Kniha OČIMA KŘESŤANA Michaela Martinka je výborem z jeho dlouholeté publicistické a přednáškové činnosti a soustřeďuje se v ní jeho nejzásadnější texty a myšlenky z mnoha let služby. Nejde o systematickou teologickou práci, ale o krátké úvahy, každá věnovaná jinému tématu nebo životní situaci. Předmluvu napsal Ladislav Heryán, salesiánský kněz a dlouholetý Martinkův spolubratr, který ho popisuje jako člověka, jenž jde „s kůží na trh a stává se hlasem mnoha těch, kteří nemají jeho odvahu, erudici, inteligenci nebo prostě jen možnost veřejně projevit svůj názor“.

Autor se v úvahách nevyhýbá nepohodlným otázkám: klerikalismu, zneužívání zpovědi jako mocenského nástroje, postavení žen v církvi nebo tomu, zda může být církev demokratická. Nejde mu přitom o kritiku církve pro kritiku samotnou. I v nejostřejších tématech zůstává pevný tam, kde jde podle něj o podstatné věci, a zároveň neztrácí ze zřetele radostnou zvěst a pokoj, které jsou základem křesťanské víry.

Kniha nezůstává jen u obecných úvah. Martinek se v ní vrací ke konkrétním zkušenostem ze své služby, například k práci ve věznici nebo k rozhovorům s lidmi, kteří se od církve odklonili. Píše o momentech, kdy mu bylo řečeno, že si nedovede představit žít tak jako on, i o chvílích, kdy sám pochyboval, jestli má smysl se ještě modlit. Tahle upřímnost dělá z jeho úvah spíš rozhovor než kázání. Nechybí ani citlivá témata, jako je přístup k lidem žijícím v neregulérních svazcích nebo otázka genderové identity dítěte v rodině.

Podobně otevřeně mluví Martinek i ve svých promluvách na YouTube kanálu, kam se pravidelně vrací od dob covidové pandemie. Ve videu O víře a nevíře mimo jiné říká: „Milující Bůh miluje stejně věřící i nevěřící. Všem dává svobodu se na něho s vírou obracet, či s ním v životě nepočítat. A tedy i nevěřící mohou prožít naplněný život. Víra v Boha je naše svobodná volba.“ Tahle myšlenka, že Boží láska nezávisí na tom, zda v ni člověk věří, se v různých podobách vrací i v knize, ať už v úvahách o mladých lidech, kteří Boha nepotřebují, nebo v textech o hledání pokoje uprostřed rozdělené společnosti.

Kniha osloví především věřící křesťany hledající upřímný pohled na současnou církev, ale i čtenáře bez vyhraněného vztahu k víře, které zajímá, jak o těchto otázkách přemýšlí člověk zevnitř, s dlouholetou praxí. OČIMA KŘESŤANA nabízí spíš pozvání k přemýšlení než hotové odpovědi. Martinek v ní zůstává tím, čím byl celý život: knězem, který se nebojí kritiky ani nepohodlných otázek, ale nikdy neztrácí ze zřetele křesťanské poselství dobra a Boží lásky.

Ukázka:

JDĚTE DO CELÉHO SVĚTA!

Jednou v sobotu jsem měl večerní mši v děkanském kostele v Teplicích. Bylo nás tam celkem šest, včetně mě a Václava, kostelníka a ministranta v jedné osobě. Další čtyři lidé byli roztroušeni v lavicích, každý v jiném koutě. Říkal jsem si: To je nás opravdu tak málo? Za pár let už tady možná budu úplně sám. Já vím, ve všední den do kostela nikdo nemusí. Ale přece jenom, ta účast na hostině Božího Slova a Chleba často bývá pro věřící velkou posilou. Že by ji v padesátitisícovém městě už nikdo nepotřeboval? 

Máme ještě v živé paměti, jak jsme před pár lety museli kostely zavřít kvůli covidu. Někteří to považovali za omezení svobody, většinou jsme to ale přijali v kontextu mnoha dalších restrikcí jako nutnost. Našli jsme v tom i něco pozitivního: naučili jsme se víc využívat moderní technologie, mohli jsme si vybírat, na který kostel se na dálku připojíme, objevili jsme možnost domácích bohoslužeb… Pak covid odešel, kostely se otevřely, ale ne všichni se do nich vrátili. Nevím jak u vás, ale tady na severu pokles vidím a potvrdilo mně to i dost lidí odjinud. Jde o trend v celé Evropě a podle posledních informací už i ve Spojených státech. 

Mnohé kněze to trápí: K čemu tady ještě jsme, když lidi nemají o naše služby zájem? Demotivuje to případné zájemce o kněžské povolání: Proč studovat něco, co nemá budoucnost? A kazí to i náladu tomu zbytku věrných, kteří do kostela stále ještě chodí. 

 Na druhé straně ale všechno nevypadá tak pesimisticky. Třeba počet křtů dospělých lidí u nás neklesá. Na severu máme každý rok nějakých pět až deset katechumenů, celkově je to v Česku kolem dvanácti set a tento počet je už víc jak dvacet let zhruba stejný. Podobná čísla máme i ze zahraničí – když byla zveřejněna statistika z Francie, kde počet dospělých zájemců o křest již víc než deset let mírně stoupá, bylo to asi pět a půl tisíce lidí.

 Samozřejmě jde o hrstku oproti celkové populaci, ale ti lidé se ke své víře propracovávají na základě dlouhého hledání, přemýšlení, diskusí, modliteb a vnitřních zápasů. Jejich víra je pak mnohem hlubší než víra těch, kteří chodí do kostela spíše ze zvyku. Církev už není masovou, nebo jak se někdy říká lidovou církví, ale to neznamená, že by zanikala. Stává se kreativní menšinou, jak o tom mluvil papež Benedikt. A to je podle mě docela výzva! 

