Mnozí lidé se dnes neidentifikují s „organizovaným náboženstvím“, jsou vůči němu apatičtí a na některé jeho projevy alergičtí. Tradiční podoby církve dnes narážejí spíše na „apatheismus“ než na ateismus. Samuel Prívara však upozorňuje, že za lhostejností vůči mnoha aspektům náboženství, na které nejen církve, ale i teoretici sekularizace kladli hlavní důraz, se může skrývat skutečná nebo potenciální senzibilita vůči jiné dimenzi náboženství - vůči spiritualitě, která může pomoci transformovat, prohloubit a integrovat osobost člověka. (...) Právě v České republice, jež je mnohými považována za jednu z „nejvíce ateistických zemí na světě“, se setkáváme s velkým zájmem o duchovní dimenzi života. Tento zájem je ale nezbytné kultivovat a rozvíjet. Právě na okraji a za okrajem příliš úzce chápaných hranic křesťanské identity nalezl Samuel Prívara mnoho cenného, co by mohlo tradici církve obohatit, oživit a prohloubit

(z předmluvy Tomáše Halíka)

V knize Naslouchání na okraji se Samuel Prívara, jezuita a dřívější kaplan u Nejsvětějšího Salvátora v Praze, zaměřuje na stále rostoucí skupinu lidí „na okraji“ - myšleno ani tak v socioekonomickém slova smyslu, ale mnohem spíše ve smyslu duchovním. Jde o lidi, kteří často nemají žádné náboženské vyznání či explicitní duchovní přesvědčení, ale v jejichž životech je Bůh či jeho hledání velmi výrazně přítomen. A právě v České republice, jedné z nejateističtějších zemí světa, je tento fenomén velmi silný: lidí, kteří by chodili do kostela, je velmi málo a stále jich ubývá, ale lidí, kteří hledají, je mnoho. Jenže v posledních dvou staletích si lidé - především v Evropě - zvykli chtít odpovědi od vědy, nikoliv od náboženství. Navíc jsme dnes tak zavaleni množstvím podnětů a tolika možnostmi volby, že většina lidí po většinu času nemá kapacitu si klást hlubší otázky - a pokud už ano, nečeká odpovědi od náboženství. Jenže v životě každého člověka nastanou momenty, které volají po odpovědích na otázky po věcech, jež lidský život přesahují: a právě to je podle Prívary okamžik pro „teologii hledání“: ta interpretuje svět očima těchto hledajících nové generace, odpovídá na jejich otázky a zabývá se výzvami, jimž čelí a nabízí jim duchovní doprovázení, které může hledajícím zásadním způsobem pomoci na jejich cestě k zralejšímu, svobodnějšímu a autentičtějšímu životu, ale zároveň může sloužit jako prostředek pro předávání jejich zkušeností a moudrosti církvi.

Prívara zdůrazňuje, že toto duchovní doprovázení nemá mít za cíl konverzi hledajícího (jakkoliv i to může nastat), ale kvalitativní proměnu jeho života - má být vůči hledajícímu spravedlivé a upřímné. Takové duchovní doprovázení vnímá Prívara jako službu církve této skupině hledajících. Ale aby byla tato služba relevantní a plnila svůj účel, musí i západní církev projít proměnou - postojů, chování, praktik, řízení, struktur i institucí. A právě „hledající nové generace“ mohou církvi, pokud nalezne odvahu jim naslouchat, přinést mnoho nenahraditelných zkušeností.

Kniha Naslouchání na okraji má dvě části: v první se Samuel Prívara zabývá analýzou krize současného západního křesťanství. Zkoumá její hlavní příčiny a rovněž charakteristiky široce vymezené skupiny lidí, oněch „hledajících nové generace“. V druhé části pak nastiňuje, jak by mohla vypadat synodální proměna církve - transformace nejen institucí či struktur, ale na všech úrovních: postojů, praktik, struktur řízení atd. Věnuje se i praktické mystagogii, tedy praxi duchovního doprovázení, představuje dogma o stvoření z ničeho a jeho důsledky jako její základ, a v závěru se zabývá i samotnou praxí duchovního provázení, jejími „technikami“ a „metodami“.

