Vinga právě prožívá náročné období. Musí se vyrovnat s nečekaným rozchodem rodičů, který nezvládá lehce ani ona, ani její maminka. Vinze se  nenávratně boří její stávající svět, její jistoty v podobě šťastného domova s milujícími tátou a mámou. Ani ve škole se jí nedaří navázat přátelství, cítí, že je spolužáky vnímána jako ta nemluvná a divná holka. Její trochu smutná a ztrápená duše tak nachází tolik potřebný klid a pochopení u dědečka, bývalého námořníka, který žije na malém ostrově daleko od pevniny. Tam Vinga tráví prázdniny, tam se cítí volně a svobodně, tam nachází samu sebe. Dlouhé hodiny tráví s dědečkem pozorováním moře, ptáků a dalších živočichů, pro které je moře životem. Dědeček toho spoustu zná a ví a Vinga je fascinována jeho vyprávěním. Cítí, že moře, dálky, hlubiny, tajemné obzory, divokost a nespoutanost širého oceánu je přesně to, co její duši uklidňuje. Když jí dědeček věnuje starou plachetnici, kterou si musí sama opravit, cítí se po dlouhé době opravdu šťastná… do chvíle, než se jednoho dne seznámí s tajemnou dívkou Rut. Ve Vinze se náhle začnou probouzet dosud nepoznané city, ze kterých je zprvu zmatená. Na pozadí velkých změn v jejím životě, nad kterými nemá kontrolu a které jí velmi ovlivňují, zažívá blízkost a rodící se vztah s dívkou. Ten jí nakonec také pomůže překonat a vyrovnat se s nečekanou ztrátou milovaného člověka.

Kniha švédského autora Oskara Kroona je primárně určena dětem od 12 let. Přesto by si ji možná měli přečíst i rodiče, neboť autor velmi pravdivým a uvěřitelným způsobem a s velkým pochopením popisuje vnitřní prožitky dospívající mladé dívky, její naléhavou potřebu stabilního domova a milujících rodičů. Vedle toho také jemným a laskavým jazykem popisuje první milostné vzplanutí, stejně jako smíření se se ztrátou milovaného člověka. Autor představuje křehkost duše mladého člověka, kterému mohou vnější vlivy (situace v rodině, kamarádi, škola) způsobit mnohá zranění a boly.

Ze švédského originálu Vänta på vind přeložila Marie Voslářová.

Knihu doplnila ilustracemi Kateřina Kotyk, která se ve své tvorbě zabývá starými příběhy, mytologickými světy, abstraktní temnou krajinou a bytostmi, které ji obývají.

Ukázka

Někdy myslím na den, kdy jsme zamávali mámě na rozloučenou. Myslím na to, že se mně i dědovi ulevilo, jakmile jsme konečně zůstali sami. Myslím na ten den a vzpomínám na čepici, na mapu a na loďku.

A to je fajn. Ale stejně.

Stejně dost myslím i na tátu. Myslím na všechny jeho novinky. Že právě kvůli nim tu můžu zůstat tak dlouho sama. Myslím na nový pokoj, který má být můj, ale nikdy jsem ho neviděla a nevím, jestli ho vidět chci. Myslím na Angeliku, na to, jak se mnou mluví, na vůni její šály.

Myslím na tátovo objetí, než jsme s mámou vyrazily na loď. Jak bylo dlouhé. A pevné. Jako by mě nikdy nechtěl pustit, a myslím na jeho oči. Smutné, lesklé. Stáli jsme u auta před vchodem. U auta, které bývalo i tátovo. Před vchodem, kudy se dřív vracel domů. Teď se z něho stal jenom host.

A myslím na to, že řekl: Sbohem, Vingo. Znělo to hrozně slavnostně. Jako bych se chystala na cestu kolem světa na plachetnici a nikdy se neměla vrátit.

Měl říct prostě jenom ahoj a úplně normálně mě obejmout. Měl říct: Užij si to tam, trochu uspěchaně, a vyrazit dál. Což by bylo normální. Ale vzpomínám si, že zůstal stát na místě a díval se za námi. Se zvednutou rukou, dokud jsme s mámou nezabočily kolem parku a nezmizely k pobřeží.

To normální nebylo.

Někdy s tátou mluvím. Ale s mámou častěji. Chodíme k Ylvě a půjčujeme si její telefon. Děda žádný telefon nechce, říká, že se na ostrově neusadil náhodou, a můj mobil tady nefunguje. Možná kdybych vylezla až nahoru na maják a vyklonila se z něj, ale komu by se něco takového chtělo zkoušet?

