Pesso Boyden psychomotorická terapie (PBSP, Pesso Boyden System Psychomotor) je psychoterapeutický systém určený ke zmírňování vlivu negativních emočních zkušeností v dětství na život v dospělosti. Terapie spočívá v navozování korektivní emoční zkušenosti pomocí cíleného použití scénických, dramatických a kontaktních postupů.

Objevitelé metody, americký manželský pár Albert Pesso (1929-2016) a Diane Boyden Pesso (1929-2016) nebyli svým vzděláním psychoterapeuti či psychologové, ale učitelé moderního, výrazového tance. Samotnou podstatou moderního tance je pak snaha vyjádřit emoce pohybem: z tohoto výchozího bodu pak manželé Pessovi postupovali dále, z umělců se stali psychology a postupně objevili a definovali terapeuticky využitelné metody, z nichž pak během desetiletí vývoje vytvořili ucelený psychoterapeutický systém.

V dnešní době už je PBSP plně adaptována pro „civilní“ použití: terapeuti ani klienti nemusejí mít žádnou uměleckou erudici ani nadání, nýbrž využívají arzenál scénicko-symbolických nástrojů, umožňujících ztvárnit žádaný obsah.

Kniha českého psychologa a certifikovaného PBSP terapeuta Jana Siřínka zve na „okružní jízdu“ po metodě PBSP. Jejím cílem je v mysli čtenáře vytvořit plastický obraz této psychoterapeutické metody, jejíž plné pochopení se vzpírá jednoduchým popisům a definicím. Důležité pojmy, principy a zákonitosti PBSP se v knize mnohokrát opakují, protože pouhá definice nestačí. Kniha tedy nemá encyklopedický ani přehledový charakter a autor doporučuje číst ji od začátku do konce a nic nepřeskakovat.

Kniha je rozdělena do pěti dílů: první se věnuje historii, vzniku a rozšíření metody a popisu jejích základních principů. Druhý díl přináší obsáhlý přehled podstatných částí teoretického systému. Třetí díl je věnován téměř mikroskopickému rozboru záznamu práce samotného Alberta Pessa, což ústí do další, již hlubší diskuze nad principy metody v díle čtvrtém. Pátý díl pojednává o praktických, metodologických i etických otázkách.

Text je určen psychologům, psychiatrům a jiným odborníkům z řad pomáhajících profesí i motivovaným klientům, a pochopitelně i studentům a vůbec zájemcům o psychoterapii. 

Ukázka

Stroj času

Jiná variace na stejné rodinné téma ukazuje určité aspekty metody již v její dnešní podobě, zároveň ilustruje pojetí času v PBSP – vztah mezi současností a minulostí.

„Jsi stejný jako můj otec!“ vykřikla Jana v hádce na svého přítele.
Později na terapeutické hodině o tom říkala: „Hádali jsme se a já brečela. A už když jsem plakala, vybavoval se mi můj otec. Bylo mi v tu chvíli jasné, že zde jde o otce.“

Není náhodou ani primárně zlou vůlí, že v hádkách člověk „vytahuje“ na svůj protějšek staré věci. Má to neuropsychologické pozadí. Jsme zpět u inervace emočních pohybů v limbickém systému, centru dlouhodobé paměti a primitivních afektivních reakcí. Obrazně řečeno, emoční pohyby fungují trochu jako pumpa: to ony nám „po emočním vláknu vytáhnou“ mnohem dříve zažité paralely toho, co se děje právě teď, a my reagujeme na to starší, resp. dřívější. Je-li ranější obsah spojený s tzv. adverzní vývojovou zkušeností (adverse childhood experience – ACE) (Winnette, 2025), tedy s tím, co kdysi dávno odporovalo našim vývojovým potřebám, vytváří to na současné vztahové scéně disonance a konflikty. My ale o těchto spojnicích nevíme, anebo možná je ve chvílích klidu i nahlédnout dokážeme, leč v bouři hádky jsme zcela pohlceni přesvědčením, že to podstatné se děje teď a tady. Naši partneři jsou v té chvíli původci vší nepravosti, tak se nám to jeví. Spojnice (linkage) mezi historickým obsahem a současnou situací vznikne v mozku v řádu milisekund, okamžitě. Je to jako spirála: čím rozjitřenější emoce v právě probíhající scéně, tím výraznější emočně-pohybová aktivita, která zase zpětně vyplavuje další historické obsahy zesilující afekt, ústící až do onoho abreaktivního výkřiku plného hořkosti a hněvu: „Jsi jako můj otec!“