Kniha tedy přináší jak poctivou teologickou reflexi, tak i velmi praktickou výzvu k novému pojetí a poslání církve v dialogu se současnou kulturou. Určena je laikům, duchovním i těm, kteří stojí na okraji a vědí proč.

Ukázka:

2 . KAPITOLA :

Hledající nové generace: profily, cesty a společenská imaginace

V předchozí kapitole jsme nastínili popis krize, která postihuje západní křesťanství. Představili jsme studie, které se touto krizí zabývají, a rovněž naznačili, že cesta ven nespočívá v optimalizaci institucí, struktur apod. Naopak je důležité, abychom pamatovali na to, že základní odpovědností církve (a jednotlivých křesťanů) je naslouchat „hlasu“ Ducha Božího, rozpoznat Boží přítomnost v tomto světě a rozlišit podněty Ducha v konkrétním historickém kontextu. Než se pokusíme identifikovat, kam nás zve a volá Duch Boží v aktuálním kontextu, podíváme se na tzv. hledající nové generace.

Tato kapitola se bude věnovat zkoumaní klíčových parametrů této demografické skupiny. Nabídne komplexní přehled hlavních charakteristik jednotlivých „generací“, tj. jejich charakteristické rysy, světonázor, pojetí duchovního života a další. V její poslední části se zaměříme na prozkoumání specifických prvků společenské imaginace nebo těch prvků, které společenskou imaginaci ovlivňují. Ty totiž mohou za určitých okolností představovat jisté „dveře“, jež by mohly být otevřeny tak, aby pro hledající nové generace představovaly možnost vydat se na cestu hlubší spirituality a autentičtějšího života.

KDO JSOU HLEDAJÍCÍ NOVÉ GENERACE A PROČ SE JIMI ZABÝVAT?

Pro účely knihy je nutné nejprve definovat tuto skupinu. Termín „hledající nové generace“ by neměl být zaměňován s pojmem „aktivně hledající“, tedy pojmem druhé poloviny 20. století, jenž zvláště v USA sloužil pro označení lidí, kteří nebyli součástí církve, ale aktivně hledali a byli otevřeni spiritualitě a náboženství.90 Termín „hledající nové generace“ v této práci popisuje relativně širokou skupinu: používá se k identifikaci těch, kteří se sami cítí jako křesťané, ale nacházejí se na okraji jak víry a společenství víry, tak sekulárního světa. Termín zahrnuje i ty, kdo se sami identifikují jako křesťané, ale nejsou spojeni s žádnou konkrétní církví; dále ty, kdo jsou „bez vyznání“ (pokřtění, či ne), ale buď hledají spiritualitu, nebo jsou jí alespoň otevřeni. Dále do této skupiny patří i lidé z početné skupiny stoupenců filozofie „ničeho konkrétního“. Tito lidé se za určitých okolností života cítí zranitelnými, někdy zakoušejí duchovní zkušenosti, které je podněcují k prozkoumání vlastní duchovní (a v některých případech existenciální) cesty. Stručně řečeno, termín hledající nové generace označuje jednotlivce, kteří se nacházejí na okraji společnosti a hledají duchovní cestu, zvláště ve speciálních okamžicích, které je otevírají hledání, jak bylo naznačeno v předchozí kapitole.

