Prázdniny se blíží a s nimi i každoroční otázka: co vzít dětem na čtení? Po schodech nahoru dolů od finské autorky Sally Simukky je přesně ten typ knihy, který děti pohltí na cestě, u moře i doma za deštivých dnů a od které je bude těžké odtrhnout.

Příběh začíná stěhováním. Desetiletý Alex si v novém domě zabydluje podkroví — tiché, vzdálené, jen jeho. Druhý desetiletý chlapec Max dostává v jiném domě krásný pokoj v suterénu. Oba jsou spokojení. A pak začnou slyšet věci, které by slyšet neměli. Alex zachytí hlasy odkudsi zdola, ze sklepa, který v jejich domě přece vůbec není! Max slyší housle, přestože u nich nikdo na housle nehraje. Nakonec oba chlapci zjistí, že žijí ve dvou světech, které existují vedle sebe, a že se přes tu hranici dá, za určitých podmínek, přejít. Jejich odvaha a přátelství pak rozhodnou o tom, zda se realita rozdělí, nebo spojí.

Simukka buduje napětí pomalu a spolehlivě. Nevysvětluje, neuklidňuje, nechá čtenáře v nejistotě stejně dlouho jako své hrdiny. Přitom ale nikdy nezapomíná na to, co příběh drží pohromadě: vztah dvou chlapců, kteří jsou si v lecčems podobní, přestože jejich světy vypadají úplně jinak. A tiše, bez moralizování, se v příběhu ozývá i téma samoty a toho, jaké to je, když člověk prostě nezapadá.

Knize skvěle sedí černobílé ilustrace Fina JP Ahonena, komiksového kreslíře, který umí obrazem říct to, co slova záměrně nechávají nedořečené. Ilustrace příběh nedoprovázejí, spíš ho dovypravují.

Po schodech nahoru dolů je určena čtenářům od 8 let, kteří mají za sebou první zkušenosti se samostatným čtením a hledají příběh s atmosférou, napětím a přesahem. Osloví děti, které mají rády záhady, které se nerozmotají příliš brzy, a příběhy o přátelství, které musí překonat víc než obvyklé překážky.

Kniha byla v roce 2024 nominována na finskou cenu Finlandia Prize v kategorii literatury pro děti a mládež. Porotu zaujala svou originalitou, citlivostí i silným příběhem.

Z finského originálu Poika ullakolla, poika kellarissa do češtiny přeložila Johana Sandqvist.

Ukázka:

II

PODIVNÉ ZVUKY

Max

Od stěhování uběhly dva dny a věci byly po celém domě stále rozházené všude možně. Kam člověk vešel, tam se válely zalepené krabice, balíky a všemožné krámy, pro které se ještě nenašlo to správné místo. Pokojové rostliny, které rodina neustále přesouvala sem a tam, aby nezavazely při vybalování, vytvářely v různých místnostech vlastní džungli. Situaci nijak nepomáhalo, že Ronja a Sonja si nadšeně stavěly mezi horami věcí labyrinty a bunkry, a dělaly tak ještě větší nepořádek.

„Máte vlastní krásný pokojíček,“ připomínala jim maminka opakovaně celý den. „Běžte si hrát tam!“

„Nemůžeme,“ tvrdila Ronja. „Většina našich hraček je ještě kdovíkde.“

„No tak si je najděte!“ nabádala je maminka.

„To právě pořád děláme,“ hlásila Sonja a pokračovala ve stavění. Brzy z toho všeho mohla být učiněná pevnost. „Stavíme tady hrad pro všechny ty ztracené hračky.“

Maminka zalomila rukama a povzdechla si: „Život s vámi je jeden nekonečný cirkus.“

Potom odešla ven do zahrady. To bylo jednoznačně maminčino království. Povoláním byla botanička se specializací na ovoce. To byl jeden z důvodů, proč si rodiče vybrali k životu právě tenhle dům. V zahradě totiž rostly desítky různých ovocných stromů, z nichž některé byly velmi staré a vzácné.

„Snažte se chovat slušně,“ napomínal Max mladší sestry, které ho ale neposlouchaly. Byly už zabrány do nějaké další hry.

Max byl právě na cestě do svého sklepního pokojíčku, kde měl klid, když ho cosi přimělo zastavit se. Uslyšel zvláštní zvuk. Nebyl schopen ho přesně rozeznat, ale zdálo se, že přichází odněkud seshora. Max se tedy vydal do nejvyššího patra, aby zjistil, jestli nepřichází z pokoje starších bratrů. Zvuk to byl tichý, téměř neslyšitelný, ale v horním patře Max poznal, že je to hudba. Někdo tu krásně hrál. Max ten zvuk nepoznával, šlo o nějaký naprosto neznámý nástroj. Napínal uši, aby zjistil, o co jde, ale melodie, i když se na ni snažil soustředit, jako by před ním prchala.

Zaťukal na Miovy a Kaiovy dveře a dostalo se mu v odpověď jakési souhlasné zamručení. Otevřel dveře. Oba bratři se rozvalovali každý na své posteli. U nich v pokoji rozhodně nic nehrálo.

„Slyšíte to?“ zeptal se Max, když se melodie opět ozvala téměř na hranici slyšitelnosti.

„A co?“ divil se Mio.

„Ten zvuk. Hudbu.“

Mio potřásl hlavou, stejně tak Kai. Neslyšeli nic.

„Možná to přichází odněkud zvenku,“ navrhnul Kai.

„Možná,“ zamumlal Max, ale stejně se mu zdálo, jako by se hudba ozývala z jejich domu.

Prozkoumal pohledem celé vrchní patro a v nejzazším koutě si všiml úzkých schůdků, které vedly k poklopu na půdu.

„Co je támhle nahoře?“ zeptal se.

„Nic,“ odpověděl Mio. „Už jsme se tam byli podívat.“

Max se chtěl ale přesvědčit na vlastní oči. Jak se přibližoval ke schůdkům, hudba sílila. Přicházela snad z prostoru nad poklopem? Okouzleně zvuk následoval. Najednou si uvědomil, že je to stejná melodie jako z jeho snu, v němž hrál na housle. Velmi zvláštní!

Jak bylo možné, že to bratři neslyšeli? Max vylezl po schůdcích k půdnímu poklopu a zatlačil do něj. Ten chvíli vzdoroval, ale potom se otevřel a rozvířil jemný prach, který donutil Maxe kýchnout. Bráchové měli přece jen pravdu.

Max si užíval klidu vlastního pokoje víc, než si původně dokázal představit. Protože měl celý suterén sám pro sebe, nikdo nemohl do pokoje z ničeho nic jen tak vtrhnout nebo tu zbůhdarma hulákat. Když se někdo blížil, Max slyšel kroky už na schodech.

Vytáhl z kapsy útržek papíru a prohlédl si ho teď pečlivěji. Bylo na něm napsáno:  V tom místě byl papír roztržený. Škoda. Pohádka skončila ještě, než mohla začít. Možná někdo napsal příběh, se kterým nebyl spokojený, a tak ho roztrhal? Nebo se papír přetrhl sám od sebe a pak zůstal zapomenutý mezi prkny v podlaze. Max nevěděl, jestli začátek pohádky měl nějaký význam, ale schoval útržek papíru do šuplíku v nočním stolku.

***