Jana dále vzpomíná: „Otec na mě pořád křičel a vůbec ho nezajímalo, co mu chci říci.“

Vzdálenější kontext současné hádky je nyní explicitně vysloven. Jana se ocitá po emočním vláknu „tehdy a tam“. Emoce ji mžikem přemisťuje zpět v čase, resp. do nižších vrstev paměti. Jak se asi tak mohla cítit tehdy, jako malá? Na současné scéně je ovšem přítel, reálný příjemce hořkosti a hněvu, skrze kterého ona znovu prožívá otcovo někdejší chování. Stroj času pracuje oběma směry: její „teď a tady“ se ocitá „tehdy a tam“ a naopak, její „tehdy a tam“ exploduje „teď a tady“. Dochází k prolnutí časových rovin, lépe řečeno, k prolnutí přítomného vědomí s dlouhodobou pamětí.

Objev manželů Pessových lze nyní formulovat takto: jsme-li skrze aktuální situaci v emočním kontaktu s obsahy uloženými hluboko v paměti, je to příležitost. Zažijeme-li nyní, v terapeutických podmínkách prostřednictvím akomodace, to dobré pro náš vývoj, je to poučné, často přímo léčivé. PBSP terapeut vytváří scény, které mají takový typ zážitků navodit. Nepovede Janu k tomu, aby se lépe ovládala, „nedělala problémy“ a „nehysterčila“, ani ji nebude nabádat, aby si našla muže, který se k ní bude chovat lépe. Nerozsuzuje, kde je chyba. Vychází z toho, že Janina aktuální reakce přesně odpovídá prožitkům, obrazům a příběhům, které nosí v dlouhodobé paměti. Pracovat tak bude na něčem mnohem ambicióznějším, což právě může znít jako sci-fi: dát jí prostřednictvím akomodace prožít takovou podobu otcovského archetypu, která by bývala příznivější pro její vývoj.

Na scéně se objeví akomodátor, představující po dohodě s Janou hypotetického, tzv. ideálního otce. S doslovným využitím dosud řečeného by jeho poselství znělo: „Být tvým ideálním otcem, nekřičel bych na tebe a zajímalo by mě, co mi chceš říci, když ses vyvíjela.“

Pokud otec na dítě nekřičí, ale zajímá se, co mu chce říci, může to svědčit o jeho stabilitě a otevřenosti. Absence těchto kvalit, nezbytně potřebných pro zdravý emoční vývoj, byla implicitně slyšet již v Janině trpkém výkřiku na přítele a následně potvrzena referencí, jaký otec ve vzpomínkách dcery byl.

Mít od dětství v paměti obraz otce stabilního a otevřeného, celá scéna by se asi odehrála jinak: kdyby byl partner protivný a útočil na Janu verbálně, v milisekundě by jí z dlouhodobé paměti do aktuálního vědomí „proletěl“ impuls spouštějící pocit jistoty a ukotvenosti, pramenící právě z dobrých zkušeností s otcem. Situace by ji pak tolik nerozhodila. Nezveličila by ji, zvládla by reflektovat, co se děje, a nějak adekvátně zareagovat. Z druhé strany, nebýt partner dlouhodobě vystaven zátěži jejího vztahu s otcem, dost možná by se celkově choval příjemněji. Nemusel by být tak náchylný se do ní „navážet“.

V psychoanalytické teorii existuje pro tento mechanismus termín projektivní identifikace: člověk s vývojovou zátěží bezděčně posiluje v druhých lidech tendenci chovat se k němu právě tím negativním způsobem, kterému byl kdysi, ve svém vývoji, opakovaně vystaven (Fonagy & Target, 2005, Mikota, 1995, Mitchell & Blacková, 1999).

Se zkušeností s tátovým křikem a ignorací v ní ovšem paralela s přítelem vyvolala panickou reakci: „Už zase!“ Jako by v hádce s přítelem pokaždé znovu bojovala o své základní místo ve světě vedle otce, který byl – tehdy dávno – tak důležitý pro vývoj její stability a dost možná v této části otcovské role neobstál. Přítelovy případné negativní sklony mohly dokonce na Janu v době jejich seznamování působit přitažlivě – probouzet v ní neuvědomovanou touhu po „zaklapnutí“ neboli přání vybojovat a dokončit v partnerském vztahu to, čeho se jí ve vztahu s otcem nikdy nedostalo. Marná touha.