Ačkoli tento termín neodkazuje výlučně na konkrétní věkovou skupinu, je pravdou, že jsou zvláště zastoupeni mezi mladými lidmi. Synodální dokumenty tuto skutečnost uznávají a volají po „preferenční volbě pro mladé“ a „preferenční pozornosti vůči mladým lidem“. Mluví-li se však o marginalizaci, je nutné pamatovat na to, že ta může znamenat nejen odstředivý (směrem od věřím k nevěřím), nýbrž také dostředivý pohyb (směrem od nevěřím k věřím), jenž má schopnost vyvíjet se v duchovní trajektorii. Není tedy rozumné ignorovat tuto skupinu, protože by to bylo jednak v rozporu s posláním církve, které spočívá v následování stop svého Mistra, a jednak by to bylo ochuzení církve o důležitou zkušenost. Podle Lukášova evangelia 15,4–17 byl Ježíš poslán proto, aby „našel ztracené ovce“. Značná část těchto osob nevědomě prožívá Boží milost a žije z ní, a část z nich dokonce na tuto milost velkoryse reaguje službou ve prospěch sociálního rozvoje ostatních.

Setkání s novou generací hledajících může pro náboženské instituce představovat významnou výzvu. Církev se totiž setkává s lidmi, kteří nejenže nejsou obeznámeni s jejím uvažováním, principy a praktikami, ale také se vyhýbají jejím pokusům o to, aby šlo všechno vtěsnat do nějakého uceleného rámce. Církev někdy považuje tyto hledající za obehranou písničku (přece víme, co jsou zač), nebo dokonce za „břemeno“ (mají zvláštní potřeby a vyžadují zvláštní pozornost; jsou nároční a výsledek je nejistý) a často jsou prostě a jednoduše ignorováni. Avšak v židovsko-křesťanské tradici hráli jednotlivci na okraji společnosti významnou roli a vždy měli zvláštní místo v Božím srdci. Základní otázka knihy však jde ještě hlouběji: Mohou tito jednotlivci navzdory svému „okrajovému“ postavení významně přispět k rozvoji církve? Jak už bylo řečeno, existují pádné argumenty pro zavedení komplexní synodální transformace. Ta se však neobejde bez porozumění současné sociokulturní situaci. Nacházíme se v epoše nejrychlejších (a možná i největších) změn v dějinách lidství. Nové technologie, jako např. umělá inteligence nebo manipulace s (nejen) lidským genomem, otevírají otázky, jimž žádná jiná předchozí generace nemusela čelit. Znamenají však také to, že neexistuje žádný historický precedens: v situaci, kdy některá rozhodnutí mohou mít zcela zásadní, ne-li nevratné důsledky, nemáme jednoduše zkušenost, jak se chovat a jak postupovat. Právě proto nemůže synodální transformace zůstat bez zkušeností, poznání, inspirace a nápadů tolika hledajících lidí. Lze tedy čerpat moudrost a zkušenosti od této velké demografické skupiny lidi například prostřednictvím duchovního doprovázení? Mohou hledající skutečně přispět k tomuto procesu proměny? 

Tato kniha tvrdí, že hledající nové generace jsou nejen vnímaví ke spiritualitě, ale také disponují nezbytnou znalostí a moudrostí, která může synodální transformaci pomoci. Tito lidé jednoduše mohou hrát klíčovou roli při úspěšné implementaci této proměny. Vyjádřeno teologickým jazykem, sensus fidei coby locus theologicus může hrát klíčovou roli při získávání moudrosti ze zkušeností jednotlivců na okraji církve, obohacovat tak její život, a to dokonce i v oblasti (dogmatické) nauky. Závěrečný dokument kontinentální fáze (synodální reformy) v Evropě tvrdí: „Pouze když nasloucháme hlasům, které často nejsou slyšet, můžeme růst a rozlišovat.“

6. KAPITOLA:

Společně na cestě – doprovázení duchovního růstu

Zatímco se první část této knihy pokusila o analýzu současného stavu společnosti a člověka (kapitoly 1 a 2), druhá část otevřela myšlenku takové transformace církevních struktur, institucí, chování, postojů a praktik, která by vytvořila prostředí, jež by lidem pomohlo k hlubšímu, zralejšímu a autentičtějšímu (duchovnímu) životu. Kromě základního, avšak obecného nástinu, jak by mohla vypadat synodální transformace církve pro odpoledne křesťanství (3. kapitola), jsme zmínili, že s přihlédnutím k základní antropologické struktuře člověka (4. kapitola) a současné společenské imaginaci je třeba jisté praktické mystagogie, jež dopomůže k zmiňované proměně.