A kdo by se mi taky ozýval, kromě mámy a táty. Táta zní vždycky hrozně vesele, když zavolám. Rozčiluje mě, jak vesele zní. Říká, že se má dobře a že se mu stýská. Jenže nevysvětluje po čem a já se bojím zeptat. Dodává, že i Angelika se má dobře. Přitom se neptám, ani mě to nezajímá. Připojuje, že mu chybím. Na to odpovídám jenom „éé“ nebo „hmm“ i když bych hrozně ráda řekla víc.

On mi někdy taky chybí, tolik, až to bolí.

Máma nikdy tak veselá nebývá, ačkoliv slyším, že se snaží. Vyptává se, jak se mi daří, a říká, že doma nám bude fajn. Že můj starý pokoj bude každopádně stejný jako dřív a na podzim podnikneme spoustu skvělých věcí. A slibuje, že v nové škole se mi bude líbit víc. I když takové věci se slíbit nedají.

Rozčiluje mě, že zní tak smutně.

Často si chce popovídat i s dědou. My zatím sedíme s Ylvou v kuchyni a Ylva se mě vyptává na loďku, na školu, na dědu, na město a všechny tyhle věci. Já se hlavně snažím poslouchat dědův hlas z pokoje, ale slyším akorát: jo, ne, no jo, hmm.

Cestou od Ylvy bývá děda mnohem hovornější než jindy.

Asi se mě snaží přivést na jiné myšlenky, ale pro mě je to jako kamínek v botě. Jako kámen.

„Člověk si zvykne na všechno, kromě kamínku v botě.“

Takhle to děda říkává, když se něco děje. Na jaře mi to několikrát zopakoval do telefonu.

Nikdy netvrdil takové ty věci, jako že se problémy určitě vyřeší, ale říkal, že si člověk zvykne na všechno. To o kamínku v botě jsem za něj občas musela dopovědět já.

V noci mě tu a tam napadá: co kdyby táta jednoho dne doopravdy zmizel. Nebo co když už je pryč. Navždycky. To pak brečím, tak potichu, jak jenom dokážu, a nemůžu spát. Musím rychle přesměrovat myšlenky k loďce. Ale táta se mi vynořuje stejně. I Angelika a její břicho a že se mnou mluví, jako bych byla malá holka. Oslovuje mě tak, jak jsem jí to nikdy nedovolila.

A děda si chrápe. Naše pokoje odděluje jednom závěs.

Když nemůžu spát, představuju si lisabonský přístav a že mi končí služba na velkém parníku. A mám na sobě kapitánku a přes rameno lodní vak. Fajfk u v puse, ruku v kapse. Představuju si, jak chodím po molech a hledám Sally Jones. A najdu ji v jednom baru a potom celou noc sedíme v O Pelicano a ona vypráví historky z Indického oceánu a Biskajského zálivu. Z Nordkappu a Finského zálivu. A Fidardo vytáhne harmoniku a Ana Molinová se dá do zpěvu…

Někdy jsou takovéhle výmysly dost k smíchu, ale stejně se mi to líbí. A myšlenky a sny o tom, co by se jednou mohlo stát, přicházejí samy od sebe. Často mám pocit, že vlastně jenom čekám.

Čekám, až se přižene vítr a odnese mě pryč.

Vím, že tátu to mrzí. Dokonce mi to přímo řekl. Chce mít prostě veselé a šťastné dítě, a nechápe, že mně je při snění dobře a hezky, ať je to k smíchu, nebo ne.

„Ale nemůžeš přece pořád jenom plánovat, co budeš dělat za spoustu let,“ prohlašuje třeba. „Žij tady a teď.“

„Carpe diem,“ odpovím, aby pochopil, že mluví nesmysly, a doufám, že se zastydí, což možná opravdu trochu jo, ale on pokračuje:

„Myslel jsem to tak, že… jsi ještě dítě, měla by sis to užívat, za chvíli budeš dospělá a…“

Jako kdyby všichni pod osmnáct žili v ráji.

Sním si každopádně po libosti a sním i tady v domku na ostrově před usnutím, a pak sním dál, a když se probudím, myslím jenom na loďku dole pod majákem.

Takže je mi fajn a děda sedí u stolu a volá:

„Vztyk, sedmispáči!“

To jeho „vztyk“ zní úplně strašně, ale už jsem si zvykla. K snídani míváme ovesnou kaši.

Dole na pláži hnusně páchnou hnijící řasy. Slunce jako obvykle pere.

Člověk si zvykne na všechno, kromě kamínku v botě.

* * *

RUT

A najednou stojí u mě.