Laboratoř

Jak vlastně vypadá jednotlivý terapeutický zásah tohoto druhu v PBSP dnešní doby? Metoda je již po mnoho desetiletí plně adaptována pro „civilní“ využití. Terapeuti ani klienti nemusejí mít žádnou uměleckou erudici ani nadání. Na celém systému by už dnes dokonce stěží kdo poznal, že jej vyvinuli tanečníci.

Terapeut má k dispozici arzenál scénicko-symbolických nástrojů (Siřínek, 2018, 2020) umožňujících ztvárnit žádaný obsah.

Jde-li o skupinovou formu PBSP, Jana si ze skupiny někoho vybere a ten řekne: „Vstupuji do role ideálního otce.“

Jana jej ve spolupráci s terapeutem instruuje, dbajíc svého instinktu, kde má na scéně být a co má dělat, například: „Stoupni si tady za mě, dej mi ruku kolem ramen…“

Akomodátor v roli ideálního otce přesně vykoná instrukce, načež zopakuje po terapeutovi výrok, v tomto případě přesný opak toho, na co si z historie Jana postěžovala: „Kdybych já byl tvůj ideální otec, nekřičel bych na tebe… a zajímalo by mě, co mi chceš říct.“

Když intervence takto proběhne, terapeut bedlivě sleduje, co se děje na Janině obličeji. Prozradí-li její mimika úlevu, je zřejmé, že cesta je správná. Zračí-li tvář tenzi, strach či jinou negativní reakci, pokračuje se jiným směrem.

Akomodátoři v rolích hypotetických postav jsou tak inscenováni do prostoru místnosti a promlouvají přímou řečí k protagonistům. Kromě jejich umístění, pozice a promluv v přímé řeči jsou k dispozici i další scénicko-symbolické nástroje, jimiž lze modelovat smyslově co nejbohatší zážitek: tělesný dotek, výraz tváře, tonalita hlasu. Akomodátoři stoprocentně plní instrukce vycházející od terapeuta či protagonistky, nesmějí improvizovat, nic proaktivně nabízet ani cokoli vykonávat o své vůli. Skutečně jde o jakousi „laboratorní výrobu zážitků“, kde jsou jednotlivé prvky odvažovány na lékárnických vahách.

Kdyby byl terapeut s Janou sám v individuálním sezení, inscenační prostředky by byly pochopitelně prostší, jako například pouhý imaginární náčrt postavy „do vzduchu“. Terapeut by ukázal pohybem paže do prostoru nad Janou a okolo ní s návrhem: „Načrtněme tam za vámi ideálního otce, který říká…“

Promluva by byla tatáž, jen pronesená terapeutovými ústy: „Kdybych já byl tvůj ideální otec, nekřičel bych na tebe… a zajímalo by mě, co mi chceš říct.“

Gestem paže, jakož i povšechným označením místa pro postavu, terapeut uvede do chodu Janinu prostorovou představivost. Pokud její tvář prozradí, že inscenace funguje, může terapeut její účinek posílit instrukcí, aby ona sama svou paží načrtla obrys postavy hypotetického otce tam, kde cítí, že jej chce v místnosti mít. Aktivním pohybem, propojeným s prostorovou představivostí, by se fiktivní postava stala v její mysli přítomnější (Bahbouh, 2011).