Konkrétní způsob, jak lze tento úkol realizovat, nabízí duchovní doprovázení (DD). To však musí splňovat jisté podmínky. Na antropologický základ v podobě struktury vědomí (rostoucího zvědomění zkušenosti) a antropologických konstant důvěry, lásky a naděje (4. kapitola) jsme navázali v podobě teologického základu (5. kapitola), jenž díky konceptualizaci Stvořitele jako nekonkurující a uschopňující síly vytvořil takové předpoklady pro doprovázení, jež mohou být nyní rozvinuty.

Několikrát jsme použili metaforu „dveří“ jako vstupního bodu, kterým se lze vydat na duchovní cestu k hlubšímu a zralejšímu životu, nebo – vyjádřeno v jazyce mystiky – na cestu deifikace člověka, tedy transformace, jež vede ke sjednocení s Bohem. Mnohé zmiňované dveře ale byly součástí společenské imaginace, která duchovní cestě nepřeje. Kapitoly 3, 4 a 5 ukázaly, jak lze některé z těchto dveří (alespoň) konceptuálně pootevřít.

Překračování prahů je ovšem často skličující a obtížný úkol, jenž mnohdy přesahuje schopnosti jednotlivce. Rozhodně nestačí pouze intelektuální znalost, strategie či pochopení nových koncepčních rámců. Je třeba zkušenostního poznání, k němuž mohou významně pomoci tzv. transformativní praktiky jako nástroje, které lze využít v rámci DD. Vliv těchto praktik a jejich konkrétní přínos budou tématem první části této kapitoly.

Další se bude věnovat tomu, co DD vlastně je, jaké má cíle a jak k těmto cílům dojít. Jelikož koncepcí, škol a přístupů k DD je celá řada, pokusíme se poté definovat takové hodnoty DD, které zajistí, že představený model dokáže stanoveného cíle dosáhnout. Následně bude tento model definován pomocí tzv. principů, což je vlastně popis toho, jak má doprovázení vypadat, aby naplnilo charakteristiky popsané pomocí základních hodnot, a pomohlo tak doprovázenému dosáhnout požadovaného cíle. Poslední podkapitola se věnuje popisu doprovázení podle toho, v jaké duchovní fází se doprovázený nachází.

VLIV A PŘÍNOS TRANSFORMATIVNÍCH PRAKTIK NA DUCHOVNÍ CESTĚ

Než se ponoříme do diskuse, jaký dopad vlastně mají praktiky, jež pomohou člověku se znovunalezením smyslu pro tajemství a na cestě k hlubšímu, zralejšímu, autentičtějšímu a svobodnějšímu životu, je důležité vyjasnit terminologii. Ačkoli se v duchovní literatuře poměrně běžně používá termín „kontemplativní praktiky“, tento text upřednostňuje termín „transformativní praktiky“, a to proto, aby se vyhnul dvěma běžným nedorozuměním: zaprvé, že takové praktiky označují pouze kontemplativní modlitbu či kontemplativní techniky; a zadruhé, že mohou být naopak chápány tak široce, že zahrnují téměř jakákoli duchovní či fyzická cvičení. Transformativním praktikám lze rozumět jako „různým přístupům, disciplínám a metodám pro rozvoj pozornosti, uvědomění, soucitu, soustředění, přítomnosti, moudrosti a podobně“.376 Avšak právě jejich orientace je tím, co je odlišuje od různých (auto)optimalizačních, terapeutických a sebe-rozvojových technik: nejsou zaměřeny pouze na osobní pohodu či psychickou rovnováhu, ale na podporu hlubšího a autentičtějšího života, tedy života, jenž je charakterizován integrací, sebe-transcendencí a otevřeností vůči Tajemství.