 Přitom si myslím, že těch, kdo hledají Boha, je ještě mnohem víc. Že ho mnozí nenajdou v naší církvi, ještě neznamená, že by ho nehledali, že by neměli zájem o Boha, o víru, o duchovní přesah, o spiritualitu. Jen to všechno hledají jinde, a docela chápu proč. Vadí jim náš náboženský formalismus, důraz na pasivní poslušnost, nerovnost žen, přílišný morální rigorismus, to, že často kážeme vodu a pijeme víno, nedostatečný respekt k odlišným lidem a názorům, nesrozumitelná liturgie. Někteří to postupně přijmou, pochopí a přidají se k nám. Pro jiné jsou to ale nepřekonatelné překážky. 

 Papež František nás vyzývá, abychom přemýšleli, jestli není kontraproduktivní, když hledajícím nastavujeme příliš vysoký práh. Jestli to, na čem mnohdy tak zásadně lpíme, není už zastaralé, nefunkční, a tedy zbytečné. O to jde i v synodálním procesu. 

 V úvodu jedné souhrnné zprávy najdeme výzvu, abychom „zraněnému lidstvu ukazovali a předávali Boží lásku a něhu“. Většinou si pod pojmem evangelizace představujeme, že máme lidi přivádět k víře v Boha a k životu podle jeho přikázání. A teď slyšíme, že máme „zraněnému lidstvu ukazovat a předávat Boží lásku a něhu“. To je dost odlišný přístup! 

Ale možná, že právě o to jde: my přece nemusíme nikoho přesvědčovat, aby šel právě tou naší cestou, aby přijímal naše zvyky, naše dogmata, naše institucionální pravidla, aby chodil do našich kostelů. Naštěstí už nevěříme tomu, že bez víry v Krista musí skončit každý člověk v pekle. Proto taky nemusíme za každou cenu někoho zachraňovat, dokonce proti jeho vůli, jak to dělali misionáři po celá staletí! A to je osvobozující. 

Nemusíme obrátit na víru celý svět. Církev se o to snaží už dva tisíce let, a stejně se jí to nedaří. Dnes navíc nemůžeme, a vlastně ani nechceme bojovat proti tak starým a úctyhodným náboženským tradicím, jako je buddhismus, hinduismus, islám a další. Stejně jako nechceme nikoho obracet na víru násilím. Protože máme úctu k osobní cestě každého člověka, i když ho dovede k jinému pojetí víry a Boha, než máme my. 

Ale to, co můžeme, a snad i chceme, je sdílet s druhými to, co sami prožíváme. Pokud sami na sobě zakoušíme Boží lásku a něhu, můžeme ji taky „ukazovat a předávat zraněnému lidstvu“. Přesně jak to říká synoda. V tom vidím evangelizaci dnes, v tom vidím poslání církve v 21. století. 

Jenže spousta křesťanů vnímá Boha jako přísného soudce, který nás pořád sleduje, aby nás potrestal, když uděláme něco nepatřičného. Pak ale žijeme v neustálém strachu! A strach nemá v lásce místo, strach je překážkou, která nám brání vnímat Boží milosrdenství. Pokud žijeme ve strachu, šíříme strach i kolem sebe. A to lidi k víře rozhodně nepřitáhne. 

Snad můžu aspoň za sebe říct, že Boží lásku a něhu vnímám docela často: 

•   když dělám chyby a cítím, jak mě Bůh chápe a jak mi odpouští; 
•  když se setkávám s lidmi, kteří žijí v hlubokém přátelství s Bohem a vyzařuje to z nich i navenek; 
•  když prožívám bolest a cítím, jak mě Bůh doslova nese v náručí… 

Odsouzení ve věznici mi někdy říkají: „Pane kaplane, vy jste jedinej, kdo nás tady bere jako lidi. Přes všechny ty prasárny, co jsme spáchali, vy se s náma pořád bavíte. Jestli ten váš Bůh je takovej jako vy, tak to bych v něho snad i uvěřil.“ 

 Ano, já tam nedělám nic jiného, než že se snažím těm lidem, kteří sice škodí druhým, ale většinou proto, že jsou sami zranění, ukazovat a předávat Boží dobrotu. Podobně o tom mluvil kaplani v nemocnicích nebo v hospicích – i oni se snaží být nemocným a umírajícím lidem nablízku a tím jim dávat najevo, že je jim nablízku i Bůh. Jestli v něj někdo z nich uvěří, nechá se jím obejmout a milovat, to už není v moci kaplana, to se děje jen mezi tím člověkem a Bohem. 

Ale nejde pouze o zraněné jednotlivce, jde i o zraněnou společnost, o zraněné lidstvo. To, co nás v současné době asi trápí nejvíc, jsou války, chudoba a klimatická hrozba. I tady bychom měli „zraněnému lidstvu ukazovat a předávat Boží lásku a něhu“. Většina křesťanů v čele s papežem Františkem to jistě dělá. Ale bolí mě, moc mě bolí, když vidím, kolik křesťanů volí a podporuje politiky, kteří dělají pravý opak: odmítají řešit klimatickou hrozbu, prohlubují sociální nespravedlnost, vyvolávají války. 

Na závěr proto musím říct, že se vlastně nedivím, že v tom studeném, anonymním kostele většina lidí Boží lásku a něhu nezakusí. A ani mě to moc netrápí. Pokud ji zakouším já sám, můžu ji lidem určitě nabízet kdekoli, ne jenom v kostele.

***