Od večera v hospodě uběhlo pár dní a všechno je jako obvykle, slunce pálí, pot se řine a vzduch tíží. Věčné moře se zvolna dme, valí se na pláž a třpytí se. Na pevnině se požáry rozšířily na další místa a vrtulníky kropí oheň vodou. Dovolenkáři prchají ze svých letních rájů. Ale tady je klid a mír. Ostrov jako by byl utěsněný v zavařovačce. Může se jenom poslouchat rádio a dohadovat se, že někde venku asi existuje svět. Svět, kde hoří lesy. Svět, kde se těhotným zvětšují břicha a opuštěné mámy vyklízejí šatníky. Kde si tátové v klidu zalévají rajčata. Dá se tu dívat k obzoru a doufat nebo nedoufat, že je za ním něco jiného. Ale právě tady, právě teď se nic neděje. Jsem tu jenom já, loďka, slunce, vlny, děda a sem tam pták a taky kameny, které moře zvolna převaluje sem tam.

A pak zničehonic ona.

Tolik jsem se zabrala do práce na loďce, že ji neslyším přicházet. Je jako stín, ve vedru se skoro vznáší nad zemí.

„Tebe už jsem tu viděla,“ řekne.

Na to nevím, co odpovědět, většinou se přece začíná pozdravem nebo něčím podobným. Stojím a civím. O samotě je všechno snadné. Existuju jenom já a kašlu na to, jak vypadám nebo co se mi honí hlavou. Prostě jsem a je to v pořádku. I s dědou bývá všechno bez problému. Zná mě, s ním můžu zkrátka jen existovat. Ale teď najednou cítím, že si mě ta černá holka prohlíží od hlavy k patě. Zkoumá mě zklamaně, skoro znechuceně. A já se hned vidím zvenku jejíma očima. Vidím blbku, která se nezmůže ani na to, aby otevřela pusu.

Dívá se na mě, jako že jsem vážně divná.

Což nejspíš jsem.

Studuje mě jako vzácné zvíře. Lalokoploutvou rybu, bradovouse. Pot mi stéká po těle a lechtá. Je bosa. Má dlouhé černé tílko a velký černý klobouk, který jí zakrývá půl obličeje. Kdybych ji viděla z dálky, možná bych dostala strach, ale ona náhle stojí tady, blízko mě.

Mlčím. Zoufale mlčím.

Někdy je hrozně těžké prostě otevřít pusu a promluvit. Na začátku zní každá věta uhozeně. Než si člověk tak nějak zvykne.

Nakonec ze sebe každopádně dostanu ahoj, ale zní to spíš jako něco jiného.

„Co děláš?“ zeptá se.

Potom zvedne obočí a jakoby zatočí rukama ve vzduchu, aby naznačila, že je na čase odpovědět. Řada je na mně. A já se nějak zadrhnu, sklopím oči k nohám, které mě na rozehřátých kamenech pálí, a pomyslím si, že chodidlům prospěje, když ztvrdnou. Zůstávám stát tak dlouho, až se to opravdu nedá vydržet. Až mám pocit, že se mi pálí kůže, že shořím celá… Ale vzhlédnu a vidím její unavené oči, otrávený výraz a špičatý nos. V tu chvíli musím nohy odlepit, trochu jakoby zatancovat na místě, přešlápnout do stínu loďky. Zároveň se otevřou stavidla, slova se mi vyřinou z pusy jako řeka.

„No, snažím se, aby tahle loďka byla plavbyschopná, nejdřív ji musím obrousit, abych ji mohla natřít, a tady a tady musím vyvrtat díry a upevnit vanty, pak opravím plachtu se vzpěrou a dám do pořádku takeláž, a bude dost práce s kormidlem, jak vidíš, a sem a sem chci přidělat nové kladky a tady vyrobit přihrádky na svačinu a námořní mapy, a jestli se má stihnout panenská plavba, než budu muset do města, tak…“

Teď zírá pro změnu ona.

Což mě zase znejistí, odvrátím se a chvíli obrušuju prkna smirkovým papírem, na místě, kde to možná ani není tolik potřeba. Snažím se tvářit lhostejně. Doufám, že odejde. Doufám, že zůstane. Ať odejde, ať zůstane.

„Já lodi nesnáším.“

Zarazím se.

„Cože?“

„Nesnáším lodi. Nesnáším ostrovy. Nesnáším moře. Prostě to nenávidím.“

Nadzvednu čepici, podám jí ruku a představím se.

„Já se jmenuju Vinga a chci se stát námořnicí.“

Konečně se zasměje a odpoví:

„Rut. Já jsem Rut. A chci… chci se proslavit něčím hodně dobrým, asi.“