Tyto praktiky podporují obě dimenze metody, která se zabývala strukturou prožité zkušenosti (4. kapitola): proces rostoucího uvědomění si tajemství (a také rozhodovací proces) a vývoj duchovního života v šesti fázích (akumulovaná série rozhodnutí v různých fázích duchovní cesty). Transformativní praktiky – jako například již zmiňovaná kontemplativní modlitba, ignaciánský examen, rozlišování vnitřních hnutí nebo různá cvičení na podporu volby a rozhodování – usnadňují přechod mezi úrovněmi vědomí a mezi fázemi duchovního vývoje, jak byly popsány ve 4. kapitole. Pomáhají kultivovat pozornost, prohlubují vnímání a posilují schopnost reflexe a integrace. Tyto praktiky rovněž pomohou lidem čelit existenciálním výzvám a doprovodným emocím, které vznikají při setkání s tajemstvím – úzkosti, odporu a strachu. Právě díky trvalé kultivaci důvěry, naděje a odvahy jsou pak lidé schopni jednat podle toho, co rozlišili, a následně integrovat výsledky rozlišování do koherentní životní orientace.

V tomto smyslu nejsou transformativní praktiky doplňkovou aktivitou, nýbrž něčím zcela zásadním, aby byl člověk schopen dosáhnout kýženého cíle. Jsou prostředkem, díky němuž teologické a antropologické vhledy z předchozích kapitol dostávají život a je možné je opravdu realizovat a žít. Transformativní praktiky tak dobře souzní s definicí spirituality Sandry Schneiders jakožto „zkušenosti vědomého angažování se v projektu integrace života prostřednictvím sebe-transcendence směrem k horizontu nejvyšší hodnoty, kterou člověk vnímá“. Jsou totiž právě tím nástrojem, který prakticky umožní zmiňovanou integraci života podle kritérií a hodnot, jež jsou výsledkem vědomé reflexe a rozlišování.

Přijetí nejednoznačnosti a zmatku s nadějí a důvěrou

 Ve 4. kapitole jsme uvedli, že člověk se stává subjektem („já“, osobou) do takové míry, do jaké si uvědomuje svou transcendentní povahu při setkání s Tajemstvím. Tato setkání ukazují, že přestože si existenční otázky klade člověk sám, zdroj odpovědi je v jistém slova smyslu externí, mimo člověka samotného. Pozná-li člověk vlastní omezenost, konečnost a závislost na něčem či na někom „vnějším“, zakouší-li nemožnost mít absolutní kontrolu nad žitou situací či životem samotným, může se objevit pocit prázdna, zmatenosti, úzkosti nebo dokonce strachu, což za jistých okolností může vést k nihilismu. Ve snaze obejít vnímanou propast a hrozící prázdnotu se v naší kultuře mnozí uchylují k honbě za věcmi nebo zážitky. Převládající reakcí na pocit nedostatku kontroly nad situací či vlastním životem je sklon k hromadění. Lidé se snaží zajistit si vlastní bezpečnost nebo zbavit se onoho „hlasu“ v sobě tím, že se pokoušejí „mít“. Toto úsilí však nevede k očekáváným výsledkům. Naopak, často má za následek soupeření s ostatními, spory a konflikty, čímž se ještě více posiluje individualismus a sebestředné myšlení.

Navzdory zmiňované prázdnotě a možným negativním důsledkům není strach, úzkost či útěk do shromažďování věcí či zážitků jediný možný závěr. Uváděná negativita nemusí být tím, čím to celé skončí. Neexistuje žádný důvod, proč by člověk musel žít v úzkosti a strachu z nicoty. Přijmeme-li to, že člověk jako tajemství žije v jistém ambivalentním stavu zmatku či dezorientace, který nedokáže „rozluštit“ vlastními silami a potřebuje světlo zvenčí, otevírají se dvě možnosti: buď uznáme, že život je ve své podstatě absurdní (a nesmyslný), a žijeme podle toho, nebo zmiňovanou ambivalenci přijmeme jako projev „konkrétního rozbřesku posvátného Tajemství“.

