Všichni někdy označujeme někoho za narcistu, ale jen málokdy sami sebe. Ale narcistické části v sobě má každý: někdo více, někdo méně, někdy se dají zřetelně rozeznat, jindy se narcistické charakterové vlastnosti skrývají pod fasádou vlídnosti a soucitu. Naplno, nevázaně a nestydatě se projeví jen v případě manifestní poruchy osobnosti. Kniha  Mužský narcismus nicméně bere lékařsky definovanou narcistickou poruchu osobnosti jako předváděcí model pro lepší porozumění každodennímu narcismu kohokoliv z nás. Její předností je snaha o srozumitelnost i pro laiky a praktičnost, k čemuž napomáhá množství kazuistik.

Ukázka:

Genetika psýché

V „psychologii“ antiky – tedy v typologiích osobnosti – narcismus jako takový nenajdeme. Empedoklés už v pátém století před Kristem přirovnal podstatu člověka k přírodním živlům: zemi, vodě, vzduchu a ohni. Hippokratés rozlišoval známé čtyři šťávy. Aristotelés u člověka pozoroval lehkou, chladnou, horkou a těžkou krev. Galénos z Pergamu přišel se čtyřmi temperamenty: sangvinikem, cholerikem, melancholikem a flegmatikem. Paracelsus to později zavrhl, ale Immanuel Kant zase vynesl ze zapomnění. To všechno se překvapivě málo vyrovnává s narcismem.

Všechny čtyři temperamenty totiž mohou mít narcistické rysy, ale právě tak nemusí. Existují narcističtí a nenarcističtí cholerikové, narcističtí a nenarcističtí sangvinici, narcističtí a nenarcističtí melancholikové, a dokonce i narcističtí a nenarcističtí flegmatikové. Narcistické fenomény, jak je známe dnes, pojednávala antika spíše ve filozofii – ale pod úplně jiným jménem. 

Kazuistika 2

Cholerik

Osmapadesátiletá paní Y. si myslí, že se vdala za narcistu. Stěžuje si: „Můj muž je příšerný narcista. Už ho prostě nesnáším. Vyvinula se u mě vůči němu vyložená averze. Už jen z jeho přítomnosti je mi špatně. Před mnoha lety jsem se odstěhovala, ale vídáme se, když se setkáváme s dětmi a vnoučaty. Jeho cholerické záchvaty se vůbec nedají vydržet. Je to zázrak, že jsem to snášela tak dlouho.“

Psychiatr se paní Y. ptá, jestli si její manžel uvědomuje, jak jeho záchvaty působí. Jestli pro ni má porozumění, jestli projevuje empatii.

„Ale to jo. On ví, že je cholerik, a pokaždé se potom hrozně zkroušeně a věrohodně omlouvá. Ale při nejbližší příležitosti zase upadne do starého vzorce.“

Lékař jí předkládá k uvážení, že zkroušeně se omlouvat rozhodně není narcistický způsob chování.

Paní Y. tomu rozumí: „Ano, je to nějak paradoxní. Nosí mě na rukou a pořád se omlouvá. Pořád by chtěl být se mnou pohromadě. Zbožňuje mě, na žádnou jinou se ani nepodívá, určitě mi byl celý život věrný, bohatě mě obdarovává, všechno si k němu můžu dovolit. Lidi vždycky žasnou, co všechno si ode mě nechá líbit. Protože je to jinak silná osobnost. Ale já s tou svou antipatií prostě nemůžu jinak. Vyvinula se ze všech těch urážek…“

Manželství prý bylo vynikající ještě před patnácti lety, navzdory cholerickým záchvatům. Ty prý díky manželovým pozdějším upřímným omluvám vždy dokázala zvládnout. „A pak začala ta antipatie, přesně v roce 2000.“

Psychiatr se paní Y. ptá, co všechno se v roce 2000 stalo. Jestli by si z té doby vzpomněla na nějaké jiné události kromě cholerických záchvatů.

Paní Y. zjevně váhá. Potom spusti : „No, teď musím být asi upřímná. Tenkrát jsem měla takovou avantýru s kolegou. Poprvé a naposledy za celý život. Bavili jsme se hlavně o manželovi, a teprve tehdy mi došlo, jak příkře se mnou můj muž vlastně jedná. Kolega vždycky zdůrazňoval, jak narcistický je můj muž. Potom začala ta antipatie. Nikdy jsem si to s tím nespojovala… Myslíte, že to s tím má něco společného?“ Po tomto sezení odchází paní Y. z ordinace velmi zamyšlená.

O týden později paní Y. sděluje, že její antipatie k manželovi překvapivě zeslábla. Až doposud v sobě viděla jen oběť, říká, ale najednou si uvědomila svůj vlastní podíl. Teď prý se s manželem aktivně sbližuje a antipatie roztála jako sníh na slunci.

Ve své antipatii (jejímž základem bylo špatné svědomí) sáhla paní L. nevědomě po obvyklé urážlivé diagnóze. Podnítil ji k tomu milenec, ale jí to vydrželo déle než samotný zálet. Pan Y. má bezpochyby cholerický temperament. V rozporu s hodnocením jeho manželky však bez narcistického zabarvení. To by po každém záchvatu neprosil o odpuštění a jeho ženě by u něj všechno tak snadno neprocházelo.

„Temperament“ – tak dodnes říkáme sklonu k určitým charakteristickým způsobům reagování, které jsou naprogramovány utvářením synapsí a sítí mezi neurony, jsou tedy v jistém smyslu determinovány. Temperament si člověk nevybírá, dostává jej do vínku. Narcismus je fenomén, jehož základem není tato bazálně genetická rovina.

Sigmund Freud v roce 1909 učinil narcismus ústředním tématem psychiatrie, psychologie a psychoterapie. V té době však ještě systematická psychologie nedokázala fenomén narcismu správně zařadit. Tak to zůstalo ještě dlouho. Dvouosý souřadnicový systém Freudova protivníka Hanse Jürgena Eysencka s osami „extravertovaný–introvertovaný“ versus „stabilní–nestabilní“ zachycuje narcistické uvažování a jednání jen velmi nedostatečně. Narcista může být extravertovaný, ale také introvertovaný, a může být stabilní nebo nestabilní.

Ani „velká pětka“ psychologie osobnosti, vyvinutá v druhé polovině 20. století a dodnes běžná (neuroticismus, extraverze, otevřenost vůči zkušenostem, svědomitost a snášenlivost) nepřinesla v tomto ohledu žádný průlom. Narcista může být otevřený novým zkušenostem, ale také nemusí, může být svědomitý nebo lajdák, neuroticky úzkostný nebo úplně „v pohodě“, navenek snesitelný anebo nesnesitelný. Přestože klasický narcista je spíše extravertovaný, a tedy nepříliš snesitelný a jen sotva neuroticky úzkostný, „velká pětka“ ani tak nedokáže narcismus určité osoby zcela uchopit.