Historie a paměť

Co si Jana s ideálním otcem vlastně počne? Co bude dál? Neobrátí se takový zážitek v posledku ve zklamané vystřízlivění, těžké probuzení z hezkého snu či přímo v sypání soli do ran?
Připusťme, že ideální otec byl pro Janu ztvárněn s takovou přesvědčivostí, až ji při jeho imaginární inscenaci a promluvě přemohlo dojetí. Vzápětí ale téměř vykřikla hlasem plným bezmoci a hořkosti: „Sakra! A co já teď tady s tím?!“
Rozdrásaně gestikuluje směrem k ideálnímu otci, jako by tam skutečně někdo stál…
„Vždyť já si přece pamatuju, jak to bylo doopravdy!“
Povahu ani smysl přístupu PBSP v podstatě nelze pochopit bez porozumění vztahu mezi historií a pamětí. Oba pojmy běžně splývají a bývají používány jako synonyma, což je příčinou mnoha nedorozumění. Historie a paměť nejsou totéž. Existuje mezi nimi složitá provázanost, ale z hlediska terapeutické práce je užitečné rozlišovat kategorie dvě, v mnohém dokonce ostře odlišené. Historie je mrtvá, paměť je živá, dalo by se říci na úrovni bonmotu. Historie je zachycená na fotografiích, zatímco paměť se projevuje prostřednictvím prožitků, které nastanou, když se člověk na fotografie dívá. Historii si lze představit jako vodorovnou časovou osu, lemovanou daty a letopočty, do níž jsou postupně vpisovány události, které se staly někdy a někde, tedy v minulosti. Historie má svou fakticitu a objektivitu. Co se stalo, stalo se jednou provždy a nemůže se odestát. Co bylo, už není, a co bude, ještě není. Zda se to či ono stalo, anebo nestalo, je předmětem zájmu historiků, kriminalistů, případně dalších odborníků usuzujících ze zjištěných faktů na události a okolnosti. V lékařství i v psychoterapii zastupuje historický pohled na člověka anamnéza, tedy výběrový soupis faktů, událostí a okolností pacientova života.
Z historického pohledu dětství všech dospělých zmizelo v nenávratnu: dětmi prostě být přestali, protože se posunuli v čase. Ani Jana už není osmi- či desetiletým děvčetem, na které její cholerický otec křičí. Dávno dnes žije jinde, otce vídá výjimečně a jejich setkání jsou vlastně příjemná. Je jí kolem třiceti a řeší partnerské problémy. Co bylo, pominulo.
Pohlíží-li člověk na svůj život historicky, je pomíjivosti nevyhnutelně vystaven, když prožívá některou z podob nostalgie neboli smutku z nenávratna. Záchvěv Janina bezmocného hněvu byl právě tohoto původu: Co já TEĎ s tímhle, když TEHDY tamto?! Slovy nejprostšími je tak popsán jeden ze základních zdrojů mnoha dilemat lidského života. Co na to psychoterapeut?
Může Janě jedině potvrdit:
„Máte pravdu. To, co se kdy stalo, nelze odestát, změnit ani se tam vrátit. Je to drama vašeho života. V proběhlých událostech je bohatství, které vám osud nadělil, a ovšem i prázdno po tom, oč vás ošidil, nebo překážky, kterým vás vystavil. Vaši životní cestu to činí jedinečnou a neopakovatelnou. Je mimo naše možnosti i ambice na ní cokoliv měnit. Je to ostatně pryč…“
A pak může otázku úplně otočit:
„Vy ale pryč nejste, sedíte teď tady a s vámi je přítomna i vaše paměť. Máte ji tam, ve své hlavě, kousek za očima. Ve vaší paměti je stále živo – miliardy nervových buněk nepřetržitě interagují se světem i mezi sebou. Je to paměť, která utváří vaše přítomné vědomí a obrovskou měrou ovlivňuje to, jak se právě teď cítíte, když se mnou mluvíte, když čtete výraz mé tváře i význam slov, která vám říkám. Jako bonmot bychom mohli říci: Vaše dětství není od vás vzdálené desítky let nenávratně uplynulého času, ale pouhých pár centimetrů nervové tkáně, ve které probíhají spoje v řádu milisekund, a čas, jak ho známe, tam v podstatě nehraje roli. Své dětství tak můžete na emoční úrovni okamžitě znovuprožít, propojí-li se přítomný smyslový podnět s neuronální reprezentací paralely prožité kdysi dávno, jak tomu bylo například mezi chováním vašeho partnera a vašeho otce.“
Je-li historie pomíjivá, paměť je bezčasová. Jde o evolučně adaptační proces, který na mnoha úrovních nepřetržitě probíhá a slouží k přežití ve stále se měnícím světě. V paměti nic není dáno jednou provždy. Vzpomínky nejsou zaprášené muzejní exponáty, nýbrž účelně kódované neuronální reprezentace naší zkušenosti, průběžně dotvářené a vzájemně propojované tak, aby nám umožňovaly co nejúspěšnější adaptaci.