Hluboce symbolický příběh Kaina a Ábela nám může pomoci s vhledem do této situace. Genesis 4,1–17 nám nabízí velmi známý příběh dvou bratrů, který obsahuje bratrovraždu ze závisti (ale nekončí jí). Pro naše účely jsou mimořádně důležité detaily tohoto příběhu. Oba bratři přinášejí oběť, ale zatímco Ábelova byla „přijata“, Kainova ne. Pozorný čtenář si uvědomí, že Kain (jehož jméno v hebrejštině znamená „silný“ či „robustní“ muž, ale také ostrý předmět jako meč, nůž, dýka) neudělal nic špatného, a přesto jeho oběť neměla stejný efekt jako ta Ábelova. Důvod neznáme, ale biblický autor zde komunikuje dvě důležitá sdělení: v životě jsou jednoduše věci, nad nimiž nemáme kontrolu, i když jsme všechno udělali správně; Boha si nelze koupit, zůstává nepochopitelným Tajemstvím, jehož se nelze zmocnit žádnou obětí či darem. Kainovo nitro reaguje zcela přirozeně: cítí se rozzloben (Gn 4,5). Nerozumí, co se děje. Proč se děje ta nespravedlnost právě jemu? Bůh ho (a čtenáře) následně varuje: „Budeš-li jednat správně, budeš chodit s radostně vztyčenou hlavou! Nebudeš-li však jednat správně, usadí se u brány (tvého srdce) hřích, k tobě se bude chtít přimknout, ale ty ho musíš ovládnout!“ (Gn 4,7) Velmi subtilním, ale důrazným jazykem se poukazuje na rozdíl mezi negativní emocí (ať už je to hněv, nebo strach, úzkost) a následným jednáním na základě této emoce. Zatímco to první je normální, přirozené, lidské, to druhé je od zlého a vede ke zlému. Je to zároveň vyjádření věčné ambivalentnosti lidského stavu. Avšak také připomínka svobody a z ní plynoucí odpovědnosti, již neseme. Mnoho věcí neovlivníme, neumíme dát odpověď na mnoho otázek, avšak je na nás, jakým způsobem zareagujeme.

V našem kontextu tedy stojíme před emoční ambivalencí vyplývající z naší konečnosti, omezenosti. Avšak zatímco jedna cesta z tohoto emočního stavu vede do „záhuby“, druhá umožňuje díky přítomnosti milostí „skočit“ v důvěře do propasti nepochopitelnosti Tajemství. V tomto základním postoji naděje není zmatek a ne jednoznačnost odstraněna, nýbrž proměněna tím, že je přijmeme. A právě osvojení si transformativních praktik je klíčové pro to, aby toto přijetí bylo láskyplné. Ony totiž vedou ke zkušenosti, která zásadně mění náš zápas s realitou nahodilosti a její zmateností a nejednoznačností. Prostřednictvím těchto praktik člověk zkušenostně proniká do nejvnitřnější podstaty (svého) života. Jelikož se posvátno zjevuje jako jednoduchý, základní fakt, jsme prostřednictvím přijetí této základní zkušenosti uschopněni k tomu, abychom překonali hluboce zakořeněný odpor.

Důležitou roli tady hraje pojem „stvořenost“, který vychází z uznání vlastní konečnosti a totální závislosti na Stvořiteli. Toto vědomí však není vnímáno jako omezující nebo ohrožující, ale spíše jako důsledek milostivého stavu Božího sebe-sdílení. Stvořenost lze chápat jako schopnost uznat vlastní konečnost a navázat co nejintimnější spojení se svým Stvořitelem, charakterizované absolutní závislostí. Lze vidět zřetelný rozdíl mezi nihilismem a stavem a postojem důvěry, který je umožněn transformativními praktikami, jako např. kontemplací. Brian Robinette to vyjádřil velmi výmluvně: „Kontemplace není útěkem od stvořenosti, ale jejím přijetím“, protože „pouze kontemplativní člověk může přijmout to, co cítí i nihilista, aniž by upadl do zášti, skleslosti nebo lhostejnosti“.

 * * *