat s nadpřirozenými silami, duševní nevyrovnanost a podobně. Dají se rovněž získat výjimečnými nebo úspěšnými činy, vykonanými na základě daných vlastností nebo díky příhodným okolnostem. V naší společnosti určitě hraje svou roli dědění společenského postavení a majetku. Pokud se však moc, prestiž a majetek musí získat vlastním úsilím, je člověk donucen vstoupit do konkurenčního boje s ostatními. Z ekonomické arény proniká konkurence do všech dalších činností a podbarvuje lásku, společenské vztahy i hru. Proto konkurence představuje v naší kultuře problém pro všechny a vůbec nepřekvapuje, že se kvůli tomu nachází v centru neurotických konfliktů.

V naší kultuře se neurotická soutěživost liší od normálu ve třech ohledech. Za prvé, neurotik se neustále poměřuje s druhými, a to i v situacích, které to nevyžadují. Přestože snaha překonat druhé je podstatou všech konkurenčních situací, neurotik se poměřuje i s lidmi, kteří pro něj nejsou žádným způsobem potenciálními konkurenty a kteří s ním nemají žádné společné cíle. Otázku, kdo je více inteligentní, přitažlivý a oblíbený, používá nekriticky na každého. Jeho postoj k životu se dá přirovnat k pocitům žokeje při závodě, jehož zajímá jediné – zda je před ostatními. Tento postoj zákonitě vede ke ztrátě či narušení zájmu o cokoli. Nejde o obsah toho, co dělá, ale o to, kolik úspěchu, slávy, prestiže tím získá. Neurotik si tento svůj postoj poměřování se s ostatními může uvědomovat nebo to může dělat automaticky, aniž by si toho byl vědom. Zřídkakdy si plně uvědomuje, jaký to pro něj má význam.

Druhý rozdíl oproti normální soutěživosti je ten, že ambicí neurotika je nejen dokázat více než druzí nebo mít větší úspěch než oni, ale být jedinečný a výjimečný. Zatímco může uvažovat v komparativu, jeho cílem je vždy superlativ. Může si jasně uvědomovat, že je poháněn neúprosnou ambicí. Častěji však své ambice buď zcela vytěsňuje, nebo je částečně skrývá. Například může být přesvědčen, že mu nejde o úspěch, ale pouze o věc, pro niž pracuje; nebo se může domnívat, že nechce být středem pozornosti, ale pouze chce tahat za nitky za oponou; nebo může připustit, že kdysi býval ambiciózní, že bylo takové období v jeho životě – že jako chlapec snil o tom, že je Ježíšem nebo druhým Napoleonem, nebo že zachraňuje svět před válkou, že jako malá holčička se chtěla provdat za prince waleského – ale bude tvrdit, že od té doby jeho ambice zcela zmizely. Dokonce si může stěžovat, že ustoupily až příliš, a že by bylo žádoucí část starých ambicí obnovit. Pokud své ambice vytěsnil zcela, bude nejspíš přesvědčen, že ambicióznost mu byla vždy naprosto cizí. Teprve když analytik odkryje několik obranných vrstev, tak si vzpomene, že míval fantazie grandiózní povahy nebo že mu hlavou probleskovaly myšlenky o tom, že je nejlepší v oboru nebo je mimořádně chytrý či krásný, nebo že jej kdysi zaskočilo zjištění, že by se nějaká žena mohla v jeho přítomnosti zamilovat do jiného muže, a dokonce ještě teď mu to není příjemné. Avšak ve většině případů netuší, jak silnou roli ambice hrají v jeho reakcích, a myšlenkám na ně nepřipisuje žádnou zvláštní důležitost.

Takové ambice se někdy soustředí na jeden konkrétní cíl: inteligenci, atraktivnost, úspěch nebo morálku. Jindy se však ambice nesoustřeďují na konkrétní cíl, ale pokrývají všechny činnosti. Takový člověk musí být nejlepší v každém oboru, se kterým přijde do styku. Třeba chce být zároveň velkým vynálezcem, vynikajícím lékařem a nepřekonatelným hudebníkem. Žena například chce být nejen první ve svém konkrétním profesním oboru, ale rovněž chce být dokonalou hospodyní a nejlépe oblečenou ženou. Adolescenti tohoto typu si jen s obtížemi vybírají jedno profesní zaměření a těžko u něj vytrvávají, neboť vybrat si jedno znamená odmítnout jiné, nebo alespoň odsunout stranou část svých oblíbených zájmů a aktivit. Pro většinu lidí by bylo opravdu těžké zvládnout architekturu, chirurgii a hru na housle. Očekávání těchto dospívajících, když začnou pracovat, jsou rovněž přemrštěná a nereálná: malovat jako Rembrandt, psát hry jako Shakespeare, umět stanovit přesný krevní obraz, hned jak nastoupí do laboratoře. Jelikož kvůli svým nepřiměřeným ambicím očekávají příliš mnoho, nedaří se jim toho dosáhnout, a tak jsou snadno odrazováni a zklamáni a brzy se chtějí vzdát a začít něco jiného. Mnoho nadaných lidí v průběhu celého života takto vyplýtvá svou energii. Mají opravdu velké schopnosti něčeho dosáhnout, ale tím, že se zajímají o všechny obory a ve všech uplatňují své ambice, nedokážou vytrvale sledovat žádný cíl; nakonec nedosáhnou ničeho a jejich úžasné schopnosti zůstanou nevyužity.